22 Cdo 1914/2024

22 Cdo 1914/2024-1097

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. Michaelou Topolánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o vypořádání společného jmění manželů a o vzájemné žalobě na vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 304/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2004, č. j. 13 Co 90/2023-1024,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 31 896 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Michaely Topolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 33 C 304/2018-902, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2022, č. j. 33 C 304/2018-909, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 33 C 304/2018-967, ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY; motorové vozidlo tovární značky Ford Focus registrační značka XY; přípojné vozidlo registrační značka XY; další movité věci blíže v tomto výroku specifikované; pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností mBank, SA, IČO 27943445, číslo účtu XY, ve výši 604,40 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 1103803067 uzavřené s obchodní společností ČSOB pojišťovna a.

s., ve výši 27 407 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 1103803010 uzavřené s obchodní společností ČSOB pojišťovna a. s., ve výši 10 371 Kč; pohledávku ze smlouvy o penzijním připojištění číslo 1200737452 uzavřené s obchodní společností Generali penzijní společnost, a. s., IČO 61858692, ve výši 56 216,34 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 6644612313 uzavřené s obchodní společností Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, ve výši 48 825 Kč a dluh z kontokorentního úvěru na účtu číslo XY vedeného obchodní společností Česká spořitelna, a.s.

IČO 45244782, ve výši 12347,92 Kč. Do vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, to vše v katastrálním území XY; movité věci blíže v tomto výroku specifikované; pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností Česká spořitelna, a. s. IČO 45244782, ve výši 6 256,37 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 013868621 uzavřené s obchodní společností Allianz penzijní společnost a. s., IČO 25612603, ve výši 68 563,10 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění částku 4 461 419 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I).

Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 40 733,71 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 40 733,71 Kč (výrok IV).

2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 1. 2004, č. j. 13 Co 90/2023-1024, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2024, č. j. 13 C 90/2023-1035, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY; motorové vozidlo tovární značky Ford Focus registrační značka XY; přípojné vozidlo registrační značka XY; movité věci blíže v tomto výroku specifikované; pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností mBank, SA, IČO 27943445, číslo účtu XY, ve výši 604,40 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 1103803067 uzavřené s obchodní společností ČSOB pojišťovna a.

s., ve výši 27

407 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 1103803010 uzavřené s obchodní společností ČSOB pojišťovna a. s., ve výši 10 371 Kč; pohledávku ze smlouvy o penzijním připojištění číslo 1200737452 uzavřené s obchodní společností Generali penzijní společnost, a. s., IČO 61858692, ve výši 56 216,34 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 6644612313 uzavřené s obchodní společností Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, ve výši 48 825 Kč. Do vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. XY a pozemek parc.

č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, to vše v katastrálním území XY; movité věci blíže v tomto výroku specifikované; pohledávku ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností Česká spořitelna, a. s. IČO 45244782, ve výši 6 256,37 Kč; pohledávku z pojistné smlouvy číslo 013868621 uzavřené s obchodní společností Allianz penzijní společnost a. s., IČO 25612603, ve výši 68 563,10 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění částku 4 416 740 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vypořádání pohledávky ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností Česká spořitelna, a. s., IČO 45244782, sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha, číslo účtu XY, ve výši 26 087,43 Kč; dluh z kontokorentního úvěru na účtu číslo XY vedeného obchodní společností Česká spořitelna, a. s. IČO 45244782, sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha, ve výši 12 367,92 Kč; částky 448 567,16 Kč, kterou měl žalobce ze svého výhradního majetku vynaložit na společný majetek; částky 200 000 Kč, kterou měl žalobce ze svého výhradního majetku vynaložit na společný majetek.

Zamítl i vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala vypořádání částky 5 013 Kč, kterou měla žalovaná ze svého výhradního majetku vynaložit na společný majetek; částky 25 000 Kč, kterou žalobce převedl z účtu číslo XY na účet číslo XY; částky 10 500 Kč, kterou žalobce převedl z účtu číslo XY na účet číslo XY; částky 140 000 Kč, která měla být žalobci vyplacena na mzdě za dobu od 1. 3. 2016; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti ČSOB pojišťovna a. s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, 530 02 Pardubice, z pojistné smlouvy číslo 1103803067; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti ČSOB pojišťovna a.

s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, 530 02 Pardubice, z pojistné smlouvy číslo 1103803010; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha, z pojistné smlouvy číslo 6644612313; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti Generali penzijní fond, a. s., z pojistné smlouvy číslo 9590136447; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti Penzijní společnost České spořitelny ze smlouvy číslo 9100737452; plnění vyplaceného žalobci od obchodní společnosti Generali penzijní fond, a.

s., z pojistné smlouvy číslo 1200737454; pohledávky ze smlouvy o účtu vedeném obchodní společností MONETA Money Bank, a.s.

IČO 25672720, se sídlem Vyskočilova 1442/1b, 140 00 Praha, číslo účtu XY (výrok I). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), a také o tom, že žádný z účastníků řízení o vzájemné žalobě nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 733,71 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a žalované uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 733,71 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen

4. Vymezuje následující právní otázky: A) „Uplatní se v civilním řízení, jehož předmětem je vypořádání společného jmění manželů, v případě podání odvolání pouze jedním z účastníků soudního řízení, zásada zákazu změny k horšímu (prohibitio reformationis in peius)? Jestliže se zásada zákazu změny k horšímu v civilním řízení, jehož předmětem je vypořádání společného jmění manželů, uplatní, poruší odvolací soud zásadu zákazu změny k horšímu také přiznáním nižší částky vypořádání na vyrovnání podílu než kterou účastníku řízení, který odvolání podal, přiznal soud prvního stupně? Jestliže se zásada zákazu změny k horšímu v civilním řízení, jehož předmětem je vypořádání společného jmění manželů, uplatní, poruší odvolací soud zásadu zákazu změny k horšímu také tehdy, když vychází z jiného právního posouzení věci nežli soud prvního stupně, tedy tehdy když odvolací soud jednu z položek vypořádávaného společného jmění manželů posoudí jako položku, kterou v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádat nelze, ačkoliv soud prvního stupně tuto položku posoudil jako vnos toho účastníka řízení, který podal odvolání?“

5. Tvrdí, že při řešení uvedených otázek procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 1619/2023 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3082/2023. B) „Jestliže se chce odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které soud prvního stupně učinil na základě výpovědi svědka, je povinen ve smyslu ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. důkaz svědeckou výpovědí opakovat tak, aby byla zachována zásada bezprostřednosti svědecké výpovědi a aby měl zajištěn rovnocenný podklad pro zhodnocení svědeckého důkazu?“

6. Domnívá se, že i při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3177/2022. C) „Platí v řízení o vypořádání společného jmění manželů pravidlo, dle kterého platí, že se věci movité i nemovité rozdělují mezi účastníky tohoto řízení tak, aby částka vypořádání, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit tomu druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší?“ „A jestliže ano, jsou dána kritéria, ve kterých případech se k této zásadě již nepřihlíží? A jaká tato kritéria jsou?“

7. Také při řešení této otázky hmotného práva se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014. Otázka kritérií přitom podle názoru dovolatele doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. D) „Je povinností soudu provést opakovaná poučení účastníka řízení podle ust. § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř., jestliže již tento účastník řízení k poučení soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. doplnil svá skutková tvrzení a soud případně provedl tímto účastníkem navržené důkazní prostředky, avšak doplnění skutkových tvrzení a návrhy důkazních prostředků se následně ukáží jako nedostatečné pro unesení břemene tvrzení a břemene důkazního?“

8. Při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021. E) „Je povinností odvolacího soudu plynoucí z ust. § 211 a § 157 o.s.ř. se v odůvodnění rozsudku vypořádat se všemi relevantními odvolacími námitkami žalované?“

9. Při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nálezové judikatury Ústavního soudu představované nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021. F) „Jaká je míra důkazu v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže je tvrzen vnos z výlučného vlastnictví jednoho z účastníků řízení do společného jmění manželů, který je tvořen finančními prostředky, které tento účastník řízení obdržel do svého výlučného vlastnictví darem? Tedy jaká je míra povinnosti účastníka řízení tvrdit a prokázat, že tyto finanční prostředky obdržel (zda, kde, kdy, jakým způsobem a od koho), tedy dostal do sféry své dispozice, a následně je určitým způsobem vnesl do společného jmění manželů (zda, kde, kdy, jakým způsobem a od koho)?“

10. Podle dovolatele ani tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. G) „Jestliže jeden z účastníků řízení o vypořádání společného jmění manželů tvrdí, že druhý z účastníků řízení tak zvaně ze společného jmění manželů odklonil majetek, je na straně tohoto účastníka řízení povinnost tvrdit, o jaký konkrétní majetek šlo a jak konkrétně byl druhým účastníkem řízení odkloněn? A jestliže ano, postačuje v případě, že účastník řízení tvrdí, že druhý z účastníků řízení tak zvaně odklonil finanční prostředky převodem ze svého bankovního účtu na bankovní účet jiný pro naplnění podmínky dostatečné určitosti tvrzení, že druhý účastník řízení z konkrétního bankovního účtu „postupně pro svoji potřebu vybíral peníze“? Tedy vyplývá z tvrzení „postupně pro svoji potřebu vybíral peníze“ tvrzení o tak zvaném odklonu finančních prostředků ze společného jmění manželů?“

11. Rovněž tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

12. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se podrobně vyjádřila k tvrzeným dovolacím důvodům žalobce a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 o. s. ř.).

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

16. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. K otázce ad A

17. Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud přijal výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o.

s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek).

Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18 (toto usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).

18. V posuzované věci šlo o to, že odvolací soud toliko k odvolání žalobce snížil výši vypořádacího podílu z částky 4 461 419 Kč Kč přiznané žalobci (dovolateli) soudem prvního stupně na částku 4 416 740 Kč, čímž podle dovolatele porušil v odkazovaných rozhodnutích traktovaný zákaz reformatio in peius, jenž se uplatní i v poměrech civilního řízení. S touto změnou části věcného výroku o vypořádání společného jmění účastníků řízení spojil žalobce dovolací argumentaci o nerespektování zákazu reformatio in peius, v jejíchž intencích vymezil mimo jiné otázku, zda lze v rámci rozhodnutí o odvolání v civilním řízení o vypořádání společného jmění manželů prolomit zásadu zákazu změny k horšímu. Ač tedy byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4 416 740 Kč, tedy vyšší než odpovídá hodnotovému censu uvedenému v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích námitek proti nerespektování zákazu reformatio in peius žalobce nebrojí (a logicky ani nemůže brojit) proti částce, jejíž výplatu mu rozhodnutí odvolacího soudu proti žalované přiznává, ale proti rozdílu mezi výší vypořádacího podílu podle rozsudku soudu prvního stupně na straně jedné a podle dovoláním dotčeného rozsudku na straně druhé, tj. ohledně částky 44 679 Kč. Právě tento rozdíl je totiž v rozsahu dovolací argumentace o nerespektování „zákazu změny k horšímu“ námitkami dovolatele postižen. Jinými slovy řečeno, pokud by žalobce napadl dovoláním měnící část výroku I rozsudku odvolacího soudu jako celek, ač to zjevně v úmyslu mít nemohl, neboť v rozsahu částky 4 416 740 Kč, byl ve věci procesně úspěšný, pak by nemohlo být dovolání v této části přípustné subjektivně. Částka, k jejíž výplatě je žalovaná povinna, totiž nezakládá stav újmy na právech dovolatele, jež by byla odčinitelná tím, že by takovou část výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil nebo změnil (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000); dovolací soud proto uzavírá, že byla-li dovoláním napadena část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 44 679 Kč (v rozsahu řešené právní otázky zákazu reformatio in peius v civilním sporném řízení), a nejde-li o věc vyplývající ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy a ani o nárok z pracovněprávního vztahu, není dovolání částečně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení celkové částky 4 416 740 Kč.

19. Dovolání žalobce ovšem není přípustné ani v intencích § 237 o. s. ř.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce ad B

21. Námitka, že odvolací soud učinil odlišný závěr na podkladě skutečností zjištěných soudem prvního stupně, aniž by provedené důkazy zopakoval, není důvodná. Odvolací soud může zopakovat dokazování na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nicméně v projednávané věci odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění i stejného právního posouzení jako soud prvního stupně, tedy, že otec žalobce daroval dětem žalobce a žalované (svým vnukům) 200 000 Kč a zároveň, že při darování projevil vůli, aby darované peněžní prostředky byly použity ve prospěch dětí tak, že z nich bude splacen společný dluh žalobce a žalované nebo dostavba rodinného domu. Oproti soudu prvního stupně dospěl pouze k odlišnému právnímu závěru, že jestliže peněžní prostředky byly majetkem společných dětí žalobce a žalované, nemohly představovat vnos z výhradního majetku žalobce na společný majetek účastníků. V takovém případě však odvolací soud nemusel opakovat dokazování ke skutečnostem, které posoudil shodně se závěry soudu prvního stupně (tedy, že částku 200 000 Kč daroval otec žalobce svým vnukům). K otázkám ad C, v nichž dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o přikázání domu č. p. 849 a pozemků parc. č. 648/6 a parc. č. 648/147 do vlastnictví žalované:

22. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolací soud se jimi ve své rozhodovací praxi již zabýval a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souzené věci neodchýlil.

23. Soudní praxe se při vypořádání SJM dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu byla, pokud možno, co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla, pokud možno, co nejnižší, není ovšem sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006).

24. V poměrech projednávané věci odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, jaká kritéria bral při vypořádání domu s pozemky ve shodě se závěry soudu prvního stupně v úvahu a objasnil důvody, pro které akcentoval některé z kritérií ve prospěch jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované. Rovněž k námitkám žalobce podrobně vysvětlil, že dům s pozemky představují jedinou finančně významnou položkou ve vypořádání, a že proto objektivně nelze tyto položky vypořádat tak, aby byl podíl na vypořádání co nejnižší (viz bod 20 a 21 odůvodnění). Jeho úvahy, jimiž podpořil zvolený způsob vypořádání nemovitých věcí, pak nejsou zjevně nepřiměřené; dovolací soud proto neshledává důvod pro jejich zpochybnění (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, nebo ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011). K otázce ad D týkající se námitky nedostatečného poučení soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. 25. „Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy“ (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). „Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy“ (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).

26. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl).

27. Nesplnění poučovací povinnosti spatřuje žalobce v tom, že nebyl soudem prvního stupně poučen, aby prokázal, jak naložil s částkou 1 569 000 Kč získanou prodejem bytu, kterou uplatnil jako vnos na společný majetek. Odvolací soud se námitkou žalobce vznesenou v odvolání zabýval (viz bod 46 až 54 rozsudku odvolacího soudu) a uzavřel, že žalobce uplatnil v žalobě částku 1 569 504 Kč jako požadavek na vypořádaní vnosu ze svého výhradního majetku (peněžní prostředky získané za prodej bytu v jeho výhradním majetku), který vynaložil na společný majetek (společný dluh). V žalobě však pouze neurčitě uvedl, že tyto peněžní prostředky byly použity na výstavbu rodinného domu se zahradou. Proto byl soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení tak, aby zcela jasně a konkrétně uvedl, jakým způsobem bylo naloženo s částkou, kterou získal za prodej bytu ve svém výlučném vlastnictví. Následně žalobce ve svém podání z 29. 3. 2021 uvedl pouze to, že z částky za prodej bytu ve výši 1 521 930 Kč byl zaplacen společný hypoteční úvěr ve výši 1 120 936 Kč a zbývající částka z prodeje bytu „byla ponechána pro splacení úvěru“, aniž by blíže upřesnil, jak bylo se zbývající částkou naloženo. Rovněž žalobce nevysvětlil rozpor v tvrzení o výši vnosu (1 569 504 Kč) a tvrzení o výši kupní ceny, kterou za prodej bytu obdržel (1 521 930 Kč).

28. Odvolací soud potom správně vysvětlil, že za této procesní situace, kdy žalobce přes poskytnuté poučení nedoplnil potřebná skutková tvrzení (ve vztahu k částce 448 567,16 Kč), nelze soudu prvního stupně vytýkat, že žalobce znovu nepoučil o jeho procesních povinnostech. Toto poučení by byl soud prvního stupně povinen poskytnout pouze v situaci, pokud by žalobce uvedl, kdy a jakým konkrétním způsobem byla sporná částka 448 567,16 Kč vynaložena na společný majetek. V důsledku absence těchto skutkových tvrzení odpadla soudu povinnost poskytnout poučení o povinnosti důkazní.

29. Námitky dovolatele ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání a odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K otázkám ad E a ad F, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, nevypořádal se všemi vznesenými námitkami (§ 211 a § 157 o.s.ř.), že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že nesprávně posoudil „míru“ důkazů.

30. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami, že vydané rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vzešlo z řízení trpícího vadami, pak nelze než připomenout, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); ani vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 věta právní o. s. ř.) a přípustnost dovolání také založit nemohou. Toliko pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2, za použití § 211 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

31. Pokud jde o tvrzení vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces, lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů dovolatel nemohl být postupem soudů v dané věci zkrácen na svých právech chráněných Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. K otázce ad G:

32. Přípustnost dovolání nemůže založit ani další dovolatelem předestřená námitka, že žalovaná v prekluzivní lhůtě tří let od zániku manželství dostatečně určitě nevymezila tvrzené odklony žalobce z bankovních účtů a soud k nim proto neměl přihlížet. Je přitom nutné zohlednit, že odvolací soud učinil předmětem vypořádání pouze žalovanou tvrzený odklon peněžních prostředků z účtu vedeném u České spořitelny. a. s. č. XY.

33. Dovolací soud vychází z ustálené rozhodovací praxe, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).

34. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“

35. Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny.

36. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda součást SJM navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3840/2018).

37. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008). V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).

38. V usnesení ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení.

39. V posuzované věci je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že k zániku společného jmění manželů (účastníků) došlo dne 2. 7. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků. Žalovaná v podání ze dne 6. 5. 2019, doručeném soudu prvního stupně dne 9. 5. 2019, mimo jiné uvedla, že žalobce od ledna 2015 znemožnil žalované přístup k účtu vedeném na jeho jméno u České spořitelny, a. s. č. XY, nesdělil jí heslo k internetovému bankovnictví a postupně z něj vybíral peněžní prostředky pro svoji potřebu (viz č. l. 66 vyjádření k žalobě a vzájemná žaloba). Odvolací soud přitom zjistil, že žalobce z tohoto účtu od listopadu 2015 do února 2016 převedl bez souhlasu žalované celkem 95 000 Kč na účet své přítelkyně s níž sdílel společnou domácnost, a že jeho přítelkyně později část finančních prostředků představujících částku 25 000 Kč vrátila zpět na účet č. XY. Odvolací soud proto zbylých 70 000 Kč vypořádal jako součást společného jmění manželů.

40. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nemá dovolací soud pochybnost o tom, že se žalovaná ve svém podání z 6. 5. 2019 zjevně domáhala toho, aby se do vypořádání společného jmění manželů promítl i případný odklon peněžních prostředků z účtu žalobce vedeného u České spořitelny č. XY, že tak učinila dostatečně určitě ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství účastníků (a proto odvolací soud i tuto součást společného jmění účastníků řízení vypořádal).

41. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vymezená právní otázka již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Tudíž ani tato námitka žalobce přípustnost dovolání nezakládá.

42. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

43. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 2. 2025

Mgr. David Havlík předseda senátu