21 Cdo 3163/2024-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Dětské psychiatrické nemocnici Opařany se sídlem v Opařanech č. 121, IČO 00667421, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 C 56/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. června 2024, č. j. 15 Co 69/2024-336, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
– pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2024, č. j. 15 Co 69/2024-336, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jím přijaté závěry k dovolatelkou předestřené právní otázce (zda mezi rozhodnutím ředitele žalované ze dne 23. 2. 2022 o organizační změně a nadbytečností žalobkyně existuje vztah příčiny a následku) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).
3. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016). Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. právní názor vyjádřený za dřívější, v tomto směru obsahově shodné, právní úpravy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněném pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014).
4. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva).
5. Soudní praxe dále dospěla k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5600/2016).
6. Za situace, kdy podle skutkových zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) žalobkyně pracovala u žalované jako praktická sestra a na pracovní poradě dne 23. 2. 2022 přijal nový ředitel žalované rozhodnutí o organizační změně spočívající (mimo jiné) ve zrušení pracovního místa praktické sestry k 1. 3. 2022, dospěly soudy v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru o naplnění důvodu výpovědi dané žalobkyni podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou.
7. Na správnosti uvedeného závěru nic nemění žalobkyní namítaná skutečnost, že žalovaná dne 15. 11. 2021 prodloužila pracovní poměr (původně uzavřený do 31. 12. 2021) praktické sestry J. K. na dobu do 31. 12. 2022. Žalobkyně přehlíží, že k prodloužení pracovního poměru zde podle skutkových zjištění odvolacího soudu došlo poté, co nejistota o dalším poskytování lékařské péče žalovanou od 1. 1. 2022 byla dne 27. 10. 2021 odstraněna oznámením ministra zdravotnictví „o zajištění lékařů pro pokračování žalované“, kdy bylo „třeba zachovat minimální personální vybavení pro 30 lůžek“ a „došlo tedy k určité stabilizaci“, a že k rozhodnutí o organizační změně ze dne 23. 2. 2022 došlo až na základě „personálního auditu“ vypracovaného v únoru 2022 z podnětu nového ředitele žalované, jmenovaného 2. 2. 2022 (bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze proto usuzovat na účelovost provedené organizační změny [na to, že by organizační změna sledovala jiné cíle, než které jsou uvedeny v § 52 písm. c) zákoníku práce, k jejichž dosažení by si žalovaná „připravovala půdu“ prodloužením pracovního poměru s J. K.] ani na situaci, kdy organizační změnou sledované snížení stavu zaměstnanců mohlo nastat jinak, tj. uplynutím sjednané doby pracovního poměru praktické sestry J. K., neboť potřeba snížení stavu zaměstnanců vyšla najevo až po jeho prodloužení (na základě provedeného „personálního auditu“).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani předestřená otázka: „Je-li minimální personální zabezpečení určitého typu služeb regulováno (stanoveno) právním předpisem, lze veškeré či kteréhokoliv zaměstnance, který je v pracovním poměru nad tento stanovený minimální počet, apriori považovat za zaměstnance nadbytečného a bez dalšího ho pro naplnění tohoto výpovědního důvodu propustit?“, neboť i tato otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla posouzena jinak (srov. shora uvedené závěry, z nichž vyplývá, že je vnitřní záležitostí zaměstnavatele, jakým způsobem reguluje počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám).
9. Žalobkyně dále namítá, že z žalovanou předložené listiny „PODKLADY K SOUDNÍMU ŘÍZENÍ“ vyplývá (a soud prvního stupně zjistil) „existence nadstavu 1 praktické sestry již na konci roku 2021, tedy jen 6 týdnů po prodloužení pracovního poměru na dobu určitou praktické sestry J. K.“, avšak odvolací soud „dospěl ke skutkovému zjištění, že se jednalo o chybu v psaní a počtech“ [odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že „nelze přisvědčit jejímu (žalobkyně – poznámka dovolacího soudu) názoru o nadbytečnosti jedné praktické sestry ke konci roku 2021“], které „zjevně nemá oporu v provedeném dokazování ani ve zjištěném skutkovém stavu a je s nimi v extrémním rozporu“. Uvedená námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť i kdyby uvedený skutkový závěr odvolacího soudu byl v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, nic by tato skutečnost nemohla změnit na závěru, že žalovanou přijaté organizační opatření sledovalo cíle předvídané § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy že se nejednalo o účelový postup namířený proti žalobkyni. Žalobkyně přehlíží skutková zjištění uvedená shora v bodu 7, která takový účelový postup vylučují. V této souvislosti uplatněná námitka, že „postup odvolacího soudu, kdy dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud I. stupně, aniž by zároveň zopakoval dokazování v potřebném rozsahu, případně jej doplnil, je nejen nesprávný, ale zakládá i jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ“, nebere náležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž jimi důkaz zopakoval, neboť obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění a vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti je vyloučen (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, nebo ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008).
10. Další námitky žalobkyně (že „jediné, co se z hlediska informací oproti první polovině roku 2021 u žalované na podzim téhož roku změnilo, bylo to, že žalovaná byla ubezpečena o svém dalším fungování i po 31. 12. 2021“, že „počet lůžek, na nichž měla žalovaná poskytovat lékařskou péči se nikterak nezměnil, stále zůstal na 30 a nic na tom nezměnil ani ohlášený předpokládaný nástup nového týmu lékařů“, že „již k 31. 12. 2021, pouhých 6 týdnů po prodloužení pracovního poměru praktické sestry J. K., byla potřeba žalované na pozicích všeobecná, dětská a praktická sestra pro obslužnost 30 lůžek na počtu 19, přičemž faktický stav byl o 1 zaměstnance vyšší“, že „je nepochybné, že nadbytečnou byla 1 praktická sestra, přičemž k tomuto nadstavu by nebylo došlo, pokud by žalovaná neprodloužila pracovní poměr praktické sestry J. K. v polovině listopadu 2021 o dalších 13 měsíců“, že „žalovaná již od února 2022 postupně navyšovala počet lůžek, na nichž pacientům poskytovala péči, v březnu 2022 přesahoval průměrný počet pacientů číslo 40 a nad 40 se držel také v dubnu“, a „zjevně se tedy situace žalované od února 2022 obracela k lepšímu a pracovní poměr žalobkyně byl rozvázán ve zcela nevhodnou dobu“) představují nepřípustné prosazování vlastní skutkové verze případu, jejímž prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou.
11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
12. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
13. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozsudku odvolacího soudu a uvádí- li v této souvislosti, že „je tato nevysvětlená důvěra odvolacího soudu v pravdivost tvrzení žalované (o chybě v psaní v listině ‚PODKLADY K SOUDNÍMU ŘÍZENÍ‘ – poznámka dovolacího soudu) překvapivá“ a že „je nutno takového rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny“, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
14. Dovolání žalobkyně směřuje „proti výroku I“ rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto též o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu