22 Cdo 2284/2025-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. P. K., b) K. P. a c) J. P., všech zastoupených JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 186/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 84 Co 123/2025-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 30 C 186/2022-212, určil, že K. P. (dále jen „původní žalobce“), byl ke dni úmrtí 20. 4. 2022 vlastníkem pozemku parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, který byl vyčleněn na základě geometrického plánu č. 403-4/2024 ze dne 19. 3. 2024, vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 84 Co 123/2025-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu na určení, že původní žalobce byl ke dni úmrtí 20. 4. 2022 vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY, přestože ten byl dlouhodobě připlocen k dalším pozemkům, se kterými byl užíván už právními předchůdci původního žalobce. Z jednotlivých skutkových zjištění totiž učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalobce nemohl být v okamžiku uchopení se držby v dobré víře o tom, že mu sporný pozemek patří, resp. že jej řádně nabyl. Jedná se o výrazný nesoulad ve výměře, a to na relativně rovinaté a přehledné ploše, u níž by tento nesoulad byl při zachování základní opatrnosti zřejmý bez dalšího. Jeho držba nebyla z tohoto důvodu poctivá (oprávněná), a pozemek tedy nemohl být řádně vydržen ani se započtením vydržecí doby právních předchůdců původního žalobce, kterým tento nesoulad musel být rovněž zřejmý. Vzhledem k tomu, že od roku 2015 užíval původní žalobce pozemek par. č. XY na základě pachtovní smlouvy, nebyly u tohoto pozemku splněny podmínky ani pro vydržení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky dobré víry a omluvitelnosti omylu jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, která omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více než 100 % při mimořádných okolnostech případu připouští a jejíž závěry shrnuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Namítají, že pozemek byl dlouhodobě oplocen a užíván právními předchůdci žalobce, kupní smlouva neobsahovala údaj o výměře pozemků a terén byl nepřehledný. Stát nikdy nezpochybnil užívání pozemku v daném rozsahu, a držba tak byla vykonávána v dobré víře a s vědomím státu.
6. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud bez upozornění změnil
skutková zjištění a právní posouzení oproti soudu prvního stupně, provedené důkazy hodnotil jinak, aniž je zopakoval, a dovolatelům nesdělil, že u pozemku parc. č. XY považuje mimořádné vydržení za vyloučené, nedal jim tak možnost argumentovat ve prospěch vydržení řádného. Při posouzení otázek procesního práva se tak odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu (odkazují na sp. zn. I. ÚS 273/06 a II. ÚS 363/06) a od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000. Tím podle dovolatelů zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces.
7. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
13. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98).
14. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010).
15. Omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více než 100 % připustil Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu, neboť téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005). Rovněž v rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, na který dovolatelé odkazují, Nejvyšší soud připomněl, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Omluvitelnost omylu při překročení výměry o více než 100 % je výjimkou, kterou shledal Nejvyšší soud například v situaci, v níž byl sporný pozemek od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu. Tento pozemek neměl samostatný přístup a přístup po vydržecí dobu byl a stále je pouze z usedlosti žalobce. Žalobce přitom nenabýval pozemek, který by neznal, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými, přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Nadto v titulu vydržení (postupní smlouvě) nebyla nijak zmíněna výměra pozemků nabývaných žalobcem. V rozsudku ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Nejvyšší soud zdůraznil, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby.
16. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
17. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že výměra pozemků držených původním žalobcem dosahuje téměř 150 % výměry pozemků nabytých kupní smlouvou, jde o relativně rovinatou a přehlednou plochu a původní žalobce nabyl tyto pozemky za úplatu na základě kupní smlouvy od třetích osob, nikoli od osoby blízké. Úvahy odvolacího soudu, které vedly k závěru o nedostatku dobré víry původního žalobce, nepovažuje dovolací soud ani za zjevně nepřiměřené ani za nedostatečně odůvodněné, a v dovolacím přezkumu proto obstojí.
18. K námitce dovolatelů, že terén byl nepřehledný, dovolací soud dodává, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ani neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
20. K namítaným procesním pochybením neformulují dovolatelé žádnou otázku procesního práva spojenou s předpokladem přípustnosti dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
21. Dovolací soud přesto dodává, že na vyřešení otázky možnosti započtení doby držby právních předchůdců původního žalobce do vydržecí doby původního žalobce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť vydržení bránil nedostatek dobré víry na straně původního žalobce, nikoli nedostatečná doba jeho držby. Úvahu o nemožnosti započtení vydržecí doby právních předchůdců nadto odvolací soud učinil při posouzení vydržení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
22. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu