21 Cdo 3163/2024-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně M. Š., zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Dětské psychiatrické
nemocnici Opařany se sídlem v Opařanech č. 121, IČO 00667421, o neplatnost
rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 C
56/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. června 2024, č. j. 15 Co
69/2024-336, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích
– pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2024, č. j. 15 Co 69/2024-336, není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jím přijaté závěry k dovolatelkou
předestřené právní otázce (zda mezi rozhodnutím ředitele žalované ze dne 23. 2.
2022 o organizační změně a nadbytečností žalobkyně existuje vztah příčiny a
následku) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že
o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle
tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a
že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku
takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně
charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci
přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách
zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj
dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v
původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli
umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním
složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb.
rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz
49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem
(příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u
zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017).
Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační
změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze
některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb.
rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo
4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).
3. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako
jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo
skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán
zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda
se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k
tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21
Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Bylo-li
rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno
podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro
podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později
dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016). Avšak v případě, že
rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u
zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy
zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí
organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu)
se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o
organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým
opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a
logické návaznosti (srov. právní názor vyjádřený za dřívější, v tomto směru
obsahově shodné, právní úpravy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněném pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014).
4. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu
Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva).
5. Soudní praxe dále dospěla k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo
příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s
tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené)
snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního
poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo
uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných
zaměstnanců (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn.
21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5600/2016).
6. Za situace, kdy podle skutkových zjištění soudů (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) žalobkyně pracovala u
žalované jako praktická sestra a na pracovní poradě dne 23. 2. 2022 přijal nový
ředitel žalované rozhodnutí o organizační změně spočívající (mimo jiné) ve
zrušení pracovního místa praktické sestry k 1. 3. 2022, dospěly soudy v souladu
se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru
o naplnění důvodu výpovědi dané žalobkyni podle § 52 písm. c) zákoníku práce,
neboť tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou
organizační změnou.
7. Na správnosti uvedeného závěru nic nemění žalobkyní namítaná
skutečnost, že žalovaná dne 15. 11. 2021 prodloužila pracovní poměr (původně
uzavřený do 31. 12. 2021) praktické sestry J. K. na dobu do 31. 12. 2022.
Žalobkyně přehlíží, že k prodloužení pracovního poměru zde podle skutkových
zjištění odvolacího soudu došlo poté, co nejistota o dalším poskytování
lékařské péče žalovanou od 1. 1. 2022 byla dne 27. 10. 2021 odstraněna
oznámením ministra zdravotnictví „o zajištění lékařů pro pokračování žalované“,
kdy bylo „třeba zachovat minimální personální vybavení pro 30 lůžek“ a „došlo
tedy k určité stabilizaci“, a že k rozhodnutí o organizační změně ze dne 23. 2.
2022 došlo až na základě „personálního auditu“ vypracovaného v únoru 2022 z
podnětu nového ředitele žalované, jmenovaného 2. 2. 2022 (bod 16 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a body 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Nelze proto usuzovat na účelovost provedené organizační změny [na to,
že by organizační změna sledovala jiné cíle, než které jsou uvedeny v § 52
písm. c) zákoníku práce, k jejichž dosažení by si žalovaná „připravovala půdu“
prodloužením pracovního poměru s J. K.] ani na situaci, kdy organizační změnou
sledované snížení stavu zaměstnanců mohlo nastat jinak, tj. uplynutím sjednané
doby pracovního poměru praktické sestry J. K., neboť potřeba snížení stavu
zaměstnanců vyšla najevo až po jeho prodloužení (na základě provedeného
„personálního auditu“).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani předestřená
otázka: „Je-li minimální personální zabezpečení určitého typu služeb regulováno
(stanoveno) právním předpisem, lze veškeré či kteréhokoliv zaměstnance, který
je v pracovním poměru nad tento stanovený minimální počet, apriori považovat za
zaměstnance nadbytečného a bez dalšího ho pro naplnění tohoto výpovědního
důvodu propustit?“, neboť i tato otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla posouzena jinak
(srov. shora uvedené závěry, z nichž vyplývá, že je vnitřní záležitostí
zaměstnavatele, jakým způsobem reguluje počet svých zaměstnanců a jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám).
9. Žalobkyně dále namítá, že z žalovanou předložené listiny „PODKLADY K
SOUDNÍMU ŘÍZENÍ“ vyplývá (a soud prvního stupně zjistil) „existence nadstavu 1
praktické sestry již na konci roku 2021, tedy jen 6 týdnů po prodloužení
pracovního poměru na dobu určitou praktické sestry J. K.“, avšak odvolací soud
„dospěl ke skutkovému zjištění, že se jednalo o chybu v psaní a
počtech“ [odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že „nelze přisvědčit jejímu
(žalobkyně – poznámka dovolacího soudu) názoru o nadbytečnosti jedné praktické
sestry ke konci roku 2021“], které „zjevně nemá oporu v provedeném dokazování
ani ve zjištěném skutkovém stavu a je s nimi v extrémním rozporu“. Uvedená
námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
i kdyby uvedený skutkový závěr odvolacího soudu byl v extrémním rozporu s
obsahem provedených důkazů, nic by tato skutečnost nemohla změnit na závěru, že
žalovanou přijaté organizační opatření sledovalo cíle předvídané § 52 písm. c)
zákoníku práce, tedy že se nejednalo o účelový postup namířený proti žalobkyni.
Žalobkyně přehlíží skutková zjištění uvedená shora v bodu 7, která takový
účelový postup vylučují. V této souvislosti uplatněná námitka, že „postup
odvolacího soudu, kdy dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud I. stupně,
aniž by zároveň zopakoval dokazování v potřebném rozsahu, případně jej doplnil,
je nejen nesprávný, ale zakládá i jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3
OSŘ“, nebere náležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž jimi důkaz zopakoval, neboť obsah listiny se opětovným
přečtením při odvolacím jednání nemění a vliv skutečností nezachytitelných v
protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti je vyloučen (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, nebo ze dne 22. dubna
2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).
10. Další námitky žalobkyně (že „jediné, co se z hlediska informací
oproti první polovině roku 2021 u žalované na podzim téhož roku změnilo, bylo
to, že žalovaná byla ubezpečena o svém dalším fungování i po 31. 12. 2021“, že
„počet lůžek, na nichž měla žalovaná poskytovat lékařskou péči se nikterak
nezměnil, stále zůstal na 30 a nic na tom nezměnil ani ohlášený předpokládaný
nástup nového týmu lékařů“, že „již k 31. 12. 2021, pouhých 6 týdnů po
prodloužení pracovního poměru praktické sestry J. K., byla potřeba žalované na
pozicích všeobecná, dětská a praktická sestra pro obslužnost 30 lůžek na počtu
19, přičemž faktický stav byl o 1 zaměstnance vyšší“, že „je nepochybné, že
nadbytečnou byla 1 praktická sestra, přičemž k tomuto nadstavu by nebylo došlo,
pokud by žalovaná neprodloužila pracovní poměr praktické sestry J. K. v
polovině listopadu 2021 o dalších 13 měsíců“, že „žalovaná již od února 2022
postupně navyšovala počet lůžek, na nichž pacientům poskytovala péči, v březnu
2022 přesahoval průměrný počet pacientů číslo 40 a nad 40 se držel také v
dubnu“, a „zjevně se tedy situace žalované od února 2022 obracela k lepšímu a
pracovní poměr žalobkyně byl rozvázán ve zcela nevhodnou dobu“) představují
nepřípustné prosazování vlastní skutkové verze případu, jejímž prostřednictvím
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi nadbytečností
žalobkyně a přijatou organizační změnou.
11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze
budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací
soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč.).
12. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
13. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozsudku odvolacího soudu a uvádí-
li v této souvislosti, že „je tato nevysvětlená důvěra odvolacího soudu v
pravdivost tvrzení žalované (o chybě v psaní v listině ‚PODKLADY K SOUDNÍMU
ŘÍZENÍ‘ – poznámka dovolacího soudu) překvapivá“ a že „je nutno takového
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny“, pak nebere
náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka
překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod
č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019,
sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je
zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
14. Dovolání žalobkyně směřuje „proti výroku I“ rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto též o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve
výroku o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu