USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. D., narozené dne 22. března 1966, bytem v Praze 3, Za Vackovem č. 2272/14, zastoupené Mgr. Pavlem Duškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalované Vysoké škole ekonomické v Praze se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla č. 1938/4, IČO 61384399, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 762/13, o 1 573 120 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 285/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2023, č. j. 30 Co 300/2022-839, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 573 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 7. 2016 do zaplacení. Požadovaná částka sestává jednak z nároků z titulu nerovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví, a to na zaplacení částky 125 120 Kč z důvodu nepřiznání osobního příplatku ve výši 50 % její tarifní mzdy za období od srpna 2013 do června 2014, částky 1 200 000 Kč z důvodu nevyplacení odměn za kvalifikovanou publikační činnost dle RIV bodů v klouzavém evaluačním období let 2007 až 2013 a částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za snížení dobré pověsti a důstojnosti žalobkyně, jednak z částky 48 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení odpovídajícího odměnám za vedení diplomových prací, včetně vypracování posudků vedoucího práce a účast na obhajobě a odměny za činnost školitelky studentů v doktorském studiu, po skončení pracovního poměru. Podáním ze dne 11. 11. 2022 žalobkyně k výzvě odvolacího soudu upřesnila, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč zahrnuje 100 000 Kč za neprodloužení pracovního poměru žalobkyně u žalované po 30. červnu 2014, 20 000 Kč za nepovolení pracovní cesty do USA v období 24. 2. až 10. 3. 2014, 20 000 Kč za nepovolení dlouhodobě naplánované pracovní cesty do Cambridge v období 22. až 30. 6. 2014, 10 000 Kč za bránění ve výuce mimosemestrálního kurzu konaného v období 27. až 29. 5. 2019 nařízením dovolené na období konání tohoto kurzu, 10 000 Kč za urážlivou komunikaci žalované prostřednictvím vedoucího katedry, 10 000 Kč za vyvíjení nátlaku ke snížení rozsahu jejího pracovního úvazku od podzimu 2013, 10 000 Kč za zařazování žalobkyně do nižších mzdových tříd, než vyplývalo z vnitřních mzdových předpisů žalované, konkrétně do mzdové třídy 12 namísto mzdové třídy 12a, 10 000 Kč za neuvádění výsledků práce žalobkyně ve výročních zprávách žalované, 5 000 Kč za neumožnění účasti žalobkyně ve výběrovém řízení na pozici vedoucího katedry hospodářských dějin a 5 000 Kč za neumožnění podílet se na výuce nového oboru NF VŠE Hospodářské a politické dějiny od podzimu 2012 do konce pracovního poměru.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 285/2016-746, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 239 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 239 520 Kč od 7. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 1 333 600 Kč s úrokem z prodlení od 7. 7. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení v částce 301 301 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 7. 2016 do zaplacení a ve výroku III o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I o věci samé ohledně částky 191 520 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 7.
7. 2016 do zaplacení jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k nároku na zaplacení 1 200 000 Kč uzavřel, že diskriminace žalobkyně v odměňování byla napravena v 7/2013, kdy po zásahu děkana došlo k doplacení odměn. V době od 8/2013 do 6/2014 žádné nerovné zacházení v odměňování nezjistil, neboť odměny žalobkyně patřily k nejvyšším.
K nepřiznání osobního příplatku uvedl, že nebyla porušena zásada rovného zacházení se zaměstnanci, neboť nikdo ze členů katedry (s výjimkou sekretářky a s jednou další dočasnou výjimkou) osobní příspěvek nepobíral; vedoucí katedry pobíral příplatek za vedení. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k diskriminaci žalobkyně neprodloužením pracovní smlouvy. U jednotlivých dílčích nároků tvořících v souhrnu částku 200 000 Kč odvolací soud vysvětlil, u kterých z nich diskriminaci neshledal, a u kterých by byl nárok z případné diskriminace již promlčen.
U nároku na zaplacení částky 48 000 Kč jako bezdůvodného obohacení uzavřel, že žalobkyně až k poučení odvolacím soudem doplnila tvrzení o rozhodných skutečnostech a navrhla důkazy, přičemž rozsah dokazování překračuje činnost odvolacího soudu; rozsudek soudu prvního stupně byl proto v této části zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, směřující proti výrokům II a III napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení a) „otázky výkladu a aplikace procesních právních předpisů ohledně důkazního břemene dle § 133a o. s. ř. a vysvětlovací a ediční povinnosti dle § 128 věta první o. s. ř. a § 129 odst. 2 o. s. ř. ve věcech nerovného zacházení a diskriminace ve věcech pracovních, a to povinnosti soudu využít své oprávnění žádat, resp. uložit, aby mu žalovaná jakožto osoba, která má k dispozici informace a listiny významné pro rozhodnutí ve sporu, které žalobkyně objektivně nemá a nemůže mít k dispozici, sdělila skutečnosti, které mají význam pro rozhodnutí ve věci a předložila soudu listiny prokazující diskriminaci žalobkyně“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle něhož „v některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.“ A odzávěru (přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2016, sp. z. 29 Cdo 5069/2015 – pozn. Nejvyššího soudu), že „je-li se zřetelem k tvrzení žadatele zřejmé, že označené informace mohou přispět k objasnění jeho poměrů, a nejde-li osvévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je soud povinen využít svého oprávnění žádat, aby mu každý bezplatně sdělil skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, eventuálně uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k průkazu poměrů účastníka, aby ji soudu předložil“, b) otázky výkladu hmotných právních předpisů ohledně promlčení ve věcech nerovného zacházení a diskriminace, „resp. zda je komplexní a systematické nerovné zacházení a diskriminační jednání žalované z hlediska promlčení třeba považovat za samostatné zásahy nebo za ucelený zásah, pro nějž promlčecí lhůta nepočne běžet dříve než ukončením takto uceleného působení, tedy po skončení pracovního poměru žalobkyně užalované“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a c) otázky „nemravnosti námitky promlčení“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III.
5. Mimo to dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, argumentuje, že „nepřimění žalované, aby žalobkyní označené informace a listiny soudu předložila, může vést k odepření ústavně zaručených práv žalobkyně na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a vytýká odvolacímu soudu také „postup v rozporu s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu“ spočívající v tom, že v rozporu se závěry přijatými v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19, a v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl a nepřevzal pro základ skutkových zjištění.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. První otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Předně je třeba poznamenat, že i tam, kde dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká v dovolání, že žalované neuložily tzv. vysvětlovací povinnost, míří podle obsahu na povinnost ediční; podle její argumentace nemělo jít o podání vysvětlení k opěrným bodům skutkového stavu tvrzeným v žalobě (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016), nýbrž o vydání dokumentů (listin) obsahujících data, která má dovolatelka za právně významná, popř. o vyvození příslušných procesních důsledků z toho, že listiny nebyly přes výzvu soudu předloženy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017).
11. V té části, v níž odvolací soud rozhodl o nároku za nepřiznání osobního příplatku ve výši 50 % tarifní mzdy, je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém zjištění soudu prvního stupně, že v rozhodném období od 1. 8. 2013 do 30. 6. 2014 osobní příplatek pobírali pouze sekretářka katedry a jeden asistent, resp. že s výjimkou sekretářky katedry a s dočasnou výjimkou jednoho dalšího zaměstnance žádný z členů katedry osobní příplatek nepobíral. Toto zjištění učinil soud prvního stupně podle bodu 11 jeho rozsudku z listin (z výpisů z tzv. mzdové inventury za roky 2009 až 2014 členů katedry KIE) založených na č. l. 269 – 271 spisu, které soudu předložila žalovaná (jako přílohu č. 4 k jejímu podání ze dne 10. 12. 2017, jímž se vyjadřovala k žalobě – pozn. Nejvyššího soudu) a dovolatelka je v podaném odvolání nezpochybnila, namítala naopak, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně (mzdové inventury za roky 2009 až 2014, mzdové listy žalobkyně a mzdové listy komparátorů) jasně prokázaly, že osobní příplatek v určitém období vždy někteří z členů katedry pobírali. Ve vztahu k tomuto nároku tedy dovolatelka podle její vlastní odvolací argumentace nebyla v informačním ani důkazním deficitu, který by mohl či měl být řešen postupem soudu podle § 128 věty první o. s. ř. nebo § 129 odst. 2 o. s. ř.
12. Namítané nesplnění ediční povinnosti dovolatelka konkretizovala pod bodem 23 dovolání, kde uvedla, že označila rozhodné důkazy, které jsou v dispozici žalované a mají být vyžádány ze strany soudu, „opakovaně vysloveně žádala, nechť si tyto informace a zejména listiny vyžádá od žalované soud“, přičemž se jednalo zejména o pracovní smlouvy, dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti, rozhodnutí o přiznání odměn, doklady týkající se obsahové náplně práce, rozvrhové akce včetně specifikace hodinové dotace a přehledu skutečně odučených kurzů, seznam vedených prací studentů žalované a seznam vedených projektů pro jedenáct tam jmenovitě uvedených „a dále dalších“ zaměstnanců žalované ve srovnatelné pozici se žalobkyní za období let 2008 až 2014, dále mzdové tarify, mzdové listy uvedených osob a evidenční listy důchodového pojištění, přičemž se mělo jednat o informace a listiny „prokazující výši odměn komparátorů a způsob stanovení odměňování u žalované v rozhodném období“. Z uvedené specifikace i ze související argumentace dovolatelky je tak zřejmé, že první předložená otázka se z povahy věci může ze zbývajících dovoláním dotčených nároků vztahovat pouze k nároku na 1 200 000 Kč za nevyplacené odměny za publikační činnost, které byly poskytovány podle tzv. bodů RIV.
13. Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud předně uzavřel, že žalobkyně nebyla náležitě odměňována za jí získané RIV body v klouzavém období 2007–2013 a tato diskriminace byla napravena po zásahu děkana v 7/2013, v důsledku čehož došlo i k doplacení odměn. Obdobně rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru, že v řízení bylo prokázáno, že minimálně do 30. 6. 2013 žalobkyně byla diskriminována, a s ohledem na obrácené břemeno důkazní má soud za to, že byla diskriminována jako žena; žalobkyně se domáhala odstranění tohoto diskriminačního jednání a k tomu došlo, když děkan rozhodl o doplacení odměn žalobkyni a ustanovil ji zástupkyní vedoucího katedry KIE. Ani v této části proto nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí soudu mohlo být ovlivněno neuložením namítané ediční povinnosti, když se tato povinnost měla týkat důkazů prokazujících nerovné odměňování zaměstnanců žalované, jež soudy obou stupňů vzaly za prokázané.
14. Pokud jde o odměny za navazující období od srpna 2013 do června 2014, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že odměny (i mzda – pozn. Nejvyššího soudu) žalobkyně patřily k nejvyšším, a nerovné zacházení v odměňování nezjistil. Ani ve vztahu k tomuto nároku dovolatelka zjevně nebyla v informačním či důkazním deficitu ohledně „výše odměn komparátorů“, když např. v podání ze dne 8. 12. 2021 (závěrečný návrh v řízení před soudem prvního stupně na č. l. 714 a násl. spisu) pod bodem 15 uváděla přesnými částkami výše odměn vyplacených jejím mužským kolegům v období od 8/2013 do 6/2014, opírajíc se o provedené dokazování mzdovými listy předloženými žalovanou. Namítala-li pod bodem 16 téhož podání, že od odměn, které byly vyplaceny jí, je nutné (zřejmě pro řádné srovnání s odměnami mužských kolegů) odečíst odměny, které jí sice byly vyplaceny v tomto období, ale příslušely jí za období dřívější (navázané na evaluační období 2006-2010), a dále jiné odměny žalobkyně, např. autorské honoráře a odměny za vedení různých projektů, které nemají povahu odměny ve smyslu žaloby, pak tyto odměny nikterak nekvantifikovala, tj. nepředložila soudu ani jen skutkové tvrzení o tom, o jaké částky a z jakého důvodu vyplacené se má jednat, přestože v tomto ohledu se bezesporu nejedná o informace, které objektivně neměla a nemohla mít k dispozici (ostatně dovolatelka se ani nedomáhala uložení ediční povinnosti žalované k listinám, které by měly výši těchto jejích odměn dokládat).
15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003). Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má v občanském soudním řízení procesní povinnost tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn (včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody (nikoli však samotné skutkové tvrzení o vytýkaném jednání zaměstnavatele), má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022).
16. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ani v této části nezáviselo na posouzení předestřené otázky procesního práva – ediční povinnosti k celému souboru shora uvedených důkazů, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze závěru (jenž vyplynul z výsledků dokazování), že k nerovnému zacházení nedocházelo; za situace, kdy absentovala konkrétní skutková tvrzení žalobkyně, zpochybňující tento jeho rozhodný závěr, neměl odvolací soud důvod ukládat splnění ediční povinnosti v rozsahu požadovaném žalobkyní.
17. Za těchto okolností dovolatelce nelze ani přitakat, že by odvolací soud posoudil otázku ediční povinnosti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
18. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani druhá a třetí dovolatelkou předložené otázky. Předně je třeba uvést, že promlčení konstatoval odvolací soud pouze ve vztahu ke třem dílčím nárokům, a to k nároku ve výši 10 000 Kč za zařazování žalobkyně do nižší platové třídy (v době do 30. 6. 2013, když od 1. 7. 2013 byla zařazena ve správné platové třídě), ve výši 10 000 Kč za neuvádění prací žalobkyně ve výročních zprávách a ve výši 5 000 Kč za znemožnění účasti žalobkyně ve výběrovém řízení na pozici vedoucího katedry hospodářských dějin.
19. Ve vztahu k nároku ve výši 5 000 Kč za neumožnění podílet se na výuce nového oboru hospodářské a politické dějiny odvolací soud závěr o jeho částečném promlčení uvedl toliko podpůrně, když primárně byl tento nárok odvolacím soudem posouzen tak, že tvrzenou skutečnost nelze hodnotit jako diskriminaci. Tento závěr dovolatelka relevantním způsobem nezpochybnila. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil- li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá- li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
20. Druhá otázka pak nemůže založit přípustnost dovolání ani ve vztahu k té části napadeného rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích posouzených odvolacím soudem jako promlčených, protože ani tu nejde o otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Nevycházel totiž ze zjištění (předpokladu), na němž je otázka založena, totiž že by došlo ke „komplexnímu a systematickému nerovnému zacházení a diskriminačnímu jednání“. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru zcela opačném, a to, že žádná ze skutkových podstat diskriminace nebyla prokázána (s jednou výjimkou, kdy důvod nerovného zacházení – neodpovídajícího odměňování – nebyl zjištěn a došlo k nápravě po zásahu děkana fakulty), nikoliv, že by u žalované docházelo dlouhodobě a systematicky k nerovnému zacházení či diskriminačnímu jednání vůči
dovolatelce. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sb. rozh. obč.).
21. Třetí dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá také proto, že závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni není v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
22. Odvolací soud se v projednávané věci řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou z hlediska možného rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není nijak nepřiměřená a jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, odpovídá výše uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
23. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že v rozporu se ustálenou judikaturou Ústavního soudu nevyložil, z jakých důvodů neprovedl navržené důkazy a nepřevzal je pro základ svých skutkových zjištění, nelze jejímu názoru přisvědčit. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, a z judikatury Nejvyššího např. rozsudek ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, či usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3256/2022).
24. Přestože soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení některých důkazů, nemůže být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů (se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným po rozsáhlém dokazování z ostatních provedených důkazů) za nadbytečné (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2021 na č. l. 709 spisu), s jedinou výjimkou, která se však týkala nároku posuzovaným dovoláním nedotčeného (viz bod 18 napadeného rozsudku) a tato vada byla napadeným rozsudkem zhojena (viz body 48 a 49), když rozsudek soudu prvního stupně byl v této části zrušen.
Za těchto okolností nelze vytčené opomenutí soudů nižších stupňů považovat za porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020). Z tohoto důvodu ani tato námitka dovolatelky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2138/2023, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10.
1. 2024, sp. zn. I. ÚS 3068/23).
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto řízení před Nejvyšším soudem v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu