22 Cdo 129/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalované F. V. L. S., reg. č. XY, se sídlem v XY, za účasti vedlejšího účastníka S. D. F. H. A. XY v. u. z. L., (dále též „dovolatelé“), obou zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 155/2014, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 17 Co 53/2024 637, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 5 C 155/2014-557, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 17 Co 73/2024 637, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník společné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé předně uvedli, že se odvolací soud nevypořádal s celou řadou právních otázek a námitek, které považovali za zásadní pro projednávanou věc, a omezil se toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 a plenární nález téhož soudu ze dne 3. 4. 2024. Výslovně upozornili na to, že jsou jim obě tato rozhodnutí známá, nicméně že projednávaný případ vykazuje zásadní odlišnosti oproti případům v nich řešených, a nelze proto ve věci rozhodnout paušálním odkazem na tato rozhodnutí. V projednávané věci je totiž sám žalující stát tím, kdo zahájil řízení a domáhá se určení vlastnického práva s odkazem na historickou a vyhaslou legislativu, čímž narušuje pokojný stav zapsaný v katastru nemovitostí a právní jistotu soukromých osob. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku, ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 (dále též „dekret prezidenta republiky“). Dovolatelé nesouhlasili se závěry odvolacího soudu, že jejich požadavky nejsou opodstatněné. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku řízení
8. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
9. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu platnému a účinnému od 1. 1. 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení.
11. Lze tedy zrekapitulovat, že de lege lata vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení.
12. Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném případě vedlejší účastník na straně žalované ve svém dovolání nebrojil proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka podle § 243b, § 218 písm. b) a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve vztahu k žalované
13. Dovolatelka předně uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s celou řadou právních otázek a námitek, které považovala za zásadní pro projednávanou věc, a omezil se toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 a plenární nález téhož soudu ze dne 3. 4. 2024. Výslovně upozornila na to, že jsou jí obě tato rozhodnutí známá, nicméně že projednávaný případ vykazuje zásadní odlišnosti oproti případům v nich řešených, a nelze proto ve věci rozhodnout paušálním odkazem na tato rozhodnutí.
14. K tomu musí Nejvyšší soud poznamenat, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s jednotlivými námitkami žalované, pročež její tvrzení, že se soud omezil toliko na odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu a jeho plenární nález dovolací soud nesdílí (viz body 22, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 32 a 34 napadeného rozhodnutí). Dále je nutno konstatovat, že ačkoliv dovolací soud dává dovolatelce za pravdu, že projednávaný případ vykazuje od dříve řešených případů jisté skutkové odlišnosti, jádro sporu zůstává i v tomto případě stejné, a proto jsou závěry judikatury k dřívějším případům plně použitelné i na projednávaný případ. Otázky, které dovolatelka ve svém velmi obsáhlém dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
15. V projednávaném případě sice účastníci zaujímají opačné procesní postavení než v dříve řešených případech – Česká republika na straně žalobce a Nadace knížete z L. na straně žalované, jádrem sporu však i v tomto řízení zůstává otázka, zda došlo ke konfiskaci předmětného pozemku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945. V projednávaném případě Česká republika žádala určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku s odůvodněním, že se stala jeho vlastnicí na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945, avšak podle usnesení soudu z dědického řízení byla jako vlastnice do katastru nemovitostí nesprávně zapsána žalovaná jakožto jediný dědic po zůstaviteli F. J. XY, knížeti z L. (dále jen „zůstavitel“). Vlastnické právo České republiky nebylo do katastru nemovitostí nikdy zapsáno; k danému pozemku byla pouze zapsána národní správa.
16. Ve světle judikatury Ústavního soudu sjednocené stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. (respektovaným i ustálenou judikaturou dovolacího soudu – srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10), právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
17. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). K deklaratorní povaze konfiskačních správních aktů viz text interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. § 1 odst. 1 dekretu), jakož i právní povahu konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
18. Lze shrnout, že nalézací soudy rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, že se Československý stát, jehož právním nástupcem je Česká republika, stal vlastníkem předmětného pozemku již účinností dekretu prezidenta republiky dne 23. 6. 1945, originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace.
19. Odvolací soud také velmi podrobně (body 20–23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) vysvětlil subjektový dosah konfiskačního dekretu ve směru, že lichtenštejnská národnost zůstavitele nevylučovala – pro účely konfiskačního dekretu – jeho podřazení do kategorie osoby německé národnosti se zdůrazněním toho, že zůstavitel se (neúspěšně) proti takovému postupu bránil správní i soudní cestou (bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
20. Žalovaná také namítala, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, se vztahuje na případy, kdy vlastnické právo zaniklo před 25. 2. 1948. V projednávané věci však soudy projednávaly žalobu, která se domáhala odejmutí vlastnického práva žalované v nynější době, tedy 76 let po datu, které stanovisko určilo za rozhodné.
21. K tomu musí Nejvyšší soud žalovanou upozornit na rozdíl mezi deklaratorním a konstitutivním rozhodnutím. V procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek. Vedle jiných je známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
22. Rozsudek o určení, že zde existuje určitý právní vztah nebo právo, lze – s přihlédnutím k uvedenému – jednoznačně pokládat za rozhodnutí deklaratorní. Hmotné subjektivní právo, jehož existence byla takovým rozsudkem deklarována, tu proto existovalo již v době před vydáním rozsudku. Proto den právní moci rozsudku, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, nelze považovat za okamžik, kdy žalovaná (teprve) nabyla vlastnické právo k pozemku. Totéž se snažil žalované vysvětlit i odvolací soud v bodě 15 svého rozhodnutí: „V posuzovaném případě se jedná o žalobu o určení vlastnického práva k nemovité věci, o níž soudy v občanskoprávním řízení rozhodují na základě § 7 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013). Rozhodnutí soudu v tomto řízení je pouze deklaratorní, tedy soudy právní vztahy k nemovité věci svým rozhodnutím nezakládá (ani nemění či neruší), ale jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, jež založily vznik, změnu, případně zánik práv v minulosti, před vydáním soudního rozhodnutí. Předmětem tohoto řízení nebylo rozhodnout o konfiskaci, nahradit správní rozhodnutí, ani nově projednat věc, o níž již bylo rozhodnuto správním orgánem.“
23. Z uvedeného je zřejmé, že námitka žalované, že stát nabývá vlastnické právo k předmětnému pozemku až nyní v tomto řízení, je bezpředmětná, jelikož stát vlastnické právo k pozemku nabyl již účinností dekretu prezidenta republiky dne 23. 6. 1945, od tohoto data je vlastníkem předmětného pozemku stát a deklaratorní rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení tento stav pouze potvrzuje, nikoliv nově zakládá, jak se chybně domnívala žalovaná.
24. Z procesního hlediska žalobkyně své nároky řádně uplatnila určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. Zde totiž nejde o dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o vztahu restitučních předpisů a ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Žalobkyně totiž není v (tradiční) pozici osoby, která se brání dopadům a důsledkům restitučních právních předpisů ve snaze napravit jí způsobené křivdy těmito předpisy, resp. osoby, na kterou restituční předpisy vůbec nedopadají, ale v postavení opačném, kdy se naopak dovolává právních následků těchto předpisů, zde dekretu prezidenta republiky. Rozhodování o určovací žalobě podle stavu ke dni rozhodnutí nalézacích soudů ostatně zjevně odráží mimo jiné skutečnost, že žalovaná byla jako vlastnice předmětného pozemku zapsána do katastru nemovitostí na základě výsledků dědického řízení. Domáhá-li se žalobkyně odstranění nesouladu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
25. K námitkám týkajícím se konfiskačního správního aktu, jeho nesprávnosti, nicotnosti, jeho existence nebo rozsahu jeho přezkumu, je judikatura dovolacího i Ústavního soudu ustálena na závěru, že konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019) – k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. totiž ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
26. Jelikož konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení či konfiskačního deklaratorního správního aktu, je již tento akt samotný (nabýval-li na jeho základě stát vlastnického práva originárně bez odevzdání či intabulace) – nejde-li o správní paakt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – zásadně dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019); uvedené závěry prosazují se pak o to více v právním režimu zákona č. 428/2012 Sb., jenž z naturální restituce výslovně vylučuje věci konfiskované na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (§ 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.).
27. Bylo-li proto v posuzované věci prokázáno, že právní předchůdce dovolatelky byl konfiskačním správním aktem vydaným na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (veřejnou vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945) označen coby jejich adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví dovolatele, resp. jeho právního předchůdce, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945).
28. Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím nikterak neodchýlil od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež řeší jádro sporu i v nyní v projednávané věci a na níž není důvodu čehokoliv měnit.
29. Dále dovolatelka uvedla, že posouzení napadeného rozsudku předně závisí na vyřešení otázky hmotného práva zatím rozhodovací činností dovolacího soudu i nadále nevyřešené, a to otázky, zda exekuční a jurisdikční imunita hlavy státu ratione personae, kterou zůstavitel nepochybně požíval, měla a má za následek neúčinnost (či přímo zdánlivost) státem tvrzené ex lege a ipso iure konfiskace podle dekretu presidenta republiky. 30 Nejvyšší soud musí nicméně konstatovat, že tato otázka není v jeho rozhodovací praxi dosud neřešená, naopak dovolací soud se jí zabýval již opakovaně, a jak správně odvolací soud uvedl, otázkou se zabýval už i Ústavní soud, v plenárním nálezu Pl. ÚS 10/24 v bodech 52–54 shrnul „že imunita zůstavitele coby hlavy státu nebyla pro rozhodování o konfiskaci jeho soukromého majetku na území Československa relevantní.“
31. Ostatně odvolací soud se touto otázkou zabýval (bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nejenom z pohledu uvedeného plenárního nálezu Ústavního soudu a s pouhým odkazem na něj, ale i s odkazem na dobovou judikaturu se závěrem, že imunita zůstavitele coby hlavy státu nebyla pro rozhodování o konfiskaci jeho soukromého majetku na území České republiky relevantní.
32. Ani v této otázce se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pročež ani tato přípustnost dovolání nezakládá.
33. Na závěr ještě pro úplnost dovolací soud doplňuje, že dovolání obsahuje ještě další dílčí námitky, které se různě prolínají, částečně i s řešenými právními otázkami. Ani tyto námitky nejsou způsobilé zvrátit řešení jádra sporu, které bylo nalézacími soudy rozhodnuto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolatelka k nim však nevymezila přípustnost, pročež se jimi dovolací soud nemohl vůbec zabývat. Proto ani tyto námitky nemohly přípustnost dovolání založit.
34. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu