21 Cdo 1014/2021-433
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka č. 2733/11, proti
žalované Reticulum Recovery, a. s. se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská č.
394/17, IČO 27923568, zastoupené Mgr. Markem Prchlíkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční č. 764/17, o určení, že nemovité věci nejsou zatíženy
zástavním právem a zákazy zcizení a zatížení, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 282/2018, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2020 č. j. 13 Co 28/2020-373, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 14. 11. 2018
domáhala, aby bylo určeno, že nemovité věci – pozemek parc. č. XY, pozemek
parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek parc. č. XY, pozemek
parc. XY a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, okres XY, obec XY, část obce XY,
katastrální území XY (dále též „předmětné nemovitosti“) – nejsou zatíženy
zástavním právem ve prospěch žalované, a to zástavním právem smluvním k
zajištění „existující“ peněžité pohledávky ve výši 1 850 000 Kč ze smlouvy o
úvěru č. 0000507397 ze dne 22. 6. 2017 (uzavřené mezi O. P., bývalým manželem
žalobkyně, jako úvěrovaným, a právní předchůdkyní žalované, společností ACEMA
Credit Czech, a. s., jako úvěrující – dále též „smlouva o úvěru“ nebo „úvěrová
smlouva“) a k zajištění veškerých budoucích peněžitých pohledávek určených
druhem a dobou vzniku ze smlouvy o úvěru a ze zástavní smlouvy č. 0000507397
(uzavřené dne 27. 7. 2017 – dále též „zástavní smlouva“) v celkové maximální
výši 5 550 000 Kč, které mohou vzniknout do 22. 6. 2030, a dále, že tyto
nemovité věci nejsou zatíženy zákazem zcizení a zatížení, tedy, že žalobkyně
není oprávněna zástavu zcizit (převést na jiného) bez předchozího písemného
souhlasu žalované, když zákaz zcizení zástavy se sjednává jako právo věcné s
účinky vůči žalobkyni i všem dalším vlastníkům zástavy, a že se jí zakazuje po
dobu trvání zástavního práva zřídit k zástavě jiné zástavní právo, než je
zástavní právo zřizované zástavní smlouvou, a to po dobu trvání zástavního
práva. Uvedla, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a zástavcem ze
zástavní smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalované, společností ACEMA
Credit Czech, a. s., která byla uzavřena za účelem zajištění splnění dluhů
dlužníka jakožto příjemce úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru,
konkrétně dluhu dlužníka vůči zástavnímu věřiteli na splacení jistiny úvěru ve
výši 1 850 000 Kč s příslušenstvím a „veškerých budoucích dluhů“ dlužníka vůči
zástavnímu věřiteli (vzniklých jako smluvní pokuty a poplatky podle smlouvy o
úvěru, vzniklých z důvodu „odstoupení od smlouvy o úvěru a z důvodu neplatnosti
smlouvy o úvěru“, vzniklých ze smluv měnících závazky ze smlouvy o úvěru a
vzniklých „z této zástavní smlouvy, kteréžto jako budoucí dluhy vzniknou
dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v období od uzavření této zástavní smlouvy
do 22. 6. 2030 až do celkové výše 5 550 000 Kč“). Má za to, že není možné
vykonat zástavní právo prodejem předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě,
neboť zástavní smlouva je nicotná – jelikož ji podepsala „bez toho, aniž by se
seznámila s jejím obsahem“, aniž by „vyjádřila svůj úmysl“, při jejím
podepisování byla „v tísni, ve stavu rozrušení a pod psychickým tlakem a tudíž
k podpisu zástavní smlouvy de facto donucena“ a „celá procedura, proběhnuvší
dne 26. 7. 2017 tj.
podpis zástavní smlouvy a ověření podpisu žalobkyně, trvala
cca 5 minut“ – a smlouva o úvěru je neplatná, jelikož smlouva mimo jiné „na
několika místech“ obsahuje ujednání odporující dobrým mravům a dlužník O. P. ji
viděl „až těsně před jejím podpisem, aniž by mu“ byl poskytnut „časový prostor
k jejich prostudování či alespoň k zběžnému přečtení“, a tedy ji podepsal, aniž
by se seznámil s jejím obsahem a aniž by „svým právní jednáním vyjádřil svůj
úmysl“, a že nadto byla smlouva o úvěru uzavřena s ním jakožto s podnikatelem,
přičemž ale „úvěr nebyl poskytnut pro podnikatelské účely“. Uzavřela, že
neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, má to za
následek, že zástavní právo nevzniklo. Žalovaná – poté, co bylo usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 7. 2019 č. j. 34 C 282/2018-197 rozhodnuto, že namísto původní žalované ACEMA
Credit Czech, a. s., bude v řízení pokračováno se žalovanou, které původní
žalovaná smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2018 postoupila
pohledávku ze smlouvy o úvěru – zejména uvedla, že úvěrovaný „zcela jednoznačně
a výslovně určil, že část peněžních prostředků má být z daného úvěru určena na
vyplacení závazku vůči společnosti Česká spořitelna, a. s., tj. došlo k
poskytnutí peněžních prostředků třetí osobě určené úvěrovaným v souladu se
smlouvou o úvěru a občanským zákoníkem“, a že O. P. a žalobkyně měli „primární
zájem na načerpání části poskytnutého úvěru nikoliv přímo na účet úvěrovaného,
ale ve snaze zabránit dražbě nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně, tj. vyplatit závazky váznoucí na nemovitých věcech vedených na LV č. XY pro
katastrální území XY“. Odmítla, že by námitka žalobkyně ohledně neplatnosti
smlouvy o úvěru byla opodstatněná, pročež „nelze v žádném případě uvažovat o
nicotnosti předmětné zástavní smlouvy“. Z ustanovení smlouvy o úvěru je patrné,
že část obsahu smlouvy o úvěru je určena obchodními podmínkami úvěrujícího pro
poskytování podnikatelských úvěrů a že úvěrovaný stvrdil, že se s jejich
obsahem seznámil a souhlasí s nimi, potvrdil jejich převzetí a všechna jejich
ustanovení výslovně přijal. Žalovaná uzavřela, že O. P. je již od roku 1996
fyzickou osobou podnikající podle živnostenského zákona a že „veškeré své
právní jednání“ činil v pozici podnikatele. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 34 C 282/2018-276
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 3 226,60 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem
předmětných nemovitostí, které jsou zatíženy zástavním právem na základě
zástavní smlouvy, jež byla uzavřena za účelem zajištění řádného splnění dluhů,
a to splacení úvěrové jistiny „a dalších v budoucnu vzniklých dluhů“ ze smlouvy
o úvěru, ve které bylo mimo jiné ujednáno, že část z úvěrového rámce má být
použita na úhradu závazku vůči České spořitelně, a. s. Uvedl, že úvěrovou
smlouvu uzavíral O. P.
jakožto podnikatel (bylo „výslovně ujednáno, že smluvní
strany smlouvu uzavírají v rámci podnikatelské činnosti a úvěrovaný tak není
považován za spotřebitele“), jenž se s obsahem smlouvy seznámil a bylo mu
poskytnuto náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit podmínky smlouvy ve
vztahu ke svým potřebám a finanční situaci. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že zástavní smlouva není nicotná, neboť při jejím uzavírání nebyla
žalobkyně „v tísni, ve stavu rozrušení a pod psychickým tlakem“, že „účelem
uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy k zajištění pohledávky bylo
opatření finančních prostředků k vyplacení dluhů žalobkyně, o kterých žalobkyně
věděla dlouhou dobu před uzavřením“ zástavní smlouvy i smlouvy o úvěru, a že
smlouva o úvěru není neplatná. Skutečnost, zda smlouvu o úvěru uzavřel O. P. jakožto podnikatel, či jako spotřebitel, nemá podle názoru soudu první stupně
vliv na platnost smlouvy jako takové, ale případně pouze na platnost
jednotlivých smluvních ujednání a podmínek. Soud prvního stupně uzavřel, že
pokud žalobkyně po více než roce „v reakci na oznámení o záměru realizovat
zástavní právo“ zpochybňuje platnost smluv, jedná se jen o snahu „vyhnout se
zpeněžení nemovitostí za účelem úhrady dluhu z úvěru“, neboť usnesením
Exekutorského úřadu Přerov, soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, ze dne 4. 5. 2017 č. j. 203 Ex 48560/16-38 byla vydána dražební vyhláška k provedení
elektronické dražby předmětných nemovitostí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2020 č. j. 13
Co 28/2020-373 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětné
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou (k
zajištění „existující“ peněžité pohledávky ve výši 1 850 000 Kč ze smlouvy o
úvěru a budoucích peněžitých pohledávek určených druhem a dobou vzniku ze
smlouvy o úvěru a ze zástavní smlouvy, v celkové maximální výši 5 550 000 Kč,
které mohou vzniknout do 22. 6. 2030) a že nejsou zatíženy ani zákazem zcizení
a zákazem zatížení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 56 254 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava
Klanici. Odvolací soud – poté, co při jednání konaném dne 21. 5. 2020 seznámil
účastníky se svým právním názorem, že pro posouzení věci je právně významné,
zda právní předchůdkyně žalované uzavřela smlouvu o úvěru s O. P. mimo rámec
jeho podnikatelské činnosti (jako se spotřebitelem), či nikoliv, a co doplnil
dokazování – zjistil, že O. P. uzavřel smlouvu o úvěru jako spotřebitel, neboť
účelem poskytnutí úvěru nebylo použití získaných prostředků pro účely jeho
podnikání, nýbrž úhrada dluhů žalobkyně vůči České spořitelně, a. s. Dovodil,
že společnost ACEMA Credit Czech, a. s., nesplnila před uzavřením smlouvy o
úvěru svou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském
úvěru, posoudit (s odbornou péčí) úvěruschopnost O. P., a na základě toho
dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). K neplatnosti úvěrové smlouvy odvolací
soud přihlédl, neboť O. P.
se jí dovolal v dopise ze dne 11. 5. 2020 doručeném
žalované dne 13. 5. 2020. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k neplatnosti
smlouvy o úvěru nevznikla pohledávka z této smlouvy, a nevzniklo proto ani
zástavní právo. Stejně tak podle názoru odvolacího soudu „nemohla platně
vzniknout“ ani věcná práva v podobě zákazů zcizení a zatížení, která se
„neoddělitelně připínají“ k zástavnímu právu. K námitce žalované, že vyzvání
žalobkyně k doplnění skutkových tvrzení o tom, zda O. P. uplatnil námitku
neplatnosti smlouvy o úvěru, představovalo nepřípustné hmotněprávní poučení
(navádění) žalobkyně, odvolací soud uvedl, že žalobkyni vyzval k doplnění
skutkových tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., čímž jí poskytl
procesněprávní poučení, s ohledem na svůj „předběžný“ právní názor, že smlouva
o úvěru je smlouvou o spotřebitelském úvěru a že společnost ACEMA Credit Czech,
a. s., proto byla povinna posoudit úvěruschopnost O. P., který měl možnost
uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, že úvěruschopnost
nebyla posouzena řádně, a s ohledem na to, že žalobkyně v celém průběhu řízení
tvrdila, že O. P. smlouvu o úvěru neuzavřel jako podnikatel, na základě čehož
„bylo možno dovodit, že se žalobkyně domáhala posouzení smlouvy o úvěru podle
zákona o spotřebitelském úvěru“. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku
žalované, že O. P. měl námitku neplatnosti úvěrové smlouvy uplatnit nikoliv u
žalované, ale u společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., která mu poskytla úvěr,
neboť poté, co vůči O. P. nastaly na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze
smlouvy o úvěru účinky změny v osobě věřitele, musel O. P. uplatnit námitku
neplatnosti úvěrové smlouvy pouze u žalované, která je jeho „novým“ věřitelem. K námitce žalované, že zástavní právo zajišťuje nejen pohledávku ze smlouvy o
úvěru, „ale i pohledávku z bezdůvodného obohacení v případě neplatnosti smlouvy
o úvěru“, odvolací soud uvedl, že „z textu zástavní smlouvy jasně vyplývá, že
zástavní právo zajišťuje řádné a včasné splnění dluhu O. P. jako příjemce
úvěru, který mu byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru“, a že zástavní právo
tedy nebylo sjednáno k zajištění pohledávky společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jde o závazek „z jiného právního
důvodu“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že se
odvolací soud 1) nesprávně vypořádal s námitkou žalované, že „námitku relativní
neplatnosti nemohl O. P., pokud měla tato námitka být způsobilá založit
neplatnost úvěrové smlouvy, uplatnit vůči žalované jakožto pouhému nabyvateli
pohledávky vzniklé v souvislosti s úvěrovou smlouvou, avšak vůči účastníkovi
právního jednání (úvěrové smlouvy), tj. vůči společnosti ACEMA Credit Czech, a. s.“, pročež rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dosud v rozhodování
dovolacího soudu neřešené otázky hmotného nebo procesního práva, zda „lze
námitku relativní neplatnosti úvěrové smlouvy s úspěchem uplatnit vůči
nabyvateli pohledávky, tzn.
vůči osobě, která nebyla účastníkem úvěrové
smlouvy, ze které tato postoupená pohledávka vznikla“, že 2) postup odvolacího
soudu, který žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení o tom, zda O. P. uplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru, byl nepřípustným hmotněprávním
poučením (naváděním) žalobkyně, tj. že odvolací soud explicitně navedl
žalobkyni, aby do skutkových tvrzení doplnila vznesení námitky relativní
neplatnosti úvěrové smlouvy, a pokud odvolací soud dospěl k jinému právnímu
posouzení, než jaké zaujal soud prvního stupně, byl povinen rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit s ohledem na absenci poučení podle § 118a o. s. ř., a že
3) „zástavní právo vzniklo přinejmenším k zajištění pohledávky na vydání
bezdůvodného obohacení“, neboť výčet zajišťovaných pohledávek sjednaných v
zástavní smlouvě dopadal i na pohledávky vzniklé z titulu neplatnosti úvěrové
smlouvy, pročež napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to, zda „Má okolnost, že v zástavní smlouvě jsou zajišťované
pohledávky vymezeny označením různých právních titulů, ze kterých mohou tyto
zajišťované pohledávky vzejít, vliv na vznik a existenci zástavního práva? Pokud ano, má okolnost, že při sjednání zástavní smlouvy bude zřejmé, že
zajišťované pohledávky nemohou vzniknout ze všech takto označených právních
titulů vedle sebe, vliv na vznik a existenci zástavního práva?“. Dovolatelka
poukazuje na to, že odvolací soud zjistil, že „zástavní smlouva byla sjednána k
zajištění splnění dluhů O. P. ze smlouvy o úvěru, a to jistiny úvěru a dalších
v budoucnu vzniklých dluhů“, a dovozuje, že „už jen z tohoto důvodu nemůže
právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo sjednáno zajištění pohledávky z
titulu bezdůvodného obohacení obstát“, když vymezení zajišťovaných pohledávek v
zástavní smlouvě bylo provedeno „dostatečně jasně, srozumitelně a určitě, a to
i v situaci, kdy v zástavní smlouvě jsou zajišťované pohledávky vymezeny
označením různých právních titulů“ (např. jako vzniklé z důvodu neplatnosti
úvěrové smlouvy), ze kterých mohly tyto zajišťované pohledávky vzejít. Uvádí,
že „vzhledem k tomu, že v důsledku neplatnosti právního jednání si jsou smluvní
strany povinny vrátit, co si na základě takového jednání poskytly, nemůže být
pohledávkou z titulu neplatné smlouvy nic jiného, než nárok na vydání
bezdůvodného obohacení“, a že žalované vzniká nárok na vydání toho, o co se O. P. „na žalované nespravedlivě obohatil“. Je-li v zástavní smlouvě zajištěná
pohledávka vymezena tak, „že jde, kromě jiného, o pohledávku vzniklou z titulu
neplatnosti úvěrové smlouvy“, bylo podle dovolatelky úmyslem a vůlí stran
zástavní smlouvy „zajistit právě pohledávku žalované za O. P. na vydání
bezdůvodného obohacení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Poukazuje-li dovolatelka na skutečnost, že námitka relativní neplatnosti
smlouvy o úvěru byla O. P. nesprávně vznesena vůči žalované, a nikoliv vůči
společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., tj. postupiteli pohledávky, a uvádí-li,
že O. P. by se mohl vůči žalované účinně dovolat relativní neplatnosti úvěrové
smlouvy, jen pokud by úvěrová smlouva byla žalované postoupena jako celek, pak
přehlíží, že dovolací soud již dříve ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě
v předchozím občanském zákoníku (§ 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) ve své judikatuře
dovodil, že námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době
postoupení, zůstávají dlužníkovi zachovány i po postoupení pohledávky a že
dlužník má tedy vůči postupníkovi všechny námitky, které měl vůči postupiteli,
a může proto vznášet i námitky týkající se uplatnění postoupené pohledávky; jde
o výraz zásady, že postoupení pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova
právního postavení, ze které vyplývá, že dlužník může proti postoupené
pohledávce uplatnit vše, co by mohl namítnout, kdyby k postoupení nedošlo a
pohledávka zůstala součástí původního právního vztahu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2461/2017 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 699/2021). S těmito závěry
je za současné právní úpravy (§ 1884 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)
ve shodě i odborná literatura [srov. např. MYŠÁKOVÁ P., s. 2013. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 nebo
DVOŘÁK, B., s. 749. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014]. Závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, na které v této souvislosti odkazuje dovolatelka (že
účinky tzv.
relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění
došlo druhému účastníku právního úkonu, popřípadě – namítá-li neplatnost
právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkům právního
úkonu), nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť toto rozhodnutí vychází ze
zcela jiného skutkového stavu (nejde v něm o případ uplatnění relativní
neplatnosti právního úkonu po postoupení pohledávky z tohoto úkonu) a posuzují
se v něm odlišné právní otázky. Uvedená námitka dovolatelky, která nebere
náležitě v úvahu, že po postoupení pohledávky z právního úkonu (jednání)
přebírá postavení jeho druhého účastníka, vůči němuž se uplatňuje relativní
neplatnost, postupník, proto přípustnost dovolání v projednávané věci nemůže
založit. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně jako
zástavce uzavřela se společností ACEMA Credit Czech, a. s., jako zástavním
věřitelem dne 27. 7. 2017 zástavní smlouvu za účelem zajištění splnění dluhů O. P. ze smlouvy o úvěru č. 0000507397 uzavřené dne 22. 6. 2017 mezi ním jako
úvěrovaným a společností ACEMA Credit Czech, a. s., jako úvěrující, mezi které
byly vedle jistiny úvěru ve výši 1 850 000 Kč zařazeny i „veškeré budoucí
dluhy“ dlužníka vůči zástavnímu věřiteli, vzniklé jako smluvní pokuty a
poplatky podle smlouvy o úvěru, vzniklé z důvodu „odstoupení od smlouvy o úvěru
a z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru“, vzniklé ze smluv měnících závazky ze
smlouvy o úvěru a vzniklé „z této zástavní smlouvy“, kteréžto jako budoucí
dluhy vzniknou dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v období od uzavření této
zástavní smlouvy do 22. 6. 2030 až do celkové výše 5 550 000 Kč. Smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2018 společnost ACEMA Credit Czech, a. s.,
postoupila pohledávku z uvedené smlouvy o úvěru žalované. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda zástavní právo lze smlouvou zřídit jak pro
dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru, tak pro dluh vzniklý z důvodu (případné)
neplatnosti této smlouvy. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná
zástavní smlouva byla uzavřena dne 27. 7. 2017 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 1309 odst. 1 o. z. při zajištění dluhu zástavním právem
vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se
z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše
pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Podle ustanovení § 1311 odst. 1 o. z.
lze zástavním právem zajistit dluh o
určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního
práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo
i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu. Podle ustanovení § 1311 odst. 2 o. z. lze zástavním právem zajistit i dluhy
určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době
nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. se zástavní právo zřizuje zástavní
smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní
právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí
ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Ustálená rozhodovací praxe již k obdobné právní úpravě, obsažené v předchozím
občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31. 12. 2013), vyslovila, že zástavní právo je definováno
jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh
(závazek), který jí odpovídá, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným
způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se
uspokojení ze zástavy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016
sp. zn. 21 Cdo 2155/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 431/2016). Z ustanovení § 1311 odst. 1 o. z. vyplývá, že zástavním právem může být
zajištěn jak dluh, jemuž odpovídá peněžitá pohledávka, tj. pohledávka, která
představuje právo na plnění v penězích (peněžitý dluh), tak dluh nepeněžitý. Zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění dluhu, který již vznikl, ale
také za účelem zabezpečení dluhu, který má vzniknout teprve v budoucnu. Zástavním právem lze zajistit i dluh, o němž není jisté, zda vznikne, neboť
jeho vznik je vázán na splnění podmínky (dluh podmíněný). Ve všech případech
musí jít o dluh v určité výši nebo o dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době
trvání zástavního práva. Zástavní právo lze zřídit nejen k zajištění jednoho,
ale i více takových (různých) dluhů. Ustanovení § 1311 odst. 2 o. z. upravuje
tzv. globální zástavní právo, tj. zajištění souboru dluhů bez toho, aby bylo
třeba jednotlivé dluhy konkretizovat. Zajištěny tak mohou být i dluhy určitého
druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé
dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Může jít
přitom i o dluhy více než jednoho druhu nebo o různé dluhy vznikající z více
právních důvodů. Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou, která musí obsahovat – jak vyplývá
z ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. – označení zástavy a dluhu, pro který se
zástavní právo zřizuje. Zajištěný dluh je individualizován zejména subjekty
(věřitelem a dlužníkem), právním důvodem, z něhož vznikl nebo má vzniknout,
předmětem (peníze či jiné plnění), rozsahem (např. peněžní částkou u peněžitých
dluhů), datem splatnosti aj.
Požadavek identifikace dluhu, pro který se
zástavní právo zřizuje, lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě
charakterizován natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaký dluh je
předmětem zajištění, a aby jej nebylo možné zaměnit s jiným dluhem (srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013
sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Nemá-li zástavní dlužník vůči věřiteli v době
uzavření zástavní smlouvy jiný dluh nebo jiné dluhy s předmětem plnění stejného
druhu jako u zabezpečovaného dluhu (tedy jiné dluhy zaměnitelné se
zabezpečovaným dluhem), je zabezpečovaný dluh v zástavní smlouvě dostatečně
určitě označen i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě dlužníka a předmětu
plnění, neboť za těchto okolností je z uvedených údajů zjistitelné, jaký dluh
je předmětem zabezpečení, aniž by ho bylo možné zaměnit s jiným dluhem
zástavního věřitele vůči dlužníku (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 257/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 786/2011, rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 583/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 775/2004, které bylo uveřejněno pod č. 171 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Jde-li o vymezení ještě nedospělého
dluhu, jehož výše není v době uzavření zástavní smlouvy známa, nebo o vymezení
více dluhů v rámci tzv. globálního zástavního práva, postačí v zástavní smlouvě
podle ustanovení § 1312 odst. 1 části druhé věty za středníkem o. z. ujednat,
do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje [v odborné literatuře
srov. BEZOUŠKA, P. § 1312, Zástavní pohledávka. In: SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1262–1267]. V projednávané věci byl zástavní smlouvou ze dne 27. 7. 2017 zajištěn nejen
dluh O. P. z jistiny úvěru ve výši 1 850 000 Kč poskytnutého mu na základě
smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a společností ACEMA Credit Czech, a. s., ale
i jeho veškeré budoucí dluhy vůči zástavnímu věřiteli, vzniklé jako smluvní
pokuty a poplatky podle smlouvy o úvěru, vzniklé z důvodu odstoupení od smlouvy
o úvěru a z důvodu neplatnosti této smlouvy, vzniklé ze smluv měnících závazky
ze smlouvy o úvěru a vzniklé ze zástavní smlouvy v období od uzavření zástavní
smlouvy do 22. 6. 2030. Zástavní smlouvou bylo tedy zajištěno více dluhů z
různých právních důvodů [ze smlouvy o úvěru, z (budoucích) smluv měnících
závazky ze smlouvy o úvěru, z odstoupení od smlouvy o úvěru, z neplatnosti
smlouvy o úvěru a ze zástavní smlouvy].
Protože zástavní právo může být zřízeno
– jak vyplývá z výše uvedeného – k zajištění více dluhů vznikajících z různých
právních důvodů a protože předmětem zajištění mohou být i dluhy podmíněné,
nebránila sjednání zajištění jak dluhů ze smlouvy o úvěru, tak dluhů z
neplatnosti této smlouvy okolnost, že vznik dluhů z neplatnosti úvěrové smlouvy
závisel na splnění podmínky, že bude zjištěna neplatnost smlouvy o úvěru. Byla-li úvěrová smlouva – jak dovodil odvolací soud – neplatná a byla-li tato
neplatnost dlužníkem namítnuta, nevznikl dluh z této smlouvy, a tedy ani
zástavní právo, které bylo zřízeno (též) k jeho zajištění (k akcesoritě
zástavního práva srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002). V takovém případě by však dlužníkovi
vznikly (mohly by vzniknout) dluhy vyplývající z neplatnosti smlouvy o úvěru, a
to především závazek k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a
násl. o. z. Protože dluhy vzniklé z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy byly
rovněž předmětem zajištění v zástavní smlouvě, nebránilo by nic vzniku
zástavního práva k zajištění závazku dlužníka k vydání bezdůvodného obohacení. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že zástavní právo nebylo
sjednáno k zajištění pohledávky společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., z titulu
bezdůvodného obohacení, neboť jde o závazek „z jiného právního důvodu“, a že
vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nevzniklo zástavní právo k předmětným
nemovitostem, není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který
je na tomto závěru založen. Dovolací soud naproti tomu neshledal opodstatněnou námitku dovolatelky, že
postup odvolacího soudu, který žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení o
tom, zda O. P. uplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru, byl nepřípustným
hmotněprávním poučením (naváděním) žalobkyně, tj. že odvolací soud explicitně
navedl žalobkyni, aby do skutkových tvrzení doplnila vznesení námitky relativní
neplatnosti úvěrové smlouvy. V projednávané věci odvolací soud – jak je zřejmé
z obsahu spisu – usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 13 C 28/2020-308 vyzval
žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení mimo jiné o údaj, zda O. P. uzavřel
smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti (jako podnikatel), nebo mimo
tento rámec (jako spotřebitel), a pokud ji uzavřel jako spotřebitel, zda
uplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu neposouzení
úvěruschopnosti O. P. splácet úvěr, a aby k prokázání doplněných skutkových
tvrzení označila důkazy. Taková výzva nepředstavuje nepřípustné hmotněprávní
poučení žalobkyně (poučení o jejích právech a povinnostech vyplývajících z
hmotného práva). Postup odvolacího soudu byl však nesprávný z jiného důvodu. V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a o. s. ř., tento postup však nemůže
vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a
nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího
řízení nepřípustná (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.).
Skutečnosti nebo důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti
rozsudku odvolacím důvodem (mimo jiné) tehdy, jestliže jimi má být splněna
povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní
povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností
neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. [srov. § 205a písm. d) o. s. ř.]. Jiní účastníci řízení
než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a
o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.). Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je v
odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku
řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud, který též provede důkazy
označené účastníky na základě tohoto poučení, jen tehdy, nedostál-li soud
prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel
neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu
řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil
rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního
názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze
strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. § 213b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“
toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §
118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v
ustanovení § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a že tedy není
významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před
soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k
porušení § 118a o. s. ř. V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat
nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by
to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových
skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v
ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť
odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního
stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud
prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu
posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. V projednávané věci odvolací soud zaujal právní názor, že pro posouzení věci je
právně významné, zda právní předchůdce žalované uzavřel smlouvu o úvěru s O. P.
mimo rámec jeho podnikatelské činnosti (jako se spotřebitelem), či nikoliv,
který byl odlišný od právního názoru, na kterém své rozhodnutí založil soud
prvního stupně. Vyplynula-li z uvedeného právního názoru odvolacího soudu
potřeba, aby žalobkyně (popřípadě též žalovaná) uvedla další tvrzení nebo
důkazy, představuje okolnost, že o tom nebyla soudem prvního stupně poučena,
porušení § 118a o. s. ř. Snažil-li se nedostatek tohoto poučení napravit
odvolací soud (tím, že usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 13 C 28/2020-308
vyzval žalobkyni, aby doplnila skutková tvrzení mimo jiné o údaj, zda O. P. uzavřel smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento
rámec, a pokud ji uzavřel jako spotřebitel, zda uplatnil námitku neplatnosti
smlouvy o úvěru z důvodu neposouzení úvěruschopnosti O. P. splácet úvěr, a aby
k prokázání doplněných skutkových tvrzení označila důkazy, a vyzval-li u
jednání konaného dne 21. 5. 2020 žalovanou, aby doplnila skutková tvrzení v tom
směru, zda a popřípadě jakým konkrétním způsobem její právní předchůdce
posoudil před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost O. P. úvěr splácet, a aby k
prokázání doplněných skutkových tvrzení označila důkazy), přestože tento
nedostatek není za uvedených okolností – jak vyplývá z výše uvedeného – v
odvolacím řízení napravitelný, a doplnil-li dokazování o důkazy uplatněné
účastníky na základě poučení poskytnutého jim odvolacím soudem v rozporu s §
205a a 211a o. s. ř. [místo toho, aby postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu