ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Ch. R., s.r.o., zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, proti žalovaným 1) XY – L.D., a.s., zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, 2) Z. – Č. XY, a.s., zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, a 3) Z.,a.s., zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, o určení, že existuje zástavní právo k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023, č. j. 27 Co 218/2022-908, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části výroku I. o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výrocích II., III. a IV. se odmítá, jinak se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 5. 2020 u Okresního soudu v Benešově domáhala, aby bylo určeno, že zástavní právo zřízené v její prospěch jako zástavního věřitele podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2017 uzavřené mezi žalovanou 2) jako zástavcem a žalovanou 3) jako zástavním věřitelem a smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 uzavřené mezi žalovanou 3) jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem k pozemkům v k. ú. XY zapsaným na LV č. XY a pozemku v k. ú. XY zapsanému na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, k zajištění pohledávky v celkové výši 36 712 368 Kč, právní účinky zástavního práva k 28. 6. 2017, existuje. Uvedla, že dne 26. 6. 2017 uzavřela žalovaná 2) s žalovanou 3) smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovaná 3) žalované 2) částku 36 712 368 Kč, že úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem na základě smlouvy ze dne 26. 6. 2017, že dne 23. 5. 2019 uzavřela žalovaná 3) jako postupitel a žalobkyně jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky (z uvedené smlouvy o úvěru ve výši 36 921 131,38 Kč) za úplatu 36 921 131,38 Kč, kterou žalobkyně uhradila. Žalobkyně se tak stala vlastníkem pohledávky se všemi právy s ní spojenými (včetně zástavního práva k předmětným nemovitostem). Dne 7. 5. 2020 žalobkyně z výpisu z katastru nemovitostí zjistila, že předmětné nemovitosti nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 žalovaná 1), přičemž zástavní právo zapsané k zastaveným nemovitostem bylo z katastru nemovitostí bez právního důvodu vymazáno. Žalobkyně se domnívá, že je dotčena na svém právu zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného (výmazem zástavního práva) podle ustanovení § 986 občanského zákoníku.
2. Žalovaná 1) navrhla žalobu zamítnout. Při jednání o uzavření kupní smlouvy věděla o existenci zástavního práva, které bylo v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalované 3), s prodávající [žalovanou 2)] jednaly o výmazu zástavního práva a žalovaná 2) se zavázala ještě před podpisem kupní smlouvy zajistit výmaz zástavního práva, což splnila. Žalovaná 1) tak koupila nemovitosti již nezatížené zástavním právem v dobré víře. Osoba žalobkyně ve vztahu k zástavnímu právu po dobu jeho trvání v katastru nemovitostí nefigurovala. Žalobkyně nikdy neučinila žádný krok směřující k tomu, aby se mohla vůči třetím osobám dovolávat svého postavení zástavního věřitele ze zástavního práva zapsaného v katastru nemovitostí, což mohla učinit po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
3. Žalovaná 2) a 3) rovněž navrhovaly zamítnutí žaloby. Uvedly, že úplata za postoupenou pohledávku, kterou žalobkyně poslala na účet žalované 3), byla Policií ČR z důvodu podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti zajištěna a že žalovaná 3) tak nemohla s kupní cenou za postoupenou pohledávku nakládat. Jednalo se o plnění s právní vadou a žalovaná 3) od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupila dne 23. 10. 2019, odstoupení bylo doručeno žalobkyni. Námitku neplatnosti odstoupení vznesla žalobkyně až dne 15. 5. 2020. Žalovaná 2) byla informována, že vlastníkem uvedené pohledávky se z důvodu odstoupení stala opět žalovaná 3), proto dne 22. 10. 2019 splnila dluh žalované 3), která podala dne 25. 10. 2019 návrh na výmaz zástavního práva k předmětným pozemkům, který byl proveden katastrálním úřadem s účinky ke dni 25. 10. 2019. Dne 21. 11. 2019 převedla žalovaná 2) na základě kupní smlouvy vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovanou 1).
4. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 11 C 135/2020-706, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu nákladů řízení (výroky II – IV).
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 27 Co 218/2022-908, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II – IV). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou s žalovanou 2) dne 21. 11. 2019 v dobré víře za úplatu, přičemž v době nabytí vlastnictví na předmětných nemovitostech nebylo v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo, že tedy byly splněny všechny podmínky působení zásady materiální publicity ve smyslu ustanovení § 984 občanského zákoníku.
Ze žádných žalobkyní označených důkazů nevyplývá, že by žalovaná 1) nebyla v dobré víře, že nabývá nemovitosti nezatížené zástavním právem. Žalobkyni nesvědčí ochrana podle ustanovení § 986 občanského zákoníku, neboť nebyla osobou, v jejíž prospěch bylo zástavní právo ve veřejném seznamu zapsáno, a tedy osobou dotčenou změnou tohoto zápisu. Posouzení, zda nastaly účinky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, nemá pro posouzení věci význam, neboť byly splněny ostatní podmínky podle ustanovení § 984 občanského zákoníku [uzavření kupní smlouvy ze dne 21.
11. 2019, na základě níž došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí z dosavadního vlastníka žalované 2) na žalovanou 1), úplatnost kupní smlouvy, kupní cena byla sjednána za celý soubor nemovitých věcí, včetně předmětných nemovitostí, ekvivalence kupní ceny byla doložena znaleckým posudkem]. Ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že žalovaná 1) mohla mít povědomí, že by předmětné nemovitosti mohly být zatíženy zástavním právem ve prospěch žalobkyně, a nebyla vyvrácena dobrá víra žalované 1) v zápis v katastru nemovitostí, že koupila předmětné nemovitosti bez zatížení zástavním právem.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo mají být posouzeny jinak, a to otázky „výkladu § 986 odst. 1 občanského zákoníku z hlediska aktivní věcné legitimace osoby, jejíž věcné právo, které jí dle zákona náleží, bylo zapsané v katastru nemovitostí, ale nikoliv ve prospěch této osoby“, a otázky „posuzování dobré víry u dvou obsahově totožných právních jednání, ke kterým došlo během jednoho měsíce z důvodu na straně údajného hodnověrného nabyvatele … při zohledňování specifik zástavního práva jako zajišťovacího institutu a § 1880 odst. 1 občanského zákoníku“.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudů, že v uvedeném případě jsou splněny předpoklady aplikace § 984 občanského zákoníku, neboť nesprávně a nedostatečně posoudily jejich naplnění. Odvolací soud se nezabýval otázkou (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 z důvodu neplatnosti převodu projektové dokumentace, neurčitého ujednání o kupní ceně, okolností svědčících o účelovosti a fiktivní povaze předmětné kupní smlouvy. Sjednané protiplnění nebylo ekvivalentní a ve skutečnosti nebylo ani uhrazeno, bylo uhrazeno na oko, fingovaně, účelem bylo toliko vyvést nemovitosti z majetku žalované 2) a vyloučit tak práva žalobkyně, cena pozemků byla nastavena hluboko pod skutečnou tržní cenou.
7. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 21 Cdo 2967/2023-1020, tak, že dovolání dílem odmítl a dílem zamítl
8. K ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Ch. R., s.r.o., Ústavní soud nálezem ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 1923/24, rozhodl tak, že výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (výrok I), tento rozsudek byl zrušen (výrok II), ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta (výrok III) a vedlejším účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
9. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že:
„[22] Jednou z otázek, kterou soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, řešily, byla existence dobré víry společnosti A (společnosti XY – L. D., a.s., dále jen pro účely citace nálezu „společnost A“ – pozn. dovolacího soudu) v úplnost zápisu v katastru nemovitostí při nabytí nemovitostí od společnosti B (společnosti Z. - Č. XY, s.r.o., dále jen pro účely citace nálezu „společnost B“ – pozn. dovolacího soudu). V odvolacím řízení (podání na č. l. 791) stěžovatelka s odkazem na § 205a písm. f) občanského soudního řádu vylíčila nové skutečnosti, které považovala z hlediska posouzení dobré víry společnosti A za významné.
Stěžovatelka konkrétně uvedla, že z trestního spisu zjistila, že koupě nemovitostí společností A byla výsledkem jednání, které za vedlejší účastnici 1 (společnost XY – L.D., a.s., – pozn. dovolacího soudu) vedl vedoucí manažer skupiny, přičemž společnost B zaslala v den, kdy obdržela od společnosti A kupní cenu, společnosti, jejímž je zmíněný manažer jednatelem a společníkem, 7 260 000 Kč. Stěžovatelka odkázala na § 436 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného.
[23] Jak je patrné z bodu 12 jeho rozsudku, krajský soud se těmito novými tvrzeními zabýval (neodmítl je s odkazem na § 205a občanského soudního řádu) a k doplnění dokazování stěžovatelkou navrženými důkazy nepřistoupil s vysvětlením, že jednání manažera společnosti A nepovažuje za významné pro posouzení věci. Podle krajského soudu pokud by se tento manažer dopustil při sjednávání kupní smlouvy protiprávního jednání, kterým mohl uvést svého zaměstnavatele v omyl ohledně výše kupní ceny a případně poškodit zájmy společnosti A, neměla by tato okolnost za následek neplatnost takového právního jednání, jestliže se jí tato vedlejší účastnice nedovolala. Na jiném místě napadeného rozsudku (bod 35) pak krajský soud při řešení dobré víry společnosti A poznamenal, že stěžovatelka po koncentraci řízení v odvolání uvedla, že společnost A o protiprávní povaze jednání vedlejších účastnic 2 a 3 věděla nebo se jich aktivně účastnila, aniž by ale konkretizovala, z čeho tuto vědomost dovozuje.
[24] S těmito závěry stěžovatelka v dovolání nesouhlasila s tím, že relevantní skutečnosti vylíčila a uplatnila řádně v souladu s § 205a odst. f) občanského soudního řádu ve svém podání na č. l.
791. Znovu pak zopakovala, že dne 16. 12. 2022 jí bylo jako poškozené doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a v návaznosti na to jí bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu, čehož využila právě dne 16. 12. 2022. Ze spisu pak údajně zjistila výše popsané skutečnosti, které považovala za relevantní pro posouzení dobré víry společnosti A.
[25] Nejvyšší soud se touto námitkou s ohledem na § 242 odst.
3 občanského soudního řádu zabýval, neshledal ji však důvodnou s odůvodněním, že stěžovatelka přehlíží, že argumentuje skutečnostmi nastalými před rozhodnutím soudu prvního stupně, avšak z dovolání ani odvolání nelze dovodit důvody, pro které nemohla tyto skutečnosti uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy.
[26] Takové odůvodnění trpí nedostatky hned ze dvou důvodů.
[27] Zaprvé, tvrzené skutečnosti týkající se manažera společnosti A nebyly krajským soudem odmítnuty jako nepřípustné novoty. Nelze tedy stěžovatelce bez dalšího vytýkat, že přehlédla, že argumentuje skutečnostmi nastalými před rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť odvolací soud, proti jehož rozhodnutí svými námitkami brojila, nepovažoval tuto okolnost za relevantní. Řešení přípustnosti uplatnění nových skutečností týkajících se manažera společnosti A v odvolacím řízení by tak šlo do jisté míry nad rámec odůvodnění rozsudku krajského soudu.
[28] Navíc (a především), s ohledem na výše popsaný obsah dané stěžovatelčiny námitky nemůže bez dalšího vysvětlení obstát strohé konstatování Nejvyššího soudu, že z opravných prostředků stěžovatelky nelze dovodit důvody, pro které nemohla dané skutečnosti uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy. Stěžovatelka v odvolání i dovolání zcela jasně uvedla, že uvedené skutečnosti zjistila z trestního spisu, do kterého jí bylo umožněno nahlédnout v návaznosti na zahájení trestního stíhání usnesením ze dne 7.
12. 2022 (okresní soud vydal své rozhodnutí dne 25. 5. 2022). Nešlo přitom o nějakou náhodnou zmínku, která mohla v rozsáhlém dovolání "zapadnout", stěžovatelka svou námitku v části V dovolání jednoznačně a srozumitelně strukturovala tak, aby byly zřejmé časové souvislosti a okolnosti, pro které dané skutečnosti neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně. Z čeho Nejvyšší soud dovozuje, že uvedené skutečnosti nebyly neznámy, resp. proč nelze z takto formulované námitky dovodit, že stěžovatelka nemohla dané skutečnosti uplatnit před soudem prvního stupně, není jasné.
[29] Ústavní soud netvrdí, že předkládané skutečnosti týkající se manažera společnosti A stěžovatelka opravdu nemohla uplatnit před soudem prvního stupně. Nelze vyloučit, že tyto skutečnosti opravdu nebyly neznámé a že je stěžovatelka před okresním soudem uplatnit mohla. Stejně tak se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda s ohledem na znění § 205a občanského soudního řádu bylo vůbec možné, aby stěžovatelka tyto skutečnosti uplatnila v odvolacím řízení. Podstatné nyní je, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nedává na uvedené otázky srozumitelnou odpověď. Tento rozsudek je proto nepřezkoumatelný a bylo jím porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
[30] V novém řízení bude tedy (mimo jiné) potřeba, aby se Nejvyšší soud argumentací uplatněnou v části V dovolání znovu zabýval a řádně ji vypořádal. To zejména znamená, že bude-li mít Nejvyšší soud za to, že tvrzené nové skutečnosti stěžovatelka v odvolacím řízení neuplatnila v souladu se zákonem, vysvětlí, proč konkrétně tomu tak je.
Bude-li pro tento závěr významné, zda tyto skutečnosti stěžovatelka mohla uplatnit již před soudem prvního stupně, bude nutné vysvětlit, z čeho navzdory argumentaci stěžovatelky plyne, že tak opravdu učinit mohla. V každém případě pak bude potřeba zvážit, zda tento závěr může obstát ve světle postupu krajského soudu a jeho vypořádání s danými skutečnostmi a souvisejícími důkazy (v jehož důsledku např. stěžovatelka neuspěla v prvním stupni s žalobou na obnovu řízení).“.
10. Těmito závěry Ústavního soudu, jež představují tzv. ratio decidendi nálezu, je Nejvyšší soud v dalším řízení vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
11. V této souvislosti nutno uvést, že dovolatelka v části V obsahu dovolání nepřednáší žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala samostatně přípustnost dovolání pode ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); námitka, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy, představuje typicky námitku vad řízení, k nimž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
12. Protože však nadále dovolací soud shledává dovolání přípustným (srovnej dále), považuje za vhodné, pro větší srozumitelnost dalších závěrů, se nejprve vypořádat s touto námitkou.
13. Jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu (viz bod 23 nálezu), odvolací soud problematiku (ne)provedení dovolatelkou sporovaného důkazu [výpis z účtu žalované 2)] rozvrstvil do dvou rovin: jednak poukázal na nadbytečnost tohoto důkazu a jednak na jeho nepřípustnost; i sám Ústavní soud však připouští, že „řešení přípustnosti uplatnění nových skutečností týkajících se manažera společnosti A v odvolacím řízení by tak šlo do jisté míry nad rámec odůvodnění rozsudku krajského soudu“ (srovnej bod 27 nálezu Ústavního soudu).
14. Pakliže ovšem odvolací soud navržený důkaz [výpis z účtu žalované 2)] neprovedl ze dvou důvodů (resp. odůvodnil jeho neprovedení dvěma důvody), a to: a) nadbytečností tohoto důkazu a b) opožděností návrhu na jeho provedení, je nutno (z hlediska posouzení uvedeného jako možné vady řízení) zabývat se oběma důvody; pakliže totiž by byť pouze jeden z nich obstál, nelze uvažovat o vadě řízení a již vůbec ne o takové, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. K otázce nadbytečnosti provedení uvedeného důkazu.
16. K otázce, který důkaz je možno či nikoliv považovat za nadbytečný, se Nejvyšší soud vyjadřoval již mnohokrát; judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. je ustálena v závěru, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39/1999 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Podle § 157 odst. 2 o. s. ř.
soud v odůvodnění rozsudku rovněž uvede, proč neprovedl i další důkazy. Z výše uvedeného vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud se však v odůvodnění musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01; z recentních rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3347/2023).
17. Z uvedeného přehledu vyplývá, že povinnost navrhnout (označit) důkazy je bezprostředně spjata s povinností (břemenem) tvrzení; teprve tvrzené skutečnosti předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit.
18. Ve vztahu k nově navrženému důkazu [výpis z účtu žalované 2)] žalobkyně tvrdí (z obsahu odvolání žalobkyně viz bod III. – vylíčení nových skutečností), že: [1] Dne 7. 12. 2022 bylo zahájeno trestní stíhání osob: 1. M. Š., jakožto ovládající osoby žalované 2) a 3), 2. L. Š., a 3. M. H., a to pro jednání spočívající v podvodném „odcizení“ obchodního podílu ve společnosti XY – L- D., a.s., podvodném převodu (postoupení) pohledávky zajištěné zástavním právem, které je předmětem tohoto řízení „z žalobce na společnost ovládanou panem Š. (G. P., s.r.o.) a z této následně na žalovanou 3 (resp. v pokusu o postoupení těchto pohledávek) a v pokusu o zmaření tohoto řízení prostřednictvím zpětvzetí pohledávky“. [2] Z trestního spisu žalobkyně zjistila, že „koupě předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 byla výsledkem obchodního jednání, které za žalovanou 1) vedl R. Z.“, z výpisu „z bankovního účtu žalované 2) vyplývá, že ve stejný den (20. 12. 2019), kdy žalovaná 2) obdržela (údajnou) částku odpovídající kupní ceně, veškeré tyto prostředky poukázala ve prospěch bankovních účtů třetích osob, a to, mimo jiné, ve prospěch společnosti G., XY, s.r.o. na jejíž účet zaslala žalovaná 2) dne 20. 12. 2019 částku 7 260 000 Kč“, že jednatelem a společníkem společnosti G., XY, s.r.o., je pan R. Z., druhým jednatelem a společníkem je jeho manželka, společnost má sídlo umístěno v nemovitosti, která je ve společném jmění manželů, že společnost, jejíž společníkem a jednatelem je vedoucí manažer žalované 1), který měl za žalovanou 1) předmětnou transakci sjednávat a žalovanou 1) zastupovat, „ve stejný den, kdy žalovaná 2) obdržela od žalované 1) finanční prostředky na úhradu kupní ceny z této transakce, obdržela od žalované 2) částku 7 260 000 Kč“.
19. Odvolací soud dospěl k závěru, že navržený důkaz je nadbytečný proto, že i případné trestní jednání pana Z., resp. pana Š. by nemohlo být významné pro posouzení věci, neboť toto jednání se vztahuje pouze ke kupní smlouvě (k otázce výše kupní ceny), kterou žalovaná 1) uzavřela se žalovanou 2) a která by tak mohla být pouze relativně neplatná s tím, že se nikdo této neplatnosti nedovolal.
20. V aktuální judikatuře dovolacího soudu byla řešena otázka absolutní neplatnosti smlouvy zkracující věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněný pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč.) s tím, že má-li úmysl zkrátit věřitele právním úkonem (právním jednáním) [úmysl cum animo fraudandi] nejen dlužník, nýbrž i osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (bylo neúčinné právní jednání učiněno) nebo která z něho měla prospěch, jde o oboustranné jednání in fraudem legis a (proto) o právní úkon absolutně neplatný (právní jednání je absolutně neplatné); srov. k tomu (pro účely výkladu § 39 obč. zák.) již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2018, pod číslem 53, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 17. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [jímž se řídí i nyní řešená věc – poznámka Nejvyššího soudu], závěr, že jde o oboustranné jednání in fraudem legis, nezpůsobuje absolutní neplatnost právního jednání bez dalšího, nýbrž až ve spojení se závěrem, že právní jednání, které odporuje zákonu, současně (zároveň) „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (srov. § 588 větu první o.
z.). K výkladu pojmu „veřejný pořádek“ dovolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se přihlásil též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“). V R 104/2020 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že výraz „zjevně“ užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.
Závěr, že smlouva (šlo tehdy o smlouvu kupní), kterou obě smluvní strany uzavřely ve zjevném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran (dlužníka), je absolutně neplatným právním jednáním i v poměrech právní úpravy obsažené v § 588 o. z., přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019, a nevidí důvod se od něj odchýlit ani v poměrech dané věci. Smlouva, kterou smluvní strany uzavírají za tím účelem, aby zkrátily uspokojení věřitele jedné z nich, narušuje práva třetí osoby (věřitele) chráněná právním řádem způsobem, jenž vylučuje její platnost.
Ve smluvním právu je takovým (zákonu odporujícím) jednáním typově poškozován obecný právní princip „pacta sunt servanda“ (smlouvy se mají dodržovat). Je proto společensky nepřijatelné (v rozporu s veřejným pořádkem), aby takové smlouvy platily, dokud se dotčený subjekt neplatnosti nedovolá.
Řečené platí tím více, že takové právní jednání může být postižitelné (byť ne vždy bez dalšího) i v rovině práva trestního; srov. § 222 a § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů). V literatuře srov. např. též dílo Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 (komentář k § 242 insolvenčního zákona).
21. Závěry právě vyslovené (vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem, a proto není třeba se dovolávat její neplatnosti) je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Relativní neplatnost právního jednání tedy nastává v případě, pokud je trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, resp. druhé smluvní straně (§ 586 o. z.). Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává (při splnění dalších výše zmiňovaných předpokladů) v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Obecně přitom platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, N 43/99 SbNU 62), pročež bez odpovídající námitky dotčené smluvní strany smlouvu, při jejímž uzavření jen některá ze stran jednala nepoctivě, za relativně neplatnou soud z úřední povinnosti považovat nemůže.
22. Z výše uvedeného přehledu tvrzení žalobkyně k návrhu na provedení důkazu [výpis z účtu žalované 2)] plyne (viz bod 18 odůvodnění tohoto rozsudku ), že žalobkyně žádá provést uvedený důkaz k prokázání skutečnosti, že „… (jestliže) společnost, jejímž společníkem a jednatelem je vedoucí manažer žalovaného 1), který měl za žalovaného 1) předmětnou transakci sjednávat a žalovaného 1) při jednáních zastupovat (myšleno Z. – pozn. dovolacího soudu), ve stejný den, kdy žalovaný 2) obdržel od žalovaného 1) finanční prostředky určené na úhradu kupní ceny z této transakce, obdržela od žalovaného 2) částku ve výši 7.260.000,- Kč …, vzniká naprosto konkrétní a důvodné podezření, že se jednalo o jakousi formu odměny ba úplatku, kterou pan Z. obdržel od žalovaného 2), resp. od jeho ovládající osoby pana M. Š. (…) za to, že jako zaměstnanec (manažer) vyjednal ‚odkoupení‘ předmětných nemovitostí žalovaným 1) …“. Podle žalobkyně tak Z. „… zcela zjevně, vzhledem k výše uvedeným okolnostem, musel vědět o okolnostech souvisejících s transakcí (…), což je vysvětleno právě onou ‚odměnou‘, kterou od pana Š. obdržel …“. Při nařízeném ústním jednání odvolacího soudu dne 17. 1. 2023 (viz protokol na č. l. 890) zástupce žalobkyně pouze uvedl, že „… úplatek manažerovi druhé strany je nutno považovat za takový důvod, který zpochybňuje platnost smlouvy …“, že „… jednání zástupce je přičitatelné zastupované osobě a pan Zeman byl zástupcem žalovaného 1) …“, a že „… právě jeho činností se mělo dospět k tomu, aby žalovaný 1) přehlédl i některé významné skutečnosti včetně zástavního práva …“.
23. Ve světle uvedených skutečností nemá dovolací soud žádné pochybnosti o tom, že navržený sporný důkaz (výpis z účtu) vůbec nemůže směřovat k prokázání těch skutkových okolností, k nimž byl navržen, tedy (ve vztahu k tvrzené absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019) společného úmyslu jednajících [žalované 1) a žalované 2)] dopustit se podvodu ve vztahu k žalobkyni, popř. zkrátit její práva, neboť pouhý výpis z účtu (navíc třetí osoby) nic o úmyslu zasílajícího a příjemce ohledně charakteru platby nevypovídá (viz bod 20 tohoto odůvodnění). Navržený důkaz ani nemůže nic vypovídat o skutečném účelu platby (nota bene v situaci, kdy ani žalobkyně přesný účel platby netvrdí, ač by teoreticky alespoň odesílatelem platby tvrzený účel platby mohl výpis prokázat – žalobkyně k tomuto uvádí, že šlo o „odměnu“ pro Z., ba dokonce i o „úplatek“, tedy pouze spekuluje o tom, jaký byl skutečný účel platby). Ostatní tvrzení žalobkyně nejsou ničím jiným než pouhými spekulacemi, které žalobkyně v dalším textu ve vztahu k tomuto důkazu prezentuje a které prima facie z důkazu nemohou vyplynout.
24. Pakliže není důkaz způsobilý tvrzenou skutečnost, k jejímuž prokázání byl navržen, prokázat, je správný závěr odvolacího soudu, že jde o důkaz nadbytečný (viz bod 16 tohoto odůvodnění) – ostatně proti tomuto procesnímu závěru odvolacího soudu ani dovolací námitky žalobkyně nesměřovaly. Jak již bylo výše uvedeno, obstál-li závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti navrženého důkazu, nelze uvažovat o vadě řízení, a již vůbec ne o takové, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz bod 14 tohoto odůvodnění).
25. Nejvyšší soud proto vadu řízení (způsob jejíhož řešení byl důvodem pro zrušení předchozího rozsudku Nejvyššího soudu), kterou se musel s ohledem na § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat, neshledal.
26. V dalším Nejvyšší soud neshledal důvod se od řešení, které přijal v rozsudku ze dne 29. 4. 2024, č. j. 21 Cdo 2967/2023-1020, odchylovat, a lze na jeho závěry v ostatním odkázat.
27. Lze tedy pro úplnost tohoto rozsudku uvést následující:
28. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
29. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
30. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
31. Dovoláním žalobkyně byl rozsudek odvolacího soudu napaden „v plném rozsahu“, tedy i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení; dovolání proti těmto výrokům není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná 3) jako věřitel a žalovaná 2) jako dlužník uzavřely dne 20. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které věřitel poskytl dlužníkovi částku 36 712 368 Kč za účelem koupě nemovitostí, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba, pozemku parc.
č. st. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba, pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY a obec XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY a obec XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dne 26. 6. 2017 žalovaná 3) jako zástavní věřitel a žalovaná 2) jako zástavní dlužník uzavřely zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem, které žalovaná 2) nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 20.
6. 2017, zástavní právo bylo zřízeno k zajištění úvěru s příslušenstvím, statutárním orgánem žalovaných 2) a 3) byl M. Š. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru za žalovanou 2) jako dlužníkem žalovanou 3) jako věřitelem a postupitelem postoupena žalobkyni jako postupníkovi za úplatu ve výši 36 912 131,38 Kč, která byla uhrazena. Postoupení pohledávky bylo žalované 2) oznámeno. K zápisu žalobkyně jako zástavního věřitele do katastru nemovitostí nedošlo.
Dne 23. 10. 2019 bylo žalobkyni oznámeno odstoupení žalované 3) od smlouvy o postoupení pohledávky s odůvodněním, že žalované 3) nebyla uhrazena část kupní ceny za postoupení pohledávky, neboť finanční prostředky byly na základě usnesení Policie České republiky ze dne 11. 6. 2019 zablokovány na bankovním účtu. Na základě platby ze dne 22. 10. 2019 žalované 2) žalované 3) ve výši 37 020 093 Kč představující dluh ze smlouvy o úvěru a prohlášení žalované 3) potvrzující zánik zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky ze dne 25.
10. 2019 k předmětným nemovitostem, provedl katastrální úřad výmaz zapsaného zástavního práva ve prospěch žalované 3), s právními účinky ke dni 25. 10. 2019. Dne 23. 10. 2019 byla mezi žalovanou 1) jako kupující a žalovanou 2) jako prodávající uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky zapsané na LV č. XY a projektová dokumentace. Kupní cena nebyla v kupní smlouvě uvedena, byla obsažena ve zvláštní dohodě o kupní ceně ve výši 119 000 000 Kč + DPH za pozemky včetně rozestavených staveb a technické infrastruktury a 7 000 000 Kč + DPH za projektovou dokumentaci, celkem ve výši 152 460 000 Kč. Dodatkem č. 1 ze dne 25.
10. 2019 si strany sjednaly, že kupní cena zahrnuje rovněž kupní cenu za pozemky zapsané na LV č. XY v k. ú. XY. Dne 24. 10. 2019 učinili účastníci návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, katastrální úřad ale upozornil účastníky, že návrhu nelze vyhovět, neboť kupní cena musí být součástí kupní smlouvy. Účastníci smlouvy vzali dopisem ze dne 20. 11.
2019 návrh na vklad vlastnického práva pro žalovanou 1) zpět, vkladové řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 22. 11. 2019. Kupní smlouvou ze dne 21. 11. 2019 uzavřenou mezi žalovanou 1) jako kupující a žalovanou 2) jako prodávající došlo k prodeji nemovitých věcí (předmětných nemovitostí a dalších pozemků) zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY a na LV č. XY pro k. ú. XY, prodávající prohlásil (mimo jiné), že pozemky nejsou zatíženy zástavním právem, součástí prodeje byla i dokumentace, zejména projektová dokumentace, celková kupní cena byla sjednána ve výši 152 460 000 Kč a byla převedena na účet žalované 2) dne 20. 12. 2019. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 5. 2020 u Okresního soudu v Benešově domáhá určení, že zástavní právo k předmětným pozemkům existuje.
33. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda ochrana podle ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku se týká i nabyvatele vlastnického práva, který právo nabývá v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, podle něhož na nemovité věci nevázne zástavní právo, neboť uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
34. Dovolání není důvodné.
35. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení existence zástavního práva k nemovitosti nabyté třetí osobou (osobou odlišnou od osoby zástavního dlužníka) podle smlouvy ze dne 22. 11. 2019 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do dne 30. 6. 2020, dále jen „o. z.“, nebo „občanský zákoník“.
36. Podle ustanovení 980 odst. 2 občanského zákoníku je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
37. Podle ustanovení 984 odst. 1 občanského zákoníku není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle odst. 2 cit. ustanovení pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije.
38. Podle ustanovení § 986 odst.1 občanského zákoníku kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
39. Zástavní právo (jako právo věcné – srov. ustanovení § 498 odst. 1 věta první občanského zákoníku, a např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2021) k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem do tohoto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak (§ 1316 o. z.).
40. Zástavní právo se zapisuje do části C listu vlastnictví jako právní závada [srov. ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. U zástavního práva se (mimo jiné) evidují údaje o zatížené nemovitosti, výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části dluhu, údaje o věřiteli, údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je zástavním právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, poslední den doby, na kterou bylo právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu (srov. ustanovení § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky).
41. Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva (srov. ustanovení § 980 odst. 2 věty druhé o. z.), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v ustanoveních § 984 a 985 o. z. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, ve vztahu k otázce důvěry k zápisu (ne)existence zatížení věcným břemenem (služebností)].
42. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání nejenom takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o existenci tohoto práva u převodce (a to i v případě posouzení existence zástavního práva postupitele v souvislosti s postoupením pohledávky – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019), ale i takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují.
43. Pakliže tedy v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou 1) jako kupující a žalovanou 2) jako prodávající dne 21. 11. 2019 bylo sporné zástavní právo vymazáno z veřejného seznamu, a platilo tak, že se má za to, že neexistovalo (srov. § 980 odst. 2 o. z.), chránila případná dobrá víra ve správnost takového zápisu i nabyvatele vlastnického práva podle stavu zápisu ve veřejném seznamu ke dni podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí; jinak řečeno, dobrá víra nabyvatele vlastnického práva se vztahuje i ke skutečnosti, že zástavní právo ke dni podání návrhu na vklad do veřejného seznamu neexistovalo, a právní posouzení sporné a přípustnost dovolání zakládající právní otázky odvolacím soudem je správné.
45. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kteří nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit.
Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány být mohou.
Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o.
z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn.
21 Cdo 1353/2019, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019). Má-li být existence dobré víry ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
46. V nálezu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým [obdobně Vrzalová, Lenka, in Spáčil, Jiří a kol.: Občanský zákoník. III. díl Věcná práva (§ 976-1474). 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, § 984].
47. V této věci bylo zjištěno, že byť v době uzavření první kupní smlouvy dne 23. 10. 2019 bylo ještě v katastru nemovitostí zapsáno v části C listu vlastnictví zástavní právo ve prospěch původního věřitele [žalované 3)], zavázala se prodávající [žalovaná 2)], že dojde k jeho výmazu, což se skutečně ke dni 24. 10. 2019 také stalo; v době uzavření druhé kupní smlouvy – poté, co byl návrh na vklad práva podle první kupní smlouvy po upozornění katastrálního úřadu na chyby v jejím obsahu vzat zpět a vkladové řízení bylo zastaveno – dne 21. 11. 2019 již bylo zástavní právo (v souladu se závazkem prodávající) z části C příslušného listu vlastnictví vymazáno, neexistovaly objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, a nelze tak dovodit povinnost nabyvatele, aby si ověřil (aktivně zjišťoval), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
48. Úvaha odvolacího soudu, na podkladě níž dospěl k závěru o dobré víře žalované 1), tak není s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti (srov. body 34 a 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zcela zjevně nepřiměřená a je i řádně odůvodněna.
49. Ostatně dovolatelka v dovolání (v části „IV. Splnění podmínek dle § 984 o. z. a dobrá víra“) zpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů, což také výslovně zdůrazňuje, a současně provádí oproti nalézacím soudům odlišné hodnocení dokazování, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. V této části tak není formulována žádná právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud přezkoumat.
50. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
51. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
52. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), nebo že by úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobkyně řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 16–27, 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 34 a 35 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
53. Dovolatelka dále v této souvislosti namítla neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019, resp. že „právní jednání, na základě kterého bylo nabyto právo, nebylo úplatné“ (body IV/A a IV/B obsahu dovolání).
54. Obsahem těchto námitek je obecná kritika rozhodnutí odvolacího soudu. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Žalobkyně v této části svého dovolání v rozporu s požadavky ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje dovolací důvod (zde konkrétní nesprávné posouzení, jehož se měl odvolací soud dopustit při výkladu právního jednání) a ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto v této části trpí dovolání vadami, pro které nelze v řízení pokračovat.
55. Argumentace dovolatelky použitá v bodě IV obsahu dovolání tak v dalším rozsahu, než bylo rozebráno v bodech 39–43 tohoto odůvodnění, přípustnost dovolání nezakládá.
56. K problematice aplikace ustanovení § 986 občanského zákoníku.
57. Námitka dovolatelky, že „jí svědčí právo na ochranu podle § 986 o. z. proti zápisům provedeným bez právního důvodu, neboť se stala na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 5. 2019 zástavním věřitelem ze zástavní smlouvy, která byla zapsána do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 2017, když zástavní právo bylo z katastru nemovitostí neoprávněně vymazáno s účinky ke dni 25. 10. 2019“, přípustnost dovolání nemůže založit, neboť uvedená právní otázka na řešení věci nedopadá.
58. Judikatura je jednotná v závěru, že ochrana podle ustanovení § 986 o. z. se poskytuje pouze osobě, která byla k okamžiku provedení popíraného zápisu ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná z věcného práva (lhostejno, zda z vlastnického nebo věcného práva k věci cizí), a v důsledku provedení popíraného zápisu zcela přestala být osobou zapsanou ve veřejném seznamu, nebo zapsanou sice nepřestala být, ale její zapsané věcné právo v důsledku provedení popíraného zápisu získalo bez právního důvodu horší pořadí nebo bylo jinak bez právního důvodu omezeno. Žalobce musí svou žalobu na výmaz popíraného zápisu odvozovat od svého vlastního původně zapsaného věcného práva, které mu náleží. Judikatura tak aprobovala závěry odborné literatury v tom, že aktivní legitimaci má osoba, která „ve veřejném seznamu zapsána byla, a v důsledku popíraného zápisu být zapsána přestala (tj. právo jí náležející bylo vymazáno zcela nebo zapsáno ve prospěch jiné osoby), nebo došlo k omezení jejího vlastnického práva zápisem věcného práva k věci cizí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 197/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 32/2022, který byl uveřejněn pod č. 36/2023 Sb. rozh. obč.).
59. Jak bylo výše uvedeno, zásada materiální publicity veřejných seznamů umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí od neoprávněného, a tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým.
60. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudů, žalobkyně nikdy nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako ta, kdož je oprávněna ze zástavního práva jako zástavní věřitelka (srov. ustanovení § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky), nepodala návrh na zápis změny v osobě zástavního věřitele poté, co uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem dne 23. 5. 2019, ani neuplatnila žádné námitky proti odstoupení od uvedené smlouvy. Neučinila žádné kroky, které by vedly k uvedení stavu katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným, nedomáhala se ani záznamu poznámky rozepře ve smyslu § 985 o. z., a tím se vystavila riziku dobrověrného nabytí původně zástavním právem zatížené nemovitosti třetí osobou.
61. Pakliže však, jak vyplynulo z předchozího textu, se žalobkyně díky důsledkům vyplývajícím z ustanovení § 980 odst. 2 o. z. a § 984 odst. 1 o. z. nemůže domáhat realizace zástavního práva vůči dobrověrnému nabyvateli původně zástavním právem zatížené nemovitosti, je úvaha o možné aplikaci ustanovení § 986 o. z. obsoletní.
62. Lze pouze doplnit, že významem principu materiální publicity zápisu ve veřejném seznamu ve vztahu k (ne)existenci zástavního práva se dovolací soud po vydání Ústavním soudem zrušeného rozsudku zabýval vícekrát, byť v mírně odlišných skutkových i právních konsekvencích, avšak s totožným výsledkem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 264/2025, nebo ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 119/2024).
63. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve věci samé zamítl.
64. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovaným náklady potřebné k bránění práva. V dovolacím řízení však žalovaným náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu