21 Cdo 1154/2025-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně M. L., zastoupené Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem se sídlem v
Mostě, Čsl. Armády č. 2113/58, proti žalované obci Jimlín se sídlem obecního
úřadu v Jimlíně č. 7, Louny, IČO 00556327, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C
268/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 10 Co 426/2024-280, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Milana Peroutky, advokáta se sídlem v Mostě, Čsl. Armády č. 2113/58.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j.
10 Co 426/2024-280, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5.
2024, č. j. 1 C 268/2022-229, o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru
žalobkyně u žalované, provedené dopisem ze dne 20. 7. 2022 doručeným žalobkyni
dne 28. 7. 2022, je neplatné a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Dovodil, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované v pozici
referentky obecního úřadu a zastávala také práce na Poště Partner, že dne 15.
7. 2022 žalobkyně v prostorách Pošty Partner (v době, kdy byla dočasně uznána
práce neschopnou a dostavila se na pracoviště Pošty Partner, aby pomohla
zastupující pracovnici dohledat doklad k reklamaci) fyzicky napadla
zaměstnankyni žalované G. Š., poté, co byla dotázána k doložení dokladů účetní
uzávěrky a vyzvána k ukázání ukládaných movitých věcí z prostoru trezoru do
osobní tašky, začala křičet, opakovaně udeřila paní G. Š. do hlavy, rvala jí
vlasy, svědkyně M. H. se snažila žalobkyni odtrhnout, ta ale zaútočila i na
svědkyni a udeřila ji. Žalovaná s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr
dopisem ze dne 20. 7. 2022 doručeným žalobkyni dne 28. 7. 2022 pro zvlášť hrubé
porušení pracovních povinností. Ve věci proběhlo i správní řízení před Městským
úřadem v Lounech, žalobkyně byla uznána vinnou z přestupku proti občanskému
soužití, kterého se dopustila dne 15. 7. 2022, a byla jí uložena pokuta 4 000
Kč. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se správně zabýval
otázkou intenzity porušení pracovní „kázně“ žalobkyně a přihlédl ke všem
skutečnostem a okolnostem, že k incidentu došlo bezprostředně v časové
souvislosti s informací o úmyslu zrušit místo referenta obecního úřadu (místo
žalobkyně) pro nadbytečnost, incidentu předcházelo jednání paní Š., která
předala paní M. (která zastupovala žalobkyni na Poště Partner) smyšlenou
informaci o zákazu přístupu žalobkyně na pracoviště v nepřítomnosti jiného
zaměstnance žalované, přitom svědek S. (starosta) popřel, že by takovýto zákaz
vydával v době incidentu, že paní Š. byla ve stejném postavení jako žalobkyně,
nebyla její nadřízenou, nebyla oprávněna dotazovat se žalobkyně, proč přišla na
poštu, když je v pracovní neschopnosti a má povoleny vycházky odpoledne, nebyla
oprávněna ji žádat, aby jí ukázala věci, které si dává do tašky, bylo zjevné,
že se nejedná o věci z trezoru, ten byl uzamčený, paní Š. nebyla k takovému
jednání kompetentní, jednala z vlastního rozhodnutí, chovala se k žalobkyni
nadřazeně, žalobkyně byla k incidentu vyprovokována, a jednalo se tak o
mimořádné vybočení z jejího chování, když byla od samého počátku pracovního
poměru hodnocena jako aktivní, dobrá pracovnice, která vycházela dobře se
zaměstnanci. Nejednalo se tedy o natolik závažné porušení, kdy po
zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do
uplynutí výpovědní doby.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2024,
č. j. 10 Co 426/2024-280, podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud
posoudil otázku, zda žalobkyně porušila pracovní povinnosti (napadení druhého
zaměstnance) zvlášť hrubým způsobem, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, přitom odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu, která se týkala útoku na
majetek zaměstnavatele, a dále na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 896/2008 ze dne 7.
4. 2009 a sp. zn. 21 Cdo 1915/2023, týkající se útoku na jiného zaměstnance.
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované dovolací soud jako
nepřípustné odmítl.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovolatelkou nastolené
otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že dodržovat
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního
poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
9. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek
pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6
Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č.
21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší
soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby
rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005,
uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.
10. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce
výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce:
„Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy …“). K
okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
11. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných
právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení
intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil)
přihlédl k tomu, že k incidentu došlo bezprostředně v časové souvislosti s
informací o úmyslu žalované zrušit místo referenta obecního úřadu (místo
žalobkyně) pro nadbytečnost, že incidentu předcházelo jednání paní Š., která
předala paní M. (která zastupovala žalobkyni na Poště Partner) smyšlenou
informaci o zákazu přístupu žalobkyně na pracoviště v nepřítomnosti jiného
zaměstnance, přitom svědek S. (starosta) popřel, že by takovýto zákaz vydával v
době incidentu, že paní Š. byla ve stejném postavení jako žalobkyně, nebyla
její nadřízenou, nebyla oprávněna dotazovat se žalobkyně, proč přišla na poštu,
když je v pracovní neschopnosti a má povoleny vycházky odpoledne, nebyla
oprávněna ji žádat, aby jí ukázala věci, které si dává do tašky, bylo zjevné,
že se nejedná o věci z trezoru, ten byl uzamčený, paní Š. nebyla k takovému
jednání kompetentní, jednala z vlastního rozhodnutí, chovala se k žalobkyni
nadřazeně, žalobkyně byla k incidentu vyprovokována, a jednalo se tak o
mimořádné vybočení z jejího chování, když byla od samého počátku pracovního
poměru hodnocena jako aktivní, dobrá pracovnice, která vycházela dobře se
zaměstnanci. Odvolací soud správně (v souladu s judikaturou) dovodil, že
okolnosti případu neodůvodňují závěr, že fyzické napadení zaměstnankyně Š.
žalobkyní dne 15. 7. 2022 je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru
podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, že po žalované nelze spravedlivě
požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.
12. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do
jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda
zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21
Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č.
14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.
13. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se „odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu“, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 7. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 896/2008, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2596/2011, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, ze dne 18. 1. 2022,
sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, a sp. zn. 21 Cdo 1915/2023, pak přehlíží, že soudy v
uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného
skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán v projednávané věci.
14. V části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu