USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného doc.
JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní č.
2013/1, proti žalované VODÁRNA PLZEŇ a. s. se sídlem v Plzni, Malostranská č.
143/2, IČO 25205625, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o
1 088 133 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn.
34 C 138/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
9. června 2021 č. j. 15 Co 98/2021-498, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka
Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021 č. j. 15 Co 98/2021-498 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není
splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatel, že při řešení otázky „nabídkové povinnosti zaměstnavatele“
ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a následně cituje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1913/2010, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2203/2008, ze dne 7. 8. 2014
sp. zn. 21 Cdo 3728/2013, ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 a ze dne
28. 12. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1877/98), pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího
soudu v otázce splnění povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu
jeho dalšího pracovního zařazení vychází u pozice finančního ředitele ze
skutkového závěru, že k rozhodnému dni (doručení výpovědi žalobci) byla tato
pozice stále ještě obsazená (do 31. 1. 2018), a že proto odvolací soud již
nepřistoupil k hodnocení, zda žalobce splňuje kvalifikaci pro toto pracovní
zařazení. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Argumentace
dovolatele ohledně pracovního zařazení paní B. (dříve R.) a ohledně existence
interního inzerátu na pozici finančního ředitele je jednak formulací vlastních
skutkových závěrů (přičemž skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29
Cdo 4097/2014), a jednak je vzhledem ke skutečnostem, na nichž založil své
rozhodnutí odvolací soud (že pozice finančního ředitele byla obsazená až do dne
31. 1. 2018, kdy předchozí finanční ředitel odešel do důchodu), pro právní
hodnocení nevýznamná.
Mimo to je rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozhodného okamžiku, k
němuž se posuzuje splnění povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu
jeho dalšího pracovního zařazení, stejně jako skutečnost, že zaměstnavatel nemá
pro zaměstnance jinou pro něho vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci (§ 73a odst. 2 zákoníku práce), srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004 a v něm vyjádřený názor, že
rozhodným je ten okamžik, ve kterém nastávají účinky výpovědi]. V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu, jenž
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, též při posouzení požadavků
na pozici technika útvaru technické dokumentace [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016 a v něm vyslovený
názor, že při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu
práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení § 73a
odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za
předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je
třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým
vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem
dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými
vzděláním tvoří jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci;
kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha
jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání
a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné
zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce]. Namítá-li dále žalobce tzv. jiné vady řízení (absence náležitého odůvodnění –
viz bod 9 dovolání), pak jde o námitky, ke kterým lze přihlížet pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o
uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou
otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud
vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo
842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K těmto námitkám navíc nutno dodat, že neodpovídají
obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se k části předmětu řízení
spočívající v nároku na peněžité plnění podrobně a srozumitelně vyjádřil (viz
body 12 – 14 odůvodnění). Namítá-li žalobce, že byl odvolán v rozporu s § 73 odst. 3 zákoníku práce, a
cituje-li „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1073/2017“, pak
přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, že od
ustanovení § 73 odst.
2 a 3 zákoníku práce je možné se odchýlit, a to „jak
rozšiřujícím způsobem, tak i zúžením okruhu osob, s nimiž je možné dohodu
sjednat“; tomuto závěru dovolatel nijak neoponuje [mimo to je rozsudek
odvolacího soudu i v tomto závěru v souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo
1073/2017 a v něm vyjádřený názor, že od ustanovení § 73 odst. 2 a 3 zákoníku
práce (pozn. ve znění do 29. 7. 2020) je možné se odchýlit, a to jak
rozšiřujícím způsobem, tak i zúžením okruhu osob, s nimiž je možné dohodu
sjednat]. Protože pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle
§?237 o.? s. ?ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené
rozhodnutí spočívá (tj.?právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci
určující význam), je zřejmé, že ani tato dovolatelem předestřená otázka v
posuzované věci přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2021). Poukazuje-li žalobce na výrok ohledně požadavku na zaplacení částky 1 088 133
Kč s příslušenstvím a namítá-li, že „je v daném případě obsahově ‚akcesorický‘
na vyřešení právní otázky splnění nabídkové povinnosti a neplatnosti výpovědi
dané žalobci“, pak v tomto směru nevymezuje důvod dovolání a ani neuvádí, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání tak v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení
pokračovat. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.