20 Cdo 580/2024-284
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně M - areál Praha, s. r. o., se sídlem v Brně-městě, Mečová 358/8, identifikační číslo osoby 27203590, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, proti žalované MaN real s. r. o., se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229/5, identifikační číslo osoby 25290550, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 163/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2023, č. j. 70 Co 138/2023-250, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2023, č. j. 70 Co 138/2023-254, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2023, č. j. 70 Co 138/2023-250, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2023, č. j. 70 Co 138/2023-254, a výrok II usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. července 2023, č. j. 54 C 163/2018-244, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 9. 2023, č. j. 70 Co 138/2023-250, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2023, č. j. 70 Co 138/2023-254, potvrdil v odvoláním napadeném výroku II usnesení Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2023, č. j. 54 C 163/2018-244, jímž soud prvního stupně rozhodl tak, že se pokračuje v přerušeném řízení o vyloučení věci z exekuce u něj vedené pod sp. zn. 54 C 163/2018 (výrok I) a současně řízení přerušil do pravomocného skončení dovolacího řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 136/2006 (výrok II).
2/ Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že se žalobkyně domáhá vyloučení pozemku p. č. 558, jehož součástí je stavba č. p. 1344 - bytový dům, v katastrálním území Holešovice (dále též „nemovitá věc“), z exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 131 EX 1274/08, ve prospěch pohledávky žalované coby oprávněné proti povinné WITCOOR s. r. o. (se sídlem v Brně, Hájecká 1194/12, identifikační číslo osoby 25682059, dále „povinná“) na základě tvrzení, že postižená nemovitá věc není ve vlastnictví povinné, nýbrž žalobkyně.
Exekuční příkaz soudního exekutora prodejem nemovité věci ze dne 17. 6. 2009, č. j. 131 EX 1274/08-34, byl vydán v době, kdy byla jako její katastrální vlastník evidována žalobkyně, přičemž až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, došlo ke katastrálnímu zápisu vlastnictví nemovité věci ve prospěch povinné, avšak pouze do doby, než byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, č. j. 29 Cdo 1508/2015-538. Od uvedeného okamžiku až dosud je jakožto vlastník v katastru nemovitostí zapsána opět žalobkyně.
V červenci 2006 podala žalovaná (v procesním postavení žalobkyně) žalobu na určení vlastnického práva povinné k nemovité věci, kterou po rozsáhlém řízení Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 C 136/2006-2009, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 13 Co 126/2022-1289, zamítl. Dne 17. 5. 2023 podala žalovaná proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 2182/2023. 3/ Odvolací soud dospěl k závěru o vhodnosti přerušení řízení o vyloučení věci z exekuce až do pravomocného rozhodnutí o dovolání podaném v řízení o určení vlastnického práva, mimo jiné i proto, že se řízení o vylučovací žalobě povinná neúčastní, v důsledku čehož by nebylo rozhodnutí vydané v takovém řízení vůči ní závazné podle § 159a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“). Na základě rozsudku vydaného v řízení o vyloučení věci z exekuce by ani nemohlo dojít k případným změnám v katastru nemovitostí.
Důsledky kasačního či měnícího zásahu dovolacího soudu v řízení o určovací žalobě budou velmi intenzivně dopadat i do řízení o vyloučení věci z exekuce, neboť stále může dojít k určení vlastnictví povinné, a tudíž žalobkyně ztratí v excindačním sporu aktivní legitimaci. Naopak, zůstanou-li aktuálně vydaná rozhodnutí obou soudů v řízení o určovací žalobě nezměněna, nebude soudní exekutor disponovat žádnou listinou vydanou státním orgánem, jež by dokládala vlastnictví povinné k postižené nemovité věci, a bude nucen exekuci zastavit nebo exekuční příkaz zrušit, čímž vylučovací žaloba ztratí svůj smysl. Přerušení řízení je proto účelné i hospodárné.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovolacímu soudu ve smyslu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. předkládá k zodpovězení otázku „jakým mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům bude žalovaná vystavena tím, že k přerušení řízení o vyloučení věci z exekuce nedojde?“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu demonstrované především usnesením ze dne 24. února 2021, sp. zn. 32 Cdo 1763/2020, dále rovněž usneseními ze dne 29.
března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017, či ze dne 23. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016. 5/ K formulované otázce dovolatelka uvedla, že odvolací soud měl zkoumat „všechny podrobnosti daného řízení, tedy i to, jaký vliv bude mít přerušení řízení na práva žalobce“. Vhodnost přerušení řízení je zapotřebí dále posuzovat nejen s ohledem na jiné řízení, ale též na skutečnost, že se tímto postupem řízení značně prodlouží, v některých případech až o několik let.
Kdyby bylo rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva zrušeno (a dovolání žalované tak vyhověno), soudní exekutor by mohl opět pojmout postiženou nemovitou věc do exekuce i po jejím předchozím vyloučení a toto řízení by bylo zcela nadbytečné. Důvod přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má spočívat zejména v hospodárnosti. Se zřetelem k této zásadě je proto přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v související věci pouze výjimečným opatřením, existuje-li odůvodněná obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.
V daném případě žalovaná nepřerušením řízení žádným neodčinitelným následkům vystavena nebude, neboť pokud by v řízení o určení vlastnického práva byla úspěšná, pak příslušné rozhodnutí samo o sobě představuje právní titul, na jehož základě bude moci být majetek povinné opětovně exekučně postižitelný. Následek vzniklý nepřerušením tohoto řízení je tedy odčinitelný, a též v případě, že by bylo v dovolacím řízení rozhodnuto ve prospěch žalované, je dané řízení vedeno zcela nadbytečně. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s.
ř.) k závěru, že dovolání je v otázce přezkumné povinnosti soudu při rozhodování o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (zde o vylučovací žalobě podle § 267 o. s. ř.) přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň je opodstatněné. 7/ Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
8/ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. náleží k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí silně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je fakultativním opatřením soudu, jež má opodstatnění tehdy, jeví-li se to hospodárným a neutrpí-li tím oprávněné zájmy účastníků. Rovněž je třeba mít na zřeteli ustanovení § 6 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016). 9/ Důvody k přerušení řízení jsou ve světle konstantní judikatury dovolacího soudu dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá vyčkat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
10/ Z podrobnější a dovolatelkou vhodně citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení ze dne 29. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017, ze dne 23. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016, či ze dne 24. února 2021, sp. zn. 32 Cdo 1763/2020) se podává, že přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně rozhodnuto) je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.
11/ Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení (k nimž zákon řadí i dovolání, viz § 236 a násl. o. s. ř.), je totiž charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku.
Lze proto - se zřetelem k principu právní jistoty - konstatovat, že občanské soudní řízení navzdory podanému mimořádnému opravnému prostředku již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet. Bylo-li by rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku později zrušeno a věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení (viz § 228 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř.; srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněného pod číslem 36/2013 Sb. rozh. obč.). Obnova řízení o vylučovací žalobě konaného podle ustanovení § 267 o. s. ř. (viz též ustanovení § 68 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) je přitom zcela odpovídajícím prostředkem nápravy, jelikož toto řízení je formálně vyděleno z exekučního řízení s tím, že má povahu samostatného sporného řízení.
Ustanovení § 254 odst. 2, věta druhá zde proto nepřipadá v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5739/2016). 12/ Zcela konformní předchozím závěrům je judikaturní požadavek, podle něhož nemůže být relevantní a postačující okolností pro vydání rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř. jen hypotetická možnost odklizení pravomocného rozhodnutí soudu (o určení vlastnického práva) vydaného v souběžném řízení se zřetelem na účastníky proti němu podaná dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2023, sp. zn. 28 Cdo 1585/2023). 13/ Výše uvedenými hledisky, akcentovanými i odkazovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, se odvolací soud v posuzované věci při rozhodování o přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci zjevně neřídil, není-li z jeho rozhodnutí patrné, že by vůbec zjišťoval, zda by některý z účastníků byl v důsledku nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 13 Co 126/2022-1289 (ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 C 136/2006-2009), proti němuž podala žalovaná dovolání, byl později zrušen nebo
změněn. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto i nesprávné.
14/ V situaci, kdy je v neprospěch povinné otázka vlastnického práva k postižené nemovité věci (jíž odvolací soud považuje za určující i pro výsledek řízení o vyloučení postižené nemovité věci z exekuce) vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím, které je závazné pro účastníky řízení a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), není bez dalšího namístě obava odvolacího soudu, že by v následném řízení mohlo dojít k odlišným právním závěrům, bude-li možno vylučovací žalobě vyhovět jen za předpokladu osvědčení vlastnického práva žalobce k postižené nemovité věci, čemuž dosavadní výsledek řízení nepřisvědčuje. Za tohoto stavu argumentace principem hospodárnosti řízení sama o sobě neobstojí.
15/ Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí současně s výrokem II usnesení soudu prvního stupně, pro nějž platí stejné kasační důvody, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu přijatou k otázce přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. posoudil, zda bude některý z účastníků při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům, a aby své rozhodnutí v tomto ohledu náležitě odůvodnil. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu bude soud prvního stupně (případně odvolací soud) vázán (viz § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
16/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu