Judikát 20 Cdo 3088/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11.02.2026
Spisová značka:20 Cdo 3088/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.3088.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydražitel
Oddlužení
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 414 odst. 1 IZ. § 416 odst. 1 IZ. § 336n o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 20 Cdo 3088/2025-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky, zastoupené soudním exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Bělohradská 299, identifikační číslo osoby 66245338, proti povinné B. T., zastoupené Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 1963, pro 861 329,9 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1405/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. července 2025, č. j. 15 Co 285/2025-60, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 7. 2025, č. j. 15 Co 285/2025-60, k odvolání povinné změnil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově (dále „exekuční soud“ či „okresní soud“) ze dne 2. 6. 2025, č. j. 3 Nc 1405/2008-34, tak, že zastavil exekuci vedenou pověřeným soudním exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 050 EX 1387/22, vedenou pro vymožení pohledávek přiznaných oprávněné podle vykonatelného usnesení okresního soudu ze dne 13.
9. 2007, č. j. 5 Nc 1481/2006-49 (dále „exekuční titul“), představujících nárok na zaplacení nákladů vzniklých dalším dražebním jednáním ve výši 1 329,60 Kč a na zaplacení rozdílu na nejvyšším podání v částce 860 000 Kč (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce (výrok II) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že soudní exekutor v exekuci prodejem nemovité věci vedené pod sp. zn. 050 EX 266/06 usnesením ze dne 2.
11. 2006, č. j. 050 EX 266/06-93, nařídil dražební jednání a usnesením ze dne 14. 12. 2006, č. j. 050 EX 266/06-120, udělil příklep povinné jako vydražitelce za nejvyšší podání v částce 1 500 000 Kč. Současně vydražitelce stanovil lhůtu dvou měsíců od právní moci usnesení o příklepu k zaplacení nejvyššího podání s tím, že se na nejvyšší podání započítává vydražitelkou složená jistota 40 000 Kč. Jelikož vydražitelka ani v dodatečně prodloužené lhůtě nejvyšší dražební podání neuhradila, soudní exekutor nařídil na den 26.
4. 2007 nové dražební jednání, při kterém udělil příklep vydražiteli V. K. (dále „vydražitel“), jenž nejvyšší podání 600 000 Kč řádně doplatil. 3/ Exekuční soud posléze uložil povinné jako obmeškané vydražitelce, aby uhradila rozdíl mezi jí učiněným nejvyšším dražebním podáním (1 500 000 Kč) při první dražbě konané dne 14. 12.
2006 a částkou 600 000 Kč, za kterou draženou nemovitost vydražil při druhém dražebním jednání dne 26. 4. 2007 vydražitel (celkem 860 000 Kč při započtení jistoty složené obmeškalou vydražitelkou ve výši 40 000 Kč). Zároveň povinnou zavázal povinností uhradit náklady spojené s druhým dražebním jednáním ve výši 1 329,60 Kč. Povinná (v pozici úpadce) byla následně v insolvenčním řízení po splnění oddlužení usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2021, č. j. KSCB 41 INS 6399/2020-B-24, podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „IZ“), osvobozena od placení pohledávek věřitelů, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli.
4/ Odvolací soud vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 87/2016, uzavřel, že nároky vůči povinné jako obmeškalé vydražitelce vyplývající z § 336n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nemají charakter náhrady škody, ale jedná se svou povahou o nároky kompenzačně dražební (částka 900 000 Kč) a náhradově nákladové (částka 1 329,60 Kč), jež nelze podřadit pod žádnou z kategorií pohledávek vymezených v § 416 odst. 1 IZ.
Nejde-li o pohledávky na náhradu škodu, zůstává bez významu, zda a jaké zavinění na vzniku pohledávek povinná nese. Protože na vymáhané pohledávky dopadají účinky osvobození povinné od placení pohledávek podle § 414 IZ, je další vedení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. 5/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Takovou otázkou je, zda „na závazky (dluhy) úpadce jako obmeškalého vydražitele, zejména na povinnost doplacení rozdílu nejvyšších podání, jež jinak příčinou svého vzniku vykazují znaky úmyslně způsobené škody, dopadá osvobození od placení po splnění oddlužení, nebo tuto pohledávku lze podřadit pod výluky z osvobození dle § ust. 416 odst. 1 IZ“. 6/ V podrobnostech dovolatelka k vymezené otázce uvedla, že odvolací soud nepřiléhavě rozšiřujícím způsobem aplikoval na posuzovanou věc usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 87/2016, uveřejněné pod číslem 66/2017 Sb. rozh. obč. (dále „R 66/2017“), řešil-li dovolací soud pouze otázku, zda na závazky obmeškalého vydražitele má být nahlíženo z hlediska promlčení jako na závazky z náhrady škody. Ačkoliv § 336n odst. 1 o. s. ř. výslovně nehovoří o povaze tohoto nároku, dovolací soud si formulačně vypomohl R 66/2017 tím, že povinnost obmeškalého vydražitele doplatit rozdíl na nejvyšším podání označil za závazek „spíše kompenzačně dražební“, nikoli spíše škodní.
Protože pojem „spíše kompenzačně dražební“ v zákoně není uveden, je nezbytné řešit, „zda jde skutečně jen o analogon procesního nároku na náhradu nákladů nebo má i znaky náhrady škody (byť vzniklé v rámci procesního práva)“.
Výrazu nárok „kompenzačně dražební“ pak lze rozumět jako „náhrada náležející dražbě“. Rozdíl na nejvyšších podáních představuje podle názoru dovolatelky „újmu, způsobenou dražbě tím, že nakonec inkasovala nižší výtěžek, než který se oprávněně domnívala, že inkasuje“. Hypotézu, že ustanovení § 336n o. s. ř. pohlíží na povinnost doplatit rozdíl na nejvyšším podání spíše jako na svébytný instrument náhrady škody, podporuje rovněž znění odstavce 4 téhož ustanovení, jež „rozlišuje pouze mezi vymoženou náhradou nákladů (jež se bez dalšího vyplatí státu a ostatním účastníkům) a ostatními vymoženými náhradami (škod?), které všechny připadnou do rozdělované podstaty v původní zmařené dražbě“.
Jde o zřejmý hmotněprávní základ promítající se do úpravy ve znění § 336n odst. 1 a násl. o. s. ř. co do povinnosti obmeškalého vydražitele doplatit ve prospěch exekuční dražby rozdíl na nejvyšších podáních. Nedoplatil-li obmeškalý vydražitel nejvyšší podání alespoň v eventuálním úmyslu, pak nemůže být od tohoto závazku splněním oddlužení osvobozen. Z vlastního sdělení povinné plyne, že v době učinění nejvyššího podání neměla prostředky ani příjmy, které by jí umožňovaly nabízenou částku uhradit.
Z vedlejších prohlášení se podává, že svoji nabídku učinila, aby „pomohla příteli“ zmanipulovat dražbu, tedy podle všeho nikdy neměla vážný úmysl nemovitost koupit, naopak byla v době učinění nejvyššího podání srozuměna s tím, že nejvyšší podání nedoplatí a dražbu zmaří. Zmařil-li obmeškalý vydražitel úmyslně dražbu, lze jen stěží připustit, aby se své povinnosti doplatit rozdíl na nejvyšším podání mohl zprostit díky oddlužení skrze výklad, že jde o závazek procesní povahy bez konsekvence možnosti zkoumání zavinění jeho vzniku.
Důsledkem takového výkladu by bylo poškození povinného (jeho majetek byl zpeněžen levněji) a věřitelů (oprávněných) v exekuci. 7/ Povinná se k dovolání vyjádřila stručně tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a dovolání tudíž označila za nedůvodné. 8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 9/ Podle § 414 odst. 1 IZ jestliže byly splněny předpoklady pro osvobození podle § 412a, vydá insolvenční soud rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. 10/ Podle § 416 odst. 1 IZ se osvobození podle § 414 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, pohledávky insolvenčního správce na odměnu a hotové výdaje a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.
11/ Podle § 336n o. s. ř. vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto dluhy se započítá jistota složená vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto dluhy, zbývající část se vrátí vydražiteli (odstavec 1). Částky připadající na náhradu nákladů soud vyplatí státu nebo účastníkům, kterým byly přiznány.
Ostatní náhrady připadají do rozdělované podstaty (odstavec 4). 12/ Ačkoli byl dovolatelce exekučním titulem přiznán rovněž nárok na náhradu nákladů, které soudnímu exekutorovi vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním ve výši 1 329,60 Kč a který je nyní rovněž vymáhán v rámci exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 3 Nc 1405/2008 (viz informace o řízení shora), její dovolací argumentace k výkladu povahy tohoto nároku nesměřuje a ponechává jej zcela mimo meze dovolacího přezkumu (což primárně plyne již z dovolatelkou formulované právní otázky).
13/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že osvobození podle § 414 a 415 IZ se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (srov. § 416 odst. 1 IZ). V této souvislosti dovodil, že pro pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 IZ platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů bez ohledu na to, zda je věřitel předtím přihlásil do insolvenčního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
října 2019, sp. zn. 29 Cdo 2153/2018). Je tudíž namístě, aby se exekuční soud zabýval tím, zda pohledávka oprávněné, ohledně jejíhož uspokojení se vede exekuce, má skutečně charakter pohledávky způsobené úmyslným porušením právní povinnosti; pro takový případ ji lze nuceně vykonat i poté, co byla povinná osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 17/2020).
14/ Současně z obsahu ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při přezkumu charakteru pohledávky ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své rozhodnutí. Vykonávací řízení totiž neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již zjištěného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp.
zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč.). Proto exekuční soud zásadně nemá možnost posuzovat právní charakter přiznaného plnění jinak než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu zamezující tomu, aby exekuční soud bez možnosti doplnění nebo upřesnění skutkových zjištění nalézacího soudu činil závěr, že plnění bylo přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu.
Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020). 15/ V projednávané věci byla exekučním titulem povinné jako obmeškalé vydražitelce uložena povinnost zaplatit rozdíl mezi nejvyššími podáními učiněnými v první a další dražbě, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu obmeškalá vydražitelka nejvyšší podání učiněné při první dražbě nezaplatila.
Náhradu škody soudní exekutor jednak výslovně nepožadoval, jednak z takto vyjádřené (a procesně přesným způsobem uložené) povinnosti nelze dovozovat, že by exekuční soud povinné uložil povinnost nahradit škodu způsobenou úmyslným porušením právní povinnosti (jak správně konstatoval odvolací soud). Tímto posouzením je exekuční soud v předmětné věci vázán a nemůže jej jakkoli měnit či přizpůsobovat konkrétním požadavkům oprávněné, takže již pouze z tohoto důvodu je napadené usnesení odvolacího soudu správné.
16/ Při hodnocení nároků ukládaných soudem obmeškalému vydražiteli podle § 336n o. s. ř. je rovněž namístě zaměřit se na zmiňované R 66/2017 včetně navazující judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2746/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2024, sp. zn. 20 Cdo 2732/2024, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2025, sp. zn. 21 Cdo 1569/2025), z níž se mimo jiné podává, že pro povinnost, kterou ukládá soud obmeškalému vydražiteli v podobě povinnosti k zaplacení rozdílu na nejvyšším podání, platí, že ji stanoví z moci úřední exekuční soud usnesením, čímž ji přibližuje povaze povinnosti k náhradě nákladů opětovné dražby, a tím i k nákladům řízení vůbec.
Povinnost k zaplacení rozdílu na nejvyšší podání je svojí povahou integrálně spjata s činnostmi soudního exekutora zpeněžit draženou věc co nejefektivněji ve prospěch exekučně oprávněného, a lze ji proto klást na roveň povinnosti zaplatit nejvyšší podání vůbec, resp. k doplnění podání, které bylo v opakované dražbě učiněno. Na nároky vyplývající z ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. tedy nelze všeobecně pohlížet jako na „škodní“. Vydělují se odtud nároky svojí povahou náhradově nákladové a kompenzačně dražební, ohledně nichž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22.
února 2012, sp. zn.
20 Cdo 2332/2010, konstatoval, že povinnost zaplatit rozdíl mezi nezaplaceným nejvyšším podáním dosaženým při původní dražbě a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání (při němž bylo vydraženo za částku nižší) vyplývá pro obmeškalého vydražitele přímo z § 336n odst. 1 o. s. ř., pročež není nutné, aby taková povinnost byla vůči obmeškalému vydražiteli namítána. I z toho je zřejmé, že úsudek o jiné než procesní povaze uvedené povinnosti nemůže obstát. 17/ V souhrnu je tedy z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že povinnost k zaplacení rozdílu na nejvyšším podání nemá hmotněprávní základ a exekuční soud ji ukládá bez ohledu na „zavinění“ obmeškalé vydražitelky jako důsledek jejího procesního postupu.
Nejde tak o povinnost k náhradě škody, která je ostatně jako nárok podle § 336n odst. 1 o. s. ř. výslovně žalovatelná samostatně. Nemůže zůstat rovněž přehlédnuto, že insolvenční právo striktně zapovídá extenzivní výklad výjimek popsaných v § 416 IZ (srov. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, dále srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněné pod číslem 81/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2053/2022). Jakékoli dovolatelkou předestřené úvahy o analogickém rozšiřování pojmu „pohledávka na náhradu škody způsobená úmyslným porušením právní povinnosti“ proto není možné akceptovat. Závěr odvolacího soudu, že povinná byla osvobozena od placení vymáhaných pohledávek v insolvenčním řízení, je tudíž správný, přičemž napadené usnesení respektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v důsledku čehož dovolatelkou zvolené hledisko přípustnosti dovolání nemůže obstát.
18/ Nejvyšší soud dovolání oprávněné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19/ Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě neodůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. 2. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu