21 Cdo 3274/2024-660
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Doprava a mechanizace a. s. se sídlem v Plzni – Skvrňanech, Emilova č. 1228/9, IČO 45358761, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská č. 982/136, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, o 305 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 390/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024, č. j. 61 Co 9/2024-593, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 906,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, advokáta se sídlem v Plzni, Slovanská č. 982/136.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalovaný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2024, č. j. 61 Co 9/2024-593, v celém rozsahu („do všech jeho výroků“). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I v části, v níž byla žaloba do částky 45 741 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 7. 2021 do zaplacení a dále ohledně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 259 459 Kč od 4. 3. 2016 do 18. 8. 2017 zamítnuta“, je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou), neboť rozhodnutím odvolacího soudu v této části žalovanému nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu.
2. V části směřující do výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku o věci samé změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 259 459 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 8. 2017 do zaplacení, není dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není- li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v měnící části výroku o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
4. Ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) dovolací soud ve své judikatuře již dříve dospěl k závěru, že pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že právo na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021).
5. Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že o tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu (jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu); nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, uveřejněný pod č. 91/2010 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433, 3434/2008, anebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě promlčení nároku na náhradu škody v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinném do 31. 12. 2006 – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný pod č. 159/2007 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sb. rozh. obč.).
6. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že byť žalobce získal určitou vědomost o „zřejmě vadném jednání žalovaného“, v jehož důsledku mu mohla vzniknout škoda, již po seznámení jeho statutárního orgánu s výsledkem kontrolního zjištění správce daně dne 4. 9. 2014, neměl v té době ještě k dispozici vědomost o všech rozhodných skutečnostech umožňujících učinit závěr, že škoda mu jednáním žalovaného skutečně vznikla, neboť tyto skutečnosti vyplývaly až z listin získaných správcem daně při následném prověřování zjištění učiněných v rámci kontroly, které byly převedeny do veřejné části spisu až dne 11. 8. 2015, přičemž žalobce se prostřednictvím svého zástupce (daňového poradce) s nimi seznámil až v rámci jednání daňového poradce u správce daně dne 5. 10. 2015. Dospěl-li odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění k závěru, že až od tohoto dne (5. 10. 2015) započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, postupoval v souladu s výše uvedenými obecně přijímanými právními závěry dovolacího soudu, jakož i s obecnými závěry uvedenými v odůvodnění dovolatelem citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2680/2014, a ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 423/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005.
7. Přestože dovolatel ve svém dovolání namítá, že se odvolací soud „v hodnocení promlčení nároku žalobce“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podstatou jeho námitek nesouhlas se skutkovými závěry, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že nárok ve výši 259 459 Kč žalobce uplatnil v subjektivní promlčecí době, podal-li žalobu dne 4. 10. 2017. Dovolatel zpochybňuje zejména skutkový závěr odvolacího soudu, že dne 4. 9. 2014 (po seznámení statutárního orgánu žalobce s výsledkem kontrolního zjištění správce daně) žalobce „ještě neměl k dispozici vědomost o všech rozhodných skutečnostech umožňujících učinit závěr, že škoda mu jednáním žalovaného skutečně vznikla,“ a že žalobce mohl dovodit, zda mu skutečně vznikla jednáním žalovaného škoda či nikoliv, až od 5. 10. 2015, kdy daňový poradce zastupující žalobce v daňovém řízení byl seznámen s obsahem spisu správce daně a kdy spis správce daně obsahoval i listiny původně založené v neveřejné části spisu správce daně. Dovolatel v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [že pokud by žalobce prostřednictvím svého zmocněného zástupce dostatečně využíval svých práv, např. práva zúčastnit se rozsáhlého dokazování ze strany finančního úřadu (např. výslechu svědků), mohl při výpovědi žalovaného a svědků zjistit existenci subdodavatelského řetězce tak, jak jej následně popsal v žalobě, a rovněž existenci škody, a že všechny rozhodné skutečnosti mohl žalobce osobně nebo prostřednictvím svého zmocněnce, pokud by postupoval s odbornou péčí a dostatečně hájil zájmy klienta, zjistit 4. 9. 2014 a nejpozději při nahlédnutí do spisu finančního úřadu dne 4. 5. 2015, nebo, pokud by průběžně kontroloval spis finančního úřadu, dne 15. 8. 2015], na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
8. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
9. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud posoudil i dovolatelem předestřené otázky vzniku škody, její výše a odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci.
11. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění dovolatelem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013).
12. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zákoníku práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zákoníku práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněného pod č. 126/2018 Sb. rozh. obč., nebo dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1245/2013).
13. V projednávané věci bylo odvolacím soudem zjištěno, že smluvní partner žalobce – společnost MT-Stavební s. r. o., která pro žalobce jako jeho subdodavatel na základě smluv uzavřených se žalobcem prováděla dílo spočívající ve vázání armatury, sama fakticky dílo neprováděla, neboť je ve skutečnosti prováděly jiné osoby, které tak činily na základě dohody s žalovaným, jemuž také cenu za jimi provedené práce fakturovaly, přičemž žalovaný následně cenu za díla provedená těmito osobami přefakturoval skutečnému obchodnímu (smluvnímu) partnerovi žalobce (společnosti MT- Stavební s. r. o.), a že v důsledku vytvoření tohoto řetězce žalovaným byla cena za dílo vyúčtovaná osobami, které dílo skutečně provedly, následně navýšena o marži žalovaného a poté i marži společnosti MT-Stavební s. r. o., přičemž žalovaný nejenže věděl, že žalobcem objednané práce u společnosti MT- Stavební s. r. o. tato společnost fakticky neprovádí a provádějí ji jiné subjekty, ale provedení prací těmito jinými subjekty žalovaný sám dojednal a z takto vytvořeného řetězce „fakticky tyl“, neboť se sám přímo obohacoval o svoji přidanou marži a k tomu ještě vykonával funkci odpovědného zástupce pro společnost MT-Stavební s. r. o., která nakonec žalobci v rámci konečné ceny účtovala ještě další marži. Odvolací soud dále uzavřel, že pokud by žalovaný řádně plnil své pracovní povinnosti (mezi něž patřilo mimo jiné též zpracovávat cenové nabídky k zakázkám s montáží) a „byl jako zaměstnanec zaměstnavateli odpovídajícím způsobem loajální“, bylo jeho povinností snažit se, aby všechny subjekty, které práci skutečně provedly, tak učinily přímo na základě smlouvy uzavřené s žalobcem, bez zbytečných dvou článků v tomto řetězci, které původní cenu navyšovaly o svou marži.
14. Odvolací soud v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry dovodil, že rozdíl mezi cenami vyúčtovanými osobami, které dílo skutečně provedly, a cenami vyúčtovanými žalobci společností MT-Stavební s. r. o. je škodou, která byla jednáním žalovaného žalobci způsobena (srov. odstavce 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
15. Žalobce není povinen v žalobě uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak případně učiní, není tím soud vázán, neboť pro právní posouzení věci je rozhodující vylíčení skutečností, o něž se žaloba opírá (včetně charakteru újmy, jejíž náhrada je požadována), a v řízení následně zjištěný skutkový stav věci. Dovolací soud má (na rozdíl od odvolacího soudu) za to, že v projednávané věci žalobcem v žalobě vylíčenou újmu, která nastala (projevila se) v jeho majetkové sféře, je třeba (ve smyslu výše uvedených judikaturních závěrů) právně kvalifikovat jako skutečnou škodu, a nikoliv jako ušlý zisk, neboť zaplatil-li žalobce podle skutkových zjištění odvolacího soudu v důsledku porušení pracovních povinností žalovaného společnosti MT-Stavební s. r. o. za vázání armatury více, než by tomu bylo v situaci, kdy by žalovaný řádně plnil své pracovní povinnosti, nevytvořil bez vědomí žalovaného (za jeho zády) výše uvedený dodavatelský řetězec a osoby, které práci provedly pro žalovaného, by práce provedly přímo na základě smlouvy uzavřené s žalobcem, došlo tím ke zmenšení majetku žalobce a nikoli k nezvýšení (nerozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt porušení pracovních povinností žalovaného – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Uvedený odlišný právní názor dovolacího soudu ohledně této dílčí otázky však nemění nic na tom, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný svým jednáním (zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) způsobil žalobci škodu, z něhož odvolací soud při posuzování otázky odpovědnosti žalovaného za škodu vycházel, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Odvolací soud přitom správně dovodil, že otázka „výše skutečného zisku“ žalobce (resp. dovolatelem akcentovaná otázka, zda u zakázek, kde figuroval předmětný řetězec subdodavatelů, měl žalobce nižší marže než u zakázek, kde takovýto řetězec neexistoval) není pro posouzení otázky vzniku škody (a její výše) významná, neboť i kdyby měl žalobce u zakázek, kde žalovaným vytvořený řetězec figuroval, stejné, nebo dokonce vyšší marže než u zakázek, kde tento řetězec nefiguroval, neměnila by tato skutečnost nic na tom, že v důsledku jednání žalovaného došlo ke zmenšení majetku žalobce, k němuž by, nebýt tohoto jednání žalovaného spočívajícího ve vytvoření výše popsaného dodavatelského řetězce, při řádném plnění jeho pracovních povinností nedošlo.
17. Přípustnost dovolání – jak již bylo uvedeno výše – nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci, zejména zjištění odvolacího soudu, že je sice pravdou, že odbytové ceny sjednával podle popisu funkčního místa nadřízený žalovaného J. F., ale že ten neměl jakoukoliv povědomost o žalovaným vytvořeném řetězci spočívajícím v tom, že smluvní partner žalobce, tj. společnost MT-Stavební s.
r. o., fakticky sama pro žalobce dojednané práce (díla) neprovádí a jen přefakturovává ceny za práce provedené jinými subjekty, které uvedené práce (díla) provedly na základě dohody s žalovaným, který je v tomto řetězci dále zapojen tím, že uvedené subjekty cenu fakturují žalovanému a ten ji přefakturovává společnosti MT-Stavební s. r. o., takže výsledná cena vyfakturovaná žalobci byla zvýšena o marži žalovaného i marži společnosti MT-Stavební s. r. o., že cena za práce provedené pro žalobce formou subdodávek tak byla „díky jednání žalovaného“ a jím vytvořeného řetězce nakonec vyšší, než kdyby skuteční zhotovitelé práce provedli na základě smlouvy přímo s žalobcem, že žalobce neměl žádnou informaci o tom, že žalovaný v té době provozoval výdělečnou činnost shodnou s předmětem podnikání žalovaného, a že škoda byla žalobci v plném rozsahu způsobena výhradně úmyslným jednáním žalovaného.
18. Nesouhlas s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že žalobce „žádná ze svých tvrzení neprokázal“, že ceny dalších subdodavatelů v řetězci byly ponižovány, čemuž odporuje vyjádření odvolacího soudu, že výsledná cena fakturovaná žalobci byla zvýšena o marži žalovaného i marži společnosti MT-Stavební s. r. o., že ceny dohodnuté mezi J. F. a zástupcem MT-Stavební s. r. o. byly vždy ceny, které vyhovovaly žalobci, a to, „jaký je nebo není řetězec směrem dolů, je zcela nepodstatné a netvoří žádnou ztrátu pro žalobce“, že předpoklad žalobce, že by subdodavatelé žalovaného fakturovali totožnou částku žalobci, jako ji fakturovali žalovanému, je nedůvodný a ničím nepodložený, že „je naopak pravděpodobné, že by tito subdodavatelé se znalostí situace na trhu využili nabídku žalobce akceptovat cenu, kterou hradil MT-Stavební s. r. o., a tuto by rovněž fakturovali“, že žalobce neprokázal důvodnost požadované výše škody a současně ani skutečnost, že škoda vůbec nějaká vznikla, že bylo na vedoucím střediska F., aby dohledal pro žalobce nejlepšího dodavatele s nejnižší nabídkou, že tuto svoji povinnost vedoucí střediska zanedbal, že žalobce zanedbal prevenční povinnost v rámci svého podnikání, že je zde tedy zavinění žalobce jako zaměstnavatele, že řetězec, tak jak jej popisuje žalobce, mohl fungovat právě proto, že vedoucí střediska neplnil svoji povinnost, a že žalobce „zcela nepochybně“ nepřímo akceptoval existenci řetězce smluvních vztahů, když výsledné ceny nevybočovaly z obvyklých cen u zakázek předchozích nebo následných, a tedy „marže a zisk žalobce byl rovněž obvyklý“. Dovolatel tak rovněž v této části dovolání kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem buduje na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
19. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
20. K námitce dovolatele, že v bodě 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu si odvolací soud protiřečí, že věta: „když i např. svědek K. ve své výpovědi připustil, že pokud by mu žalobkyně nabídla stejnou cenu, jakou měl dohodnutou s žalovaným, práci by vzal“ nedává smysl a že žalovanému není zřejmé, jak odvolací soud k tomuto tvrzení došel, pak dovolací soud uvádí, že se v této části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jedná o zřejmou chybu (nesprávnost) v označení svědka, neboť z obsahu odůvodnění, ve spojení s odst. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v němž soud prvního stupně uvedl, že svědek V. K. připustil, že kdyby mu žalobce nabídl stejnou cenu, jako měl dohodnutou s žalovaným, „práci by asi vzal“), je zcela nepochybné, že odvolací soud měl na mysli výpověď svědka V. K., avšak omylem nesprávně tohoto svědka označil příjmením žalovaného.
21. Dovolatel v dovolání dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury „v paušální akceptaci vyčíslení škody žalobcem“, a poukazuje při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, ze kterého vyplývá, že škoda ve smyslu ustanovení § 172 a 179 zákoníku práce (nyní srov. § 250 a 257 zákoníku práce) není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti, a že v případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť. Dovolatel však přehlíží, že v projednávané věci soudy provedly dokazování nejen fakturami vystavenými v roce 2010 společností MT-Stavební s. r. o. žalobci, žalovaným společnosti MT-Stavební s. r. o. a žalovanému jeho subdodavateli a dalšími listinnými důkazy, ale i výslechem svědků (osob, které pro žalovaného jednotlivá díla skutečně prováděly). Odvolací soud se tedy v projednávané věci při posuzování odpovědnosti žalovaného za škodu zabýval jednotlivými žalobcem označenými zakázkami, v nichž žalovaným vytvořený řetězec dodavatelských vztahů figuroval, a při vyčíslení škody nevycházel „paušálně“ jen z vyčíslení škody provedeného žalobcem, ale též z dalších provedených důkazů, na jejichž základě se s žalobcem provedeným vyčíslením vzniklé škody ztotožnil. Dovolatel ostatně v dovolání ani neuvádí, že by v případě některé konkrétní zakázky (popř. více konkrétních zakázek) byly okolnosti její (jejich) realizace a zapojení žalovaného v jím vytvořeném řetězci dodavatelských vztahů natolik odlišné od ostatních posuzovaných zakázek, že by na jejich základě bylo možné učinit jiný závěr při posouzení splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci, a v čem by měla taková případná odlišnost spočívat. Dovolací soud tak (na rozdíl od dovolatele) neshledal, že by se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od závěrů judikatury vyslovených (mimo jiné) též v uvedeném (dovolatelem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu.
22. V části, ve které směřuje proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pak není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
23. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které dovolání shledal subjektivně nepřípustným) a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu