USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Luďkem Strakou, bytem v Lanžhotě, J. Wolkera č. 267/3, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 69/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 62 Co 56/2023-821, opravenému usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2024, č. j. 62 Co 56/2023-837, a ze dne 26. září 2024, č. j. 62 Co 56/2023-881, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-821, opravenému usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-837, a ze dne 26. 9. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-881, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Odvolací soud v projednávané věci při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 3. 4. 2012 z důvodu „závažného, resp. zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, spočívajícího zejména v neomluvené absenci žalobkyně v práci v době od 14. 3. 2012 do 3. 4. 2012, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 48/2015-150, a zabýval se tím, zda žalobkyně byla ve dnech 14. 3. 2012 až 3. 4. 2012 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna (způsobilá) vykonávat přidělenou práci podle pracovní smlouvy, neboť – jak uvedl dovolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku – ve zprávě o ambulantním vyšetření ze dne 19. 1. 2012 MUDr. Ilony Burdové se mimo jiné uvádí, že „existuje příčinná souvislost mezi zdravotním stavem žalobkyně a poměry na pracovišti“, že „příčina na pracovišti dle sdělení žalobkyně nepominula, a z tohoto důvodu nelze zdravotní problémy definitivně, nebo alespoň dlouhodobě odstranit“ a že „v žádném případě nedoporučuje, aby za současného stavu byla žalobkyně vystavena tomuto prostředí, které je příčinou jejích zdravotních potíží“; podle názoru dovolacího soudu přitom není podstatné, zda ošetřující lékař žalobkyně ukončil (ryze z formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby) její pracovní neschopnost ke dni 13. 3. 2012, ale podstatné je, zda zdravotní stav žalobkyně umožňoval, aby konala ty (přidělené) práce, ke kterým byla podle pracovní smlouvy povinna, neboť jinak by žalovaná nesměla takové práce žalobkyni přidělovat.
3. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 48/2015-150, navazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které vyplývá, že porušení pracovních povinností tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý, že odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci [§ 52 písm. g) zákoníku práce] nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], a že obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 31/1980 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 714/2010).
4. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkového zjištění (učiněného po provedeném dokazování), že žalobkyně v době od 13. 3. 2012 do 3. 4. 2012 nebyla zdravotně způsobilá k výkonu sjednané práce „ředitelky pobočky Komerční banky, a. s., L2 Brno-venkov“, k závěru, že jí nelze vytýkat, že „po skončení své pracovní neschopnosti k 13. 3. 2012 nenastoupila dne 14. 3. 2012 do práce k žalované“, a že tímto jejím jednáním není naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je tento jeho závěr zcela v souladu s konstantní, dlouhodobou judikaturou soudů, na níž dovolací soud neshledává důvod cokoliv měnit.
5. Namítá-li žalovaná, že „v projednávané věci nebyly některé otázky dovolacím soudem doposud vyřešeny vůbec“, když se „dovolací soud v rámci své rozhodovací činnosti nezabýval tím, zda může zaměstnanec v rozhodné době oznámit jiné překážky v práci … než které prokazuje a jaké má tento postup zaměstnance důsledky“, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání (v této části) nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalobkyně dopisem ze dne 12. 3. 2012 žalovanou informovala o své pokračující nepřítomnosti v práci i po skončení pracovní neschopnosti a o jejím důvodu, a že tedy uvědomila žalovanou o překážce v práci, a s hodnocením obsahu této listiny odvolacím soudem, jakož i předestírání vlastních (opačných) skutkových závěrů (že žalobkyně žalovanou o své absenci v práci a o předpokládané době jejího trvání „řádně/bez zbytečného průtahu“ neuvědomila, absenci důvodně neomluvila a nedoložila a neprokázala důvody své nepřítomnosti v práci).
6. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
7. Namítá-li dovolatelka, že „v rámci dokazování postupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř., v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve věci aplikace těchto ustanovení“ (kdy poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1198/2001) „a v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení obsaženou v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, není uvedená námitka sama o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen námitku tzv. jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
8. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1198/2001 (o nějž žalovaná opírá v této části přípustnost dovolání), se vztahují k výkladu § 213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V posuzované věci však odvolací soud postupoval podle § 213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005, které upravuje možnost opakovat a doplňovat dokazování v odvolacím řízení odlišným způsobem, než tomu bylo do 31. 12. 2000.
9. Nejvyšší soud navíc ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod č. 10/2014 Sb. rozh. obč.), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03), a že občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
4. 2005 omezil možnost zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení, a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o.
s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19.
12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, nebo ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. například Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v.
Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
10. Přiléhavým není ani odkaz žalované na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, s nímž je podle jejího názoru rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015, „v rozporu“, neboť uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci a řeší se v něm jiné právní otázky než ty, na kterých závisí napadený rozsudek odvolacího soudu. Uvádí-li dovolatelka v souvislosti s tím, že „znalci v řízení před odvolacím soudem o pracovní neschopnosti žalobkyně bez souhlasu orgánu nemocenského pojištění rozhodovali, a to zpětně za dobu delší 3 dnů a s odstupem téměř 12 let“, pak přehlíží, že odvolací soud dokazováním znaleckými posudky zjišťoval, zda žalobkyně byla ve dnech 14. 3. 2012 až 3. 4. 2012 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna (způsobilá) vykonávat přidělenou práci podle pracovní smlouvy (bez ohledu na to, zda její ošetřující lékař ukončil po uplynutí podpůrčí doby její pracovní neschopnost ke dni 13. 3. 2012), a že tedy nešlo o „rozhodování znalců“ o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně. Nadto závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015, nejsou v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, ve kterém je na rozsudek ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015, odkazováno.
11. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu