21 Cdo 71/2024-168
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Q-trend CZ s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 428, IČO 26810867, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 98/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. prosince 2022, č. j. 21 C 98/2020-86, se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 29 104 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 776 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 6. 2020 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 2. 2020, doručeným dne 9. 3. 2020, z důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v tom, že žalobkyně měla porušit povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele tím, že dopisem, který vyhotovila a předala nájemcům a vedoucím pracovníkům objektu obchodního centra, jednoznačně vykročila mimo mantinely loajality a akceptovatelného chování zaměstnance, neboť jím označila konkrétní osoby, které mimo rámec přípustné kritiky osočila.
2. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dopisem ze dne 6. 4. 2020 sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Uvedla, že ve výpovědi zmiňovaný dopis byl žalobkyní učiněn v návaznosti na šikanózní a ponižující jednání žalované vůči žalobkyni a že obsahem tohoto dopisu není kritika, nýbrž toliko skutková tvrzení, která jsou doložena příslušnými odkazy na veřejně dostupné internetové zdroje. Uzavřela, že vzhledem k výše uvedenému neporušila žádnou povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci, a proto je výpověď neplatná.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 21 C 98/2020-86, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 2. 2020 je neplatná (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako obchodní ředitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2010 na dobu neurčitou. Dne 14. 1. 2020 se žalobkyně vrátila do zaměstnání po roční pracovní neschopnosti a za přítomnosti nájemců obchodního centra jí ze strany žalované bylo sděleno, že se v mezidobí změnila hierarchie společnosti i náplň její práce, a byla přestěhována do nepřipravených prostor v dílně sdílené s údržbářem, který měl být od té chvíle jejím nadřízeným a jemuž měla hlásit své příchody i odchody, neboť sama klíče od místnosti nedostala. K výkonu práce byl žalobkyni přidělen špinavý a neuklizený pracovní stůl, notes a tužka a ze strany žalované bylo žalobkyni zakázáno komunikovat s nájemníky prostor obchodního centra a současně do prostor tohoto veřejně přístupného obchodního centra vstupovat. Dne 9. 3. 2020 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v tom, že porušila povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, která je upravena v § 301 písm. d) zákoníku práce.
4. Soud prvního stupně uvedl, že mezi povinnosti zaměstnance se podle § 301 písm. d) zákoníku práce řadí mimo jiné povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přičemž se vychází z premisy, že zaměstnanec koná práci jménem zaměstnavatele, tudíž jej reprezentuje, využívá a hospodaří s prostředky zaměstnavatele. Měl by tedy při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním dbát, aby zaměstnavateli prospíval, hájil jeho zájmy a obecně vystupoval v jeho prospěch. Uvedená zásada zahrnuje i požadavek na určitou míru loajality zaměstnance k zaměstnavateli. Této povinnosti zaměstnance ovšem koreluje povinnost uložená zaměstnavateli ustanovením § 1a zákoníku práce, zejména zajistit zaměstnanci uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, se zaměstnanci rovně zacházet a nediskriminovat je. Proto soud vážil, zda jednání žalobkyně, tak jak bylo popsáno ve skutkových zjištěních soudu, dosáhlo intenzity předvídané a požadované § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy zda se ze strany žalobkyně jednalo o závažné porušení povinnosti stanovené jí § 301 písm. d) zákoníku práce, a to v kontextu zcela konkrétních okolností souzené věci, zejména v kontextu jednání samotné žalované.
5. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná jednala v rozporu s povinnostmi jí stanovenými v § 1a zákoníku práce tím, že se vůči žalobkyni dopustila ponižujícího jednání, přičemž k oznámení shora uvedených změn ve společnosti svolala také vedoucí pracovníky nájemců obchodního centra, dále tím, že žalobkyni nezajistila uspokojivé podmínky pro výkon její práce sjednané v pracovní smlouvě, a v neposlední řadě tím, že s žalobkyní nezacházela rovně ve srovnání s přístupem k údržbáři jako dalšímu svému zaměstnanci. Soud prvního stupně toto jednání shledal i v rozporu s dobrými mravy a v kontextu výše uvedeného proto uzavřel, že jednání žalobkyně, spočívající v napsání dopisu a adresování tohoto dopisu účastníkům předchozího ponižujícího jednání žalované vůči žalobkyni, nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní povinnosti předvídané v § 52 písm. g) zákoníku práce.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz výpovědí z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2020 a dopisem žalobkyně, skutkový stav však po právní stránce hodnotil odlišně. Uvedl, že při hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci není významné to, jak určité jednání zaměstnance hodnotí zaměstnavatel ve své výpovědi, nýbrž to, jak ho lze kvalifikovat z hlediska § 52 písm. g) zákoníku práce, který rozlišuje zvlášť hrubý způsob, závažný způsob a soustavné méně závažné porušování této povinnosti. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně je třeba přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance a k důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda zaměstnavateli vznikla škoda, a podobně. Podle odvolacího soudu je kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele zásadně přípustná, pokud je věcná, pravdivá, přiměřená a zásadně neveřejná. Dle odvolacího soudu však povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele patří k zásadním povinnostem zaměstnanců, jež představují mravní imperativ, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele.
7. Odvolací soud proto uzavřel, že si je vědom šikanózního, a tedy protiprávního jednání žalované se žalobkyní, neboť žalovaná porušila zásadu rovného zacházení se zaměstnanci a žalobkyni ponižovala před ostatními osobami. Jednání žalobkyně, které v reakci na jednání žalované učinila, však podle odvolacího soudu není právně aprobované a výpověď, kterou žalobkyně následně od žalované obdržela, tak je zcela po právu.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, kterým byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné, neboť dle ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalobkyně odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že předmětná skutková tvrzení faktů doložená odkazy na veřejně dostupné internetové zdroje, jejichž pravdivost vyplývá z provedeného dokazování, představují nepřípustnou kritiku zaměstnavatele, která zasahuje do práva žalované na dobrou pověst, neboť se tímto odchýlil od závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu.
9. Dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž je kritika zaměstnance na stranu zaměstnavatele vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná a omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 560/2012). Dovolatelka rovněž poukazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se střetu práva na zachování dobré pověsti (fyzické či právnické osoby) s právem na svobodu projevu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Ze závěrů citované judikatury podle dovolatelky vyplývá, že o nepřípustnou kritiku zaměstnavatele se jedná buď v případě nepravdivého skutkového tvrzení, nebo v případě přemrštěného či přehnaného hodnotícího úsudku na adresu zaměstnavatele. Dovolatelka namítá, že obsahem předmětného dopisu, který vyhotovila a předala nájemcům a vedoucím pracovníkům objektu obchodního centra, z drtivé většiny není kritika zaměstnavatele ve formě subjektivního hodnotícího úsudku žalobkyně na adresu zaměstnavatele, nýbrž skutková tvrzení faktů, která jsou doložena příslušnými odkazy na veřejně přístupné internetové zdroje, popřípadě jejich pravdivost vyplývá z provedeného dokazování. Podle dovolatelky se měl odvolací soud svými závěry o tom, že uvedená skutková tvrzení faktů představují nepřípustnou kritiku zaměstnavatele, která zasahuje do práva žalované na dobrou pověst, odchýlit od závěrů shora citované judikatury dovolacího soudu.
10. Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že obdobná věc byla řešena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4418/2007, neboť se podle dovolatelky v citovaném rozhodnutí jednalo o situaci, v níž zaměstnankyně kritizovala svého zaměstnavatele ve veřejném sdělovacím prostředku, přičemž tato kritika byla bezdůvodná. Obdobně dovolatelka neshledává přiléhavým ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, v němž se jednalo o zveřejnění nepravdivé – důkazy neprokázané difamující informace ve veřejném sdělovacím prostředku. Dovolatelka poukazuje na to, že předmětný dopis poskytla pouze těm osobám, které byly přítomny popsanému dehonestujícímu jednání žalované, a že dopis nebyl publikován veřejně ani prostřednictvím žádného hromadného sdělovacího prostředku. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, pak namítá, že předmětný dopis je pouze přímou a bezprostřední reakcí na shora popsané šikanózní a ponižující jednání žalované a v tomto kontextu je třeba jej vykládat a hodnotit.
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Podle žalované bylo jednoznačným cílem žalobkyně předmětným dopisem žalovanou (tedy svého zaměstnavatele) poškodit. Uvedla, že žalobkyně porušila povinnost loajality, která představuje základní princip zákoníku práce, jelikož kritika ze strany žalobkyně není věcná ani pravdivá. Tvrzení, že se žalovaná k žalobkyni údajně nevhodně chovala, podle žalované nedává žalobkyni právo žalovanou veřejně poškozovat a reakce žalobkyně byla podle žalované zcela nepřiměřená.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala u žalované jako obchodní ředitelka. Dne 14. 1. 2020, kdy se žalobkyně vrátila po roční pracovní neschopnosti, jí bylo ze strany žalované za přítomnosti nájemců a vedoucích pracovníků obchodního centra sděleno, že byla přestěhována do údržbářské dílny, od které nebude mít klíče, neboť ty bude mít údržbář jako její nový nadřízený, k výkonu práce jí byl přidělen špinavý a neuklizený stůl, notes a tužka a ze strany žalované bylo žalobkyni zakázáno vstupovat do prostor obchodního centra a komunikovat s jeho nájemníky a vedoucími pracovníky. V reakci na výše uvedené zaslala žalobkyně nedatovaný dopis nájemcům a vedoucím pracovníkům, kteří byli shora uvedenému jednání žalované přítomni, v němž se kriticky vyjádřila na stranu žalované. V důsledku toho dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 20. 2. 2020, doručeným dne 9. 3. 2020, výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v tom, že výše uvedeným dopisem vykročila mimo mantinely loajality a akceptovatelného chování zaměstnance, neboť dopisem označila konkrétní osoby, které mimo rámec přípustné kritiky osočila.
16. Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odů vodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, jaké jednání zaměstnance lze považovat za oprávněnou kritiku zaměstnavatele, která nevybočuje z mezí ř ádného výkonu práva na svobodný projev podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a dále otázku výkladu relativně neurčité hypotézy obsažené v § 52 písm. g) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2020, která jí byla doručena dne 9. 3. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
18. Podle § 50 odst. 2 zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52.
19. Podle § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.
20. Podle § 52 písm. g) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
21. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1996).
22. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce není podstatné, zda jednání, označené ve výpovědi jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení této povinnosti posouzeno, ale to, zda zjištěné porušení povinnosti zaměstnance dosahuje intenzity méně závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, který byl uveřejněn pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
23. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 ve Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
24. Podle § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
25. Smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou na straně jedné zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace [srov. § 1a odst. 1 písm. a), b) a e) zák. práce], a na straně druhé řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 1a odst. 1 písm. d) zák. práce].
26. Podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) platí, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
27. Podle čl. 17 odst. 1 LZPS platí, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
28. Podle čl. 17 odst. 2 LZPS platí, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
29. Podle čl. 17 odst. 4 LZPS platí, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
30. Kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná; omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 560/2012).
31. Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Při posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Musí být jasně rozlišeno mezi kritikou a urážkou (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003, Skałka proti Polsku, č. 43425/98, bod 34). Pro pracovněprávní vztahy je specifické, že musí být založeny na vzájemné důvěře. Přestože požadavek na jednání v dobré víře v kontextu pracovněprávního vztahu neznamená absolutní povinnost loajality, nejsou určité projevy práva na svobodu projevu, jež by mohly být legitimní v určitém jiném kontextu, legitimní v pracovněprávních vztazích. Navíc útok na důstojnost jednotlivců použitím hrubě urážlivých výrazů v profesním prostředí je vzhledem ke svým rušivým účinkům zvlášť závažným pochybením, které může odůvodnit přísné sankce, jako je rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 9. 2011, Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, č. 28955/06, 28957/06, 28959/06 a 28964/06, bod 76).
32. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení zásahu do práva na dobrou pověst právnické osoby nutné rozlišovat, zda má posuzovaný výrok povahu skutkového tvrzení, či hodnotícího soudu. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporovala právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, které bylo uveřejněno pod č. 29/2009 ve Sb. rozh. obč.).
33. Při výkonu základního práva na svobodu projevu tedy může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o urč ité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby však nedojde v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, respektive kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy – řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, respektive z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, respektive podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávně nou) kritiku, je pak vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného př ípadu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, a ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, nebo jeho usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012).
34. V projednávané věci se výše uvedenými pravidly řídil soud prvního stupně. Vzal v úvahu kontext předmětného dopisu, jenž navazoval na jednání M. S. a M. J. vůči žalobkyni. V souladu se zjištěným skutkovým zjištěním hodnotil toto jednání vůči žalobkyni jako ponižující, odporující základním zásadám pracovněprávních vztahů. Pak obsah dopisu rozdělil na skutková tvrzení a hodnotící soudy a zaujal k nim své závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje a doplňuje následující.
35. Klíčové v dané věci je, co bylo skutečným cílem, jenž žalobkyně svým dopisem sledovala. Primárním cílem nebylo hanobení nebo zneuctění daných osob ani poškození zaměstnavatele. Vyplývá to ze zjištěných skutečností, jako je časová souslednost dopisu s událostmi, jež se odehrály při návratu žalobkyně z dočasné pracovní neschopnosti, dále to, že dopis byl odeslán těm nájemcům, kteří (respektive jejich pracovníci) byli přítomni ponížení žalobkyně, čemuž odpovídá i úvod dopisu. Zjevným cílem dopisu žalobkyně tak byla obrana vlastní důstojnosti.
36. Dopis žalobkyně nevybočuje v podstatném – tedy v kritice obou pánů – z kontextu situace, v níž byla žalobkyně z jejich strany ponížena. Opírá-li kritiku o odkazy na veřejně dostupné zdroje, nebylo o nich v řízení zjištěno, že by nebyly pravdivé, nebo byly použity zavádějícím způsobem. Tvrzení tak byla pro adresáty dopisu ověřitelná v uvedených zdrojích. V této části dopisu nelze shledat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
37. O porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci lze uvažovat tam, kde žalobkyně použila osobní invektivy (zejména „pan Soldán působí jako hodný dědeček z pohádky …“), ovšem zde je už na první pohled zřejmé, že nejde o porušení povinnosti natolik závažné, že by mohlo být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zák. práce. Porušením povinnosti výkonu práce v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele jsou výroky o „devastaci budovy po roce jejich působení ve vedení společnosti“ a nepořádku, ale ani tyto výroky nemohou být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí. Jakkoliv jsou pouze obecné, zapadají do kontextu neutěšeného prostředí údržbářské dílny, v němž osoby jednající za zaměstnavatele zorganizovaly ponížení žalobkyně. Svojí nízkou intenzitou tak jednání žalobkyně nedosahuje stupně závažného porušení povinnosti zaměstnance a nenaplňuje důvod k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce.
38. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 6. 2020 vyhověl [§ 243d odst. 1 písm. b), § 219 o. s. ř.].
39. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyni, která měla úspěch ve věci, náleží za řízení před soudem prvního stupně náhrada nákladů ve výši 29 104 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, podání ze dne 16. 10. 2020, 19. 9. 2022, 10. 11. 2022, účast na jednání dne 13. 10. 2022, 1. 12. 2022) včetně osmi paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 400 Kč ve výši 4 704 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Za odvolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 8 776 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (sepis odvolání, účast na jednání dne 17. 5. 2023) včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 600 Kč ve výši 1 176 Kč. Za dovolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 17 388 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za úkon právní služby spočívající v sepisu dovolání včetně paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2800 Kč ve výši 588 Kč. 40. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 104 Kč, odvolacího řízení ve výši 8 776 Kč a dovolacího řízení ve výši 17 388 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Tomáše Běliny, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu