22 Cdo 1009/2025-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. S. a b) J. V., zastoupených JUDr. Hanou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Černošicích, Topolská 2209, proti žalovaným 1) M. P. a 2) J. P., zastoupeným JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 644/35, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 51/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 28 Co 143/2024 507, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 14 962 Kč a žalovanému b) náklady dovolacího řízení ve výši 12 024 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Šonkové, advokátky se sídlem v Černošicích, Topolská 2209.
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 13 C 51/2022-389, rozhodl tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to tak, že žalobkyni a) připadne podíl ve výši id. 1/3 a žalobci b) podíl ve výši id. 2/3 (výrok II). Žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši 1 166 667 Kč, a to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 28 Co 143/2024 507, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalobce b) je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně přiměřenou náhradu ve výši 1 260 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výrocích I a II rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) zdůvodnili tak, že se odvolací soud při posouzení několika právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejprve předložili k dovolacímu přezkumu otázku, zda brání skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje a stavebními úpravami by mohly vzniknout, rozdělení společné věci. Při posouzení této otázky odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016. Jako druhou položili dovolatelé otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy, když žalobci zahájí řízení o zrušení spoluvlastnictví, i když jim žalovaní před zahájením řízení nabízeli odkup jejich spoluvlastnického podílu za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Při jejím řešení odvolacím soudem shledali odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016. Následně uvedli další otázku, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří chtějí nemovitost prodat, nebo ti, kteří ji chtějí užívat. V souvislosti s ní odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015. Jako poslední předložili dovolacímu soudu k přezkumu otázku, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří ji chtějí přenechat rodinnému příbuznému či kteří plánují její užívání až v budoucnu, nebo spoluvlastníci, kteří budou nemovitosti využívat hned a osobně. Napadené rozhodnutí v této otázce považovali za odchylné od řešení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007. Závěrem proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci k dovolání uvedli, že, dovolání žalovaných není podle jejich názoru přípustné, protože se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil, naopak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soud posuzoval více kritérií při rozhodování o tom, komu přikáže nemovitosti do vlastnictví, a na základě provedeného dokazování přikázal nemovité věci do spoluvlastnictví žalobců. Rozhodnutí považují za věcně i právně správné. Proto navrhovali dovolání odmítnout, případně zamítnout.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatelé nejprve předložili dovolacímu soudu otázku, zda brání skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje a stavebními úpravami by mohly vzniknout, rozdělení společné věci. Při posouzení této otázky odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016.
9. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není primárně založeno na posouzení, zda brání rozdělení společné věci skutečnost, že v rodinném domě v době rozhodnutí není dostatečný počet jednotek, ačkoliv prostor pro ně existuje. První otázka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).
11. V projednávaném případě oba nalézací soudy dospěly k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem případu nepřipadá v úvahu ani rozdělení věci, ani transformace spoluvlastnictví na spoluvlastnictví bytové (viz body 36 až 38 napadeného rozhodnutí, 73 až 74 rozhodnutí soudu prvního stupně). Zvážily zejména dispozice domu, vztahy mezi spoluvlastníky, které jsou natolik konfliktní, že v dané situaci není žádoucí, aby společně sdíleli jeden dům. S ohledem na účelnost využití nemovitostí také poukázaly na to, že by se nejednalo ani o optimální řešení bytové situace žalovaných pro jejich sedmičlennou rodinu. S rozdělením na dvě bytové jednotky tak, že jedna by připadla žalovaným a druhá společně žalobcům, žalobci nesouhlasili.
12. Těmto závěrům pak dovolání ostatně nijak neoponuje, neboť ve vztahu k rozdělení na bytové jednotky se omezuje pouze na prezentaci stanoviska, že dům je možné rozdělit na tři jednotky. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, potud, že se odvolací soud „nezabýval tím, jak náročné by bylo v 1. NP předmětného rodinného domu vybudovat samostatnou jednotku a návrh dovolatelů odmítl pouze s paušálním konstatováním, že by vybudování jednotky bylo stavebně i technicky náročné“. Tak tomu však v dané věci nebylo.
13. Odvolací soud v této souvislosti vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, jehož určující závěr spočíval v tom, že pokud je v domě pouze jeden byt, nelze uvažovat o dělení na dvě bytové jednotky, jestliže by musela druhá bytová jednotka teprve vzniknout. Tento stěžejní závěr promítl do poměrů dané věci ve směru, že pokud jsou v domě dva byty, nepřichází do úvahy dělení na tři bytové jednotky, protože „by bylo nutné tři jednotky teprve vybudovat“. Závěr, který dovolatelé v dovolání vyzdvihují jako klíčový pro rozhodnutí odvolacího soudu, učinil odvolací soud výslovně nad rámec své základní úvahy, když uvedl, že vybudování by „navíc bylo stavebně i technicky náročné, a to i s ohledem na to, že v současné době jsou v každém podlaží pouze jedna kuchyně, jedna koupelna a toaleta“. Druhým důvodem pro nevypořádání spoluvlastnictví rozdělením na bytové jednotky, který dovolatelé nijak nenapadají a na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je závěr, že odvolací soud „vzal v potaz jako jedno z hledisek, ke kterým při rozhodování o způsobu vypořádání přihlížel“, také vzájemné vztahy účastníků. V této souvislosti zdůraznil, že „při vypořádání rozdělením domu na jednotky by totiž museli účastnici kooperovat nejen při stavebních úpravách nemovitých věcí na jednotky, ale museli by spolupracovat i při rekonstrukčních pracích na nemovitých věcech, společně řešit užívání a údržbu společných prostor, což v tomto konkrétním případě vedlo odvolací soud k závěru o nemožnosti rozdělení domu na jednotky“.
14. Odvolací soud pak ve vztahu k vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci uzavřel, že do úvahy by nepřicházelo ani rozdělení přilehlých pozemků mezi spoluvlastníky, jelikož pozemky tvoří jeden funkční celek – zahradu obklopující dům, která slouží k lepšímu využití domu. S ohledem na všechny okolnosti daného případu oba soudy uzavřely, že jak rozdělení domu, tak ani jeho rozdělení na bytové jednotky, a ani dělení pozemků není v konkrétním případě možné, přičemž ani proti závěru o nedělitelnosti pozemků dovolání žádnou argumentaci neobsahuje.
15. Jako druhou uvedli dovolatelé otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy, když žalobci zahájí řízení o zrušení spoluvlastnictví, i když jim žalovaní před zahájením řízení nabízeli odkup jejich spoluvlastnického podílu za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016. Ze zmíněného usnesení podle dovolatelů vyplývá, že pokud mají dovolatelé zájem nemovité věci do budoucna užívat a aktivně se pokoušeli se žalobci o vypořádání spoluvlastnictví, přičemž žalobci návrh dovolatelů vycházející z ceny podle znaleckého posudku odmítli, jejich domáhání se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy, resp. se jedná o zjevné zneužití práva. Odvolacímu soudu vytkli, že se touto jejich námitkou vůbec nezabýval.
16. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož se s jejím řešením odvolací soud od uvedeného usnesení ani ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
17. Otázkou aplikace § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se ve své rozhodovací činnosti dovolací soud již opakovaně zabýval, a to i v oblasti vlastnických práv [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018]. Zdůraznil přitom, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevuje jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, či dovolateli uváděné usnesení ze dne 7. 9. 2016, sp. 22 Cdo 324/2016).
18. Dovolatelé nedůvodně odvolacímu soudu vytkli, že námitku rozporu s dobrými mravy, resp. zjevného zneužití práva ze strany žalobců, ve svém rozhodování nezohlednil, ačkoli odvolací soud se touto námitkou zabýval (viz bod 36 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že je namístě spoluvlastnictví účastníků zrušit a žalovanými uváděné důvody pro zamítnutí žaloby ani on neshledal důvodnými. S ohledem na to, že se s námitkami žalovaných již podrobně vypořádal soud prvního stupně, pro stručnost pouze odkázal na body 66 až 69 jeho odůvodnění. Soud prvního stupně s odkazem na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v jednání žalobců nepoctivý záměr ani zneužití práva neshledal. Shrnul, že předmětné nemovitosti byly od počátku ve vlastnictví rodiny žalobců, že žalovaní spoluvlastnický podíl nabyli za situace, kdy jim bylo známo, že žalobce s nimi po smrti matky kupní smlouvu odmítá uzavřít. Samotná podstata spoluvlastnického poměru spočívá v tom, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují spoluvlastníci společně. S ohledem na vleklé spory mezi žalobci a žalovanými shledal soud legitimním, že žalobci již ve spoluvlastnictví nechtěli setrvat.
19. Dovolateli uvedené usnesení sp. zn. 22 Cdo 324/2016, od něhož se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, vychází ze zcela odlišných skutkových poměrů, neboť řešilo situaci, v níž jeden ze dvou spoluvlastníků desítky let užíval celou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tedy na úkor druhého spoluvlastníka, který ze svého spoluvlastnictví neměl žádného užitku. Proto se druhý spoluvlastník rozhodl, že v takovém spoluvlastnictví již nadále setrvávat nechce a žádal o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a vyplacení jemu náležející přiměřené náhrady. Soud v takovém jednání neshledal zneužitím práva, ačkoliv první spoluvlastník namítal, že je dlouhodobě nemocný a vysokého věku.
20. V nyní posuzovaném případě žalobci žádali o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, které v té době žádný z účastníků neobýval. Žádný ze spoluvlastníků tento stav nepovažoval za optimální, na jiném řešení se ale nedokázali mimosoudně dohodnout.
21. Už proto, že dovolateli uvedené usnesení bylo založeno na podstatně odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn v nyní projednávané věci, nemůže s ním být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolací soud naopak shledal, že odvolací soud vyřešil otázku zneužití práva při vypořádání spoluvlastnictví v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto ani druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá.
22. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé faktické směřování uvedené námitky, neboť případný závěr o zneužití práva ze strany žalobců by musel mít za následek zamítnutí žaloby a takový požadavek z obsahu dovolání zjevně nevyplývá, neboť i žalovaní se v dovolání opakovaně dovolávají věcného vypořádání spoluvlastnictví, pouze způsobem odlišným proti tomu, který zvolil odvolací soud a soud prvního stupně.
23. Následně uvedli dovolatelé další otázku, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří chtějí nemovitost prodat, nebo ti, kteří ji chtějí užívat. V souvislosti s ní odvolacímu soudu vytkli odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015.
24. K této otázce musí Nejvyšší soud nicméně poznamenat, že přípustnost dovolání nemůže založit, jelikož se zakládá na jiném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy v průběhu nalézacího řízení.
25. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
26. K této otázce dovolatelé upozorňují na to, že na rozdíl od žalobců by oni osobně chtěli nemovitosti užívat k bydlení bezprostředně po přikázání do jejich vlastnictví. Podle jejich názoru je zřejmé, že cílem žalobců při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo předmětné nemovitosti výhodně prodat. Oba nalézací soudy ale z provedeného dokazování dospěly k jiným zjištěním. Neměly důvod pochybovat o výpovědi žalobců i slyšených svědků, že žalobci usilují o přikázání nemovitostí do svého spoluvlastnictví, aby je následně využili k bydlení (sami nebo jejich rodinní příslušníci).
27. Námitky dovolatelů tak vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, proto ani tyto nemohou přípustnost dovolání založit. V návaznosti na výše uvedené je také zřejmé, že se odvolací soud ani nemohl odchýlit od dovolateli zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož věc ani nemohl přikázat účastníkům, kteří by ji chtěli po přikázání prodat, jelikož podle jeho zjištění chtěli všichni účastníci nemovitosti po přikázání začít užívat k bydlení.
28. Poslední dovolateli předložená otázka zněla, zda jsou při rozhodování o tom, komu budou nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány, preferováni spoluvlastníci, kteří ji chtějí přenechat rodinnému příbuznému, či kteří plánují její užívání až v budoucnu, nebo spoluvlastníci, kteří budou nemovitosti využívat hned a osobně. Napadené rozhodnutí v této otázce považovali za odchylné od řešení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007.
29. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 539/2007 Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, podle kterého „při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ, nejde však o hlediska rozhodující; to komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené“. Z uvedeného je zřejmé, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je na nalézacích soudech, aby vzaly do úvahy všechny okolnosti konkrétního případu, a po jejich zvážení rozhodly, komu z účastníků je v tom konkrétním případě nejvhodnější věc přikázat. Dovolací soud pak úvahu nalézacích soudů může zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.
30. V posuzovaném případě oba soudy zvážily celou řadu okolností, které svědčily pro přikázání nemovitostí jedné nebo druhé straně (srovnej body 74 až 79 rozsudku soudu prvního stupně, body 39 až 41 napadeného rozsudku). Po zvážení všech zjištěných skutečností nakonec rozhodly, že v tomto případě bude vhodnější přikázat nemovitosti žalobcům. Na jejich úvaze dovolací soud neshledal nic zjevně nepřiměřeného. Jediné zjištění, že by žalobce b) chtěl nemovitosti nechat případně do užívání svému vnukovi, nemá sílu zvrátit všechny ostatní zjištěné okolnosti, které soudy zvážily v celé jejich komplexnosti. Soudy tak postupovaly nikoliv odchylně, ale naopak naprosto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto ani poslední otázka přípustnost dovolání nezakládá.
31. V úvaze odvolacího soudu se zjevně odrážejí závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, podle kterých rozhodovací praxe již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vycházela z toho, že k výši spoluvlastnického podílu musí soud při rozhodování přihlížet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015). V každém konkrétním případu se pak rozhodovací praxe snaží o jisté zobecnění významu hlediska velikosti podílů, a to závěrem, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). I když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19). Má-li být v konkrétním případě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázána do výlučného vlastnictví výrazně menšinového spoluvlastníka (jako je tomu i v tomto případě), musejí být pro takové řešení dány závažné a velmi přesvědčivé důvody. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. I když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Je tomu tak proto, že je třeba respektovat společnou vůli spoluvlastníků, jejichž podíl tvoří nadpoloviční většinu. Uvedené principy platí i při rozhodování o tom, komu přikázat společnou věc; jedná-li ve shodě více spoluvlastníků, kterým patří dohromady významně vyšší spoluvlastnický podíl než jejich protistraně, a navrhují přikázání věci jednomu z nich, pak musí být pro přikázání věci jinému spoluvlastníkovi závažné důvody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023). Tyto souhrnné závěry pak dovolací soud výslovně akceptoval v usnesení ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2323/2024. S těmito závěry jsou rozhodnutí odvolacího soudu v souladu při východisku, že žalobci dohromady měli spoluvlastnický podíl v rozsahu 5/6 a žalovaní v rozsahu 1/6.
32. Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu