22 Cdo 1494/2025-937
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) N. H. a b) J. H., zastoupených Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované AUTODROM MOST a.s.,IČO 25419048, se sídlem v Mostě, Tvrzova 5, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Petřinách 310/82, o zdržení se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 158/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 14 Co 132/2023-, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Lásky na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 3 055 Kč a žalobci b) 2 499 Kč.
1. Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 13 C 158/2018-514, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na pozemcích žalované parc. č. XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, pronikajícím na pozemek žalobců parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zdržet se obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na pozemcích žalované parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, v katastrálním území XY, pronikajícím na pozemek žalobců parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, nad míru přiměřenou poměrům (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Imisi hluku pocházejí z pozemků žalované, na kterých provozuje autodrom, neposuzoval odvolací soud jako imisi privilegovanou ve smyslu § 1013 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) neboť žalobci ani jejich předchůdci neměli možnost se k úřednímu schválení provozu autodromu vyjádřit a jakkoliv jej ovlivnit. Po podrobném doplnění dokazování učinil závěr, že imise hluku z provozu žalované jsou vyšší než v konkrétní druhově srovnatelné lokalitě, provoz areálu autodromu probíhá po většinu dnů během sezóny, která trvá přibližně od dubna až do října, přičemž většinou jde ze strany žalované o rušení v míře vyšší než přiměřené poměrům, v jehož důsledku jsou žalobci podstatně omezeni v užívání svého pozemku k účelům, k nimž se obvykle užívá, zejména k odpočinku a rekreaci, a imise z provozu žalované nepřiměřeně narušují jejich psychickou pohodu. Míru přiměřenou poměrům vymezil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně právně posoudil i otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
6. Má za to, že dovolací soud dosud nerozhodoval „ve věci omezení provozu úředně schváleného autodromu a polygonu ve smyslu § 1013 o. z. včetně otázky, zda a za jakých podmínek lze považovat provoz úředně schváleného autodromu nebo polygonu za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.“.
7. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil i ohledně úředně schváleného provozu „podobného zařízení“ podle § 1013 o. z., neboť je třeba vyjít ze skutečně relevantního srovnání s jinými lokalitami (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2014).
8. Dovolatelka dále předkládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve věci posouzení jedné z výjimek, při jejichž naplnění je možné posoudit věc podle § 1013 odst. 1 o. z.“ Uvedla, že se jedná o případ, kdy právní předchůdci žalobců neměli podle názoru odvolacího soudu v letech 1978 a 1979 v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise pocházejí, postavení účastníka povolovacího řízení, resp. možnost uplatnit námitky proti provozu z důvodu pravděpodobného pochybení správních orgánů. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud tímto vybočil z praxe dovolacího soudu, který v minulosti v obdobných případech výše uvedenou výjimku nespatřoval.
9. Namítá rovněž nesprávnost procesního postupu soudu při provádění dokazování a hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Absence možnosti právních předchůdců žalobců uplatnit námitky při územním a stavebním řízení označila za pouhou hypotézu odvolacího soudu, která nemá oporu v provedeném dokazování. Dodala, že v případě stavby XY v 70. letech minulého století nebylo povinné oznámit zahájení řízení o umístění této stavby (a zahájení stavebního řízení) veřejnou vyhláškou, neboť se nejednalo o žádnou ze staveb citovaných v této souvislosti ve stavebním zákoně č. 50/1976 Sb. Předmětný pozemek žalobců pak nade vší pochybnost není ani sousední nemovitostí a právní předchůdci žalobců navíc nebyli ani s to za minulého režimu cokoliv ohledně schvalování takové stavby ovlivnit ani v případě, že by skutečně nějaké námitky podali. Stav v lokalitě byl žalobcům znám ještě před nabytím vlastnického práva (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11).
10. Odvolací soud nesignalizoval jiný právní názor, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, prostřednictvím poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., jeho rozhodnutí proto považuje dovolatelka za překvapivé (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16, IV. ÚS 233/17, I. ÚS 3477/21 a IV. ÚS 650/23).
11. Nedostatečné odůvodnění nákladového výroku je podle názoru dovolatelky vybočením z rozhodovací praxe dovolacího soudu a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku.
12. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
13. Žalobci považují návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za nedůvodný a dovolání za nepřípustné. Odvolací soud podle jejich názoru posoudil všechny právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a na žádné dosud neřešené právní otázce své rozhodnutí nezaložil. Vyjádřili se k uplatněným dovolacím důvodům a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
14. Dovolání není přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, kterou dovolatel považuje za dosud neřešenou
17. Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z toho, že dovolací soud dosud nerozhodoval ve věci omezení provozu úředně schváleného autodromu a polygonu ve smyslu § 1013 o. z., včetně otázky, zda a za jakých podmínek lze považovat tento provoz za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
18. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
19. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, jako nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikaturní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
20. Odvolací soud přitom vycházel z judikatury dovolacího soudu k § 1013 o. z. plně použitelné na tento případ. Ostatně vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Rušení sousedů provozem zařízení, ať již sportovního nebo zaměřeného na produkci zisku bylo opakovaně judikaturou řešeno podle obecných zásad § 1013 o. z., a nejde tedy o otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3223/2020, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2168/2018, nebo ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 387/2025, nebo jeho usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 561/2015). Důvod, pro který by judikatura k § 1013 o. z. nebyla použitelná v případě rušení hlukem pocházejícím z provozu autodromu, dovolatelka neuvádí. K otázce relevantního srovnání s jinou lokalitou
21. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, (dostupným, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) jak se dovolatelka domnívá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že při řešení otázky, zda provozem zařízení sloužícího průmyslové výrobě, jehož činnost je jinak v souladu s veřejným právem, je žalobce rušen relevantními imisemi, je třeba vyjít ze srovnání s jinými lokalitami, ve kterých jsou provozována obdobná zařízení; je-li v místě provozována na základě příslušných povolení průmyslová výroba, nelze míru rušení srovnávat s místy, kde taková výroba provozována není. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z porovnání míry účinků provozu autodromu s podobnými zařízeními v Brně a v Německu (okruh Sachsenring). Ze srovnání zjistil, že míru obtěžování žalobců lze vhodnými technickými, resp. organizačními opatřeními zmírnit. Důvody, pro které by srovnávané lokality neměly být lokalitami s obdobným provozem, dovolatelka v dovolání neuvádí. K otázce posouzení výjimky z postupu podle § 1013 odst. 2 o. z.
22. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výjimek z aplikace § 1013 odst. 2 o. z. v případě úředně schválného provozu závodu nebo podobného zařízení.
23. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že právní předchůdci žalobců neměli možnost se ke stavbě autodromu v řízení předcházejícím úřední schválení vyjádřit. Ostatně i dovolatelka sama uvádí, že „právní předchůdci žalobců nebyli s to za minulého režimu cokoliv ohledně schvalování takové stavby ovlivnit, a to ani v případě, že by skutečně nějaké námitky podali“. Pak je ovšem rozsudek odvolacího soudu, který věc posoudil podle § 1013 odst. 1 o. z., v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016, uvedl: „Jestliže vlastník sousední nemovitosti, obtěžovaný důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, neměl v úředním řízení možnost vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu, z něhož imise pochází, je třeba jeho žalobu proti obtěžování v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z.“. Na stejnou výjimku z nemožnosti domáhat se ochrany proti rušení úředně schváleného provozu závodu nebo podobného zařízení prostřednictvím zdržovací žaloby poukázal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3290/2017; dodal, že je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal výjimečné okolnosti, které by i v takovém případě umožnily posoudit imisi jako privilegovanou.
24. Odvolací soud zvažoval, zda tu nejsou výjimečné okolnosti případu, které by umožňovaly výjimku z uvedeného pravidla, tedy posouzení imise jako privilegované, avšak takové okolnosti nezjistil a dovolatel neuvádí žádnou konkrétní polemiku s tímto názorem; jen nekonkrétně a neurčitě tvrdí, že „odvolací soud tímto (tj. posouzením věci podle § 1013 odst. 1 o. z. - pozn. dovolacího soudu) vybočil z praxe dovolacího soudu, který v minulosti v obdobných případech výše uvedenou výjimku nespatřoval."
25. K námitce dovolatelky, že předmětný pozemek žalobců není ani sousední nemovitostí, dovolací soud dodává, že tam, kde veřejnoprávní předpisy, umožňující „úředně“ schválit provoz umožňují účast „sousedů“ nebo „vlastníků sousedních pozemků“, je tím zpravidla třeba rozumět nejen ty, jejichž pozemky mají společnou hranici s pozemkem vlastníka závodu či provozovatele, ale podle okolností i osoby vzdálenější. Takto je tradičně chápán pojem „soused“ i v soukromém právu – ve vztahu k imisi je jím každý, kdo je jí dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016).
26. Ke skutečnosti, že stav v lokalitě byl žalobcům znám ještě před nabytím vlastnického práva, na kterou žalovaná v dovolání poukázala, neformuluje dovolatelka žádnou zobecnitelnou právní otázku spojenou s vymezením přípustnosti dovolání, odkazuje pouze na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. K tomu dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud v uvedeném nálezu nedovozuje z vědomosti vlastníka o stavu v lokalitě před nabytím vlastnického práva nemožnost domáhat se ochrany proti imisím, a to ani prostřednictvím zdržovací žaloby. Nejvyšší soud naopak v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3290/2017, přijal a odůvodnil závěr, že samotná okolnost existující hlukové zátěže v době před nabytím vlastnického práva osobou, která se domáhá ochrany proti obtěžování hlukem, není bez dalšího důvodem vylučujícím ochranu před imisemi. K námitkám proti zjištěnému skutkového stavu
27. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). K procesním námitkám
28. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a překvapivosti jeho rozhodnutí vzhledem k absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. dovolací soud předně uvádí, že k vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což projednávané dovolání není.
29. K poučení podle § 118a o. s. ř. lze přesto dodat, že Nejvyšší soud konstantně uvádí, že jeho smyslem, jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Odvolací soud není povinen poskytnout účastníkům poučení podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 2 o. s.ř., jestliže doposud přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy postačí pro objasnění skutkového stavu věci i při jeho odlišném právním názoru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012). K nákladovému výroku
30. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
31. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
32. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu