22 Cdo 1190/2025-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Hořice, se sídlem v Humpolci, Hořice 66, IČO: 00111228, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalované Grunt Kaliště s. r. o., IČO 05293855, se sídlem v Praze, Plzeňská 2095/150, zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Vajdou, advokátem se sídlem v Praze, Nekázanka 883/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 133/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 C 133/2019-479, rozhodl tak, že žalovaná je povinna s žalobcem uzavřít ve výroku I blíže specifikovanou kupní smlouvu (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna se žalobcem uzavřít ve výroku I pod písmenem a) specifikovanou kupní smlouvu se zamítá a žalovaná je povinna se žalobcem uzavřít ve výroku I pod bodem b) specifikovanou kupní smlouvu (výrok I). Následně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí. Dále uvedla, že napadený rozsudek závisí také na vyřešení otázky hmotného práva, která má být posouzena jinak. Uvedla, že k otázce povahy silážního žlabu a silážní jímky se dovolací soud poměrně rozsáhle vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021, v jehož odůvodnění uvedl s odkazem na několik dalších rozhodnutí, že povaha silážního žlabu a silážní jímky je otázka odborná, která má být posouzena vždy v konkrétním případě odborníkem. Od tohoto názoru dovolacího soudu se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, jelikož své rozhodnutí nezaložil na znaleckém posudku, ale na základě projektové dokumentace rozhodl o povaze silážního žlabu a jímky sám. Dále dovolatelka považovala za „důležité znovu otevřít také problematiku povahy převodu“ podle § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uvedla, že je přesvědčena, že je v rozporu se smyslem a účelem zákona a principy, na nichž je soukromé právo vystavěno, aby byly osoby blízké limitovány v právním jednání ustanovením o předkupním právu podle § 3056 odst. 1 o. z., tedy aby se na toto jednání předkupní právo vztahovalo, a tudíž je povinnost na uzavření kupní smlouvy stanovená ve výroku I b) napadeného rozsudku chybná. S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I b) a výroku II a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na to, že žalované hrozí jednáním žalobce bezprostřední a závažná újma, spojila s dovoláním také návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku, potažmo rozsudku soudu prvního stupně.
4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatelka nejprve předložila dovolacímu soudu otázku povahy silážního žlabu a silážní jímky a poznamenala, že k jejich povaze se dovolací soud poměrně rozsáhle vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), když rozhodoval o předchozím dovolání žalované v této věci. V odůvodnění rozsudku dovolací soud odkazoval na svá starší rozhodnutí, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010 a rozsudky téhož soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019. Dovolatelka má za to, že ve všech těchto rozhodnutích je zdůrazňováno pravidlo, že povaha silážního žlabu a silážní jímky je otázka odborná, která má být posouzena vždy v konkrétním případě odborníkem. Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se proto odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, jelikož své rozhodnutí nezaložil na znaleckém posudku, ale na základě projektové dokumentace a místního ohledání rozhodl o povaze silážního žlabu a silážní jímky sám.
9. K povaze stavby jako věci samostatné Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3282/2021 uvedl, že ve sporných případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem vlastnického práva, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva).
10. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). A proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
11. Přímo k povaze silážního žlabu (či silážního plata) dovolací soud uvedl, že se k ní již v minulosti několikrát vyjádřil. V rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 (uveřejněném pod č. C 1900 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), posoudil silážní žlab jako součást pozemku. V usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, naopak dovolací soud akceptoval závěry nalézacích soudů, že silážní žlab je samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž s odkazem na rozsudek ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, zdůraznil, že řešení této otázky je vždy v zásadě na úvaze soudu vycházející z individuálních okolností. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu silážní žlab může být jak součástí pozemku, tak i samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu.
12. V závěru rozsudku pak poznamenal, že s ohledem na již kontinuální judikaturu Nejvyššího soudu je třeba i v daném případě zkoumat, nakolik jde jen o součást pozemku nebo o stavbu samostatnou, stavbu spojenou se zemí pevným základem, popř. o stavbu movitou, jež by mohla být přemístěna jinam. Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod. V rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, Nejvyšší soud pak konstatoval, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby, jakožto jednoho z kritérií, je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením.
13. Z uvedeného je zřejmé, že z ustálené rozhodovací praxe nelze dovodit, že by povaha silážní jímky a silážního žlabu byla otázkou odbornou, která musí být posouzena vždy v konkrétním případě odborníkem. V této souvislosti především dovolací soud uvádí, že posouzení povahy silážní jímky a žlabu z hlediska, zda jde o věc v občanskoprávním smyslu (stavbu) je otázkou právního posouzení, které náleží učinit toliko soudu. Odbornou povahu mohou mít některé skutečnosti, které slouží jako podklad pro učiněný právní závěr a které umožňují takový závěr učinit. Posouzení potřeby zjištění takových skutečností majících odbornou povahu ponechává rozhodovací praxe na posouzení individuálních okolností každého případu a úvaze nalézacích soudů. Jestliže se judikatura dovolacího soudu vyjadřuje k potřebě posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, zdůrazňuje se taková potřeba v hraničních případech, kde jejich posouzení může být pro danou věc rozhodné zejména z hlediska stavebně technického provedení dané stavby. Taková potřeba obvykle vyvstává u posouzení charakteru hraničních situací, tj. např. chodníků, manipulačních ploch, tenisových kurtů, parkovišť, hrází apod. a je založena velmi často tím, že k uvedeným skutečnostem neexistuje žádná stavebně technická dokumentace nebo již není dostupná či dohledatelná. V takových případech se potřeba odborného posouzení určitých skutečností zvyšuje z toho důvodu, aby soud vůbec disponoval potřebnými skutkovými zjištěními, od nichž se pak odvíjejí jeho závěry právní.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikdy neformulovala obecný požadavek obligatorně žádající u každé stavby její odborné posouzení a naopak ve většině případů soudy řešených, ve kterých se projednávají otázky spojené se stavbami, se soudy nižších stupňů bez odborných závěrů obejdou. Pouze v případech hraničních, sporných či nejednoznačných se potřeba odborného posouzení zvyšuje; vyhodnocení toho, zda v dané věci je nutné vypracování znaleckého posudku, je na úvaze rozhodujícího soudu zejména v případě, kdy potřebná skutková zjištění nelze učinit jinak. Takové posouzení však důsledně odlišuje okolnosti konkrétní věci. Ostatně ani např. při určení obvyklé ceny věci v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví či v řízení o vypořádání společného jmění manželů netrvá praxe dovolacího soudu na obligatorní potřebě určení obvyklé ceny znaleckým posudkem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2597/2024).
15. Z judikatury naopak vyplývá, že je vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil všechny okolnosti konkrétního případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Z rozhodovací praxe nelze dovodit, že by v každém případě bezpodmínečně soud musel vyžádat jako podklad k tomuto posouzení znalecký posudek, jak uvádí dovolatelka. Nalézací soud může bezpochyby své rozhodnutí založit i na jiných podkladech, pokud z něj stavebně technické provedení stavby dokáže zjistit. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že takovým dostatečným podkladem může být například podrobná a kompletní stavební dokumentace ve spojení s ohledáním na místě samém, ze kterých soud získá potřebná zjištění nutná pro právní posouzení povahy výsledků stavební činnosti. Právní úvahy nalézacího soudu týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
16. V projednávaném případě odvolací soud k povaze silážního žlabu a silážní jímky v bodě 17 napadeného rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a proto na ně v podrobnostech odkázal. Soud prvního stupně ze stavební dokumentace zjistil detailní parametry obou posuzovaných objektů a velice podrobně popsal, z čeho a jakým způsobem byly zhotoveny. Z místního ohledání zjistil, že stavba žlabu je zřetelně vůči svému okolí vymezená, co do rozměrů zřetelně viditelná, okolím vnímatelná. Silážní jímka se nachází pod povrchem země a není možné proto její rozměry vizuálně konstatovat, ale umístění je zřejmé ze stavební dokumentace, na povrchu je alespoň ohraničená co do plochy (srovnej podrobný popis v bodech 17 a 18 rozhodnutí soudu prvního stupně). V bodě 19 pak konstatoval, že na základě stavební dokumentace a vizuálního ohledání lze učinit závěr o „samostatnosti staveb“, jejich spojení se zemí pevným základem, a není proto nutno přistupovat k vypracování znaleckého posudku, jak navrhovala žalovaná. Jak už dovolací soud poznamenal výše, právní úvahy nalézacího soudu týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Úvahy a závěry nalézacích soudů v projednávaném případě soud zjevně nepřiměřenými neshledal. Naopak jejich zjištění a posouzení považuje za souladná s ustálenou rozhodovací praxí. Ostatně dovolatelka ani nenamítá, že by snad stavby neměly být zřízeny a vybudovány v souladu se stavební dokumentací.
17. Jelikož z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze dovodit povinnost soudu v každém případě založit své právní posouzení ohledně povahy určitého výsledku stavební činnosti na závěrech znaleckého dokazování, a odvolací soud naopak o jejich právní povaze rozhodl po zvážení všech relevantních kritérií včetně stavebně technického provedení stavby, tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí; tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání je ostatně založeno výlučně na výhradě, že nalézací soudy nemohly ve věci správně rozhodnout, aniž by v řízení bylo provedeno znalecké dokazování.
18. Dovolatelka dále uvedla, že napadený rozsudek závisí také na vyřešení otázky hmotného práva, která má být posouzena jinak. O jakou otázku k takto vymezené přípustnosti by mělo jít, však neuvedla.
19. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
20. Pokud dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že se jedná o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka ustáleně řešená, ale měla by být podle dovolatelky přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem, je potřeba také uvést, o kterou právní otázku se má jednat, uvést právní posouzení, které pokládá dovolatelka za nesprávné a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vzhledem k tomu, že dovolatelka pouze citovala část textu ustanovení § 237 o. s. ř., ale nic dalšího k tomuto případu přípustnosti neuvedla, přípustnost dovolání tím nemůže být založena.
21. V závěru dovolání dovolatelka ještě uvedla, že považovala za důležité znovu otevřít také problematiku povahy převodu podle § 3056 odst. 1 o. z. Byla přesvědčena, že je v rozporu se smyslem a účelem zákona a principy, na nichž je soukromé právo vystavěno, aby byly osoby blízké limitovány v právním jednání ustanovením o předkupním právu podle § 3056 odst. 1 o. z., tedy aby se na toto jednání předkupní právo vztahovalo, a považovala povinnost na uzavření kupní smlouvy stanovenou ve výroku I b) napadeného rozsudku za chybnou.
22. K této námitce musí dovolací soud nicméně poznamenat, že dovolatelka k námitce neuvedla, který z případů přípustnosti považuje v tomto případě za splněný.
23. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
24. Vzhledem k tomu, že dovolatelka ke své poslední námitce neuvedla, který z důvodů přípustnosti považuje v tomto případě za splněný, nemůže ani její poslední námitka přípustnost dovolání založit.
25. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu