USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F.
K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalované E. K., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7,
o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 19 C 61/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2021, č. j. 10 Co 96/2020-583, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2.
2021, č. j. 10 Co 96/2020-583, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23 560 Kč k rukám zástupce
žalované Mgr. Pavla Krpejše.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12.
2019, č. j. 19 C 61/2018-376, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do
výlučného vlastnictví žalobce (vedle dále v rozsudku specifikovaných
majetkových položek) pozemek parc. č. XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY,
spoluvlastnický podíl o velikosti ideální neoddělené jedné osminy pozemku parc.
č. XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsané u
Katastrálního úřadu Plzeňského kraje, Katastrální pracoviště XY. Dále do
výlučného vlastnictví žalobce přikázal závazek vůči F. K., narozenému XY, bytem
v XY, ve výši 1 400 000 Kč a závazek vůči M. Š., narozené XY, bytem v XY, ve
výši 1 200 000. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. XY
zapsaný na listu vlastnictví č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální
neoddělené jedné osminy pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví č.
XY, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu Plzeňského kraje,
Katastrální pracoviště XY a další majetkové položky v rozsudku blíže
specifikované. Zastavil řízení ohledně vypořádání fenky psa AKITA INU a
movitých věcí, blíže specifikovaných v rozsudku. Zamítl žalobu i v části
týkající se investic ze společného jmění manželů do koupě bytové jednotky č.
702/2 v XY, v k. ú. XY, obec XY ve výši 1 450 000 Kč. Žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 475 150 Kč. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 18. 2. 2021, č. j. 10 Co 96/2020-583, rozsudek soudu prvního stupně změnil
takto: ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví
žalované pozemek parc. č. XY, včetně rozestavěné budovy rodinného domu na něm
stojícího, pozemek parc. č. XY, včetně zařízení staveniště, oba pozemky zapsány
na listu vlastnictví č. XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních
neoddělených dvou osmin pozemku parc. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví č.
XY, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu Plzeňského kraje,
Katastrální pracoviště XY. Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části
týkající se závazku vůči F. K., narozenému XY, bytem v XY, okres XY, ve výši 1
400 000 Kč a závazku vůči M. Š., narozené XY, bytem v XY, ve výši 1 200 000
tak, že žalobu v této části zamítl. Dále uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci na vypořádací podíl 3 732 500 Kč do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí.
Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů
účastníkům řízení i státu. Ve zbývajícím rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil.
Odvolací soud se s ohledem na obsah odvolání obou účastníků zabýval zejména
prokázáním existence závazků vůči F. K. a M. Š. a posouzením právní otázky,
kterému z bývalých manželů mají být přikázány nemovitosti v k. ú. XY. Na rozdíl
od soudu prvního stupně přikázal všechny tyto nemovitosti žalované. Uzavřel, že
se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně existence tvrzených půjček
celkem ve výši 2 600 000 Kč. V tomto smyslu tak změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)
a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce nesouhlasí se stanovením obvyklé
ceny pozemků parc. č. XY, XY a spoluvlastnického podílu ve výši id. dvou osmin
na pozemku parc. č. XY podle revizního znaleckého posudku ze dne 9. 8. 2019, a
to s ohledem na skutečnost, že soud rozhodoval o vypořádání společného jmění
manželů až dne 18. 2. 2021. V řešení této otázky se tak odvolací soud podle
názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo
1205/2019 a ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018 (tato a veškerá níže
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout s tím, že se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil. Zároveň navrhuje zamítnout
návrh na přiznání odkladu právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci je nutné zohlednit, že odvolací soud se zabýval s ohledem na
obsah odvolání účastníků zejména prokázáním existence závazků vůči F. K. a M.
Š. a posouzením právní otázky, kterému z bývalých manželů mají být v řízení o
vypořádání společného jmění přikázány nemovitosti v k. ú. XY. Žalobce sice v
odvolání navrhoval vypracování nového znaleckého posudku, ovšem pouze z toho
důvodu, že (dle jeho názoru) byla v revizním znaleckém posudku ze dne 9. 8.
2019 použita nevhodná metoda ocenění předmětných nemovitostí. Následně
navrhoval doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku (nového či
aktualizací stávajícího), který by vyčíslil výši bezdůvodného obohacení
účastníků řízení po vložení sporných finančních obnosů od F. K. a M. Š. do
nemovitostí. S těmito návrhy a námitkami se odvolací soud vypořádal a žádné
další námitky účastníci nevznesli.
V dovolání žalobce namítá nesprávné právní posouzení otázky ocenění
vypořádávaných nemovitostí nikoliv z ceny obvyklé v době rozhodování soudu, ale
dle revizního znaleckého posudku ze dne 9. 8. 2019, tedy starého 1,5 roku.
Namítá, že s ohledem na uplynutí časového úseku mezi vypracováním revizního
znaleckého posudku a rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů se
tak nejednalo o obvyklou cenu nemovitostí v době rozhodování soudu.
Dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví, přičemž stejné závěry
platí i pro řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo
vypořádání společného jmění manželů, vychází z ustálené judikatury, podle níž
jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ
znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v
době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení
věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009).
V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 Nejvyšší soud uzavřel,
že zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom,
zda ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil,
změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají – nyní se řadu let
každoročně zvyšují, kdykoliv však může dojít k poklesu – je obecně známa (§ 121
o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po více jak dvou
letech od pořízení byl posudek aktualizován.
K tomu dovolací soud doplňuje, že kratší časový rozdíl, tedy dobu, která
uplynula mezi pořízením znaleckého posudku ohledně ceny vypořádávaných věcí,
především nemovitostí a podniku, a vyhlášením rozsudku, provádějícího
vypořádání, je nutné řešit individuálně s přihlédnutím ke specifickým
okolnostem případu.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedené námitky v odvolacím řízení a
odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z
tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou
přichází žalobce až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Z uvedeného vyplývá, že žalobcem vymezený dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. není dán, neboť odvolací
soud právní otázku, kterou vznesl žalobce až v rámci dovolacího řízení, vůbec
neposuzoval a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném
právním posouzení věci. Proto dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Vzhledem k tomu zamítl dovolací soud pro nedůvodnost i návrh na odklad právní
moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017),
a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 7. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu