USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce E.
S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou,
advokátkou se sídlem v Příbrami III, Komenského náměstí 289, proti žalované
České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované AIR STATION s. r. o., IČO:
28410513, se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Žitavského 496, zastoupené Mgr.
Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
807/64, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 16 C 118/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
17. ledna 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12.
2017, č. j. 16 C 118/2009-858, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018,
č. j. 16 C 118/2009-906, výrokem I. určil, že živičné plochy na pozemcích č.
parcelní XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY na LV č. XY, představují část
vzletové a přistávací dráhy letiště a jsou součástí těchto pozemků. Výrokem II.
uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost uhradit společně a nerozdílně
České republice na účet Okresního soudu v Příbrami částku 80 424,35 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem III. rozhodl o povinnosti
žalované a vedlejší účastnice uhradit společně a nerozdílně žalobci náklady
řízení 66 273 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované a vedlejší
účastnice rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 225/2018-1064, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že živičné plochy na
pozemcích parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY na LV č. XY,
představují část vzletové a přistávací dráhy letiště a jsou součástí těchto
pozemků, zamítl (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Příbrami na náhradě nákladů státu částku 80 424,35 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále mu uložil povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 008 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a rovněž žalobci uložil
povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně částku 45 235 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na
jejich náhradu částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a
vedlejší účastnici na straně žalované na jejich náhradu částku 23 695 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení právní otázky, zda je část asfaltové vzletové a přistávací dráhy letiště
XY, která se nachází na pozemcích žalobce, součástí těchto pozemků (jejich
zpracovaným povrchem), či zda se jedná o samostatnou věc ve smyslu
občanskoprávním. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V obsáhlém dovolání poukazuje na rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu zabývající se problematikou posouzení, zdali určitá věc
podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu či je toliko
součástí či příslušenstvím jiné věci. Za nesprávný považuje především závěr
odvolacího soudu, „že je určitelná jasná hranice, kde končí pozemek a kde
začíná stavba, což vyplývá i z prováděných sond“. Namítá, že takový závěr
nevyplývá ani ze znaleckého posudku Ing. Františka Luxemburka, CSc. Navrhuje
odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to až do nabytí právní moci
rozhodnutí o dovolání. Podle jeho mínění mu může neprodlený výkon rozhodnutí
způsobit závažnou újmu a nenávratný zásah do jeho práv, přitom žalovanému ani
vedlejšímu účastníkovi tím nebude způsobena žádná újma. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek za správný. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně zamítnuto. Rovněž podle
ní nejsou splněny podmínky pro dovolatelem podaný návrh na odklad
vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Také vedlejší účastnice považuje návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
rozsudku odvolacího soudu za nedůvodný. Podle jejího názoru byla otázka právní
povahy vzletové a přistávací dráhy řešena odvolacím soudem v souladu se
stávající judikaturní praxí dovolacího soudu. Dovolání proto není důvodné a
navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke skutečnostem rozhodným
pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstatou dovolání je kritika závěru odvolacího soudu, že stavba letištní dráhy
je samostatnou věcí v právním slova smyslu a není součástí pozemků, na kterých
stojí. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené právní
otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku
samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015,
sp. zn. I. ÚS 3143/13, který byl vydán v této věci, a ve kterém uvedl, že
klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním
ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek
stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů
(stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava
povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za
samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat
každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno
řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o
charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu
jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob
zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku
stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k
účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS
2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.). Označená rozhodnutí
dovolacího soudu, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou
zveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Právě v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší
soud dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro
určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke
zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné
účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se
nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a
tedy za stavbu podle občanského práva. Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud
výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba,
která není věcí podle § 119 obč. zák., resp.
nyní podle výjimek ze
superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.), je
zpravidla součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí
pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy
stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze
dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy
toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato
okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů,
proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či
naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností
konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává
základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních
vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení
každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy
týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl
zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího
řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán
a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). V posuzované věci soud prvního stupně na základě pokynu Nejvyšší soudu, který
byl obsažen v jeho rozhodnutí z 26. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 1487/2015- 323,
prováděl dokazování za účelem zjištění přesné struktury jednotlivých vrstev
vzletové a přistávací dráhy a technologických detailů provedení, včetně
odvodnění předmětné dráhy tak, aby bylo na jisto postaveno, zda vybudováním
vzletové a přistávací dráhy šlo pouze o zpracování povrchu pozemku, či o stavbu
v právním slova smyslu jako samostatnou věc. Za tímto účelem nechal vypracovat
znalecký posudek z oboru stavebnictví, odvětví dopravních staveb, doc. Ing. Františkem Luxemburkem, CSc.
Na základě provedeného dokazování pak dospěl k
závěru, že vzletová a přistávací dráha je součástí pozemků, na nichž je
vystavěna a nejde o samostatnou věc v právním slova smyslu, neboť není možné
určit hranici mezi pozemky a stavební činností vybudovanou stavbou vzletové a
přistávací dráhy. I když vzletová a přistávací dráha byla vybudována stavební
činností, nedošlo k vytvoření samostatné věci, kterou by bylo možné oddělit od
věci hlavní. Šlo fakticky pouze o zpracování pozemků stavební činností
předchůdce žalovaného, kdy výsledkem není věc v právním smyslu, tedy předmět
způsobilý občanskoprávních vztahů. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyšel i odvolací soud,
který nepovažoval za potřebné opakovat provedené důkazy či doplňovat
dokazování, naopak zdůraznil, že nemá pochybnosti o závěrech znaleckého
zkoumání, včetně sondami odebraných vzorků, z nichž vyplývá složení a tloušťka
jednotlivých vrstev tvořících stavbu letištní dráhy. Neztotožnil se však již s
právním závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo pouhé zpracování pozemků
stavební činností. Poukázal na to, že letištní dráha je tvořena vrstvami materiálu, který byl na
zemní pláň při výstavbě navezen a zde stavebně zpracován. Z těchto materiálů se
v přírodě běžně vyskytují písek jílovitý, štěrk jílovitý a jíl s nízkou
plasticitou, naproti tomu štěrk s příměsí jednozrnné zeminy, štěrk špatně
zrněný, penetrační makadam a asfaltový kryt jsou materiály, které musely být na
stavbu dovezeny a zde zpracovány. Uvedl, že byla zjištěna přesná struktura
všech stavebních vrstev včetně jednotlivých technologických detailů provedení
letištní dráhy, kterou tvoří pás o celkové síle 520 až 890 mm tvořený
asfaltovým krytem o síle 150 - 210 mm, pod kterým se nachází vrstva
penetračního asfaltového makadamu a pod ní nestmelená vrstva drceného kameniva
(štěrku či písku) a zahliněného kameniva či jílového písku na zemní pláni. Zohlednil rovněž, že bylo vybudováno alespoň zčásti funkční odvodnění vzletové
a přistávací letištní dráhy. Odvolací soud poté uzavřel, že stavební provedení zpevněných ploch tvořících
letištní dráhu na pozemcích ve vlastnictví žalobce umožňuje určit jasnou
hranici, kde končí pozemky a kde začíná samotná stavba letištní dráhy. Stavba
letištní dráhy je jednoznačně ohraničena tělesem letištní dráhy, tvořeného
pásem asfaltového povrchu, kterým je zřetelně odlišena (ohraničena) od
ostatních (travnatých) ploch okolního terénu. Materiály, ze kterých je letištní
dráha tvořena, jsou technicky zpracované a bez zásahu člověka se nemohou v
přírodě nacházet. Výsledkem této stavební činnosti je proto nemovitá věc
(stavba) v právním smyslu, jako předmět způsobilý občanskoprávních vztahů. Svůj
závěr odůvodnil tím, že je objektivně zjistitelné, ve kterých konkrétních
místech se nacházejí jednotlivé vrstvy letištní dráhy. Skutečnost, že v
jednotlivých sondách byly zjištěny různé tloušťky jednotlivých vrstev
konstrukce a že se zemní pláň nacházela v různé hloubce pod nimi, nebrání
existenci stavby jako samostatné věci, neboť se jedná o obvyklou vlastnost
staveb spojených pevně se zemským povrchem.
Obdobně u staveb silnic a dálnic se
nacházejí jejich jednotlivé vrstvy v různých hloubkách podle technického
provedení konkrétní stavby a terénu v místě, vyžadujícího konkrétní stavebně
technické provedení. Tomu je nutno přizpůsobit projekt stavby o použité
technologie, např. na tvrdém podloží lze stavbu založit a provést jiným
způsobem než na podloží nestabilním. Nelze požadovat, aby stavba letištní dráhy
o délce přesahující dva kilometry byla v celém rozsahu shodná, ale musí zejména
splňovat požadavky kladené na takový typ staveb – mít odpovídající kvalitu
povrchu a potřebnou únosnost umožňující splnění účelu takovéto stavby – startů
a přistání letadel. Takové typy staveb jsou pevně srostlé s pozemky, mohou se i
vlivem přírodních sil vzájemně ovlivňovat, ale podstatné je, že je určitelná
jasná hranice, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba, což vyplývá i z
provedených sond. Není významné, že jednotlivé vrstvy nejsou stále ve stejné
hloubce a nemají shodnou tloušťku, ale že se jedná o vrstvy zjevně určitelné. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a uzavřel, že v dovolacím
přezkumu obstojí. Odvolací soud závěry o tom, zda půjde již o stavbu jako
samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob
zpracovaného pozemku, dostatečným způsobem odůvodnil a nelze je proto považovat
za zjevně nepřiměřené z hlediska zjištěného skutkového stavu. Vypořádal se
všemi podstatnými okolnostmi případu, zejména poukázal na historii i způsob
výstavby vzletové a přistávací dráhy a zohlednil technologické detaily jejího
provedení. U všech vrtaných sond se podrobně zabýval strukturou letištní dráhy
a tloušťkami jednotlivých stavebních vrstev. Zohlednil závěry znaleckého
posudku i výslechy znalce Doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc., a svědka M. P. Vysvětlil, že v případě letištních staveb je pro posouzení jejich právní povahy
rozhodné rovněž individuální posouzení charakteru stavby a jejího stavebního
provedení. Poukázal proto i na skutečnost, že v případě posuzované letištní
dráhy se jedná o významnou dopravní stavbu, která vznikla rozsáhlou a náročnou
stavební činností a dosud je schopna plnit svůj účel. Pokud za těchto okolností
nepovažoval stavební provedení vzletové a přistávací dráhy na pozemcích ve
vlastnictví žalobce za pouhé zpevnění povrchu pozemku vrstvením přírodních
materiálů, nýbrž dospěl k závěru, že půjde již o stavbu jako samostatný předmět
občanskoprávních vztahů, nelze jeho úvahám o charakteru sporné věci nic
vytknout a jeho závěry ani nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud
tak dostál ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu i závěrům obsaženým v
nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny
předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná a
vedlejší účastnice na straně žalované domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce.