22 Cdo 1864/2023-445
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce
statutárního města Brna, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí
196/1, zastoupeného Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 30a, proti žalované CZECHCITY a.s., IČO 26976960, se sídlem v Brně,
náměstí Svobody 74/10, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se
sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, o určení vlastnického práva, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 65/2019, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387,
se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. 4. 2021, č. j. 61 C 65/2019-336, určil, že žalobce je vlastníkem vozovek,
parkovišť a chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v
katastrálním území XY, vyznačených v přiloženém geometrickém plánu č.
950-331/2018 vypracovaném MapKart s.r.o., IČO 25572822 (výrok I) a vozovek a
chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v katastrálním
území XY (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povrchy předmětných pozemků
tvoří ucelený areál sloužící k přístupu k veřejnosti přístupným objektům
umístěným na těchto pozemcích, a mají tak charakter veřejně přístupné účelové
komunikace, což existenci samostatné stavby na ní stojící vylučuje. Odstraněním
těchto staveb by došlo k znehodnocení nejen samotných pozemků, ale i k
negativním dopadům na hospodářské využití objektů, k nimž komunikace slouží
jako přístupové, a k narušení či zániku funkční souvislosti celého areálu.
Nepovažoval proto ani za nutné zabývat se tím, zda všechny plochy byly
zdokumentovány jako úpravy původního zpracování povrchu, či zda došlo ke změně
dispozice cesty nebo zpevněné plochy, na které se dříve nacházela budova.
Vybudování komunikací, které by byly ve vlastnictví nájemce, nebylo sjednáno
ani v nájemní smlouvě s právním předchůdcem žalované, povrch byl upravován v
souvislosti s podmínkami stanovenými nájemní smlouvou ve prospěch žalobce.
Kupní smlouvu o převodu povrchů označil za nepříliš věrohodnou a rovněž za
neurčitou.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem 8. 11. 2022,
sp. zn. 15 Co 202/2021-387, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud
nesdílel názor soudu prvního stupně, že pro úvahu, zda zpevněné plochy
vybudované na pozemku mají charakter samostatné věci či jsou součástí pozemku,
je rozhodující, zda byly vybudovány na pozemku s charakterem účelové (případně
místní) komunikace. Za podstatné považoval, jak jsou dané plochy stavebně
vybudovány, nikoli jaký druh komunikace představují. Zabýval se proto tím, zda
lze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba. Uvedl, že proti
znaleckému posudku, který má náležitosti dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neměli účastníci námitky, avšak
otázka na určení jasné hranice mezi pozemkem a stavbou je otázkou skutkovou.
Znalec sice mohl určit mimo jiné i to, zda hranice mezi dopravní stavbou a
zemským povrchem je vizuálně patrná, a za tím účelem provést sondy, posouzení,
zda je hranice jasná, však přísluší soudu. Podle názoru odvolacího soudu jasná
hranice z fotografií nevyplývá, neboť „podloží pod zpevněnými plochami je
promíchané“, není patrné (natož jasné), kde začíná štěrk (štěrkopísek) a kde
hlína. Přestože jde tedy o dopravní stavby z hlediska veřejného práva, o
samostatné stavby v občanskoprávním smyslu nejde.
4. Dodal, že jde o hraniční případ, proto zohlednil i to, že v době
výstavby nemohl nikdo vzhledem k tehdy aktuální judikatuře předpokládat, že
komunikace pokrytá živičným povrchem by měla být ve vlastnictví stavebníka
(odlišného od vlastníka pozemku). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 22 Cdo 1238/2020 a uvedl, že v dané věci jistě úmyslem pronajímatele
a nájemce nebylo, aby zpevněné plochy na komunikacích vlastnil stavebník, neboť
šlo o veřejné pozemky a město se o jejich údržbu po celou dobu staralo. Odlišné
vlastnictví by tak bylo jednoznačně v rozporu s potřebou hospodářské a právní
praxe. Otázku platnosti kupní smlouvy o převodu zpevněných ploch označil za
právně nevýznamnou, stejně jako nedostatečná tvrzení o tom, které ze zpevněných
ploch byly vybudovány nově a u kterých šlo jen o opravu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i
„dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v
němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř.
6. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při posouzení otázky samostatnosti staveb a zpevněných ploch v
občanskoprávním smyslu a při posouzení otázky, zda je mezi předmětnými stavbami
a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ jasná hranice (odkazuje na rozhodnutí
sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, 22 Cdo 4051/2015, 22 Cdo 1238/2020, 22 Cdo 4003/2009
a 22 Cdo 2178/2012 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18) a
že nesprávně právně posoudil právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena, a to za jakých podmínek je možné považovat
hranici mezi stavbami a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ za jasnou.
7. Uvedla, že u předmětných staveb se nejedná o zpracování pozemku
pouhým navrstvením přírodních materiálů, sporné stavby byly ze stavebně-
technického hlediska zpracovány zásadně odlišně, než tomu bylo v judikatuře
Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud odkázal. Odvolací soud se nevypořádal
ani s tím, že znalec zjistil a z hlediska stavebně-technického popsal vizuálně
patrnou (zřetelnou) hranici mezi stavbami a povrchem, a zřetelnou hranici
označil za nedostatečně jasnou. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo
1121/2008) přitom plyne, že je třeba vyjít z toho, zda lze určit, kde končí
pozemek a kde začíná samotná stavba. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 2280/18, nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tento nález
lze považovat za ojedinělé a vybočující rozhodnutí, nikoli za obecné vodítko
pro obdobné případy. Požadavek odvolacího soudu na míru přesnosti a jasnosti
hranice mezi „zemskou plání“ a komunikací jde podle názoru dovolatelky nad
rámec určený ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 a
22 Cdo 4051/2015), podle které postačí, že je hranice zjevná (zřejmá). Za
odbornou otázku označila dovolatelka také posouzení možnosti „promíchávání“
materiálů uvnitř stavby komunikace. Nahrazení „odborného skutkového zjištění
znalce“ vlastní úvahou soudu je dle dovolatelky v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
2280/18.
8. Úvahu o potřebě právní a hospodářské praxe opřel odvolací soud dle
názoru dovolatelky o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na projednávanou věc
nedopadá, neboť řeší vlastnictví a možnost převodu rozestavěné stavby. Odvolací
soud navíc vyšel z neprokázaných předpokladů o tom, co bylo úmyslem
pronajímatele, a o údržbě komunikací ze strany žalobce. Odvolacímu soudu dále
vytýká, že odvolací námitku ohledně posouzení všech staveb jako veřejně
přístupných účelových komunikací označil za nedůvodnou, přestože kumulaci všech
zákonných znaků veřejně přístupné účelové komunikace řádně nezkoumal a žalobce
je u většiny ani netvrdil. Otázku posouzení veřejně přístupné účelové
komunikace tak vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazuje na
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4003/2009 a 22 Cdo 2178/2012).
9. Dodává, že tvrzení o vybudování předmětných zpevněných ploch v letech
1992-1993 nebylo nesporné, jak odvolací soud uvedl. V odůvodnění zároveň
odvolací soud uvádí, že zpevněné plochy vznikly v 50. letech minulého století,
v 70. letech byly rozšířeny a upraveny a v roce 1992 jen opravovány a
modernizovány. To činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Odvolací
soud rovněž vycházel z fotografií, které neodpovídají fotografiím v příloze
znaleckého posudku, nejde tedy o fotografie v originále protokolu o zkoušce.
Žalovaná vznesla námitku proti jejich pravosti a správnosti, postup odvolacího
soudu považuje za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2727/1999. Přestože žaloba neobsahovala dostatečná tvrzení tak, aby bylo jasné,
které povrchy byly vybudovány zcela nově a u kterých šlo o opravu původních
živičných povrchů, a sám žalobce tvrdil, že vybudoval „naprostou většinu“ a že
„naprostá většina“ přestavuje veřejně přístupné účelové komunikace, odvolací
soud rozhodl o všech površích, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
10. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl, neboť otázka podmínek pro posouzení stavby jako samostatné věci byla
vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu. Jednou z podmínek pro vyslovení závěru o samostatnosti stavby je
zjistitelnost, kde končí pozemek a začíná stavba. Odvolací soud dospěl k
závěru, že hranice mezi dopravními stavbami a „zemskou plání“ není jasná, a
zohlednil dále kritérium právní a hospodářské praxe a obecné (ne)účelnosti
existence různých právních vztahů k pozemku a k objektům na něm se
nacházejícím. Otázka, zda je mezi stavbami (zpevněnými plochami) a „zemskou
plání“ jasná hranice a za jakých podmínek lze takovou hranici považovat za
jasnou, není otázkou právní, ale skutkovou, skutkový přezkum dovolacím soudem
však není přípustný. Adjektivum „jasná“ vyjadřuje nepochybnou určitelnost, kde
končí právní panství vlastníka pozemku a začíná právní panství vlastníka
stavby, není-li součástí pozemku. Poukazuje také na to, že žalovaná označuje
tuto otázku za dosud neřešenou, zároveň však namítá, že jasnost hranice byla
posouzena „zcela mimo rámec určený ustálenou judikaturou NS“, přípustnost
dovolání tak co do jednotlivých podmínek vzájemně vylučuje. Podrobně se
vyjadřuje k rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která v dovolání
odkazuje žalovaná. Dodává, že „promícháním“ vrstev má odvolací soud na mysli
stav, kdy výsledkem vtlačování vrstvy stavebního materiálu do zemního pláště
došlo k jejich promísení. Nejde o odborný závěr, i podle nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2280/18 postačí pouhé vizuální posouzení.
III.
Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Otázka posouzení znaků veřejně přístupné účelové komunikace
přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil. Povahu komunikací považoval za právně nerozhodnou a závěr
o tom, že všechny zpevněné povrchy jsou součástí pozemku ve vlastnictví
žalobce, neopíral ani o zjištění, které z těchto ploch byly vybudovány nově a u
kterých šlo jen o opravu původního povrchu. Dovolací soud pro úplnost dodává,
že soud sice může posoudit otázku, zda jde o veřejnou účelovou komunikaci, jako
otázku předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož
rozhodnutí by v takovém případě bylo třeba vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.;
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007).
15. Dovolání žalované je přesto přípustné a rovněž důvodné, neboť otázku
samostatnosti staveb posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že k vybudování
zpevněných ploch došlo v letech 1992-1993, zda jde osamostatnou věc je proto
třeba posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028
odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].
17. Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby
spojené se zemí pevným základem.
18. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle
její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
19. Podle § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.
20. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních
předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v
den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo
k pozemku táž osoba.
21. Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98
(publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení
obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného
předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a
jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy
jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy
ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je
pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako
výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem
občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné
věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22
Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), ze
dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo
2682/2008, nebo jeho usnesení ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022,
dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz
].
22. V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, č. j. 22 Cdo 1238/2020, se Nejvyšší
soudu vyjádřil ke kritériím pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební
činnosti člověka, který má materiální podstatu. Stavba je samostatná masa
materiálu odlišného od okolního pozemku, musí být vůči okolnímu pozemku
vymezitelná, má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se
kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě
zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.
23. Stejné obecné typické znaky stavby v občanskoprávním smyslu uvádí i
současná odborná literatura, která při jejich formulaci zdůrazňuje následující
typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnost člověka, 2) má
materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou
hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž
některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře
na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu
na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2021, s. 300 a tam uvedená literatura}.
24. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, Nejvyšší
soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro
určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke
zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné
účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se
nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a
tedy za stavbu podle občanského práva.
25. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku
samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015,
sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy
konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí
odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo
není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu
občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku
takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z
hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc
individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle
jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné
věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný
předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný
pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební
činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým
komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28
Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13,
dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II).
26. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je
součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné
případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze
dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá
možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly
zjevně nepřiměřené nebo nedostatečně odůvodněné. Tato okolnost také zpravidla
ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při
formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o
součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z
výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování
konkrétních sporů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn.
22 Cdo 1143/2014).
27. Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy
neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje
posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých
materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde
působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí
pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek
apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022).
28. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že sporné zpevněné povrchy
nejsou samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu, na zjištění, že části
spodní vrstvy stavebních materiálů (štěrk a štěrkopísek) jsou promíchány s
materiálem zemského povrchu (hlínou), a hranice mezi pozemkem a stavbou tak
není jasná.
29. Vymezitelnost stavby vůči okolnímu povrchu je pouze jedním ze znaků
stavby. Možnost rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, se přitom
netýká jen té části pozemku, který je stavbou zastavěn, ale i okolních,
nezastavěných částí pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019, k odlišení vzletové a přistávací dráhy
letiště od travnatých ploch okolního terénu). Zda je mezi pozemkem a stavbou
jasná hranice, tedy zda lze rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, je
otázkou skutkovou. Hranice mezi stavbou a pozemkem by měla být relativně ostrá,
pro účely vymezení stavby se však i nikoli milimetrové vymezení jeví jako
dostatečné [viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář.
Svazek III (§ 419 až 654). 1. vydání Praha: Leges, 2014, s. 264]. Nelze
vyloučit ani navrstvení materiálu, který se součástí pozemku stane, v rámci
přípravy pozemku pro umístění samotné stavby. Zřetelnost hranice stavby nelze
proto bez dalšího dovozovat jen z nepravidelného proniknutí stavebního
materiálu do zemského povrchu pod stavbou.
30. Pokud tedy odvolací soud vyšel pouze ze zjištění, že materiál
nejspodnější z více vrstev zpevněné plochy je smísen s materiálem zemského
povrchu, a nevzal v úvahu vymezitelnost stavby vůči okolí i v jejích dalších
částech ani zjištěné stavebně-technické provedení a nezabýval se ani funkcí
zpevněných ploch a pozemků, na kterých jsou umístěny, nevzal v potaz všechna
právně významná kritéria, což prozatím neumožňuje učinit závěr o tom, že
zpevnění povrchů se stalo součástí pozemků.
31. Další důvody, kterými odvolací soud podpořil svůj závěr o tom, že
předmětné zpevněné povrchy představují součást pozemku, vycházejí ze
skutečností, které po provedeném dokazování nebo z nesporného tvrzení účastníků
nezjistil ani soud prvního stupně ani odvolací soud (soustavná údržba ploch ze
strany žalobce, úmysl smluvních stran nájemní smlouvy o pronájmu pozemků a
legitimní očekávání vlastníka pozemků a zhotovitele). Rozpor odlišného
vlastnictví pozemku a stavby s potřebou právní a hospodářské praxe navíc
odvolací soud opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp.
zn. 22 Cdo 1238/2020, který se však týká posouzení samostatnosti stavby v
průběhu jejího zhotovování, nikoli stavby dokončené, a podle kterého může
potřebě právní a hospodářské praxe odpovídat posouzení rozestavěné stavby jako
samostatné jak u stavby zhotovované na cizím pozemku, tak u stavby zhotovované
na pozemku zhotovitele. Ani tyto úvahy odvolacího soudu proto pro
nedostatečnost v dovolacím přezkumu neobstojí.
V. Závěr
32. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním
posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal.
Nejvyšší soud se proto dalšími dovolacími námitkami pro nadbytečnost nezabýval,
a aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu