21 Cdo 2101/2024-1174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené L. S., proti žalované Investment SM s. r. o. se sídlem v Brně, Starobrněnská č. 334/4, IČO 08369470, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka č. 2733/11, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 89/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2023, č. j. 18 Co 182/2022-959, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 18 Co 182/2022-959, potvrdil výrokem I rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2022, č. j. 45 C 89/2017-531, kterým tento soud určil, že zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí na základě řízení sp. zn. XY dne 15. 4. 2013, vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY – rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, uzavřené dne 27. 9. 2011 mezi žalobkyní a společností DEMI STAR, a. s. k zajištění pohledávky společnosti DEMI STAR, a. s. za J. F. ve výši 3 000 000 Kč (dále jen „zástavní smlouva“),
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že znalecký posudek vypracovaný znalkyní MUDr. Zmekovou, který provedl k důkazu soud prvního stupně, naplňuje všechny požadavky kladené na znalecký posudek ustálenou judikaturou. Odvolací soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a následným výslechem znalce MUDr. Pořického a odborným vyjádřením MUDr. Švarce, Ph.D. Z revizního znaleckého posudku vyplývá, že „u žalobkyně byla přítomna k datu 27. 9. 2011 posttraumatická stresová porucha (F 43.1), která vznikla v důsledku sexuální šikany na pracovišti v době od roku 2009 do roku 2011. (…) Její rozpoznávací schopnosti byly sníženy nepodstatně, ovládací pak měrou podstatnou, což významně negativně ovlivnilo možnost chápat smysl a dopad právního jednání.“ Z výslechu znalce pak vyplývá, že posttraumatická stresová porucha je v současnosti diagnostikována i při působení relativně menšího stresoru, který je však pro konkrétní osobu subjektivně intenzivní. Závěry znalců jsou podpořeny i zdravotní dokumentací žalobkyně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neprovedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 17 C 24/2012, ve věci pracovněprávního sporu žalobkyně. Na základě provedených důkazů zjistil odvolací soud skutkový stav a dovodil, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu, že žalobkyně ji uzavřela jako osoba jednající v duševní poruše, je správný.
5. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek: a) zda je v řízení, v němž jsou dány pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku, nutné tyto závěry znaleckého posudku verifikovat i jinými důkazy, a nikoliv je bez dalšího přebírat, b) zda v případě, kdy existuje rozumná pochybnost o tom, zda a nakolik byla přítomna u jednající osoby duševní porucha v době učinění právního úkonu, lze přijmout závěr o pravdivosti této skutečnosti, a je tedy dán důkazní standard vysoké míry pravděpodobnosti, a c) zda je soud povinen zajistit znalci úplná a spolehlivá zjištění skutkového stavu, zejména zjištění týkající se osobních poměrů posuzované fyzické osoby, aby znalec při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu mechanicky přejal závěry obou znaleckých posudků, aniž by je hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Postupoval nesprávně i proto, že neprovedl důkazy navržené žalovanou, které byly nezbytné ke správné verifikaci závěrů znaleckých posudků, a nezajistil dostatečně široký a spolehlivý skutkový stav pro podání znaleckých posudků. Dále uvedl, že existují zjevné pochybnosti o existenci duševní poruchy u žalobkyně v době uzavření zástavní smlouvy, nebyl tak naplněn požadovaný důkazní standard.
6. Žalobkyně v rozsáhlém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání žalované přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknutých otázek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak.
11. Vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy je třeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [srovnej § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
12. Dovolatelka namítá, že „jsou dány pochybnosti o správnosti závěrů znaleckých posudků“ (znalecký posudek MUDr. Zmekové a MUDr. Poříckého), že odvolací soud „sám připouštěl určitou míru nesprávnosti učiněného skutkového zjištění“ a že „o pravdivosti existence duševní poruchy PTSD u žalobkyně v době uzavření zástavní smlouvy, která ji měla činit neschopnou právně jednat, existují rozumné pochybnosti, neboť výsledky dokazování zde připouští i možnost, že se tato skutečnost nestala“. Ačkoliv dovolatelka v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou otázek uvedených pod písmenem a) a b) (srov. bod 5 odůvodnění tohoto usnesení) zpochybnění skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem a předestírá-li na základě vlastního hodnocení důkazů odlišné skutkové závěry, na
nichž pak buduje vlastní (od odvolacího soudu rozdílné) právní posouzení (že na danou věc nelze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.). V posuzovaném případě odvolací soud nedospěl k závěru, že by nebyl naplněn požadovaný důkazní standard a že by po provedeném dokazování existovaly rozumné pochybnosti o existenci duševní poruchy u žalobkyně v době právního úkonu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu naopak jasně vyplývá, že na základě zhodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, dospěly soudy k závěru, že žalobkyně v době uzavírání zástavní smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji činila nezpůsobilou uzavřít předmětnou smlouvu, a že tato smlouva je proto absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák. (dovolatelka sama v bodě 19.
dovolání uvádí, že „odvolací soud na základě posudku neměl žádné pochybnosti o duševním stavu žalobkyně v době uzavření zástavní smlouvy a jejím vlivu na dané jednání, ačkoliv je zřejmé, že tyto panují“). Žalovaná projevuje nesouhlas s tím, jakým způsobem odvolací soud prováděl dokazování, resp. akceptoval dokazování prováděné soudem prvního stupně, s tím, jak formuloval své úvahy při hodnocení důkazů a jaké učinil závěry o skutkovém stavu. Takový nesouhlas se závěry odvolacího soudu, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o.
s. ř. a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
13. Lze dodat, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení § 132 o. s. ř. a zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, na něž v odůvodnění odkazuje sám odvolací soud, dále též např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod č. 4/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí posuzoval, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, a dospěl k závěru, že znalecké posudky jsou odůvodněné, znalci vycházeli ze zdravotní dokumentace i z vlastních zjištění učiněných při vyšetření žalobkyně, které podrobně ve znaleckých posudcích popsali, vysvětlil, že zdravotní dokumentace zachycuje pro znalce podstatné údaje, při výslechu byl znalec MUDr.
Pořický konfrontován se závěry uvedenými v odborném vyjádření MUDr. Švarce, k nimž se dle odvolacího soudu znalec přesvědčivě vyjádřil, a že závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o přesvědčivosti znaleckých posudků je podpořen i zmíněnou zdravotní dokumentací, z níž vyplývá, že žalobkyně posttraumatickou stresovou poruchou trpěla. Odvolací soud dále zkoumal, zda je MUDr. Pořický způsobilý podat vysvětlení, a v souladu s ustanovením § 13 odst. 4 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, dospěl k závěru, že dle výroku rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 14.
7. 2023 znalecké vyjádření není v rozporu s důvodem pozastavení znaleckého oprávnění. Odvolací soud tak zhodnotil znalecké posudky v souladu s výše citovanou judikaturou a jeho závěr po doplněném dokazování, že soud prvního stupně správně uzavřel, že zástavní smlouva je neplatná, neboť ji žalobkyně uzavřela jako osoba jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, má v obsahu podaných znaleckých posudků spolehlivou oporu.
15. K námitce dovolatelky, že odvolací soud pochybil, když neprovedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. Venclíkové, lze dodat, že soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť tento důkaz nesměřuje ke zpochybnění věrohodnosti znaleckého posudku MUDr. Zmekové, ale jeho provedením má být zjištěn skutkový stav jinak. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod č. 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Otázka, zda je soud povinen zajistit úplné a spolehlivé zjištění skutkového stavu tak, aby znalec posuzující duševní stav fyzické osoby mohl při podání posudku přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, při jejímž řešení se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl důkaz listinami ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 24/2012, rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
17. Dovolatelka navrhla provést důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 24/2012, případně alespoň rozsudkem soudu prvního stupně v této věci. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2696/2023). Z návrhu žalované není zřejmé, jakými konkrétními důkazními prostředky [kterými listinami ze soudního spisu (krom rozsudku ve věci, viz násl.)] chce prokazovat jaké skutečnosti. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal právní názor, že provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008). Neprovedl-li odvolací soud důkaz celým soudním spisem, jednal v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Dovolatelka navrhla provést důkaz alespoň rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 17 C 24/2012, jímž mělo být prokázáno, že k žádnému sexuálnímu ani jinému diskriminačnímu chování na pracovišti vůči žalobkyni nedošlo, a jímž měla být zajištěna relevantní skutková zjištění pro podání znaleckých posudků.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák., tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/75, uveřejněný pod č. R 14/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011. sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, nebo ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018).
20. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, na který odkazuje dovolatelka, se jednalo o situaci, kdy soudy nižších stupňů vycházely především ze znaleckého posudku, v němž se znalec vyjadřoval k otázkám právním a nijak nespecifikoval duševní poruchu, kterou měla posuzovaná trpět. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího stran neprovedení navrhovaných důkazů (zprávou z domova důchodců a výslechem notářského kandidáta přítomného podpisu smlouvy) nebyl souladný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť „provedení žalovanými navrhovaných důkazů mohlo přispět k objasnění věci, respektive z těchto důkazů soudem učiněná zjištění mohla do jisté míry objasnit určité významné momenty chování (jednání) posuzované při uzavírání předmětné darovací smlouvy … sepsané ve formě notářského zápisu.“
21. V rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, dovolací soud dovodil, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže vycházely ze znaleckých posudků, v nichž znalci vycházeli ze svědeckých výpovědí o chování a jednání posuzované osoby v témže časovém období, které byly protichůdné. Soudy měly před znaleckým zkoumáním označit ty důkazní prostředky, které lze pro zpracování znaleckého posudku považovat za relevantní a využitelné.
22. Ve výše uvedených rozhodnutích, na něž dovolatelka odkazuje, byla posuzována platnost právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. osob již zemřelých; ve všech případech se jednalo o posouzení, zda byli zůstavitelé stiženi demencí. Dle těchto rozhodnutí „[v] odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu …“.
V této věci však nejsou sporné osobní poměry žalobkyně, jakým způsobem se žalobkyně chovala v každodenním životě, jak hospodařila s finančními prostředky, jak se starala o potřeby své a své rodiny, tedy jakým způsobem se duševní porucha projevovala navenek. Jak vyplývá z výše uvedeného, znalcova role je podstatně snížena v případech, kdy není možná explorace posuzované osoby. V této věci však znalci dospěli k závěru, že žalobkyně byla v době předmětného právního úkonu stižena duševní poruchou, právě verbální explorací žalobkyně.
Důkaz navrhovaný žalovanou ani neměl prokazovat, jakým způsobem se žalobkyně chovala a jak vystupovala v předmětné době, tedy zajistit skutkový základ ve smyslu výše uvedených rozhodnutí pro posouzení, zda posuzovaná osoba byla stižena duševní poruchou či nikoliv, ale zda byla vystavena sexuálnímu či jinému diskriminačnímu chování na pracovišti. Rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje a od nichž se měl odvolací soud odchýlit, když nepřipustil důkaz listinami ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 24/2012, vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nyní posuzované věci, k této věci nejsou zcela přiléhavá, a odvolací soud se tak od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani v této otázce neodchýlil.
23. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že znalci měli k dispozici dostatečná skutková zjištění, na jejichž základě mohou zpracovat znalecké posudky. Odvolací soud uvedl, že znalci měli k dispozici lékařskou dokumentaci, která obsahovala záznamy z doby předcházející podpisu zástavní smlouvy i následné, a že zdravotní dokumentace zachycuje pro znalce podstatné údaje, které žalobkyně při vyšetřeních uvedla a pro které byla léčena; znalci učinili na základě popisu událostí žalobkyní a na základě symptomů, které vyšetřením shledali, stejný závěr, k jakému dospěli i lékaři v roce 2013, tedy že žalobkyně trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 17 C 24/2012 bylo podáno odvolání, odvolací soud rozhodl tak, že se rozsudek zrušuje a věc se vrací se soudu prvního stupně. Navrhované rozhodnutí tak není způsobilým důkazním prostředkem k prokázání skutečnosti, že na pracovišti nedocházelo k sexuálnímu či jinému diskriminačnímu chování vůči žalobkyni. Znalkyně MUDr. Zmeková při výslechu soudu nadto uvedla, že ani kdyby se ukázalo, že k sexuální diskriminaci žalobkyně nedocházelo, nemělo by to význam, neboť důležité je, „co je v mentální reprezentaci pacienta“. Provedení důkazu rozsudkem ve věci pracovněprávního sporu by tak nemělo v této věci význam. Z jeho obsahu by bylo možné dovodit, zda byl naplněn skutkový stav pro aplikaci norem uplatněných v tamní žalobě, nikoliv, zda žalobkyně prožila traumatickou událost, která byla příčinou vzniku duševní poruchy, tzv. stresorem. Soud, který přihlédl i k tomu, že žalobkyni byla posttraumatická stresová porucha diagnostikována lékaři v roce 2013 (a je proto zřejmé, že stresor existoval), důkaz navrhovaný žalovanou neprovedl, přičemž takový postup řádně odůvodnil. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou navrhovaný důkaz neprovede, nelze namítat, že by tak učinil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
24. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu