USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně A. D., narozené dne 22. března 1966, bytem v Praze 3,
Za Vackovem č. 2272/14, zastoupené Mgr. Pavlem Duškou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalované Vysoké škole ekonomické v Praze se
sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla č. 1938/4, IČO 61384399, zastoupené JUDr.
Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 762/13, o 1 573
120 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C
285/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
ledna 2023, č. j. 30 Co 300/2022-839, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1
573 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 7. 2016
do zaplacení. Požadovaná částka sestává jednak z nároků z titulu nerovného
zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví, a to na zaplacení částky 125 120 Kč
z důvodu nepřiznání osobního příplatku ve výši 50 % její tarifní mzdy za období
od srpna 2013 do června 2014, částky 1 200 000 Kč z důvodu nevyplacení odměn za
kvalifikovanou publikační činnost dle RIV bodů v klouzavém evaluačním období
let 2007 až 2013 a částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za snížení
dobré pověsti a důstojnosti žalobkyně, jednak z částky 48 000 Kč z titulu
bezdůvodného obohacení odpovídajícího odměnám za vedení diplomových prací,
včetně vypracování posudků vedoucího práce a účast na obhajobě a odměny za
činnost školitelky studentů v doktorském studiu, po skončení pracovního poměru.
Podáním ze dne 11. 11. 2022 žalobkyně k výzvě odvolacího soudu upřesnila, že
nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč zahrnuje 100 000 Kč za
neprodloužení pracovního poměru žalobkyně u žalované po 30. červnu 2014, 20 000
Kč za nepovolení pracovní cesty do USA v období 24. 2. až 10. 3. 2014, 20 000
Kč za nepovolení dlouhodobě naplánované pracovní cesty do Cambridge v období
22. až 30. 6. 2014, 10 000 Kč za bránění ve výuce mimosemestrálního kurzu
konaného v období 27. až 29. 5. 2019 nařízením dovolené na období konání tohoto
kurzu, 10 000 Kč za urážlivou komunikaci žalované prostřednictvím vedoucího
katedry, 10 000 Kč za vyvíjení nátlaku ke snížení rozsahu jejího pracovního
úvazku od podzimu 2013, 10 000 Kč za zařazování žalobkyně do nižších mzdových
tříd, než vyplývalo z vnitřních mzdových předpisů žalované, konkrétně do mzdové
třídy 12 namísto mzdové třídy 12a, 10 000 Kč za neuvádění výsledků práce
žalobkyně ve výročních zprávách žalované, 5 000 Kč za neumožnění účasti
žalobkyně ve výběrovém řízení na pozici vedoucího katedry hospodářských dějin a
5 000 Kč za neumožnění podílet se na výuce nového oboru NF VŠE Hospodářské a
politické dějiny od podzimu 2012 do konce pracovního poměru.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C
285/2016-746, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 239 520 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 239 520 Kč od 7. 7. 2016 do
zaplacení (výrok I), ohledně částky 1 333 600 Kč s úrokem z prodlení od 7. 7.
2016 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k
náhradě nákladů řízení v částce 301 301 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé
co do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky
od 7. 7. 2016 do zaplacení a ve výroku III o nákladech řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I o věci samé ohledně částky 191 520
Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 7. 7. 2016 do zaplacení
jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k nároku na
zaplacení 1 200 000 Kč uzavřel, že diskriminace žalobkyně v odměňování byla
napravena v 7/2013, kdy po zásahu děkana došlo k doplacení odměn. V době od
8/2013 do 6/2014 žádné nerovné zacházení v odměňování nezjistil, neboť odměny
žalobkyně patřily k nejvyšším. K nepřiznání osobního příplatku uvedl, že nebyla
porušena zásada rovného zacházení se zaměstnanci, neboť nikdo ze členů katedry
(s výjimkou sekretářky a s jednou další dočasnou výjimkou) osobní příspěvek
nepobíral; vedoucí katedry pobíral příplatek za vedení. Odvolací soud dále
souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k diskriminaci žalobkyně
neprodloužením pracovní smlouvy. U jednotlivých dílčích nároků tvořících v
souhrnu částku 200 000 Kč odvolací soud vysvětlil, u kterých z nich
diskriminaci neshledal, a u kterých by byl nárok z případné diskriminace již
promlčen. U nároku na zaplacení částky 48 000 Kč jako bezdůvodného obohacení
uzavřel, že žalobkyně až k poučení odvolacím soudem doplnila tvrzení o
rozhodných skutečnostech a navrhla důkazy, přičemž rozsah dokazování překračuje
činnost odvolacího soudu; rozsudek soudu prvního stupně byl proto v této části
zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání,
směřující proti výrokům II a III napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání
shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
a) „otázky výkladu a aplikace procesních právních předpisů ohledně
důkazního břemene dle § 133a o. s. ř. a vysvětlovací a ediční povinnosti dle §
128 věta první o. s. ř. a § 129 odst. 2 o. s. ř. ve věcech nerovného zacházení
a diskriminace ve věcech pracovních, a to povinnosti soudu využít své oprávnění
žádat, resp. uložit, aby mu žalovaná jakožto osoba, která má k dispozici
informace a listiny významné pro rozhodnutí ve sporu, které žalobkyně
objektivně nemá a nemůže mít k dispozici, sdělila skutečnosti, které mají
význam pro rozhodnutí ve věci a předložila soudu listiny prokazující
diskriminaci žalobkyně“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru přijatého v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle
něhož „v některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně
nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže
pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového
stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje
vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za
následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost
nesplnila.“ A odzávěru (přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. z. 29 Cdo 5069/2015 – pozn. Nejvyššího soudu), že „je-li se zřetelem
k tvrzení žadatele zřejmé, že označené informace mohou přispět k objasnění jeho
poměrů, a nejde-li osvévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva, je soud povinen využít svého oprávnění žádat, aby mu každý bezplatně
sdělil skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, eventuálně
uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k průkazu poměrů účastníka, aby ji soudu
předložil“,
b) otázky výkladu hmotných právních předpisů ohledně promlčení ve věcech
nerovného zacházení a diskriminace, „resp. zda je komplexní a systematické
nerovné zacházení a diskriminační jednání žalované z hlediska promlčení třeba
považovat za samostatné zásahy nebo za ucelený zásah, pro nějž promlčecí lhůta
nepočne běžet dříve než ukončením takto uceleného působení, tedy po skončení
pracovního poměru žalobkyně užalované“, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a
c) otázky „nemravnosti námitky promlčení“, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu,
reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04,
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012, a ze
dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III.
5. Mimo to dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4.
7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, argumentuje, že „nepřimění žalované, aby
žalobkyní označené informace a listiny soudu předložila, může vést k odepření
ústavně zaručených práv žalobkyně na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod“, a vytýká odvolacímu soudu také „postup v
rozporu s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu“ spočívající v tom, že v
rozporu se závěry přijatými v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp.
zn. II. ÚS 1851/19, a v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn.
III. ÚS 61/94, nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl a nepřevzal
pro základ skutkových zjištění.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. První otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení
rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části nezávisí. Skutečnost, že
v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
10. Předně je třeba poznamenat, že i tam, kde dovolatelka soudům nižších
stupňů vytýká v dovolání, že žalované neuložily tzv. vysvětlovací povinnost,
míří podle obsahu na povinnost ediční; podle její argumentace nemělo jít o
podání vysvětlení k opěrným bodům skutkového stavu tvrzeným v žalobě (srov.
např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2851/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1711/2016), nýbrž o vydání dokumentů (listin) obsahujících data, která má
dovolatelka za právně významná, popř. o vyvození příslušných procesních
důsledků z toho, že listiny nebyly přes výzvu soudu předloženy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017).
11. V té části, v níž odvolací soud rozhodl o nároku za nepřiznání
osobního příplatku ve výši 50 % tarifní mzdy, je zamítavé rozhodnutí odvolacího
soudu založeno na skutkovém zjištění soudu prvního stupně, že v rozhodném
období od 1. 8. 2013 do 30. 6. 2014 osobní příplatek pobírali pouze sekretářka
katedry a jeden asistent, resp. že s výjimkou sekretářky katedry a s dočasnou
výjimkou jednoho dalšího zaměstnance žádný z členů katedry osobní příplatek
nepobíral. Toto zjištění učinil soud prvního stupně podle bodu 11 jeho rozsudku
z listin (z výpisů z tzv. mzdové inventury za roky 2009 až 2014 členů katedry
KIE) založených na č. l. 269 – 271 spisu, které soudu předložila žalovaná (jako
přílohu č. 4 k jejímu podání ze dne 10. 12. 2017, jímž se vyjadřovala k žalobě
– pozn. Nejvyššího soudu) a dovolatelka je v podaném odvolání nezpochybnila,
namítala naopak, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně
(mzdové inventury za roky 2009 až 2014, mzdové listy žalobkyně a mzdové listy
komparátorů) jasně prokázaly, že osobní příplatek v určitém období vždy někteří
z členů katedry pobírali. Ve vztahu k tomuto nároku tedy dovolatelka podle její
vlastní odvolací argumentace nebyla v informačním ani důkazním deficitu, který
by mohl či měl být řešen postupem soudu podle § 128 věty první o. s. ř. nebo §
129 odst. 2 o. s. ř.
12. Namítané nesplnění ediční povinnosti dovolatelka konkretizovala pod
bodem 23 dovolání, kde uvedla, že označila rozhodné důkazy, které jsou v
dispozici žalované a mají být vyžádány ze strany soudu, „opakovaně vysloveně
žádala, nechť si tyto informace a zejména listiny vyžádá od žalované soud“,
přičemž se jednalo zejména o pracovní smlouvy, dohody o provedení práce, dohody
o pracovní činnosti, rozhodnutí o přiznání odměn, doklady týkající se obsahové
náplně práce, rozvrhové akce včetně specifikace hodinové dotace a přehledu
skutečně odučených kurzů, seznam vedených prací studentů žalované a seznam
vedených projektů pro jedenáct tam jmenovitě uvedených „a dále dalších“
zaměstnanců žalované ve srovnatelné pozici se žalobkyní za období let 2008 až
2014, dále mzdové tarify, mzdové listy uvedených osob a evidenční listy
důchodového pojištění, přičemž se mělo jednat o informace a listiny
„prokazující výši odměn komparátorů a způsob stanovení odměňování u žalované v
rozhodném období“. Z uvedené specifikace i ze související argumentace
dovolatelky je tak zřejmé, že první předložená otázka se z povahy věci může ze
zbývajících dovoláním dotčených nároků vztahovat pouze k nároku na 1 200 000 Kč
za nevyplacené odměny za publikační činnost, které byly poskytovány podle tzv.
bodů RIV.
13. Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud předně uzavřel, že žalobkyně
nebyla náležitě odměňována za jí získané RIV body v klouzavém období 2007–2013
a tato diskriminace byla napravena po zásahu děkana v 7/2013, v důsledku čehož
došlo i k doplacení odměn. Obdobně rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno
na závěru, že v řízení bylo prokázáno, že minimálně do 30. 6. 2013 žalobkyně
byla diskriminována, a s ohledem na obrácené břemeno důkazní má soud za to, že
byla diskriminována jako žena; žalobkyně se domáhala odstranění tohoto
diskriminačního jednání a k tomu došlo, když děkan rozhodl o doplacení odměn
žalobkyni a ustanovil ji zástupkyní vedoucího katedry KIE. Ani v této části
proto nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí soudu mohlo být ovlivněno
neuložením namítané ediční povinnosti, když se tato povinnost měla týkat důkazů
prokazujících nerovné odměňování zaměstnanců žalované, jež soudy obou stupňů
vzaly za prokázané.
14. Pokud jde o odměny za navazující období od srpna 2013 do června
2014, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení
bylo prokázáno, že odměny (i mzda – pozn. Nejvyššího soudu) žalobkyně patřily k
nejvyšším, a nerovné zacházení v odměňování nezjistil. Ani ve vztahu k tomuto
nároku dovolatelka zjevně nebyla v informačním či důkazním deficitu ohledně
„výše odměn komparátorů“, když např. v podání ze dne 8. 12. 2021 (závěrečný
návrh v řízení před soudem prvního stupně na č. l. 714 a násl. spisu) pod bodem
15 uváděla přesnými částkami výše odměn vyplacených jejím mužským kolegům v
období od 8/2013 do 6/2014, opírajíc se o provedené dokazování mzdovými listy
předloženými žalovanou. Namítala-li pod bodem 16 téhož podání, že od odměn,
které byly vyplaceny jí, je nutné (zřejmě pro řádné srovnání s odměnami
mužských kolegů) odečíst odměny, které jí sice byly vyplaceny v tomto období,
ale příslušely jí za období dřívější (navázané na evaluační období 2006-2010),
a dále jiné odměny žalobkyně, např. autorské honoráře a odměny za vedení
různých projektů, které nemají povahu odměny ve smyslu žaloby, pak tyto odměny
nikterak nekvantifikovala, tj. nepředložila soudu ani jen skutkové tvrzení o
tom, o jaké částky a z jakého důvodu vyplacené se má jednat, přestože v tomto
ohledu se bezesporu nejedná o informace, které objektivně neměla a nemohla mít
k dispozici (ostatně dovolatelka se ani nedomáhala uložení ediční povinnosti
žalované k listinám, které by měly výši těchto jejích odměn dokládat).
15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že aby účastník
mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především
splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení
skutečností účastníkem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11.
2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003). Domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli,
aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil její následky, aby mu dal
přiměřené zadostiučinění nebo aby mu poskytnul náhradu nemajetkové újmy v
penězích, popř. aby mu nahradil škodu vzniklou diskriminací, má v občanském
soudním řízení procesní povinnost tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že
určitým jednáním zaměstnavatele byl (je) ve srovnání s jinými (ostatními)
zaměstnanci znevýhodněn (včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění
spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze
stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou
(motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační
důvody (nikoli však samotné skutkové tvrzení o vytýkaném jednání
zaměstnavatele), má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže
nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje)
zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb.
rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo
230/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo
916/2022).
16. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ani v této
části nezáviselo na posouzení předestřené otázky procesního práva – ediční
povinnosti k celému souboru shora uvedených důkazů, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu vycházelo ze závěru (jenž vyplynul z výsledků dokazování), že k nerovnému
zacházení nedocházelo; za situace, kdy absentovala konkrétní skutková tvrzení
žalobkyně, zpochybňující tento jeho rozhodný závěr, neměl odvolací soud důvod
ukládat splnění ediční povinnosti v rozsahu požadovaném žalobkyní.
17. Za těchto okolností dovolatelce nelze ani přitakat, že by odvolací
soud posoudil otázku ediční povinnosti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
18. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani druhá a třetí
dovolatelkou předložené otázky. Předně je třeba uvést, že promlčení konstatoval
odvolací soud pouze ve vztahu ke třem dílčím nárokům, a to k nároku ve výši 10
000 Kč za zařazování žalobkyně do nižší platové třídy (v době do 30. 6. 2013,
když od 1. 7. 2013 byla zařazena ve správné platové třídě), ve výši 10 000 Kč
za neuvádění prací žalobkyně ve výročních zprávách a ve výši 5 000 Kč za
znemožnění účasti žalobkyně ve výběrovém řízení na pozici vedoucího katedry
hospodářských dějin.
19. Ve vztahu k nároku ve výši 5 000 Kč za neumožnění podílet se na
výuce nového oboru hospodářské a politické dějiny odvolací soud závěr o jeho
částečném promlčení uvedl toliko podpůrně, když primárně byl tento nárok
odvolacím soudem posouzen tak, že tvrzenou skutečnost nelze hodnotit jako
diskriminaci. Tento závěr dovolatelka relevantním způsobem nezpochybnila.
Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-
li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou
(více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich
neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod
druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben
dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998
v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-
li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je
vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z
jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat
(srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních
právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je
tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní
judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3558/2013).
20. Druhá otázka pak nemůže založit přípustnost dovolání ani ve vztahu k
té části napadeného rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích posouzených
odvolacím soudem jako promlčených, protože ani tu nejde o otázku, kterou
odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí. Nevycházel totiž
ze zjištění (předpokladu), na němž je otázka založena, totiž že by došlo ke
„komplexnímu a systematickému nerovnému zacházení a diskriminačnímu jednání“.
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru zcela opačném, a to, že žádná ze
skutkových podstat diskriminace nebyla prokázána (s jednou výjimkou, kdy důvod
nerovného zacházení – neodpovídajícího odměňování – nebyl zjištěn a došlo k
nápravě po zásahu děkana fakulty), nikoliv, že by u žalované docházelo
dlouhodobě a systematicky k nerovnému zacházení či diskriminačnímu jednání vůči
dovolatelce. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné,
vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní,
odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není
zpochybněním právního posouzení věci (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006,
sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13.
4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sb. rozh.
obč.).
21. Třetí dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá
také proto, že závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení nároků na náhradu
nemajetkové újmy způsobené žalobkyni není v rozporu s dobrými mravy, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce posouzení
vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.
9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým
mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči
němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům
v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž
tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení.
22. Odvolací soud se v projednávané věci řádně zabýval okolnostmi
významnými pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou z hlediska
možného rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde
o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není nijak nepřiměřená a jeho závěr,
že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, odpovídá výše
uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
23. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil její právo na soudní
ochranu tím, že v rozporu se ustálenou judikaturou Ústavního soudu nevyložil, z
jakých důvodů neprovedl navržené důkazy a nepřevzal je pro základ svých
skutkových zjištění, nelze jejímu názoru přisvědčit. Nikoliv každé opomenutí
důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné
situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z
ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů
nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění
skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i
výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. shodně nálezy Ústavního soudu ze
dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS
2067/14, a z judikatury Nejvyššího např. rozsudek ze dne 24. 1. 2018, sp. zn.
22 Cdo 5649/2017, či usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3256/2022).
24. Přestože soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění rozsudku
výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení některých důkazů, nemůže
být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů
(se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným po rozsáhlém dokazování z
ostatních provedených důkazů) za nadbytečné (viz usnesení soudu prvního stupně
ze dne 27. 10. 2021 na č. l. 709 spisu), s jedinou výjimkou, která se však
týkala nároku posuzovaným dovoláním nedotčeného (viz bod 18 napadeného
rozsudku) a tato vada byla napadeným rozsudkem zhojena (viz body 48 a 49), když
rozsudek soudu prvního stupně byl v této části zrušen. Za těchto okolností
nelze vytčené opomenutí soudů nižších stupňů považovat za porušení práva
dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a
svobod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo
789/2020). Z tohoto důvodu ani tato námitka dovolatelky přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.
2023, sp. zn. 22 Cdo 2138/2023, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 3068/23).
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto řízení před
Nejvyšším soudem v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu
odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu