22 Cdo 2018/2024

22 Cdo 2018/2024-1090

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 15, proti žalované M. H., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 29/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, se ve výroku I, vyjma části, kterou byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku V v bodě 1 ohledně částky 1 370 496 Kč a v bodech 2 až 11, výroku II a IV ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 8 C 29/2021-584, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 8 C 29/2021-609, ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce věci blíže specifikované ve výroku I a do výlučného vlastnictví žalované věci blíže specifikované ve výroku II. Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 1 320 486,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Poté zamítl návrhy žalobce a žalované na vypořádání věcí blíže specifikovaných ve výroku IV a V a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zaniklé SJM tvoří mj. tři nemovité věci, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 9 200 000 Kč, pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 7 900 000 Kč, oba v k. ú. XY, a pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „dům č. p. XY“) v hodnotě 4 200 000 Kč. Zásadní spor mezi účastníky byl v požadavku na přikázání domu č. p. XY, který chtěli oba účastníci přikázat do svého vlastnictví. Pokud jde o vztah účastníků k domu č. p. XY a přičinění se na jeho zhotovení, soud prvního stupně přičetl oběma stejnou míru. Následně soud prvního stupně připomněl, že výchozím pravidlem vypořádání SJM je rovnost podílů, z čehož vyplývá, že SJM má být vypořádáno tak, aby částka vypořádacího podílu byla co nejnižší. Proto soud rozhodl tak, že žalobci přikázal dům č. p. XY, který v té době žalobce užíval, a žalované dům č. p. XY a dům č. p. XY, který v té době užíval její otec.

3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 Co 45/2023-1033, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III a V bodu 1 ohledně částky 3 951 Kč tak, že částka na vyrovnání podílů činí 2 518 211,10 Kč, a potvrdil ve výrocích I, II, zbývající části výroku V bodu 1 ohledně částky 1 370 496,90 Kč a v bodech 2 až 11 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

4. Odvolací soud měl za prokázanou obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 10 600 000 Kč, obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 4 000 000 Kč a obvyklou cenu domu č. p. XY ve výši 9 300 000 Kč. Vyšel ze znaleckého posudku Ing. Dany Tollingerové, která obhájila své postupy a závěry i v konfrontaci se znalcem Ing. Milanem Kroupou, z níž vyplynulo, že rozdíl v jimi stanovené ceně domu č. p. XY (byť značný) je výsledkem použití odlišné metodiky; znalci se přitom shodli na tom, že neexistuje žádná obecně závazná metodika stanovení využitelné plochy. Metoda používaná Ing. Danou Tollingerovou byla z pohledu odvolacího soudu patrně pracnější a komplikovanější pro znalkyni samotnou, než postup uplatněný Ing. Milanem Kroupou, avšak zcela transparentní, ověřitelná, srozumitelná, a pro stanovení obvyklé ceny jednoznačně využitelná.

5. I odvolací soud akcentoval, že zcela zásadní spor byl mezi účastníky ohledně způsobu rozdělení domů mezi ně, přičemž oba žádali přikázání domu č. p. XY. Přihlédl ke skutečnostem, že v domě č. p. XY dlouhodobě žije otec žalované, že dům č. p. XY dlouhodobě využívá k vlastnímu bydlení žalobce, tj. jej i opotřebovává, a žalovaná naproti tomu do něj nemá již cca od roku 2019 přístup, je vyloučena z jeho správy, neovlivňuje jeho stav a realizuje svoji bytovou potřebu jinde. Žalovaná si naopak přála pořízení domu č. p.

XY, postarala se o jeho nabytí, zajistila finanční prostředky na jeho výstavbu/rekonstrukci a obstarala projekt. Žalobce se sice podílel svou vlastní prací, což je zcela jistě nepominutelná zásluha, ale odvolací soud přesto zhodnotil vztah žalované k domu č. p. XY jako zásadnější. Zároveň žalovaná nechtěla dům č. p. XY a nebylo na místě jí ho vzhledem k okolnostem „nutit“. Podle odvolacího soudu nebylo na místě dům č. p. XY ani prodat (což by bylo zcela krajní řešení při vypořádání, kdy nelze postupovat jiným způsobem) jen proto, že v ní dlouhodobě bydlící účastník (žalobce) chce jinou nemovitost a tuto „vnucuje“ protistraně.

Jako skutečnost ve prospěch žalobce pak odvolací soud hodnotil jeho nabídku na zaplacení vyšší částky na vyrovnání podílů z titulu dobrovolného navýšení ceny domu č. p. XY nad částku stanovenou znaleckým posudkem. Ve výsledku však měl za to, že shora uvedené důvody v souhrnu převažují ohledně přikázání domu č. p. XY ve prospěch žalované, pročež jí ho přikázal a v kontextu toho přikázal žalobci dům č. p. XY.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považoval je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí jednak závisí zčásti na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak zčásti na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, popř. by měly být zčásti vyřešeny jinak. Předložil otázku, „kterému z účastníků soud přikáže do výlučného vlastnictví jednotlivé funkční celky nemovitostí, zejména pak funkční celek tvořený pozemkem parc.

č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemkem parc. č. XY v k. ů. XY“, otázku „výše vypořádacího podílu“, otázku „vypořádání závazků z refinancovaných úvěrů“, otázku „nároku žalobce na vypořádání vnosu ve výši 306 378 Kč“ a otázku „uplatnění nároku na disparitní vypořádání ve prospěch žalobce“. Jako otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou dovolatel označil otázku, jaký význam je třeba přikládat kritériu pro „faktické rozdělení věcí“ mezi účastníky, které spočívá v tom, že žalobce nabídl na vypořádání domu č. p.

XY výrazně vyšší cenu, než jaká byla zjištěna znaleckým posudkem. S ohledem na judikaturu měl podle dovolatele odvolací soud takové nabídce přiznat zcela rozhodující význam. Přípustnost dovolání pak shledal i v tom, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 925/2023, neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na prodej nemovitosti, o kterou nemá nikdo z rozvedených manželů zájem, a rozdělení výtěžku. Dále namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže nevypořádal úvěr žalobce vůči Air bank, a.

s., s odůvodněním, že se jedná o nový úvěr pořízený po zúžení SJM, neboť šlo o refinancování úvěru spadajícího do SJM. Jako další otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou tak dovolatel označil otázku, zda by mělo být na situaci, kdy nový úvěr (mimo režim SJM) je pouze refinancováním dřívějšího společného úvěru (v režimu SJM) a byl splacen jen jedním z manželů z jeho výlučných prostředků, pohlíženo jako na vnos, potažmo tzv. transformovaný vnos. Nebylo by podle něj logické takovou položku jako vnos nevypořádat, protože by takový postup vedl pouze k dalšímu navazujícímu soudnímu sporu (o vydání bezdůvodného obohacení).

Pokud by tato otázka již v judikatuře řešena byla, pak měl dovolatel za to, že je přípustnost dovolání založena tím, že by tato právní otázka měla být posouzena jinak. K otázce „nároku žalobce na vnos ve výši 306 378 Kč“ odvolacímu soudu vytkl, že formalistickým procesním postupem mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/16). Odvolacímu soudu také vytkl, že se při řešení otázky disparity podílů v neprospěch žalované založené na jejích „suspektních“ nákupech nemovitostí bezprostředně po zúžení SJM odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí 22 Cdo 2362/2018.

Poukázal také na vadu řízení spočívající v nedostatečném, vadně provedeném dokazování, neboť odvolací soud si nenechal zpracovat revizní znalecký posudek v situaci, kdy oba znalci s odlišnými znaleckými posudky byli v řízení schopni obhájit své postupy. Dále brojil proti výroku, který se týká separace nákladů řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

7. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

10. Dovolatel namítl, že za situace, kdy žádný z rozvedených manželů nemá zájem o nemovitou věc, měl odvolací soud rozhodnout o prodeji domu č. p. XY a rozdělení výtěžku.

11. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání. Odvolacímu soudu sice v době, kdy rozhodoval, nemohl být znám právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí uvedeném v dovolání, avšak jeho rozhodnutí je v rozporu s následnou judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Protože společné jmění manželů zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také „o. z.“), dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle tohoto zákona (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).

13. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

14. Podle § 712 o. z. není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.

15. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

16. Nejvyšší soud se přípustností způsobu vypořádání SJM v podobě nařízení prodeje věci s rozdělením výtěžku v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podrobně zabýval v rozsudku ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 925/2023 (dostupném stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Uvedl, že tento způsob vypořádání v poměrech SJM zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na žádném místě výslovně nevylučuje, přičemž tato možnost není ani v rozporu s vlastním účelem vypořádání SJM, respektive jeho použití není nijak vyloučeno bezpodílovým charakterem SJM, neboť účelem vypořádání společného jmění (podobně jako v případě podílového spoluvlastnictví) jistě není nutit (bývalé) manžele do vlastnictví či spoluvlastnictví věcí, které tvořily jejich společné jmění (k tomu srovnej Melzer, F., Tégl, P. § 740. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600). Tento způsob vypořádání je proto třeba připustit jako další možnost, která má vést v řízeních o vypořádání SJM ke spravedlivému uspořádání právních poměrů bývalých manželů [s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, či ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 – srovnej Králík, M. § 740 (Vypořádání rozhodnutím soudu). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 14].

17. Dále vysvětlil, že zvolit takový způsob vypořádání soudu nebrání ani skutečnost, že s tímto řešením některý z manželů (případně oba) nesouhlasí, neboť soud v řízení o vypořádání SJM není s ohledem na § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhy účastníků řízení na způsob vypořádání jednotlivých položek tvořících SJM [k tomu srovnej též stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016]. Z nesouhlasu některého z manželů s tímto způsobem vypořádání přitom nelze a priori dovozovat rozpor s účelem institutu vypořádání SJM, neboť např. i přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z manželů proti vůli druhého společně s uložením kompenzační povinnosti vůči druhému z manželů je přípustné, přičemž pouze způsobem, jakým se zde postupuje jen vůči jednomu z manželů, by se v případě prodeje věci v dražbě s rozdělením výtěžku postupovalo vůči oběma, přičemž oba manželé pozbudou své vlastnictví s tím, že mají právo na peněžní kompenzaci ve formě podílu na výtěžku z prodeje (viz Melzer, F., Tégl, P. § 740.In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 600).

18. Uvedeným rozhodnutím se tak rozšířily možnosti soudní praxe – co do možných způsobů vypořádání společného jmění – o další způsob vypořádání. Tím má mít soudní praxe další právní nástroj, který jí umožní rozumné a spravedlivé uspořádání právních poměrů bývalých manželů ve vztahu ke společnému jmění, přičemž při hledání odpovídajícího řešení pro danou konkrétní věc budou moci soudy více zohledňovat zájem či nezájem některého z manželů o danou součást společného jmění manželů, princip solventnosti i další hlediska, ke kterým přihlížela soudní praxe již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

19. Jak je uvedeno výše, účelem vypořádání společného jmění (podobně jako v případě podílového spoluvlastnictví) jistě není nutit (bývalé) manžele do vlastnictví či spoluvlastnictví věcí, které tvořily jejich společné jmění. V tomto směru Nejvyšší soud doplňuje, že zejména jde-li o společnou věc vyšší hodnoty, stejně jako v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, či rozsudek ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3294/2019) je i v případě vypořádání SJM nutné vycházet ze základního předpokladu vypořádání přikázáním věci jednomu z bývalých manželů, a to ze souhlasu manžela, kterému má být konkrétní věc do výlučného vlastnictví přikázána. Soudní praxe v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozsudku ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, sice připustila, že věc může být přikázána do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů i proti jeho vůli, současně však v témže rozhodnutí vyloučila vypořádání společného jmění manželů nařízením prodeje a rozdělením výtěžku, takže v řadě ohledů v takových případech přikázání věci i proti vůli jednoho z bývalých manželů představovalo rozumné a často i jediné možné řešení (např. tam, kde se vedle rodinného domu vypořádávaly také méně hodnotné věci užívané právě tím bývalým manželem, kterému byl přikázán do výlučného vlastnictví i rodinný dům). Jestliže však současná praxe připouští vypořádání společného jmění manželů nařízením prodeje věci a rozdělením výtěžku, je nutno při vědomí této možnosti také nahlížet na přikázání věci tomu z bývalých manželů, který o ni nemá zájem a více respektovat procesní stanovisko takového účastníka řízení, a to zejména tam, kde půjde o věci vyšší či velké hodnoty. Tím se samozřejmě nebrání v poměrech konkrétní věci snaze o nalezení vyváženého řešení tam, kde bude přicházet do úvahy zejména z toho důvodu, že předmětem vypořádání bývá obvykle značné množství součástí společného jmění manželů.

20. V projednávané věci odvolací soud přikázal dům č. p. XY žalobci za situace, kdy žalobce s tímto způsobem vypořádání nesouhlasil a navrhoval, aby byl buď přikázán žalované, nebo nařízen prodej ve veřejné dražbě a rozdělen výtěžek (viz přípis žalobce ze dne 6. 12. 2023, založen ve spise na č. l. 973 a 974, na nějž žalobce odkazoval rovněž na jednání před odvolacím soudem). Odvolací soud uvedl, že „hodnoty nabyté za trvání manželství mají být rozděleny rovnoměrně, v souladu s jejich využitelností a není na místě některou z nich prodávat (což je zcela krajní řešení při vypořádání za situace, kdy nelze postupovat jiným způsobem) jen proto, že v ní dlouhodobě bydlící účastník chce jinou nemovitost a tuto ‚vnucuje‘ protistraně“.

21. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil, i když odvolacímu soudu nelze upřít zřetelnou snahu o nalezení vyváženého uspořádání právních poměrů účastníků, přičemž navíc klíčové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 925/2023 bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud vycházel z toho, že pokud je předmětem vypořádání více nemovitých věcí umožňujících uspokojit potřebu bydlení jako jednu ze základních životních hodnot a potřeb, je vhodné uvažovat o řešení, které by zajistilo uspokojení takové potřeby oběma účastníkům řízení. Této základní úvaze nelze vytknout logický a rozumný rámec zejména tam, kde o jednotlivé nemovité věci bude mít zájem vždy alespoň jeden z účastníků nebo účastníci oba. Naproti tomu ustupuje význam uspokojení potřeby bydlení tam, kde oba účastníci vyjádří nezájem o přikázání věci nebo tam, kde při požadavku na přikázání věci není splněna podmínka solventnosti, jejíž nedostatek k dané věci nelze vykompenzovat ani celkovým vypořádáním společného jmění manželů.

22. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě úvaze o nařízení prodeje domu č. p. XY nebrání žádné okolnosti. Žalovaná od počátku řízení neměla o přikázání této nemovité věci zájem a nezájem o přikázání vyjadřuje kategoricky v odvolacím řízení také žalobce, který nařízení prodeje také navrhoval. Za této situace je zřejmé, že při případném prodeji této nemovité věci se vypořádání bude vztahovat k dalším dvěma nemovitým věcem, u nichž nemusí být uspokojena potřeba bydlení obou účastníků. S tím však musí v dané věci účastníci počítat jako s důsledkem toho, že o rodinný dům č. p. XY nemá nikdo z nich zájem. To platí v poměrech souzené věci o to více, že dům č. p. XY představuje prakticky druhou nejhodnotnější součást společného jmění, jejíž cena překračuje (podle dosavadních skutkových zjištění) 9 000 000 Kč. Ani samotná okolnost, že tuto nemovitost užívá žalobce, není podle názoru dovolacího soudu tak zásadní, aby mu byla přikázána do výlučného vlastnictví, jestliže sám vyjadřuje s přikázáním kategorický nesouhlas. Okolnost, že některé ze součástí společného jmění užívá některý z účastníků, je zcela běžná a logická a soudy k ní přihlížejí při úvaze, komu takovou věc přikázat zejména tam, kde o ni mají zájem oba účastníci, ale sama o sobě nemusí představovat důvod pro její přikázání při nesouhlasu některého z bývalých manželů.

23. Lze tak uzavřít, že pokud žalobce nesouhlasil s přikázáním domu č. p. XY do svého výlučného vlastnictví, nebylo na místě tak postupovat, a to bez ohledu na skutečnost, že to byl právě žalobce, který dům č. p. XY doposud využíval k uspokojení své bytové potřeby. Takovou součást zaniklého společného jmění manželů není na místě jednomu z bývalých manželů přikazovat, nýbrž nemá- li o ni zájem ani druhý z bývalých manželů, má soud rozhodnout o nařízení jejího prodeje a rozdělení výtěžku. Přikázal-li proto odvolací soud dům č. p. XY žalobci, zakládá se jeho rozhodnutí v této věci na nesprávném právním posouzení věci.

24. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Kasační část se netýká výroku o separaci nákladů, a dále té části rozhodnutí odvolacího soudu, kde odvolací soud potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně zamítl návrh žalované (nikoliv žalobce) na vypořádání navržených součástí společného jmění manželů. Ostatně sám dovolatel výslovně uvádí, že ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodává.

25. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).

26. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval namítanou vadou řízení týkající se postupu odvolacího soudu při zjišťování hodnoty domu č. p. XY. Pokud by však odvolací soud z jiného důvodu k nařízení prodeje domu č. p. XY a rozdělení výtěžku nepřistoupil, nechť se námitkou dovolatele zabývá, a příp. podrobněji zdůvodní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001), proč upřednostnil hodnotu domu č. p. XY zjištěnou na základě znaleckého posudku Ing. Dany Tollingerové oproti hodnotě vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Milana Kroupy, případně zváží zadání revizního znaleckého posudku, jestliže akceptoval i metodiku vyjádřenou ve znaleckém posudku Ing. Milana Kroupy.

27. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

28. Dále žalobce jako otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou předložil otázku, jaký význam je třeba přikládat kritériu pro faktické rozdělení věcí mezi účastníky, které spočívá v tom, že žalobce nabídl na vypořádání domu č. p. XY výrazně vyšší cenu, než jaká byla zjištěna znaleckým posudkem.

29. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud se jí již zabýval a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souzené věci neodchýlil.

30. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil, i když odvolacímu soudu nelze upřít zřetelnou snahu o nalezení vyváženého uspořádání právních poměrů účastníků, přičemž navíc klíčové rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 925/2023 bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu. Ten vycházel z toho, že pokud je předmětem vypořádání více nemovitých věcí umožňujících uspokojit potřebu bydlení jako jednu ze základních životních hodnot a potřeb, uvažoval o řešení, které by zajistilo uspokojení takové potřeby oběma účastníkům řízení. Této základní úvaze nelze vytknout logický a rozumný rámec zejména tam, kde o jednotlivé nemovité věci bude mít zájem vždy alespoň jeden z účastníků nebo účastníci oba. Naproti tomu ustupuje význam uspokojení potřeby bydlení tam, kde oba účastníci vyjádří nezájem o přikázání věci nebo tam, kde při požadavku na přikázání věci není splněna podmínka solventnosti, jejíž nedostatek k dané věci nelze vykompenzovat ani celkovým vypořádáním společného jmění manželů.

31. Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, soudní praxe formulovala množství hledisek rozhodných pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§ 149 odst. 3 obč. zák.), ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout. Nadále lze vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Tuto úvahu dovolací soud zpochybní pouze v případě, že bude zjevně nepřiměřená či nebude řádně odůvodněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3822/2019).

32. Při přikázání společné věci v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednomu ze spoluvlastníků Nejvyšší soud setrvale dovozuje, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016). Jinými slovy, i když podílový spoluvlastník nabídne vyšší náhradu, než jaká by odpovídala náhradě podle výše spoluvlastnického podílu z obvyklé ceny společné věci, neznamená to, že by absolutní výše takové náhrady byla rozhodujícím kritériem při úvaze o tom, komu bude věc přikázána do vlastnictví; i výši nabídnuté náhrady je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2561/2023, a mnohá další).

33. V projednávané věci odvolací soud vzal zcela správně v úvahu, že žalobce nabídl žalované vyšší částku na vyrovnání podílů z titulu dobrovolného navýšení ceny domu č. p. XY nad částku stanovenou znaleckým posudkem, a to jako skutečnost svědčící ve prospěch žalobce. V souhrnu však shledal, že převažují důvody pro přikázání domu č. p. XY žalované. Přihlédl zejména k tomu, že to byla žalovaná, která si přála pořízení domu č. p. XY, postarala se o jeho zajištění, zajistila finanční prostředky na jeho výstavbu/rekonstrukci a obstarala projekt (viz výše bod 5 odůvodnění tohoto rozsudku).

34. Taková úvaha odvolacího soudu je řádně odůvodněná a není zjevně nepřiměřená, proto v dovolacím přezkumu obstojí. V novém řízení však bude třeba, aby odvolací soud znovu zvážil, komu dům č. p. XY přikáže, a to s ohledem na případné nařízení prodeje domu č. p. XY a z toho důvodu změněné parametry na solventnost obou účastníků ve vztahu ke zbývajícím vypořádávaným součástem společného jmění manželů [k požadavku solventnosti srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1993/20 (dostupné na www.usoud.cz)].

35. Pro úplnost dovolací soud uzavírá, že ochota a schopnost zaplatit vypořádací podíl v částce vyšší, než by vycházel z obvyklé ceny vypořádávané nemovité věci, je stejně jako v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví při úvaze o tom, komu z bývalých manželů bude věc přikázána, okolností svědčící ve prospěch toho z nich, kdo vyšší částku nabízí. Nejde však o skutečnost mající „zcela rozhodující význam“, jak naznačil dovolatel, jde toliko o jednu z okolností, kterou má soud při úvaze o tom, komu bude věc přikázána do vlastnictví, zohlednit obdobně, jak tuto okolnost zohledňuje soudní praxe ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tímto způsobem také odvolací soud postupoval a nabídku vyšší částky přiměřené náhrady do svého rozhodnutí promítl.

36. Dovolatel dále vymezil „otázku vypořádání závazků z refinancovaných úvěrů“, „otázku nároku žalobce na vypořádání vnosu ve výši 306 378 Kč“ a „otázku uplatnění nároku na disparitní vypořádání ve prospěch žalobce“.

37. V těchto částech dovolání trpí vadami, pro které nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení.

38. Zaprvé, co se týče „otázky vypořádání závazků z refinancovaných úvěrů“, dovolatel v rozporu s § 241a odst. 1–3 o. s. ř. řádně nevymezil

dovolací důvod, k čemuž je nutné, aby uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Odvolací soud k předložené otázce uzavřel, že závazek vůči Air bank, a. s., není společným závazkem účastníků jakožto manželů ve společném jmění ve smyslu § 710 o. z., a proto jej nelze vypořádat jako součást zaniklého SJM (bod 55 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž uvedl (bod 57 odůvodnění napadeného rozsudku), že na prostředky získané ze závazku nelze nahlížet ani optikou žalobcem v odvolacím řízení uvedeného „transformovaného vnosu“, neboť jednak „charakter těchto prostředků není způsobilý naplnit podmínky pro možnost takového posouzení“, jednak žalobce přišel s tímto návrhem až v době po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství.

Navíc odvolací soud s odkazem na § 205a písm. e) o. s. ř. uzavřel, že se v odvolacím řízení jedná o nepřípustnou novotu. Žádný z těchto důvodů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, žalobce dovoláním nezpochybnil, přičemž aby bylo jeho dovolání úspěšné, musel by rozporovat všechny.

39. Stejnou vadou, zadruhé, trpí dovolání i v rozsahu „otázky uplatnění nároku na disparitní vypořádání ve prospěch žalobce“. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se při řešení otázky disparity podílů v neprospěch žalované z důvodu suspektních nákupů nemovitostí bezprostředně po zúžení SJM odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018. Odvolací soud založil své rozhodnutí (v bodě 59 odůvodnění napadeného rozsudku) na posouzení, že žalobce uplatnil rozhodná skutková tvrzení, na nichž zakládá svůj požadavek na disparitní vypořádání, pozdě, neboť jej uplatnil až při jednání dne 26.

5. 2022, přičemž ke koncentraci řízení došlo již 8. 9. 2021. S tímto důvodem pak žalobce v dovolání vůbec nepolemizuje, pročež nepřísluší ani dovolacímu soudu, aby jej v dovolacím řízení přezkoumal. Namítl-li, že námitka disparity je otázkou právní, která nepodléhá koncentraci řízení, pak dovolací soud zdůrazňuje, že ani odvolací soud neučinil závěr odlišný, pouze zdůraznil, že otázku disparity podílů nelze poměřovat tvrzeními a skutečnostmi, které uplatnil žalobce až po koncentraci řízení.

40. Zatřetí, pokud jde o „otázku nároku žalobce na vypořádání vnosu ve výši 306 378 Kč“, dovolatel v rozporu s právní úpravou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řádně nevymezil přípustnost dovolání. Jednak předložená otázka není zobecnitelnou právní otázku, která by mohla mít judikatorní přesah (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023), jednak ji v rozporu s § 237 o. s. ř. nespojil s žádným předpokladem přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupný na www.usoud.cz)].

41. Dovolatel v této souvislosti odkazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 (dostupný na www.usoud.cz). Poukazuje na to, že v daném ohledu byl postup odvolacího soudu procesně formalistický, porušil právo žalobce na spravedlivý proces a přípustnost dovolání lze dovodit právě z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V uvedeném rozhodnutí však Ústavní soud vysvětlil (bod 27 odůvodnění), že v posuzování přípustnosti dovolání Ústavní soud dospěl ve své judikatuře k právnímu názoru, že s ohledem na ustanovení čl.

4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak.

Současně pak uvedl (bod 26 odůvodnění), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení.

42. To však nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit k takové otázce a takovému dovolacímu důvodu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. To však v dovolání zcela absentuje. Nicméně vzhledem ke kasační povaze rozsudku dovolacího soudu může námitky z této části dovolání uplatnit žalobce v dalším řízení.

43. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním v daném rozsahu po věcné stránce vůbec zabývat.

44. A konečně, brojí-li žalobce proti výroku III napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o tzv. separaci nákladů řízení podle § 147 odst. 1 o. s. ř., je dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v tomto rozsahu objektivně nepřípustné.

45. O návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu