22 Cdo 1311/2024-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce T. D., zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalované M. D., zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 481/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 25 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
[1] Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
[2] Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 43 C 481/2020-248, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 7. 2023, č. j. 43 C 481/2020-264, z vypořádávaných věcí ve společném jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce členský podíl v Bytovém družstvu Ohradní 1345, se sídlem Ohradní 1345/6, IČO: 26701561, ke kterému se váže právo nájmu bytu č. 16, nacházejícího se ve 4. NP domu č. p. XY, stojícím na parcele č. XY, k. ú. XY, v hodnotě 6 158 250 Kč, a hotovost na účtu č. XY, vedeném pro žalobce u mBank S. A., ke dni 18. 12. 2017, ve výši 25 446 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal hotovost původně uloženou na účtu č. XY, vedeném pro žalovanou u ČSOB, a. s., ke dni 18. 12. 2017, ve výši 10 219,35 Kč (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů 1 786 738,30 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
[3] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 54 Co 328, 329/2023-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezil dvě otázky. 1) Jako neřešenou otázku vymezil, zda se družstevní podíl v bytovém družstvu, nabytý za trvání manželství za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) z výlučných prostředků jednoho z manželů, stává součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“), či představuje výluku z nabytí do SJM. Podíl byl nabyt na základě smlouvy ze dne 20. 5. 2013, prostředky na pořízení žalobci daroval za trvání manželství jeho otec.
Nadále by se podle žalobce měl uplatnit přístup, že se bude na § 143 odst. 1 obč. zák. nahlížet jako na ustanovení speciální vůči § 703 odst. 2 obč. zák. Členský podíl nabytý z výlučných prostředků některého z manželů tak nebude součástí SJM. Okolnost, že dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu uzavřeli oba účastníci, není podle žalobce zásadní. Žalobci totiž zákon v kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neumožňoval projevit vůli nabýt členský podíl do výlučného vlastnictví.
2) Vymezil otázku, zda v případě, že se družstevní podíl, který byl nabyt výhradně z výlučných prostředků jednoho z manželů, stal součástí SJM, je možno zohlednit vynaložené prostředky nejen jako vnos, ale i jako důvod disparity podílů pro výlučnou zásluhovost manžela na získání tohoto majetku. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, v němž bylo disparitní vypořádání podílů umožněno. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a odložení jeho vykonatelnosti.
[5] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že první právní otázka, kterou žalobce vznáší, tedy vztah §143 odst. 1 a § 703 obč. zák., byla vyřešena Ústavním soudem v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3976/12 a IV. ÚS 2239/13, a tím byl potvrzen právní názor dovolacího soudu, který uváděl ve svých dřívějších rozhodnutích. Souhlasila s tím, že soudy neprovedly valorizaci vnosu. Sama okolnost, že byl podíl v bytovém družstvu pořízen z výlučných prostředků žalobce, pak podle jejího názoru nemůže vést k disparitě podílů pro zásluhovost. Žalobce navíc v dovolání dostatečně neozřejmil, jak by se mělo řešení otázky promítnout do jeho věci; nelze zůstat pouze u nesouhlasu. Návrh na odklad vykonatelnosti nebyl nijak odůvodněn. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. zamítnuto.
[6] Žalobce v replice uvedl, že dostál zákonným požadavkům na dovolání. Dále doplnil svoji argumentaci. Otázka 1) nebyla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, řešena. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také „o. z.“) nemá ekvivalent § 705 odst. 2 obč. zák., proto je třeba věc posoudit pouze podle § 143 obč. zák. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 pak Nejvyšší soud výslovně připustil možnost využití disparity, nedojde-li k valorizaci. Vedle vnosu tak lze věc řešit i disparitou. Žalovaná bagatelizovala zásluhy žalobce na získání družstevního podílu. Dále odůvodnil návrh na odklad vykonatelnosti hrozbou výkonu rozhodnutí (exekuce).
[7] Dovolání není přípustné.
[8] Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[9] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[10] Jako neřešenou otázku 1) žalobce vymezil, zda se družstevní podíl v bytovém družstvu, nabytý za trvání manželství za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z výlučných prostředků jednoho z manželů, stává součástí SJM.
[11] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Napadené rozhodnutí je navíc s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
[12] V dané věci je nepochybné, že smlouvu o převodu členského podílu uzavřeli jako nabyvatelé oba účastníci. Podobnou otázkou se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) uvedl: „Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů, se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil.
Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně ‚investující‘ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje.
Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví.“
[13] Uvedený závěr, učiněný pro právní úpravu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (účinnou do 31. 7. 1998), k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudcích ze 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 785/2001, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009, či v usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1461/2006, se plně prosadí i v poměrech právní úpravy společného jmění manželů v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008), která se uplatní i v této věci při posouzení nabytí členského podílu v bytovém družstvu.
[14] V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2654/2012 (proti kterému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. IV.
ÚS 2239/13), dovolací soud výslovně uvedl, že protože členský podíl v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, tedy předmětem práv a povinností, musí se uvedený závěr nutně týkat i případů, v nichž manželé za výlučné prostředky jen jednoho z nich nabudou členský podíl v bytovém družstvu. Vztah k tomuto podílu, založený nabývací smlouvou, nelze ztotožňovat se společným členstvím v družstvu, vzniklým ze zákona. Jestliže nabyli členský podíl na základě smlouvy oba manželé (což je i případ dané věci), lze skutečnost, že jej platil jeden z manželů z výlučných prostředků, vypořádat jen jako jeho vnos v rámci řízení o vypořádání SJM.
[15] Nad rámec předestřené argumentace lze doplnit, že v případě podílu v bytovém družstvu rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011 (uveřejněný pod č. C 10 115 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)] konstantně dovozuje, že společné členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut, který vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1284/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000).
[16] Účastníci v řešené věci v roce 2013, tj. za trvání manželství, společně uzavřeli smlouvu o převodu členských práv a povinností a byt pořizovali ke společnému bydlení. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu jsou členská práva a povinnosti předmětem jejich společného jmění, a to přestože částku za převod členských práv a povinností zaplatil žalobce ze svých výlučných prostředků (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2858/2011, proti kterému byla rovněž podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12).
[17] Nelze se proto ztotožnit s žalobcem, že jde v rozhodovací praxi dovolacího soudu o dosud neřešenou otázkou. V rozhodovací praxi již byla vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s tímto řešením.
[18] Dále žalobce vymezil otázku 2), zda v případě, že družstevní podíl, který byl nabyt výhradně z výlučných prostředků jednoho z manželů, se součástí SJM stal, je možno zohlednit vynaložené prostředky nejen jako vnos, ale i jako důvod disparity podílů pro výlučnou zásluhovost manžela na získání tohoto majetku.
[19] Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud od rozhodovací praxe uvedené v dovolání neodchýlil.
[20] Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, uveřejněném pod č.
64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů), aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení.
[21] V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Nejvyšší soud uvedl, že – stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je přitom v zásadě použitelná i při vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).
[22] Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11/2000, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 2/2002, str. 99)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, s. 152)].
Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2010, str. 100), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupným, stejně jako výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz)].
[23] Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4/2006, str. 152)].
[24] Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže však druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011
(uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].
[25] V usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, Nejvyšší soud formuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů v jeho neprospěch v zásadě nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jinak řečeno, pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Současně v této souvislosti učinil Nejvyšší soud obecnější úvahu, podle níž v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem.
Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z manželů, aniž by však bylo možné druhému manželovi vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu.
Ze zcela shodného konceptu rozdělení sociálních rolí vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, přičemž ve vztahu k těmto důvodům vztahujícím se k disparitě rozhodnutí plně obstálo i v ústavněprávním přezkumu [ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II ÚS 1751/19 (dostupným na https://nalus.usoud.cz)]. K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil aktuálně v rozsudku ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1735/2023.
[26] Odvolací soud vypořádal částku 2 600 000 Kč, kterou žalobce ze svých výlučných prostředků získaných za trvání manželství darem od svého otce vynaložil na pořízení podílu v bytovém družstvu, jako jeho vnos do SJM. Zároveň podle něj nebyly dány podmínky pro jeho valorizaci, neboť se na tom účastníci nedohodli. Pro rozhodnutí o disparitě ve prospěch žalobce pak podle odvolacího soudu rovněž nebyly dány podmínky. Jediným argumentem, který v tomto směru žalobce předložil, byly jeho zásluhy na pořízení družstevního podílu (zajištění finančních prostředků na jeho koupi). Za této situace bylo dostačující zohlednit vynaloženou částku jako vnos a nepřistupovat dále ještě k disparitnímu stanovení podílů. Při stanovení rovných podílů účastníků nedojde k rozporu s dobrými mravy ani nedojde k nespravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky.
[27] Tato úvaha je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež ji nelze označit ani za zjevně nepřiměřenou, a v dovolacím řízení obstojí. V řešené věci nebyla zohledněna valorizace vnosu žalobce pro absenci dohody účastníků. Bylo tak možné zvažovat, zda takové nezohlednění bylo v rozporu s dobrými mravy, anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Jediná namítaná a zvažovaná okolnost byla, že žalobce zajistil díky daru od otce prostředky na koupi družstevního podílu.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že zde takový rozpor není. Okolnost, že manželé využijí na pořízení společného bydlení prostředky darované svými rodiči, je v praxi relativně běžná. Nejde tedy o mimořádnou situaci, kterou by bylo s ohledem na výše uvedené korektivy třeba kromě vrácení částky jako vnosu navíc kompenzovat ještě nerovností vypořádacích podílů. Další důvody pro disparitu tvrzeny nebyly. Kromě toho žalobce v dovolání ani nevymezil, k jakému výsledku by rozhodnutí o disparitě mělo vést (zejm.
není zřejmé, v jakém poměru by měla být stanovena). Lze-li snad usuzovat na představu žalobce o tom, že v daném ohledu by měla být disparita založena poměrem 1:0, pak pro takový závěr nepochybně podmínky splněny nejsou.
[28] Jelikož dovolání žalobce není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
[29] Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].
[30] V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, může se žalovaná jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu