21 Cdo 71/2024-168
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se
sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Q-trend CZ s. r. o., se
sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 428, IČO 26810867, zastoupené JUDr. Pavlem
Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 21 C 98/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. května 2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 1. prosince 2022, č. j. 21 C 98/2020-86, se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 29 104 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 8
776 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 388 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 370/4.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 6. 2020 se
žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané
žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 2. 2020, doručeným dne 9. 3. 2020, z
důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci spočívající v tom, že žalobkyně měla porušit povinnost nejednat v rozporu
s oprávněnými zájmy zaměstnavatele tím, že dopisem, který vyhotovila a předala
nájemcům a vedoucím pracovníkům objektu obchodního centra, jednoznačně
vykročila mimo mantinely loajality a akceptovatelného chování zaměstnance,
neboť jím označila konkrétní osoby, které mimo rámec přípustné kritiky osočila.
2. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dopisem ze dne 6. 4. 2020 sdělila
žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání.
Uvedla, že ve výpovědi zmiňovaný dopis byl žalobkyní učiněn v návaznosti na
šikanózní a ponižující jednání žalované vůči žalobkyni a že obsahem tohoto
dopisu není kritika, nýbrž toliko skutková tvrzení, která jsou doložena
příslušnými odkazy na veřejně dostupné internetové zdroje. Uzavřela, že
vzhledem k výše uvedenému neporušila žádnou povinnost vyplývající z právních
předpisů vztahující se k jí vykonávané práci, a proto je výpověď neplatná.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 21 C
98/2020-86, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou
dopisem ze dne 20. 2. 2020 je neplatná (výrok I), a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako obchodní ředitelka na
základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2010 na dobu neurčitou. Dne 14. 1. 2020
se žalobkyně vrátila do zaměstnání po roční pracovní neschopnosti a za
přítomnosti nájemců obchodního centra jí ze strany žalované bylo sděleno, že se
v mezidobí změnila hierarchie společnosti i náplň její práce, a byla
přestěhována do nepřipravených prostor v dílně sdílené s údržbářem, který měl
být od té chvíle jejím nadřízeným a jemuž měla hlásit své příchody i odchody,
neboť sama klíče od místnosti nedostala. K výkonu práce byl žalobkyni přidělen
špinavý a neuklizený pracovní stůl, notes a tužka a ze strany žalované bylo
žalobkyni zakázáno komunikovat s nájemníky prostor obchodního centra a současně
do prostor tohoto veřejně přístupného obchodního centra vstupovat. Dne 9. 3.
2020 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu dle § 52
písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z
pracovního poměru vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající v
tom, že porušila povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele, která je upravena v § 301 písm. d) zákoníku práce.
4. Soud prvního stupně uvedl, že mezi povinnosti zaměstnance se podle §
301 písm. d) zákoníku práce řadí mimo jiné povinnost nejednat v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přičemž se vychází z premisy, že zaměstnanec
koná práci jménem zaměstnavatele, tudíž jej reprezentuje, využívá a hospodaří s
prostředky zaměstnavatele. Měl by tedy při plnění pracovních úkolů a v přímé
souvislosti s ním dbát, aby zaměstnavateli prospíval, hájil jeho zájmy a obecně
vystupoval v jeho prospěch. Uvedená zásada zahrnuje i požadavek na určitou míru
loajality zaměstnance k zaměstnavateli. Této povinnosti zaměstnance ovšem
koreluje povinnost uložená zaměstnavateli ustanovením § 1a zákoníku práce,
zejména zajistit zaměstnanci uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, se
zaměstnanci rovně zacházet a nediskriminovat je. Proto soud vážil, zda jednání
žalobkyně, tak jak bylo popsáno ve skutkových zjištěních soudu, dosáhlo
intenzity předvídané a požadované § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy zda se ze
strany žalobkyně jednalo o závažné porušení povinnosti stanovené jí § 301 písm.
d) zákoníku práce, a to v kontextu zcela konkrétních okolností souzené věci,
zejména v kontextu jednání samotné žalované.
5. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná jednala v rozporu s
povinnostmi jí stanovenými v § 1a zákoníku práce tím, že se vůči žalobkyni
dopustila ponižujícího jednání, přičemž k oznámení shora uvedených změn ve
společnosti svolala také vedoucí pracovníky nájemců obchodního centra, dále
tím, že žalobkyni nezajistila uspokojivé podmínky pro výkon její práce sjednané
v pracovní smlouvě, a v neposlední řadě tím, že s žalobkyní nezacházela rovně
ve srovnání s přístupem k údržbáři jako dalšímu svému zaměstnanci. Soud prvního
stupně toto jednání shledal i v rozporu s dobrými mravy a v kontextu výše
uvedeného proto uzavřel, že jednání žalobkyně, spočívající v napsání dopisu a
adresování tohoto dopisu účastníkům předchozího ponižujícího jednání žalované
vůči žalobkyni, nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní povinnosti
předvídané v § 52 písm. g) zákoníku práce.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5.
2023, č. j. 62 Co 84/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz výpovědí z pracovního poměru ze
dne 20. 2. 2020 a dopisem žalobkyně, skutkový stav však po právní stránce
hodnotil odlišně. Uvedl, že při hodnocení intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci
není významné to, jak určité jednání zaměstnance hodnotí zaměstnavatel ve své
výpovědi, nýbrž to, jak ho lze kvalifikovat z hlediska § 52 písm. g) zákoníku
práce, který rozlišuje zvlášť hrubý způsob, závažný způsob a soustavné méně
závažné porušování této povinnosti. Při zkoumání intenzity porušení pracovní
kázně je třeba přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, a k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance a k důsledkům porušení pracovních
povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda zaměstnavateli vznikla škoda, a
podobně. Podle odvolacího soudu je kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele
zásadně přípustná, pokud je věcná, pravdivá, přiměřená a zásadně neveřejná. Dle
odvolacího soudu však povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými
zájmy zaměstnavatele patří k zásadním povinnostem zaměstnanců, jež představují
mravní imperativ, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu
ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost
zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele.
7. Odvolací soud proto uzavřel, že si je vědom šikanózního, a tedy
protiprávního jednání žalované se žalobkyní, neboť žalovaná porušila zásadu
rovného zacházení se zaměstnanci a žalobkyni ponižovala před ostatními osobami.
Jednání žalobkyně, které v reakci na jednání žalované učinila, však podle
odvolacího soudu není právně aprobované a výpověď, kterou žalobkyně následně od
žalované obdržela, tak je zcela po právu.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, kterým
byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za
přípustné, neboť dle ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalobkyně odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, jestliže dospěl k závěru, že předmětná skutková tvrzení faktů
doložená odkazy na veřejně dostupné internetové zdroje, jejichž pravdivost
vyplývá z provedeného dokazování, představují nepřípustnou kritiku
zaměstnavatele, která zasahuje do práva žalované na dobrou pověst, neboť se
tímto odchýlil od závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu.
9. Dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž je
kritika zaměstnance na stranu zaměstnavatele vzhledem k významu svobody projevu
zásadně přípustná a omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je
nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými
okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo
560/2012). Dovolatelka rovněž poukazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající
se střetu práva na zachování dobré pověsti (fyzické či právnické osoby) s
právem na svobodu projevu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). Ze
závěrů citované judikatury podle dovolatelky vyplývá, že o nepřípustnou kritiku
zaměstnavatele se jedná buď v případě nepravdivého skutkového tvrzení, nebo v
případě přemrštěného či přehnaného hodnotícího úsudku na adresu zaměstnavatele.
Dovolatelka namítá, že obsahem předmětného dopisu, který vyhotovila a předala
nájemcům a vedoucím pracovníkům objektu obchodního centra, z drtivé většiny
není kritika zaměstnavatele ve formě subjektivního hodnotícího úsudku žalobkyně
na adresu zaměstnavatele, nýbrž skutková tvrzení faktů, která jsou doložena
příslušnými odkazy na veřejně přístupné internetové zdroje, popřípadě jejich
pravdivost vyplývá z provedeného dokazování. Podle dovolatelky se měl odvolací
soud svými závěry o tom, že uvedená skutková tvrzení faktů představují
nepřípustnou kritiku zaměstnavatele, která zasahuje do práva žalované na dobrou
pověst, odchýlit od závěrů shora citované judikatury dovolacího soudu.
10. Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu,
že obdobná věc byla řešena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4418/2007, neboť se podle dovolatelky v citovaném rozhodnutí
jednalo o situaci, v níž zaměstnankyně kritizovala svého zaměstnavatele ve
veřejném sdělovacím prostředku, přičemž tato kritika byla bezdůvodná. Obdobně
dovolatelka neshledává přiléhavým ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, v němž se
jednalo o zveřejnění nepravdivé – důkazy neprokázané difamující informace ve
veřejném sdělovacím prostředku. Dovolatelka poukazuje na to, že předmětný dopis
poskytla pouze těm osobám, které byly přítomny popsanému dehonestujícímu
jednání žalované, a že dopis nebyl publikován veřejně ani prostřednictvím
žádného hromadného sdělovacího prostředku. S ohledem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, pak namítá, že předmětný
dopis je pouze přímou a bezprostřední reakcí na shora popsané šikanózní a
ponižující jednání žalované a v tomto kontextu je třeba jej vykládat a hodnotit.
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně
zamítl. Podle žalované bylo jednoznačným cílem žalobkyně předmětným dopisem
žalovanou (tedy svého zaměstnavatele) poškodit. Uvedla, že žalobkyně porušila
povinnost loajality, která představuje základní princip zákoníku práce, jelikož
kritika ze strany žalobkyně není věcná ani pravdivá. Tvrzení, že se žalovaná k
žalobkyni údajně nevhodně chovala, podle žalované nedává žalobkyni právo
žalovanou veřejně poškozovat a reakce žalobkyně byla podle žalované zcela
nepřiměřená.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá, jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně
pracovala u žalované jako obchodní ředitelka. Dne 14. 1. 2020, kdy se žalobkyně
vrátila po roční pracovní neschopnosti, jí bylo ze strany žalované za
přítomnosti nájemců a vedoucích pracovníků obchodního centra sděleno, že byla
přestěhována do údržbářské dílny, od které nebude mít klíče, neboť ty bude mít
údržbář jako její nový nadřízený, k výkonu práce jí byl přidělen špinavý a
neuklizený stůl, notes a tužka a ze strany žalované bylo žalobkyni zakázáno
vstupovat do prostor obchodního centra a komunikovat s jeho nájemníky a
vedoucími pracovníky. V reakci na výše uvedené zaslala žalobkyně nedatovaný
dopis nájemcům a vedoucím pracovníkům, kteří byli shora uvedenému jednání
žalované přítomni, v němž se kriticky vyjádřila na stranu žalované. V důsledku
toho dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 20. 2. 2020, doručeným dne 9. 3.
2020, výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení
povinností vyplývajících z pracovního poměru vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci spočívající v tom, že výše uvedeným dopisem vykročila mimo
mantinely loajality a akceptovatelného chování zaměstnance, neboť dopisem
označila konkrétní osoby, které mimo rámec přípustné kritiky osočila.
16. Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odů
vodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, jaké jednání zaměstnance
lze považovat za oprávněnou kritiku zaměstnavatele, která nevybočuje z mezí ř
ádného výkonu práva na svobodný projev podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod, a dále otázku výkladu relativně neurčité hypotézy
obsažené v § 52 písm. g) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto
právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle
§ 237 o. s. ř. přípustné.
17. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2.
2020, která jí byla doručena dne 9. 3. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
18. Podle § 50 odst. 2 zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52.
19. Podle § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí
být dodatečně měněn.
20. Podle § 52 písm. g) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je možné dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s
porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
21. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1996).
22. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi z
pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce není podstatné, zda jednání,
označené ve výpovědi jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, bylo skutečně v řízení před
soudem jako porušení této povinnosti posouzeno, ale to, zda zjištěné porušení
povinnosti zaměstnance dosahuje intenzity méně závažného porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, závažného
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci nebo porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, který
byl uveřejněn pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
23. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 ve Sb. rozh.
obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016,
uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
24. Podle § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
25. Smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady
pracovněprávních vztahů, jimiž jsou na straně jedné zvláštní zákonná ochrana
postavení zaměstnance, uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce,
rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace [srov. § 1a odst. 1
písm. a), b) a e) zák. práce], a na straně druhé řádný výkon práce zaměstnancem
v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 1a odst. 1 písm. d) zák.
práce].
26. Podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)
platí, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní
čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
27. Podle čl. 17 odst. 1 LZPS platí, že svoboda projevu a právo na
informace jsou zaručeny.
28. Podle čl. 17 odst. 2 LZPS platí, že každý má právo vyjadřovat své
názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice
státu.
29. Podle čl. 17 odst. 4 LZPS platí, že svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v
demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost
státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
30. Kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je vzhledem k významu
svobody projevu zásadně přípustná; omezení v tomto směru může být pouze
výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen
kvalifikovanými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 560/2012).
31. Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a
právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo
kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě
vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně
zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Při
posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo
právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla
dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu.
V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s
ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek
proporcionality uplatňování těchto práv (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Musí být jasně rozlišeno mezi
kritikou a urážkou (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5.
2003, Skałka proti Polsku, č. 43425/98, bod 34). Pro pracovněprávní vztahy je
specifické, že musí být založeny na vzájemné důvěře. Přestože požadavek na
jednání v dobré víře v kontextu pracovněprávního vztahu neznamená absolutní
povinnost loajality, nejsou určité projevy práva na svobodu projevu, jež by
mohly být legitimní v určitém jiném kontextu, legitimní v pracovněprávních
vztazích. Navíc útok na důstojnost jednotlivců použitím hrubě urážlivých výrazů
v profesním prostředí je vzhledem ke svým rušivým účinkům zvlášť závažným
pochybením, které může odůvodnit přísné sankce, jako je rozvázání pracovního
poměru (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 9. 2011,
Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, č. 28955/06, 28957/06, 28959/06 a
28964/06, bod 76).
32. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení zásahu do práva
na dobrou pověst právnické osoby nutné rozlišovat, zda má posuzovaný výrok
povahu skutkového tvrzení, či hodnotícího soudu. Skutkové tvrzení se opírá o
fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování;
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace
nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud není podána tak, že zkresluje
skutečnost, či není natolik intimní, že by odporovala právu na ochranu soukromí
a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého
autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z
hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních)
kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat,
zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace
přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem
výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané
osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23
Cdo 1551/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30
Cdo 1174/2007, které bylo uveřejněno pod č. 29/2009 ve Sb. rozh. obč.).
33. Při výkonu základního práva na svobodu projevu tedy může dojít k
zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen
zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících)
skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou
pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o urč
ité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby
však nedojde v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, respektive kritiku
oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a
konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z
mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy – řečeno
jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost
kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení,
respektive z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou
současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, respektive
podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku
považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávně
nou) kritiku, je pak vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného př
ípadu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30
Cdo 2691/2007, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, ze dne 23. 2.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, a ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016,
nebo jeho usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012).
34. V projednávané věci se výše uvedenými pravidly řídil soud prvního
stupně. Vzal v úvahu kontext předmětného dopisu, jenž navazoval na jednání M.
S. a M. J. vůči žalobkyni. V souladu se zjištěným skutkovým zjištěním hodnotil
toto jednání vůči žalobkyni jako ponižující, odporující základním zásadám
pracovněprávních vztahů. Pak obsah dopisu rozdělil na skutková tvrzení a
hodnotící soudy a zaujal k nim své závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje
a doplňuje následující.
35. Klíčové v dané věci je, co bylo skutečným cílem, jenž žalobkyně svým
dopisem sledovala. Primárním cílem nebylo hanobení nebo zneuctění daných osob
ani poškození zaměstnavatele. Vyplývá to ze zjištěných skutečností, jako je
časová souslednost dopisu s událostmi, jež se odehrály při návratu žalobkyně z
dočasné pracovní neschopnosti, dále to, že dopis byl odeslán těm nájemcům,
kteří (respektive jejich pracovníci) byli přítomni ponížení žalobkyně, čemuž
odpovídá i úvod dopisu. Zjevným cílem dopisu žalobkyně tak byla obrana vlastní
důstojnosti.
36. Dopis žalobkyně nevybočuje v podstatném – tedy v kritice obou pánů –
z kontextu situace, v níž byla žalobkyně z jejich strany ponížena. Opírá-li
kritiku o odkazy na veřejně dostupné zdroje, nebylo o nich v řízení zjištěno,
že by nebyly pravdivé, nebo byly použity zavádějícím způsobem. Tvrzení tak byla
pro adresáty dopisu ověřitelná v uvedených zdrojích. V této části dopisu nelze
shledat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci.
37. O porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci lze uvažovat tam, kde žalobkyně použila
osobní invektivy (zejména „pan Soldán působí jako hodný dědeček z pohádky …“),
ovšem zde je už na první pohled zřejmé, že nejde o porušení povinnosti natolik
závažné, že by mohlo být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle
§ 52 písm. g) zák. práce. Porušením povinnosti výkonu práce v souladu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele jsou výroky o „devastaci budovy po roce jejich
působení ve vedení společnosti“ a nepořádku, ale ani tyto výroky nemohou být
důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí. Jakkoliv jsou pouze obecné,
zapadají do kontextu neutěšeného prostředí údržbářské dílny, v němž osoby
jednající za zaměstnavatele zorganizovaly ponížení žalobkyně. Svojí nízkou
intenzitou tak jednání žalobkyně nedosahuje stupně závažného porušení
povinnosti zaměstnance a nenaplňuje důvod k výpovědi z pracovního poměru podle
§ 52 písm. g) zák. práce.
38. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně, a protože dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
žalobě o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 6. 2020 vyhověl [§
243d odst. 1 písm. b), § 219 o. s. ř.].
39. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst.
1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyni, která měla úspěch ve věci,
náleží za řízení před soudem prvního stupně náhrada nákladů ve výši 29 104 Kč.
Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a
nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a),
§ 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31.
12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč
sestávající z částky 2 500 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1
advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba,
podání ze dne 16. 10. 2020, 19. 9. 2022, 10. 11. 2022, účast na jednání dne 13.
10. 2022, 1. 12. 2022) včetně osmi paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč
podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z
částky 22 400 Kč ve výši 4 704 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.). Za odvolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 8 776 Kč
sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a
nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a),
§ 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč
sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1
advokátního tarifu (sepis odvolání, účast na jednání dne 17. 5. 2023) včetně
dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního
tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 600 Kč ve výši 1 176 Kč.
Za dovolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 17 388 Kč
sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč a
nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 9 odst. 3 písm. a),
§ 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč
sestávající z částky 2 500 Kč za úkon právní služby spočívající v sepisu
dovolání včetně paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13
odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z
částky 2800 Kč ve výši 588 Kč.
40. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního
stupně ve výši 29 104 Kč, odvolacího řízení ve výši 8 776 Kč a dovolacího
řízení ve výši 17 388 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Tomáše
Běliny, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.),
do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu