USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem
Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 220/4, proti žalované P. N.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Štimákem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Kolátorova 1622/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 94/2013, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 13 Co
476/2017-510, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. června 2018, č. j. 13 Co 476/2017-510, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 16
214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce
JUDr. Milana Klímy, advokáta se sídlem v Praze 10, Sámova 220/4.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
7. 2017, č. j. 23 C 94/2013-458, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 9.
2018, č. j. 23 C 94/2013-536, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů
(dále též „SJM“) účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného
položky tam specifikované (výroky I.), žalované přikázal uhradit dluh z úvěrové
smlouvy č. 111/00916/10/1/01 ze dne 13. 7. 2010 vedené u Raiffeisenbank a. s.
(výrok II.) a uložil jí povinnost zaplatit na vyrovnání podílů částku 2 800 937
Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 20. 6. 2018, č. j. 13 Co 476/2017-510, ve znění opravného usnesení ze
dne 10. 9. 2018, č. j. 13 Co 476/2017-536, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. tak, že do majetku žalobce přikázal ještě vklad na účtu č. XY ve
výši 54 417,30 Kč vedený u České spořitelny a. s., ve výroku III. tak, že
částka na úplném vyrovnání podílů činí 2 738 521,70 Kč, ve zbylém rozsahu
výroky I. – III. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, zda je důvodem pro disparitu podílů v řízení o
vypořádání SJM vyšší míra zásluhovosti na straně manželky, která se téměř
výhradně sama starala o děti a domácnost, zejména se sama učila s dětmi, vozila
a vyzvedávala je ze školky a školy, starala se o ně v době nemoci, obstarávala
jejich sportovní a zájmovou činnost a při tom všem přispěla nepoměrně více než
manžel (v poměru 2,5:1 ve prospěch manželky) k nabytí a udržení SJM, mimo jiné
tím, že vedle zaměstnaneckého poměru, po nocích přivydělávala rodině odbornou
živností, a která po rozvodu manželství nadále sama pečuje o dvě nezletilé děti
vzešlé z manželství, přičemž manžel svůj příjem i oddělený majetek
spotřebovával výhradně pro svojí potřebu. Soudy nezohlednily prokázané
skutečnosti a nezjistily správně, jak fungovala domácnost účastníků, jak
pečovali o děti a jak se zasloužili o nabytí a udržení SJM. Žalovaná má rovněž
za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených
základních práv a svobod. Soudy žalované neposkytly ochranu vlastnictví a dále
porušily její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, když ji nepoučily
podle § 118a o. s. ř., že neunesla důkazní břemeno a že je věc možné právně
posoudit jinak, a opomenuly její tvrzení a důkazy. Napadené rozhodnutí spatřuje
jako překvapivé. Navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho
změnu, případně zrušení a vrácení k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná pokračuje v uvádění
nepravdivých nebo zkreslených údajů. Řešení skutkových otázek přitom nemůže
založit přípustnost dovolání. Není dán ani jeden z důvodů přípustnosti dovolání
a žalovaná jej ani přesně neformuluje. Požadavek na odklad vykonatelnosti
považuje za zcela bezdůvodný. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je pak podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz)].
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť
tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se
potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Žalovaná pokládá otázku možného uplatnění disparity podílů z důvodu tzv.
zásluhovosti a naznačuje nutnost zohlednění potřeb nezletilých dětí.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud v této souvislosti především konstatuje, že dovolatelka v rámci
přípustnosti dovolání formuluje právní otázku na skutkovém základě zčásti
odlišném oproti zjištěním nalézacích soudů, když zdůrazňuje, že se téměř
výhradně sama starala o děti a o domácnost, zatímco žalobce svůj „příjem i
oddělený majetek spotřebovával výhradně pro svoji potřebu“. Taková skutková
zjištění však soudy neučinily. Dovolací soud je přitom takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv.
disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na
úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti
podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy
soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že důvodem vedoucím k disparitě
vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i
zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.
Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od
rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho
z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pokud jeden z
manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů
jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku.
Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích
jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto
výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je
tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a
společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával;
pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č.
C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011
(uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].
Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu
vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu
považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze
o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají
v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu
rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým,
které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového
společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)].
Právní úprava stanoví více kritérií pro vypořádání SJM, přičemž mezi tato
kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny.
Uplatnění těchto zájmů se může projevit buď po stránce kvalitativní, tedy v
určení, které věci a jiné majetkové hodnoty budou přikázány tomu kterému z
manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22
Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 708 v Souboru), obdobně také stanovisko
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp.
zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)], nebo po stránce kvantitativní, tedy v rámci disparity
vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č.
10, str. 374)].
Soud prvního stupně v této věci neshledal podmínky k disparitnímu vypořádání,
zdůraznil požadavek výjimečnosti a zjevné nerovnoměrnosti. Uzavřel, že žalovaná
sice převážně pečovala o děti účastníků a o domácnost, a jak sami účastníci
uvedli, její výdělky byly vyšší než výdělky žalobce. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu však ještě podle jeho názoru nelze dojít k tomu, že
by žalobci příslušel menší vypořádací podíl než žalované, jelikož žalobce se
taktéž podílel na péči o děti i zajišťování využití volného času rodiny, i když
v menší míře než žalovaná. Vykonával pak též časově náročné povolání ředitele
školy.
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně. Žalobce byl učitelem, později
pracoval jako ředitel školy, tedy v časově náročné řídící a organizační funkci.
O děti se staral, oba nezletilí docházeli do školy, kde byl ředitelem, s dětmi
jezdil na letní tábory. Není vinou žalobce, že měl nižší příjmy než žalovaná.
Odvolací soud ani neshledal žádné mimořádné a zvláštního zřetele hodné
okolnosti, které by odůvodňovaly disparitu podílů.
Dovolací soud uvádí, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné
rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi
sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává
činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péči o ni v
rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z
nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho
zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah
péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné
druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy.
Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové
rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných
fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu.
Dovolací soud z toho důvodu neshledává úvahu nalézacích soudů jako zjevně
nepřiměřenou, a ta proto v dovolacím řízení obstojí. V řešeném případě nejsou
dány výjimečné okolnosti (zásluhy žalované), které by mohly mít za následek
odklon od zásady rovných podílů manželů. Napadené rozhodnutí je postaveno na
skutkovém závěru, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat
(srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že žalobce pracoval jako učitel,
později jako ředitel školy a že se o děti staral a též zajišťoval trávení
volného času. Žalobce se tedy přičiňoval jak při nabývání majetku, tak i v péči
o děti. Byť byl podíl žalované (alespoň podle jejích tvrzení) na obou
posuzovaných kritériích vyšší, neznačí to ještě takové mimořádné okolnosti,
jaké jsou v těchto věcech vyžadovány judikaturou [takové okolnosti přichází v
úvahu například v případě světově úspěšných sportovců apod. – srovnej kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99
(uveřejněný pod č. C 45 v Souboru)]; zároveň nebyla shledána ani žádná
negativní okolnost v manželství na straně žalobce. Podmínky pro disparitu
podílů na základě principu zásluhovosti proto v tomto případě nejsou dány.
Pokud jde o druhý naznačený důvod disparity – potřeby nezletilých dětí, ani v
tomto ohledu nespatřuje dovolací soud dovolání přípustným, a to již proto, že
žalovaná ve vztahu k této námitce řádně nevymezila předpoklady přípustnosti
dovolání a neformulovala právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat
[k vymezení předpokladů přípustnosti srovnej dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2357/2018 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Uvedená námitka by však nemohla být při zjištěném skutkovém stavu přípustná,
ani kdyby ji žalovaná řádně ve vztahu k přípustnosti dovolání konkretizovala,
neboť toto kritérium disparity míří především na výjimečné případy, kdy
objektivní potřeby nezletilých dětí nemohou být v dostatečném rozsahu
uspokojeny, ať již výživným placeným manželem, který nemá děti ve své péči, ani
rodičem, který naopak děti ve své péči má. Disparita podílů v řízení o
vypořádání SJM s ohledem na potřeby nezletilých děti je doplňkem stavu, kdy
potřeby dětí mají a musí být zohledněny především v řízení o stanovení
výživného. Dovolací soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3272/2010 (dostupném na www.nsoud.cz), nevyloučil, aby potřeby nezletilých dětí
mohly být zohledněny i v řízení o vypořádání SJM, skutkové okolnosti tohoto
případu jsou však jiné.
Sama dovolatelka uvádí, že žalobce platí na každé z dětí výživné ve výši 3 000
Kč a žalovaná dosahuje v rámci výkonu pracovní činnosti nadstandardních příjmů.
Nepochybně je v objektivním zájmu, aby potřeby dětí byly uspokojovány v míře co
nejširší, na straně druhé však jejich uspokojování musí odrážet zejména
majetkové možnosti rodičů. V daném případě nemohl dovolací soud přehlédnout, že
kritérium potřeb nezletilých dětí soudy zohlednily již při přikázání
nemovitostí, které s ohledem na shodu účastníků a péči žalované o děti
přikázaly do vlastnictví žalované. Žalobce sám v řízení o vypořádání společné
jmění kromě přikázaného vkladu na osobním účtu a vypořádacího podílu nedostává
žádné plnění a vzhledem k přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované musí
uspokojovat své potřeby bydlení a vynakládat prostředky s tím spojené jiným
způsobem.
Z obsahu dovolání plyne, že hlavním důvodem, proč se žalovaná disparity podílů
ve vztahu k potřebám nezletilých dětí domáhá, je naznačená finanční tíseň,
kterou s sebou přineslo vypořádání SJM účastníků (tj. přikázání většiny aktiv
SJM do vlastnictví žalované a s tím spojená povinnost zaplatit žalobci
vypořádací podíl). Poukazuje-li v této souvislosti dovolatelka také na nutnost
úhrady půjček, dluhy z těchto půjček soudy nepovažovaly za dluhy tvořící
součást společného jmění manželů, ale za výlučné dluhy žalované, jejichž úhrada
nemůže zakládat důvod pro disparitu podílů. Situace naznačená dovolatelkou však
není v praxi nijak neobvyklá, je-li předmětem vypořádání společného jmění
nemovitost sloužící k uspokojování potřeb bydlení, která je přikázána některému
z manželů do výlučného vlastnictví, neboť jde zpravidla o věc hodnotově tvořící
základ společného jmění. Povinnost k vyplacení přiměřené náhrady z této věci je
kompenzována tím, že tato věc se stává výlučným vlastnictvím jednoho z bývalých
manželů a zpravidla mu umožňuje – jako i v tomto případě – uspokojovat potřebu
bydlení. S povinností vyplacení přiměřené náhrady při přikázání nemovitosti do
vlastnictví však musí každý z manželů, který se přikázání věci domáhá, počítat.
K odklonu od principu rovnosti podílů by nemohly samy o sobě vést ani námitky,
že pouze žalovaná do manželství vnesla hodnoty a že žalobce svůj oddělený
majetek nepoužil pro potřeby rodiny, neboť tyto žalovanou vnesené hodnoty byly
nebo mohly být vypořádány jako vnosy do SJM, a ani tvrzení, že „žalobce
spotřeboval vše, co vydělal, v zásadě pro sebe a čerpal navíc pravidelně
hotovost z účtů s prostředky vydělanými dovolatelkou“, protože (bez ohledu na
to, že taková skutková zjištění soudy neučinily) se žalovaná v řízení mohla
domáhat zohlednění tohoto jednání žalobce jako případného tzv. „odklonu majetku
ze SJM“.
Ve vztahu k dalším částem dovolání (body 21 a násl.) pak dovolací soud dodává,
že argumentace v nich obsažená nemůže založit přípustnost dovolání již proto,
že v nich zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, přesto považuje
dovolací soud za vhodné se k obsahu těchto námitek stručně vyjádřit.
Žalovaná namítá, že odvolacím soudem nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. o
tom, že neunesla důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení (ohledně důvodů pro
disparitu podílů, tvrzené hodnoty nemovitostí a výše jejích vnosů do
manželství) a že věc bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle
názoru žalované i soudu prvního stupně (právní režim půjček), pročež je
rozhodnutí překvapivé.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž
Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl
(dostupná na www.nsoud.cz)]. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní
obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité
rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím
tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového
zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo
prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu
podle ustanovení § 118a důvod [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil
všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z
pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení
věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a
navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z
hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod [srovnej citované usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde
pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech,
které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli,
ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní
nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu
jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud
prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn.
22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Poučení ohledně důvodů pro disparitu podílů, tvrzení hodnoty nemovitostí a výše
vnosu žalované nebylo namístě, neboť soudy rozhodly na základě zjištěného
skutkového stavu a neuzavřely, že by žalovaná ohledně těchto námitek neunesla
břemeno tvrzení či důkazní břemeno.
Překvapivým pak nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu již proto, že posuzoval
vypořádání těch součástí společného jmění, kterými se zabýval i soud prvního
stupně, takže posuzoval skutečnosti, kterými se zabýval i soud prvního stupně.
Stejně tak nebyl důvod pro to, aby soud žalovanou poučoval o možnosti po právní
stránce posoudit jinak režim půjček, a dovolacímu soudu ostatně není ani
zřejmé, o jaké poučení by se mělo jednat. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že půjčky netvořily součást společného jmění, protože s
nimi žalobce nevyslovil souhlas a přesahovaly míru přiměřenou poměrům účastníků
a nad rámec tohoto závěru doplnil, že nebyly uplatněny k vypořádání v zákonné
tříleté lhůtě od zániku společného jmění. Jestliže však odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně uzavřel, že půjčky netvoří součást společného jmění,
je úvaha o jejich pozdním uplatnění nadbytečná, protože ani jejich včasné
uplatnění by nemohlo vést k jejich vypořádání.
Žalovaná dále namítá, že soud opomenul provést některé důkazy. Ani tato námitka
nemůže založit přípustnost dovolání.
Ústavní soud v řadě nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS
173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně
vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém
rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli,
nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene.
Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o
vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak
obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2)
Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne
8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jinak řečeno, takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08 (http://nalus.usoud.cz)]. Totéž
vyplývá také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21
Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2701/2016 (všechny dostupné na www.nsoud.cz).
V dané věci se soud prvního stupně na stranách 6–8 svého rozhodnutí velmi
podrobně vyložil, které důkazy a z jakého důvodu neprovede. Soudy se tedy s
namítanými důkazy vypořádaly, a proto na ně nelze nahlížet jako na opomenuté
důkazy.
Ve vztahu k námitkám o nesprávném zjištění hodnoty nemovitostí a vnosů žalované
do SJM pak taktéž zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání, navíc jde o
námitky skutkové povahy, na něž se dovolací přezkum nevztahuje (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario).
V naznačené části dovolání (bod 21 a násl.) jde ostatně o nepřípustnou kritiku
skutkových zjištění, námitku absentujících skutkových zjištění, či tvrzené vady
řízení. Žádná z těchto námitek však není způsobilým dovolacím důvodem, a nemůže
tak založit přípustnost dovolání, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné
právní posouzení věci, které není dáno tam, kde právní výhrady dovolatel staví
na jiných skutkových zjištěních, než jaké učinily soudy. Námitky zde uvedené
nejsou spojeny s žádnou formulovanou právní otázkou (bez ohledu na zcela
absentující vymezení přípustnosti dovolání), ale představují obecnou polemiku
se závěry, které ve svém rozhodnutí učinil soud. Takový postup však pro přezkum
v dovolacím řízení – jak uvedl dovolací soud výše – nestačí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na
www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno
[srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16
(dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu