USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně WIND TECHNOLOGY a.s., se sídlem v Praze, Vyšehradská 422/25, IČO: 25468375, zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 134/15, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze, Vršovická 1442/65, IČO: 00164801, o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 131/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 72 Co 461/2024-652, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá zaplacení 265 316 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 101 225 000 Kč od 19. 5. 2011 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 852 000 Kč od 14. 8. 2015 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 820 000 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 58 419 000 Kč od 17. 1. 2018 do zaplacení. Uvedené částky se domáhá z titulu náhrady za nucené omezení jejího vlastnického práva, které je na základě rozhodnutí správního orgánu povinna v zájmu ochrany přírody strpět. Účelem požadované náhrady je kompenzovat „ztrátu šance“ uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat dvě větrné elektrárny (dále jen „VTE“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 59 C 131/2011-335, žalobu zamítl, načež Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 72 Co 172/2019-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 995/2020-451, rozsudek odvolacího soudu zrušil.
3. Odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci – rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 72 Co 172/2019-460, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil. Toto rozhodnutí společně s rozsudkem soudu prvního stupně však bylo k dovolání žalobkyně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 3655/2022-483.
4. Soud prvního stupně poté mezitímním rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 5 C 131/2011-614, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
5. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že původní záměr žalobkyně byl vystavět tři VTE, avšak v místě plánovaných větrných elektráren se nacházelo tokaniště tetřívka obecného. Obecně závaznou vyhláškou obce XY č. 2/2005 ze dne 19. 12. 2005, která nabyla platnosti dne 18. 1. 2006, byla vyhlášena závazná část změny č. 5 územního plánu sídelního útvaru XY, přičemž jejím účelem bylo stanovení závazné regulativy pro funkční uspořádání území pro výstavbu VTE v prostoru katastrálního území XY. Krajský úřad XY kraje dospěl v rámci zjišťovacího řízení k závěru, že změnu územního plánu není nutné posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí (SEA), neboť by takové posouzení v daném případě pouze kopírovalo proces EIA, a že akce „výstavba dvou VTE v lokalitě XY“ nebude mít samostatně ani ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významných ptačích lokalit nebo ptačích oblastí.
6. Poté bylo územním rozhodnutím obecního úřadu XY ze dne 25. 9. 2006 rozhodnuto o umístění dočasné stavby dvou kusů VTE na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY včetně přípojky vysokého napětí, a to na dobu 20 let od nabytí právní moci stavebního povolení. V rámci stavebního řízení dospěl stavební úřad k závěru, že Správa CHKO XY není dotčeným orgánem, a dne 22. 2. 2007 vydal stavební povolení na dočasnou stavbu – výstavbu dvou VTE na předmětném pozemku, jež nabylo právní moci dne 2. 3. 2007.
7. Žalobkyně nejprve požádala správu CHKO o udělení výjimky ze základních podmínek ochrany některých zvláště chráněných rostlin a živočichů s tím, že plánuje výstavbu tří VTE, přičemž výstavba bude probíhat mimo období toku tetřívka. Správa CHKO XY svým rozhodnutí nepovolila výjimku mj. ve vztahu k tetřívku obecnému. Jeho rozhodnutí bylo následně Ministerstvem životního prostředí zrušeno. V novém rozhodnutí správy CHKO XY výjimka opět povolena nebyla, avšak žalobkyně vzala před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí svoji žádost o udělení výjimky zpět. Soud prvního stupně zhodnotil zpětvzetí žádosti jako pochopitelné a vysvětlitelné v řízení provedenými důkazy. Územní rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006 totiž stanovilo podmínku, podle které byl stavebník povinen požádat o udělení výjimky podle § 50, resp. § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody“) s ohledem na stanovisko EIA Krajského úřadu XY kraje ze dne 31. 8. 2006. Toto stanovisko však následně Ministerstvo životního prostředí zrušilo a v novém stanovisku EIA ze dne 1. 11. 2006 již požadavek na výjimku s ohledem na změnu projektu – záměr výstavby dvou VTE – obsažen nebyl. Ve stavebním povolení ze dne 22. 2. 2007 proto bylo uvedeno, že udělení výjimky nemusí předcházet vydání stavebního povolení.
8. Následně Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, resp. novým rozhodnutím ze dne 27. 8. 2010, zakázala žalobkyni veškerou stavební činnost podle stavebního povolení, a to až do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to konkrétně ochranu zvláště chráněného druhu tetřívka obecného, který je zařazen mezi silně ohrožené zvláště chráněné druhy živočichů. Správa CHKO XY rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 1. 11. 2007 požadovanou výjimku nepovolila.
9. Soud prvního stupně v bodě 14 rozsudku shrnul, že žalobkyni patří několik pozemků v katastrálním území XY, na kterých plánovala výstavbu větrných elektráren. Pro účely záměru byl změněn územní plán, vydáno stanovisko EIA a tzv. naturové stanovisko. Projekt získal územní rozhodnutí a pravomocné stavební povolení. Žalobkyně činila kroky k uskutečnění projektu, a totiž nechala zpracovat studie a posudky, uzavřela smlouvy s dodavatelem a odběratelem elektrické energie, požádala o dotaci, najala poradce pro oblast financování a měla zajištěny finanční prostředky projektu od banky. Přes pravomocné stavební povolení však nemohla realizovat projekt, neboť jí správní orgán zakázal stavební činnost a neudělil výjimku z ochrany tetřívka obecného. Obrana žalobkyně ve správním řízení i správním a ústavním soudnictví nebyla úspěšná.
10. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu podrobně zdůvodnil, že došlo ke kvalifikovanému omezení vlastnického práva, neboť byla žalobkyně omezena ve svém vlastnickém právu nad rámec povinností stanovených zákonem pro všechny subjekty vlastnického práva, a to v největším možném rozsahu, intenzivně a dlouhodobě. Žalobkyně přitom mohla legitimně očekávat, že bude moci předmětné pozemky k plánovanému účelu využít.
11. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 72 Co 461/2024-652, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
12. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Následně přisvědčil jeho jednotlivým argumentům (k tomu v podrobnostech viz níže body 43 až 49).
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odůvodňovala s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) odchýlením závěrů odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neřešenými právními otázkami a nenaplněnými pokyny pro další postup stanovenými Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí. Předně se dovolávala toho, že se odvolací soud řádně nezabýval splněním všech podmínek vydání mezitímního rozsudku v souladu s § 152 odst. 2 o.
s. ř., konkrétně tím, jaká forma náhrady je se zásahem do vlastnického práva spojena, ani tím, zda žalobkyni kromě náhrady ušlého zisku náleží i uplatněné úroky (odkázala k tomu např. na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1284/2006, 25 Cdo 2813/2006 a 21 Cdo 3821/2020). Nárok, o němž soudy rozhodovaly, byl podle žalované vymezen nepřezkoumatelným způsobem, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neuvedl příslušenství k žalované částce. Dále se soudy dle žalované nikterak nezabývaly § 58 zákona o ochraně přírody, jenž měl být na projednávanou věc podle žalované aplikován přiměřeně.
Namítala rozpor s mj. rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 1244/2021, 22 Cdo 1046/2020, IV. ÚS 2217/15, Pl. ÚS 8/08, PL. ÚS-st. 27/09.
14. Žalovaná namítala nesprávné právní posouzení povahy omezení vlastnického práva. Uvedla, že omezení není vázáno až na vydání rozhodnutí o zákazu činnosti podle § 66 zákona o ochraně přírody, ale přímo ze zákona platí zákaz zasahovat do přirozeného vývoje a biotopu zvláště chráněných druhů podle § 50 zákona o ochraně přírody. Investoři si na záměrem dotčeném pozemku musí opatřit výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody. Nemožnost realizace záměru byla proto dána bez dalšího ze zákona, přičemž „konečnou stopkou“ pro záměr představovalo pravomocné rozhodnutí o neudělení výjimky. Žalovaná předložila dovolacímu soudu tyto právní otázky (zestručněny dovolacím soudem do níže citovaného znění): a) Představuje omezení podle § 50 zákona o ochraně přírody zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)? Resp. jedná se v případě neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody o založení nerovnosti mezi vlastníkem dotčeného pozemku a ostatními subjekty vlastnického práva, a tak založení práva na náhradu za omezení vlastnického práva? b) Je § 50 zákona o ochraně přírody zákonným důvodem pro vznik povinnosti subjektu zamýšlejícího realizovat činnost s možným negativním dopadem požádat o výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody?
15. Pod písm. c) dovolatelka otázku neformulovala, avšak obsahově zjevně směřovala k otázce pod písm. d) ve znění: „Je civilní soud při rozhodování o nároku podle čl. 11 odst. 4 Listiny vázán pravomocným rozhodnutím orgánu životního prostředí aprobovaným ve správním soudnictví a Ústavním soudem v celém rozsahu, tj. i důvody, na kterých rozhodnutí leží?“ Reagovala na konstatování nalézacích soudů o narušení legitimního očekávání žalobkyně v realizaci jejího záměru ze strany správních orgánů. Uvedla, že pokud ve správním soudnictví a v řízení před Ústavním soudem nebyla shledána nesprávnost ani nezákonnost postupu a rozhodnutí orgánů ochrany přírody, nemůže zároveň tento postup představovat nepřiměřený zásah do legitimního očekávání žalobkyně.
16. Pod písm. e) namítla, že z dosavadního řízení doposud nebylo postaveno najisto, jaké náhrady co do jejího obsahu se žalobkyně domáhá (snížené hodnoty pozemku, ušlého zisku, bezdůvodného obohacení apod.). K tomu tvrdila, že žalobkyně se v této věci domáhá nároku na náhradu za omezení ve výstavbě VTE, avšak v jiném řízení se domáhá náhrady za omezení co do zemědělského využití pozemku, přičemž v tomto řízení soudy neučinily žádná zjištění ohledně toho, zda žalobkyně byla odčiněna, popř. v jakém rozsahu. Na to navázala pod písm. f) konstatováním, že soud v rozporu s konstantní judikaturou (např. rozhodnutími sp. zn. I. ÚS 2014/1 a 26 Cdo 592/2010) nevedl žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a navržení důkazů, a tím založil nepřezkoumatelnost rozsudku a nebylo možno rozhodnout o základu nároku, tj. vydat mezitímní rozsudek. Pod písm. g) pak namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se odvolací soud nevypořádal s těmito námitkami, a to v rozporu např. s rozhodnutím 33 Cdo 903/2008, 22 Cdo 943/2005 či 28 Cdo 4118/2010. Poté předložila otázku pod písm. h) „Pokud není náhrada za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny škodou, v čem pak taková náhrada spočívá, co je obsahem náhrady?“ Tato otázka je dle žalované doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešená. Předmětem základu, o kterém může být mezitímním rozsudkem rozhodnuto, jsou dle žalované dva prvky, a totiž omezení a náhrada za něj (charakter či její obsah).
17. Žalovaná uvedla, že žalobkyně v řízení tvrdila, že požádala agenturu ochrany přírody a krajiny o poskytnutí náhrady újmy za ztížení zemědělského hospodaření (podle § 58 odst. 2 zákona o ochraně přírody), neboť z důvodu výskytu chráněného druhu tetřívka obecného jí byla zamítnuta žádost o povolení zemědělské činnosti – pěstování řepky olejky, tedy nemohla využít nezastavěnou část rozhlehlého pozemku podle svého úmyslu k pěstování energetických plodin. V kontextu toho předložila dovolacímu soudu následující otázky: i) Může se žalobkyně duplicitně domáhat plné náhrady za omezení vlastnického práva k témuž pozemku, tedy ze dvou různých tvrzených záměrů jeho využití podle různých právních titulů v různých řízení u různých orgánů? j) Pokud se orgán rozhodující o jednom z nároků za omezení realizace záměru, který je předmětem před ním vedeného řízení, dozví o uplatnění jiného nároků z dalších omezení záměrů na stejném pozemku u jiného orgánu, je povinen tuto skutečnost zohlednit při zjišťování skutkového stavu a rozhodování u něj uplatněného nároku? k) Představuje nárok za omezení pozemku dle čl. 11 odst. 4 Listiny jednu náhradu za všechna případná omezení, a přizná se náhrada, nebo přísluší za každé omezení při více záměrech zvláštní náhrada, a pokud ano, jaký je způsob jejího stanovení ve vztahu k pozemku? l) Je cílem čl. 11 odst. 4 Listiny poskytovat náhradu za každé případné omezení pozemku tak, že za každé omezení bude poskytnuta náhrada vypočítaná jinou metodou?
18. S tvrzením, že žalobkyně předem věděla o omezení z důvodu výskytu a existence biotopu tetřívka obecného, dále položila následující otázky: m) Je po právu přiznání náhrady za omezení vlastnického práva, pokud poškozený již před koupí pozemku o jeho omezení (podmínění vydáním výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody) věděl a pokud nepostupoval v souladu s povinnostmi uloženými mu územním rozhodnutím, tj. nepožádal o udělení výjimky před vydáním stavebního povolení, naopak žádost o výjimku vzal po získání negativního (nepravomocného) rozhodnutí o jeho žádosti zpět? n) Jedná se o legitimní očekávání v realizaci správního rozhodnutí, ačkoli ten, kdo je tvrdí, si musel být vědom, že ke svému stavebnímu záměru bude potřebovat rozhodnutí o výjimce, přičemž nejednal podle závazné podmínky stanovené v územním rozhodnutí? o) Je stavebník v případě, že hodlal stavebně zasahovat do území, na které dopadají podmínky § 50 zákona o ochraně přírody povinen požádat o výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody? p) Mohla být žalobkyně v dobré víře ve správnost stavebního povolení, pokud byla povinna postupovat podle podmínky stanovené územním rozhodnutím, a totiž povinna požádat o udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody, a neučinila tak? Navázala otázkami pod písm. q), r) a s) s obdobným obsahem, a totiž, zda mohla mít v takovém případě legitimní očekávání realizace výstavby VTE podle stavebního povolení, a otázkou t), zda může být za tzv. kvalifikované omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny považováno i omezení možnosti realizace konkrétního záměru v případě, že vlastník pozemku nezíská pro realizaci tohoto svého stavebního záměru nutnou výjimku.
19. Dále podle žalované byla nesprávně posouzena i otázka možnosti zahájení řízení o povolení výjimky z úřední povinnosti a otázka závaznosti stanoviska EIA. K tomu předložila tyto otázky: u) Může stanovisko EIA a stanovisko orgánu životního prostředí, který byl dotčeným orgánem státní správy ve stavebním řízení, nahradit rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody, k jejímuž vydání je věcně příslušný jiný orgán životního prostředí? v) Může stavební úřad v řízení o povolení stavby vzhledem k výsledkům EIA a stanovisku orgánu životního prostředí, který je ve stavebním řízení dotčeným orgánem státní správy, posoudit závaznou podmínku pravomocného územního rozhodnutí jako zbytečnou a netrvat na jejím splnění?
20. A konečně položila otázku w), zda je civilní soud při uplatňování nároku na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny povinen posuzovat zákonnost pravomocného rozhodnutí, jehož výkonu brání zákonná překážka založená rozhodnutím ČIŽP podle § 66, za účelem zjištění, zda uplatněný nárok je skutečně z omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, a zda se nejedná o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. A pod písm. x) namítla, že soud postupoval nesprávně při aplikaci principu proporcionality a racionality, neboť nepřihlížel k neplnění zákonných povinností ze strany žalobkyně a její jednání omlouval dobrou vírou a legitimním očekáváním. Na druhou stranu bez opory v právu kritizoval rozhodnutí o neudělení výjimky.
21. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
22. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že žalovaná nevymezila žádnou právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně naplňovala podmínky přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř. K některým v dovolání vymezeným otázkám žalovaná neuvádí žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu, na některých otázkách napadené rozhodnutí vůbec nespočívá. Napadené rozhodnutí závisí výlučně na posouzení právní otázky, zda zmaření podnikatelského záměru žalobkyně dosahuje intenzity nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, za něž náleží náhrada. Hodnocení intenzity zásahu přitom vždy závisí na individuálním posouzení okolností konkrétního případu nalézacímu soudu a Nejvyšší a Ústavní soud je přezkoumávají jen co do náležitého a přesvědčivého odůvodnění. Žalobkyně také namítla, že žalovaná zpochybňuje skutková zjištění a nahrazuje je vlastními úvahami a hypotézami. Dále se žalobkyně podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám v dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
23. Dovolání není přípustné.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
26. Předně se žalovaná dovolávala nesplnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku v rozporu s § 152 odst. 2 o. s. ř., neboť soudy neobjasnily, „jaká forma náhrady je se zásahem do vlastnického práva spojena“ ani zda „žalobkyni kromě náhrady ušlého zisku náleží i uplatněné úroky“. K témuž směřují i dovolatelkou formulované otázky e), f), g), a h).
27. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při řešení otázky podmínek vydání mezitímního rozhodnutí v projednávané věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
28. Podle § 152 odst. 1 věty první o. a. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé.
29. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
30. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž jde o to rozhodnout spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97 uveřejněné pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O projednávané věci soud nemusí vždy rozhodnout najednou. Zákon – za podmínky, že je to účelné – připouští, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o základu projednávané věci (jde o tzv. mezitímní rozsudek) a aby o výši nároku rozhodl v tzv. konečném rozsudku. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění) – [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, (dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
31. V nyní souzené věci soudy rozhodovaly o žalobou uplatněném nároku, a totiž o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (k tomu viz obě kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci). Tento nárok byl předmětem řízení a o něm bylo, co do základu věci, rozhodnuto mezitímním rozsudkem. Pro úplnost pak dovolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08, (dostupný na https://nalus.usoud.cz/), jejž zmiňuje i sama žalovaná v dovolání a ve kterém bylo vysvětleno, že ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny má ve výrazu "náhrada" na mysli náhradu jakékoliv újmy vlastníka způsobené omezením jeho vlastnického práva.
32. Dovolacímu soudu proto není zcela zřejmé, co má dovolatelka na mysli, požaduje-li ze strany soudů upřesnit či objasnit „formu náhrady spojenou se zásahem do vlastnického práva“. Naznačuje-li snad, že formou uplatněného nároku je např. nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku či nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a požadovala-li v mezitímním rozsudku upřesnění v tomto smyslu, pak je třeba podotknout, že se jedná o zcela odlišné nároky, než jaký byl předmětem tohoto řízení, pročež žádné takové upřesnění namístě nebylo. Napadené rozhodnutí pak v tomto směru ani nemůže být nepřezkoumatelné. Náhrady škody ve formě ušlého zisku ani vydání bezdůvodného obohacení se žalobkyně v této věci nedomáhala, proto o opodstatněnosti těchto nároků ani nebylo rozhodováno.
33. Dovolací soud dále připomíná, že úroky z prodlení – jsou-li uplatněny vedle neuspokojeného nároku a netvoří-li předmět samostatné žaloby – mají jako příslušenství uplatněné pohledávky akcesorickou povahu. Protože mezitímním rozsudkem lze rozhodnout jen o důvodnosti základu věci samé a protože úroky z prodlení jako vedlejší závislý nárok netvoří součást věci hlavní, je již z tohoto důvodu vyloučeno, aby bylo rozhodováno o opodstatněnosti nároku ve věci samé „s úrokem z prodlení“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003).
34. Dovolatelce proto nelze přisvědčit ani v tom směru, že se soudy měly již v mezitímním rozsudku zabývat oprávněností požadavku na úroky z prodlení. O úrocích z prodlení budou soudy rozhodovat až v konečném rozhodnutí ve věci. Ani pro absenci odůvodnění ohledně opodstatněnosti požadavku na zaplacení úroků z prodlení proto napadený rozsudek nemůže být nepřezkoumatelný.
35. Odvolací soud se proto při řešení těchto otázek neodchýlil od žádného z žalovanou v dovolání odkazovaných rozhodnutí. Žalovaná cituje množství rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se nutnosti vyřešení všech sporných otázek ohledně existence uplatněného nároku, avšak soudu nevytýká, že by se některou relevantní spornou otázkou nezabýval. Odvolací soud přitom nerozhodoval výrokem o předběžné otázce, nýbrž o celém základu nároku. Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1284/2006, se pak odvolací soud odchýlit ani nemohl, neboť na projednávanou věc vůbec nedopadá. Zabývá se totiž podmínkami pro vydání mezitímního rozsudku v případě, že je uplatněno vícero dílčích nároků na náhradu škody, přičemž v tomto řízení je rozhodováno toliko o jednom nároku na náhradu za omezení vlastnického práva.
36. Namítla-li dále žalovaná, že „soud nenaplnil pokyny pro další postup stanovený Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí“, nikterak nespecifikovala, jaké pokyny nalézací soudy nenaplnily, pročež se dovolací soud touto námitkou dále nezabýval.
37. Nejvyšší soud také setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
38. V duchu výše uvedeného tedy námitka žalované, že se soudy vůbec nezabývaly „časovým hlediskem“ a přiměřeně neaplikovaly § 58 zákona o ochraně přírody, není způsobilá založit dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Ostatně dovolatelka ani nevysvětlila, v čem shledala nesprávné právní posouzení věci a jaký vliv by požadované posouzení mělo mít na výsledek tohoto sporu. Již jen tím nedostála požadavku zákona na vymezení obligatorních náležitostí dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.
39. Ve vztahu k dalším dovolatelkou tvrzeným právním otázkám, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neměly být řešeny, vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020, podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15)“.
40. Dovolatelka dále ve svém rozsáhlém dovolání formuluje řadu otázek, jimiž se pokouší nabourat dílčí úvahy nalézacích soudů. Žádná z jí formulovaných otázek (jejich znění viz výše v narační části tohoto rozhodnutí) však není způsobilá založit přípustnost dovolání, a to buď z toho důvodu, že se na jejich řešení napadené rozhodnutí vůbec nezakládá, anebo proto, že se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti přiznávání náhrad za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
41. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
42. Dovolací soud v této věci již opětovně zdůrazňuje, že ve sporech, v nichž se rozhoduje o náhradách za omezování vlastnického práva a kde právní úprava nestanoví přesný mechanismus určení takových náhrad, je dán široký prostor pro úvahu soudu z hlediska vymezení kritérií, která mohou (anebo naopak nemohou) být významná pro určení takové náhrady, přičemž lze jen velmi obtížně vymezit uzavřeným výčtem jednu či druhou skupinu takových kritérií a hledisek. Současně je nutné přísně zohledňovat individuální okolnosti každého případu, protože v zásadě neexistují dvě typově zcela shodné situace. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak v zásadě v obecnějším pojetí vymezuje a naznačuje jak kritéria významná, tak i kritéria, ke kterým přihlížet nelze. Jaký je význam kritérií podstatných pro posouzení uplatněného nároku, závisí vždy na okolnostech daného případu. Přezkumná činnost dovolacího soudu se v zásadě omezuje na posouzení, zda soud zohlednil právě ta kritéria, která významná být mohou a jejichž existence vyšla v řízení najevo, případně zda soud naopak nepřihlédl k hlediskům, která jsou pro posouzení věci nepodstatná, případně zda se jeho úvaha nevymyká logickým závěrům a odpovídá obecným životním zkušenostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1244/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3655/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1948/2023).
43. Napadené rozhodnutí je založeno na široké úvaze odvolacího soudu zohledňující individuální okolnosti projednávané věci. Ten ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo ke kvalifikovanému zásahu do vlastnického práva žalobkyně, za který jí náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Tento zásah představuje omezení žalobkyně v realizaci záměru vystavět a provozovat na dotčeném pozemku v jejím vlastnictví dvě VTE rozhodnutím České inspekce životního prostředí o zákazu stavební činnosti, resp. rozhodnutím příslušného správního orgánu o neudělení výjimky ze zákazu.
44. Na tomto místě považuje dovolací soud za důležité připomenout, že gros právní argumentace žalované směřuje k okolnosti, že bylo povinností žalobkyně zajistit si příslušné výjimky vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny a bez rozhodnutí o takové výjimce či výjimkách nelze o důvodnosti nároku žalobkyně uvažovat. K tomu dovolací soud dodává, že kdyby žalobkyně příslušnou výjimku ve vztahu k tetřívkovi obecnému získala, pak by spor v této podobě vůbec vedený nebyl. Žalobní tvrzení žalobkyně i stěžejní úvaha odvolacího soudu se však ubírají jinou argumentační linií.
Žalobkyně v řízení nikdy netvrdila, že by o povinnostech pro ni vyplývajících ze zákona o ochraně přírody a krajiny nebyla informována, bylo tomu právě naopak. Ze sumarizace skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je naopak jednoznačně patrné (body 14 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že žalobkyně o nutnosti opatření výjimek podle zákona o ochraně přírody a krajiny věděla a před vydáním územního rozhodnutí a stavebního povolení o tyto výjimky také požádala jednak k rostlinstvu a jednak k živočichům, přičemž část výjimek jí udělena byla a část nikoliv.
45. Základ argumentace žalobkyně i úvahy odvolacího soudu vychází ve vztahu k tetřívkovi obecnému z toho, že žalobkyně měla legitimní očekávání ve směru, že o tuto výjimku není třeba žádat (navzdory následnému postupu orgánů Správy CHKO XY), což vyjádřil odvolací soud zejména v bodě 23 odůvodnění rozsudku. To bylo odrazem mimo jiné toho, že žalobkyně uvažovala původně o výstavbě čtyř VTE a jak zjistily nalézací soudy ze stanoviska k posouzení vlivu záměru na životní prostředí ze dne 1. 11. 2006, zn. 7589/ZPZ/2004/stanII.-157690/2006, záměr žalobkyně byl posuzován z hlediska vlivu záměru na životní prostředí, přičemž doporučení z hlediska realizace bylo takové, že z důvodu značného ovlivnění tetřívka obecného ve fázi toku nebylo možné v této podobě záměr doporučit k realizaci s tím, že ovlivnění populace tetřívka obecného mohou snížit kompenzační opatření vázáná přímo na lokalitu záměru, přičemž jejich případnou úspěšnost je však nutné předem prověřit důkladným aktualizačním průzkumem etologie ovlivněné populace minimálně v následující sezoně.
Nicméně s ohledem na zmenšení záměru nebyly nadále tyto závěry pro záměr relevantní, neboť podle stanoviska Krajského úřadu XY kraje nebude mít samostatně záměr ani ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významných lokalit nebo ptačích oblastí. Investor tak má povinnost před vydáním stavebního povolení povinnost požádat o udělení výjimky k zásahu do biotopu zvláště chráněné rostliny (koprník štětinolistý). V rámci dokumentace pro stavební povolení bude zpracován projekt výsadeb vhodného biotopu pro tetřívka podle severního okraje ochranných pásem větrných elektráren podle požadavků místně příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny.
Rozhodnutím Krajského úřadu XY kraje ze dne 25. 5. 2006, č. 224/ZPZ/06/ZD-123 byla žalobkyni udělena výjimka ze zákazů k zásahu do biotopu zvláště chráněného druhu rostliny koprníku štětinolistého, a to z důvodu výstavby farmy VTE na pozemku parc. č. XY. Dále soudy učinily ze stanoviska Krajského úřadu XY kraje ze dne 13. 6. 2005 zn. 796/54440 (tzv. naturové stanovisko) zjištění, že Krajský úřad XY kraje dospěl k závěru, že akce výstavba dvou VTE v lokalitě XY nebude mít samostatně ani ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významných lokalit nebo ptačích oblastí.
Územním rozhodnutím obecního úřadu XY/stavebního úřadu ze dne 25. 9. 2006, č. j. SÚ/188/872/06, pak bylo rozhodnuto o umístění dočasné stavby dvou kusů větrných elektráren na pozemku parc. č. XY, a to na dobu 20 let. Následně pak stavebním povolením obecního úřadu XY ze dne 22. 2. 2007, č. j. SÚ/049/100/07 bylo vydáno stavební povolení na dočasnou stavbu dvou větrných elektráren s právní moci stavebního povolení 2. 3. 2007.
Z přípisu Obecního úřadu XY – odboru stavebního a životního prostředí pak bylo zjištěno, že Obecní úřad XY informoval Správu CHKO XY ve věci zahájení stavebního řízení žalobkyně o tom, že stanovisko k posouzení vlivu záměru na životní prostředí je souhlasné k realizaci záměru výstavby dvou VTE a budou realizovány dvě větrné elektrárny, u nichž je vyloučen významný vliv na území evropsky významných lokalit nebo ptačí oblasti, přičemž s ohledem na uvedené skutečnosti dospěl stavební úřad k závěru, že Správa CHKO XY není v daném řízení dotčeným orgánem.
46. V tomto vývoji záměru výstavby dvou VTE uzavřeném stavebním povolením pak žalobkyně spatřovala legitimní očekávání, které bylo narušeno tím, že následně byla žalobkyni zakázána veškerá stavební činnost, a to až do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů (rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 7. 6. 2007, zn. 46/OOP/070998.32/07/HPP), která jí následně nebyla udělena (správní a soudní následný vývoj v daném ohledu mapuje rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě 24 a násl. odůvodnění rozsudku).
47. Vycházeje z těchto skutečností odvolací soud shledal, že omezení funkčního využití pozemku je faktické a reálné v kontextu toho, jakým – v řízení prokázaným – způsobem žalobkyně zamýšlela svůj pozemek využívat. Existence legitimního očekávání žalobkyně ohledně zamýšleného funkčního využití pozemku se odvíjí zejména od pravomocného stavebního povolení, jakož i stanoviska EIA a naturového stanoviska. Žalobkyně v souladu s principem presumpce správnosti správních rozhodnutí oprávněně předpokládala, že dotčené správní orgány v rámci svých pravomocí zhodnotily všechna relevantní hlediska a podmínky, a to i z pohledu veřejného zájmu na ochraně přírody, a tedy, že výstavbu a provoz dvou VTE lze na dotčeném pozemku realizovat bez toho, že by byla povinna žádat o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody. Odvolací soud přitom nepřisvědčil odvolací argumentaci žalované zpochybňující existenci legitimního očekávání žalobkyně poukazem na zpětvzetí žádosti žalobkyně o povolení výjimky. Zdůraznil, že žalobkyně byla stavebním povolením a zejména stanoviska EIA ujišťována, že zmíněnou výjimku pro realizaci svého záměru nepotřebuje.
48. Dále odvolací soud zdůvodnil naplnění jednotlivých podmínek tzv. kvalifikovaného omezení vlastnického práva. Omezení žalobkyně spočívající v zákazu výstavby dvou VTE z důvodu ochrany tetřívka obecného představuje omezení jdoucí nad rámec obecných zákonných povinností vlastníků pozemků. Omezení možnosti funkčního využití pozemku pak ve svém důsledku zakládá nerovnost mezi žalobkyní a ostatními subjekty vlastnického práva, které nejsou adresáty takového omezení založeného rozhodnutím příslušných správních orgánů. Současně se jedná o významné a podstatné omezení vlastnického práva, neboť žalobkyně k realizaci zamýšleného využití pozemku učinila řadu reálných kroků, přičemž ve výsledku tento svůj záměr fakticky nemůže realizovat ani v omezeném rozsahu. Nadto se jedná o omezení dlouhodobé, tj. i z pohledu délky trvání intenzivní.
49. Dovolací soud shledal, že předestřená úvaha odvolacího soudu jako celek v dovolacím přezkumu obstojí. Soudy zohlednily všechna podstatná kritéria pro rozhodnutí ve věci, přičemž jejich úvaha je řádně a přesvědčivě odůvodněna, nikterak se nevymyká logickým závěrům ani neodporuje obecným životním zkušenostem. K otázkám a), b), m), n), o), p), q), r), s) a t):
50. Dovolací soud předně podotýká, že rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody může představovat omezení vlastnického práva, za nějž může náležet náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které takové rozhodnutí pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva, je tedy třeba posuzovat rozhodné okolnosti případu. Nelze obecně říci, že by rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody vždy představovalo zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, který se zabývá omezením vlastnického práva způsobeným územní rezervou).
51. V nyní souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že ke kvalifikovanému zásahu do vlastnického práva žalobkyně, za který jí náleží náhrada, došlo rozhodnutím České inspekce životního prostředí o zákazu stavební činnosti, resp. rozhodnutím příslušného správního orgánu o neudělení výjimky ze zákazu. Pro takový závěr byla však zcela rozhodující předcházející úvaha soudu o existenci legitimního očekávání žalobkyně ohledně zamýšleného funkčního využití pozemku (realizace záměru vystavět a provozovat dvě VTE) odvíjející se zejména od pravomocného stavebního povolení, jakož i stanoviska EIA a naturového stanoviska. Jinými slovy, pro rozhodnutí ve věci nebylo určující ani to, že tu omezení podle § 50 zákona o ochraně přírody bylo od počátku, což ostatně v řízení nikdo nezpochybňoval, ale ani samo o sobě neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody. Žalobkyně také jistě od počátku svých snah o uskutečnění záměru na dotčeném pozemku s možností rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody, pro které nebude moci svůj záměr vůbec realizovat, musela počítat. To však nemění nic na tom, že se následně mohla legitimně spoléhat na opakovaná ujišťování ze strany příslušných (i rozhodujících) orgánů, že tuto výjimku pro realizaci záměru potřebovat nebude a že svůj záměr může uskutečnit. Skutečnost, že žalobkyně předem věděla o omezení z důvodu výskytu a existence biotopu tetřívka obecného, tedy nic nemění na správném právním názoru nalézacích soudů o tom, že neudělení výjimky představuje v projednávané věci podstatný zásah do vlastnického práva žalobkyně k dotčenému pozemku.
52. Dílčí úvahu nalézacích soudů týkající se existence legitimního očekávání žalobkyně ohledně zamýšleného funkčního využití pozemku, dovolatelka v zásadě napadá toliko poukazem na to, že žalobkyně byla povinna podle územního rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006 požádat o udělení výjimky mj. ve vztahu k tetřívku obecnému, avšak svoji žádost vzala zpět. Nalézací soudy (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně a bod 23 rozsudku odvolacího soudu) nicméně přesvědčivě vysvětlily, proč takový postup žalobkyně nebyl na újmu jejímu legitimnímu očekávání v možnost uskutečnění jejího záměru na dotčeném pozemku. Dovolatelka s rozhodnutími nalézacích soudů v této části nikterak nepolemizuje. Jestliže v novém stanovisku EIA s ohledem na změnu stavebního záměru žalobkyně na dvě VTE (právě z důvodu ochrany tokaniště tetřívka obecného na místě plánované VTE) již požadavek na výjimku obsažen nebyl a stavební úřad následně žalobkyni ujistil, že udělení výjimky nemusí předcházet vydání stavebního povolení, shledává dovolací soud úvahy nalézacích soudů přesvědčivými a závěr o existenci legitimního očekávání správný. K otázkám c) a d):
53. Namítá-li žalovaná, že pokud ve správním soudnictví a v řízení před Ústavním soudem nebyla shledána nesprávnost ani nezákonnost postupu a rozhodnutí orgánů ochrany přírody, nemůže zároveň tento postup představovat nepřiměřený zásah do legitimního očekávání žalobkyně, nelze jí přisvědčit. I zcela správný a zákonný postup správních orgánů totiž může zasáhnout do legitimního očekávání vlastníka pozemku a opravňovat jej k náhradě za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Žalobkyně ostatně svůj nárok v souzené věci ani nezakládá na tvrzení o nesprávnosti či nezákonnosti rozhodnutí o neudělení výjimky. K otázkám i), j), k) a t):
54. Na řešení těchto otázek se rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá, neboť směřují k určení výše náhrady, o níž doposud rozhodováno nebylo. Teprve tam by případně mohlo být zohledněno, zda se žalobkyni již nějaké náhrady za omezení vlastnického právo k dotčenému pozemku co do jeho zemědělského využití dostalo. V této fázi řízení jsou proto dané námitky žalované předčasné, pročež se jimi dovolací soud dále nezabýval. K otázkám u) a v):
55. Rovněž ani na řešení těchto otázek se rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Postup ani kompetence stavebního úřadu ve stavebním řízení nebyl a ani nemohl být předmětem přezkumu v projednávané věci. K otázce w) a námitkám pod písm. x):
56. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka w), neboť žalobkyně se náhrady škody v projednávané věci nedomáhala.
57. Obecné námitky žalované uvedené pod písm. x) dovolání odkazující na nesprávnou aplikaci principu proporcionality a racionality, nepřihlížení k neplnění zákonných povinností ze strany žalobkyně a „omlouváním“ jejího jednání dobrou vírou a legitimním očekáváním ze strany nalézacích soudů, pak také zcela jistě přípustnost dovolání nemohou založit. K těmto obecným námitkám totiž žalovaná neformuluje žádné konkrétní otázky přípustnosti dovolání, natož s řádně v souladu s § 237 o. s. ř. vymezenou přípustností dovolání.
58. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
59. O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu