22 Cdo 2085/2015-226
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v
Plzni – Jižním Předměstí, Purkyňova 593/10, proti žalovaným: 1) F. N. a 2) J.
N., zastoupeným Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových
Varech, Západní 1448/16, o odstranění stavby a o vzájemném návrhu na uvedení
pozemku do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 15 C 85/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. ledna 2015, č. j. 14 Co 370/2014-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2015, č. j. 14 Co
370/2014-199, se ve výroku I. bodě 2. a ve výrocích II. až IV. ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. 7. 2014, č. j. 15 C 85/2013-166, zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovaným společně a nerozdílně odstranit stavbu plotové zdi postavené na
hranici mezi pozemky v obci K. V. a katastrálním území . (dále jen „plotová
zeď“), a odstranit zatrubnění bezejmenného vodního toku, na pozemku v místě
prostupu pod plotovou zdí v rourách na hranicích pozemků, v obci K. V. a k. ú.
T., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k.,
Katastrální pracoviště K. V., a provést zatrubnění téhož úseku v rourách (výrok
I.), uložil žalobkyni povinnost uvést pozemek v obci K. V. a k. ú. T. do
původního stavu vyrovnáním terénní nerovnosti oproti pozemku 1 v obci K. V. a
k. ú. T., navezením zeminy o objemové hmotnosti 1800 kg/m3 do výšky 80 cm nad
současnou výši terénu (do výšky původní základové spáry) pod úhlem 24 stupňů, a
to do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III. a IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaní
na hranici pozemku odstranili původní plot poškozený padlým stromem rostoucím
na pozemku žalobkyně, ze strojového pletiva na ocelových sloupcích a na jeho
místě postavili plot z plotových tvarovek „Liapor“. K požadavku žalovaných jako
objednatelů byl proveden výkop základů plotové zdi o hloubce 120–150 cm v trase
oplocení namísto obvyklých základů v hloubce 60–80 cm, když je o hlubší základy
požádala žalobkyně prostřednictvím svého manžela před stavbou plotové zdi.
Plotová zeď zasahuje v několika místech částečně do pozemku žalobkyně, jedná se
však podle znalce o přípustnou odchylku nemající vliv na údaje zapsané v
katastru nemovitostí. Stavba plotu byla dokončena v roce 2010, v březnu 2012
došlo k odtěžení zeminy ze strany pozemku pod úroveň základové spáry plotu.
Jednalo se o odtěžení zeminy – rostlého terénu, následně byl pozemek zarovnán a
na něj byla navezena asfaltová drť a tím vytvořeno parkoviště. Žalovaní po
dokončení stavby oplocení podali žádost o dodatečné povolení stavby oplocení,
řízení však bylo zastaveno, neboť žalovaní nepředložili stavebnímu úřadu
souhlasné vyjádření povodí O., s. p., se stavbou plotu, kupní smlouvu s
vlastníkem pozemku a přepracovanou projektovou dokumentaci včetně statického
posouzení plotové zdi. Ze statického posouzení stavby vyplynulo, že plotovou
zeď nelze považovat za staticky stabilní a stavba není bezpečná pro účel užití.
Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl, neboť o
hlubší základy požádala žalované žalobkyně prostřednictvím manžela, tím se
neprokázalo její tvrzení, že od ní žalovaní neměli souhlas se stavbou plotové
zdi na hranici obou pozemků. Žalobkyně neměla připomínky k vytyčení hranic
pozemků a nebylo prokázáno, že by plotová zeď byla zčásti umístěna na jejím
pozemku, když podle znalce je zásah v některých místech v mezích přípustné
odchylky. Naopak soud prvního stupně vyhověl vzájemné žalobě, když odtěžení
zeminy z pozemku žalobkyně bylo prokázáno výpověďmi svědků, přičemž se jednalo
o skutečnou zeminu, nikoliv o nějaký návoz. K otázce stability postavené
plotové zdi se vyjádřil znalec, který uvedl, že stavba plotové zdi je stabilní,
prošla 2 zimními cykly bez viditelných změn na její stavebně-technický stav
včetně stability. Žalovaní požádali o dodatečné stavební povolení, neboť si
nebyli jisti, zdali lze stavbu provést bez tohoto rozhodnutí. K důkazu byl
předložen statický posudek, v jehož závěru je uvedeno, že ve stavu původní
hloubky založení 1,3 m plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické
odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Odtěžením nadložní zeminy na pozemku
došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat posuzovanou zeď za
staticky stabilní, a proto znalec doporučil obnovení nadloží základové spáry do
původní úrovně se spádováním daným úhlem vnitřního tření nadloží s použitím
patřičné zeminy; do té doby doporučil pozemek ve vzdálenosti bližší než 2,6 m
od rubu zdi neužívat automobily. Soud vyšel z žalobního návrhu a přihlédl k
tomu, že žalobkyně v květnu 2014 zaslala žalovaným návrh na mimosoudní dohodu s
tím, že je ochotna na svůj pozemek v celé délce plotové zdi navést do výše 50
cm zeminu v případě, že žalovaní zpevní okraje postavené plotové zdi; dospěl
tak k závěru o důvodnosti podaného návrhu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 27. 1. 2015, č. j. 14 Co 370/2014-199, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení povinnosti
žalovaným společně a nerozdílně odstranit krajní části plotové zdi v délce 2 m
z každé strany (výrok I. bod 1), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaných, kterým se domáhali uložení
povinnosti žalobkyni uvést pozemek v obci K. V. a k. ú. T. do původního stavu
vyrovnáním terénní nerovnosti oproti pozemku v obci K. V. a k. ú. T., navezením
zeminy (výrok I. bod 2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až
IV.). Odvolací soud se v odůvodnění ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem,
když soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a správně ve smyslu § 157
odst. 2 občanského soudního řádu odůvodnil, proč neprovedl další žalobkyní
navržené důkazy. Ani podle odvolacího soudu tak není nezbytné provést revizní
znalecký posudek či posudek o stanovení hloubky základů oplocení. Ve vztahu k
právnímu posouzení odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval
nikoliv § 127 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž § 417 občanského zákoníku, pro
jehož aplikaci je nezbytná existence vážného ohrožení žalobkyně nebo jejího
majetku. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením nároku žalobkyně. K odvolacím
námitkám konstatoval, že v průběhu řízení byla dostatečně prokázána vědomost o
tom, že žalovaní hodlají postavit novou plotovou zeď, že je požádala o
provedení hlubších základů, že neměla výhrady proti vytyčení hranic pozemků
účastníků a že nebylo ani prokázáno tvrzení, že by plotová zeď byla zčásti
umístěna na jejím pozemku, jakož i tvrzení, že žalovaní věděli o odstranění
dočasně umístěného materiálu na pozemku žalobkyně. Naopak bylo zjištěno, že
žalobkyně až po dokončení stavby odtěžila zeminu ze strany pozemku po úroveň
základové spáry plotu. Pro věc bezvýznamnou byla námitka ohledně nesouladu se
stavebněprávními předpisy. K námitce o chybně zatrubněném bezejmenném potoku
odvolací soud uvedl, že žalovaní „předělali“ potok na koryto o dostatečné
kapacitě. Nebyl dán ani nárok podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku. Ze
statického posudku a jeho doplnění vyplývá, že skutečná hloubka založení
plotové zdi je větší než původně uvažovaná a aktivní zemní tlak je eliminován
mechanickými vlastnostmi zatěžující zeminy. Ve stavu zjištěných hloubek
založení plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i
v ohledu dimenze základu. Znalec se tak odchýlil od svých původních závěrů, kde
uvedl, že odtěžením zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak
nelze považovat zeď za staticky stabilní. V závěrech původního posudku znalec
doporučil do doby provedení této úpravy vyloučit přetížení osobními vozidly,
tyto závěry však znalec v doplnění posudku nepotvrdil, dokonce uvedl, že netrvá
na závěrech svého statického posudku, neboť se objevily nové okolnosti ohledně
zaměření hloubky základů, kdy znalec vyšel z technické zprávy Ing. Tally.
Zeď
je totiž založena podstatně hlouběji, než svědek předpokládal, a proto je zeď
na krajích ve stabilním stavu, když hloubka založení zdi by i po odkrytí zeminy
na pozemku žalobkyně měla být asi 80 cm. Znalec toliko připustil, že k
nestabilitě by mohlo dojít v místě průtoku potoka, kde by mohly být základy
konstrukce stavby narušeny; to však v podstatě neovlivňuje stabilitu stavby
jako celku. Ze závěru znaleckého posudku jiného znalce pak vyplývá, že ohledně
zaměření zdi se jedná o odchylky v přípustných mezích bez vlivu na údaje
evidované v katastru nemovitostí. Znalec uvedl, že je velmi vysoká
pravděpodobnost, že stavba by byla možná i při neexistenci nadložní zeminy,
když poukázal na to, že stavba prošla dvěma zimními cykly bez viditelných změn
na její stavebně-technický stav a plot je nyní stabilní. Z těchto důvodů
odvolací soud neshledal naplnění předpokladů pro zásah ze strany soudu podle §
417 odst. 2 občanského zákoníku. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že
stavba plotové zdi žalobkyni vážně neohrožuje, a proto není důvod k jejímu
odstranění, pak ale logicky není důvod ani pro vyhovění vzájemnému návrhu
žalovaných, neboť zde žádná škoda nehrozí, natož aby se jednalo o vážné
ohrožení, jak vyžaduje § 417 odst. 2 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při
řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítají, že odvolací soud se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn.
33 Cdo 2236/2008 odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by
zopakoval dokazování prováděné soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaným žádná škoda nehrozí, natož že by se jednalo o vážné
ohrožení; to je však v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, který
přihlédl i k dalším skutečnostem, z nichž se podávala jiná skutková zjištění. Z
nich vyplynulo, že odtěžením nadložní zeminy na pozemku došlo ke snížení
hloubky založení, a tak nelze považovat posuzovanou zeď za stabilní. Rozhodnutí
odvolacího soudu je značně zjednodušené, když z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně je zřejmé, že žalovaní jsou omezeni již jen omezením užívání
příjezdové cesty či nemožnosti dosáhnout kladného vyřízení žádosti ve stavebním
řízení. Odvolací soud přitom věc hodnotil skutkově jinak, aniž by opakoval
alespoň jediný důkaz. Hodnocení skutkového stavu nadto je absolutně
nedostatečně odůvodněné, když se vůbec nevypořádal se zásadní námitkou
žalovaných vznesenou i v odvolacím řízení, že na pozemku žalovaných se za
plotovou zdí nachází příjezdová cesta k rodinnému domu žalovaných, což uváděli
i v odvolacím řízení. V této souvislosti namítají, že odvolací soud se v
rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2102/2014 nevypořádal se
všemi námitkami žalovaných. Pokládají rovněž otázku hmotného práva, zda je
podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1733/2004 vážným ohrožením
výkonu práv vlastníka jednání, které zatím nemá negativní dopad na výkon práva
jiného, avšak je dána značná pravděpodobnost, že v budoucnu bude v důsledku
tohoto jednání výkon práva souseda vážně omezen nebo znemožněn. Rozsudek
odvolacího soudu vůbec nezohledňuje omezení práva žalovaných užívat pozemek
jízdou automobily ke svému domu a už vůbec se nezabývá následky, k nimž
odtěžení zeminy povede, když již dnes má jednání žalobkyně citelný dopad do
práv žalovaných. Pokud by odvolací soud zopakoval místní šetření, zjistil by,
že pozemek slouží zejména jako přístupová cesta k domu žalovaných. Bude-li tak
pozemek nadále užíván, pak to bude mít významný dopad na životnost a stabilitu
stavby plotové zdi. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v první řadě odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu učinil změnu zjištěného skutkového stavu,
neboť nijak nezopakoval dokazování.
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou
řízení, dovolatelé obsahově dovoláním vystihují obsah otázky procesního práva
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce
dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci své přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto svou
přezkumnou činnost zaměřil toliko na otázku, zdali odvolací soud dospěl
nepřípustně k jinému skutkovému stavu než soud prvního stupně či nikoliv.
Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového
stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s.
ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr,
že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s
výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž
jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura
11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec,
M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak
z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky
plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122
odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují
ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby
odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního
stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ [rovněž např.
nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či nález
Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (oba dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10 (dostupného
na http://nalus.usoud.cz), se pak podává: „Ústavní soud v dosavadní judikatuře
zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu
ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Již v nálezu sp. zn. IV.
ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) konstatoval následující: ‚Podle
§ 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého
důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké
sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné
zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu
vykročil, když výpověď svědka E. K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů
zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal
v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.‘ Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní
souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz
výslechem znalce, který nebyl proveden. Důkazní řízení znamená provedení důkazů
a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez
jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6
odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí
soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky
řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem
odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a
nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k
provedeným důkazům se vyjádřit.“
Obdobně se i z judikatury Nejvyššího soudu podává, že zásada, že odvolací soud
není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by
se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li
odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně,
jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému
skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak
rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že
odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat
dokazování jako celek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V případě, že soud
prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované
skutečnosti v rozporu s § 132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je
odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro
svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle § 213 odst. 3 o. s. ř. povinen
zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro
skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací
soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl
vůbec proveden [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 2236/2008 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že stavba plotu byla
dokončena v roce 2010, v březnu 2012 došlo k odtěžení zeminy ze strany pozemku
pod úroveň základové spáry plotu. Žalovaní podali žádost o dodatečné povolení
stavby oplocení, toto řízení však bylo zastaveno, neboť žalovaní nepředložili
stavebnímu úřadu souhlasné vyjádření povodí O., s. p., se stavbou plotu, kupní
smlouvu s vlastníkem pozemku a přepracovanou projektovou dokumentaci včetně
statického posouzení plotové zdi, když ze statického posouzení stavby
vyplynulo, že plotovou zeď nelze považovat za staticky stabilní a stavba není
bezpečná pro účel užití. V rámci právního posouzení soud prvního stupně uvedl,
že k otázce stability postavené plotové zdi se vyjádřil znalec Ing. Lodr, který
uvedl, že stavba plotové zdi je stabilní, prošla 2 zimními cykly bez
viditelných změn na její stavebně-technický stav včetně stability. Žalovaní
požádali o dodatečné stavební povolení, neboť si nebyli jisti, zdali lze stavbu
provést bez tohoto rozhodnutí. K důkazu byl předložen statický posudek Ing.
Josefa Plašila ze dne 21. 8. 2012, v jehož závěru je uvedeno, že ve stavu
původní hloubky založení 1,3 m plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní
mechanické odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Odtěžením nadložní zeminy
na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat plotovou
zeď za staticky stabilní, a proto znalec doporučil obnovení nadloží základové
spáry do původní úrovně se spádováním daným úhlem vnitřního tření nadloží s
použitím patřičné zeminy, do té doby doporučil pozemek ve vzdálenosti bližší
než 2,6 m od rubu zdi neužívat automobily. Soud prvního stupně vyšel z
žalobního návrhu a přihlédl k tomu, že žalobkyně v květnu 2014 zaslala
žalovaným návrh na mimosoudní dohodu s tím, že je ochotna na svůj pozemek v
celé délce plotové zdi navést do výše 50 cm zeminu v případě, že žalovaní
zpevní okraje postavené plotové zdi, dospěl tak k závěru o důvodnosti podaného
návrhu.
Odvolací soud nijak nezopakoval ani nedoplnil dokazování s tím, že soud prvního
stupně provedl dostatek důkazů a správně ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.
odůvodnil, proč další důkazy navržené žalobkyní neprovedl. Ani odvolací soud
neměl za to, že by bylo nutné vypracovat revizní znalecký posudek a další
znalecký posudek, kterým by byly provedeny sondy, jež měly stanovit hloubku
základů sporného oplocení, jakož i další navržené důkazy. V rámci přezkumu
právního posouzení odvolací soud uvedl, že ze statického posudku Ing. Josefa
Plašila a jeho doplnění ze dne 3. 2. 2014 vyplývá, že skutečná hloubka založení
plotové zdi je větší než původně uvažovaná a aktivní zemní tlak je eliminován
mechanickými vlastnostmi zatěžující zeminy. Ve stavu zjištěných hloubek
založení plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i
v ohledu dimenze základu. Znalec se tak odchýlil od svých původních závěrů ze
dne 21. 8. 2012, kde uvedl, že odtěžením zeminy na pozemku došlo ke snížení
hloubky založení, a tak nelze považovat zeď za staticky stabilní. V závěrech
původního posudku znalec doporučil do doby provedení této úpravy vyloučit
přetížení osobními vozidly, tyto závěry však znalec v doplnění posudku
nepotvrdil, dokonce uvedl, že netrvá na závěrech svého statického posudku,
neboť se objevily nové okolnosti ohledně zaměření hloubky základů, kdy znalec
vyšel z technické zprávy Ing. Tally. Plotová zeď je totiž založena podstatně
hlouběji, než svědek předpokládal, a proto je plotová zeď na krajích ve
stabilním stavu, když hloubka založení plotové zdi by i po odkrytí zeminy na
pozemku žalobkyně měla být asi 80 cm. Znalec toliko připustil, že k nestabilitě
by mohlo dojít v místě průtoku potoka, kde by mohly být základy konstrukce
stavby narušeny; to však v podstatě neovlivňuje stabilitu plotové zdi jako
celku. Ze závěru znaleckého posudku jiného znalce pak vyplývá, že ohledně
zaměření plotové zdi se jedná o odchylky v přípustných mezích bez vlivu na
údaje evidované v katastru nemovitostí. Znalec uvedl, že je velmi vysoká
pravděpodobnost, že stavba by byla možná i při neexistenci nadložní zeminy,
když poukázal na to, že plotová zeď prošla dvěma zimními cykly bez viditelných
změn na její stavebně-technický stav a je nyní stabilní. Z těchto důvodů
odvolací soud zamítl jak žalobní návrh žalobkyně, tak i vzájemný návrh
žalovaných, neboť podle něj zde žádná škoda nehrozí, natož aby se jednalo o
vážné ohrožení.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soud prvního stupně nejspíše dospěl
k závěru o tom, že v současnosti stavba zdi není stabilní, a proto vzájemnému
návrhu vyhověl. Naopak odvolací soud dospěl na základě znaleckých posudků k
závěru, že stavba plotové zdi je stabilní, a proto vzájemný návrh žalovaných
zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí, neboť odvolací soud
dospěl k odlišnému skutkovému zjištění (ohledně stability stavby plotové zdi),
aniž by přitom zopakoval či doplnil dokazování, obzvláště za situace, kdy vyšel
z jiného znaleckého posudku než soud prvního stupně. Tato vada přitom mohla mít
za následek nesprávné právní posouzení věci [srovnej Lavický, Petr. In:
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický
komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 603, marg. č. 4 a str.
631, marg. č. 31.], a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto
uplatněn právem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaní dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nijak nevypořádal s jejich
námitkou, že na jejich pozemku se za stavbou zdi nachází příjezdová cesta k
jejich rodinnému domu, kterou využívají jak osobní automobily, při rekonstrukci
rodinného domu i nákladní automobily a v případě potřeby by jej mohla využít
vozidla zdravotnické záchranné služby či hasičského záchranného sboru.
Ačkoliv i nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelé
obsahově dovoláním vystihují obsah otázky procesního práva [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání
přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013
(uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „pokud
nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu,
obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění
(písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat
na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud
nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v
již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v
pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž
bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí
vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní
pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to
včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či
příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a
je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy“.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9
820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů
představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí“ [k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v
rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na
www.nsoud.cz)].
Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud tak
byl povinen reflektovat nejen námitky žalobkyně, která podala odvolání, nýbrž i
námitky žalovaných v jejich vyjádření, a to obzvláště za situace, kdy odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu
žalovaných na uvedení pozemku do původního stavu vyznívajícího původně ve
prospěch žalovaných a nově v jejich neprospěch. Odvolací soud měl především
adekvátně reagovat na námitku žalovaných ve vztahu k příjezdové cestě
nacházející se za stavbou zdi, tedy buď měl ozřejmit, proč je tato otázka pro
posouzení věci irelevantní, nebo se měl touto námitkou zabývat věcně. Pokud tak
odvolací soud neučinil a nevypořádal se tak se všemi relevantními námitkami, je
jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného
právního posouzení byl proto uplatněn právem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V neposlední řadě dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu nesprávně neaplikoval § 127 odst. 1 obč. zák.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud
posoudil skutkový stav podle nesprávné právní úpravy.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva, o níž
soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat
úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
„o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné
posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody,
pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné
pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Obdobné závěry přitom platí i pro ochranu
poskytovanou podle § 2903 odst. 2 o. z., dříve § 417 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“) – [srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že úprava tzv. sousedských práv (§
1013 – 1023 o. z.) se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu řídí od 1. 1.
2014 právě zákonem č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vysvětleným závěrům co do posouzení právních poměrů upravených dříve v § 127,
resp. § 417 odst. 2 obč. zák., po 1. 1. 2014 již v režimu zákona č. 89/2012 Sb.
se Nejvyšší soud aktuálně přihlásil v rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sp. zn.
22 Cdo 2743/2016.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud posuzoval věc podle § 417 odst. 2
obč. zák. a současně vyloučil aplikaci § 127 obč. zák., pochybil, neboť
posoudil věc podle nesprávné právní úpravy; aplikována totiž měla být úprava
obsažená v o. z., přičemž s ohledem na předmět řízení se nabízí především
aplikace § 1018 o. z., který je speciálním případem prevence proti hrozící
škodě podle § 2903 odst. 2 o. z. Takový postup přitom odpovídá i dosavadní
rozhodovací praxi dovolacího soudu, která v případě střetu aplikace § 417 odst.
2 obč. zák. a § 127 obč. zák. preferovala aplikaci posledně zmiňovaného
ustanovení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp.
zn. 22 Cdo 1733/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 17, str.
644)]; tyto závěry lze přitom přiměřeně vztáhnout i na posuzovanou věc.
Základní principy aplikace § 1018 pak Nejvyšší soud vysvětlil ve výše uvedeném
rozsudku ze dne 31. ledna, sp. zn. 22 Cdo 2743/2016, na jehož závěry v této
souvislosti z důvodu procesní ekonomie dalšího řízení odkazuje.
V další fázi řízení se proto odvolací soud bude znovu zabývat vzájemným návrhem
žalovaných na uvedení pozemku parc. č. 45 do původního stavu, přičemž v rámci
skutkového stavu bude postupovat zákonem předpokládaným způsobem, tedy pokud se
neztotožní se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, učiněné
dokazování zopakuje či adekvátně doplní, načež učiní vlastní závěr o skutkovém
stavu. V rámci právního posouzení odvolací soud bude postupovat již podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž se vypořádá se všemi
relevantními námitkami vznesenými jak stranou žalující, tak i stranou žalovanou.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první
o. s. ř. k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017