22 Cdo 2372/2024-1106
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně I. F., zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v
Praze, Boučkova 1819/15, proti žalovaným 1) R. V. a 2) I. D., oběma zastoupeným
JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, o
povolení nezbytné cesty a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 20 C 23/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026, 21 Co
271/2023, 21 Co 276/2023, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026,
21 Co 271/2023, 21 Co 276/2023, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne
13. 4. 2022, č. j. 20 C 23/2017-803, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-východ k dalšímu řízení.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 13. 4. 2022, č. j. 20 C 23/2017-803, ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 13. 6. 2022, č. j. 20 C 23/2017-811, a opravných usnesení ze dne 23. 8.
2022, č. j. 20 C 23/2017-830, a ze dne 4. 4. 2023, č. j. 20 C 23/207-983,
povolil nezbytnou cestu průchodu a průjezdu jako věcné právo zatěžující
služebný pozemek parc. č. XY ve prospěch panujícího pozemku parc. č. st. XY,
oba v k. ú. XY, obec XY, a to v rozsahu území mezi body 129-7, 129-12, 129-6, 2
a 5 vyznačenými v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Vladimírem Minksem,
úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem dne 20. 12. 2016 pod č. 450/2016 a
odsouhlaseném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, Ing. Ivanou
Cincibusovou pod GP-4239/2016-209, jenž je nezbytnou součástí tohoto rozsudku
(výrok I). Rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit za zřízení nezbytné cesty
žalovaným náhradu ve výši 79 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok II). Dále určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 11 m2 v k.
ú. XY, obec XY, jak je vymezen v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Vladimírem
Minksem, úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem dne 20. 12. 2016 pod č.
450/2016 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY,
Ing. Ivanou Cincibusovou pod PGP-4239/2016-209, jenž je nezbytnou součástí
tohoto rozsudku, je žalobkyně (výrok III). Nakonec rozhodl o nákladech řízení
(výroky IV a V).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí
pozemků parc. č. st. XY (dále též jen „panující pozemek“), jehož součástí je
dům č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (poslední 4
uvedené pozemky byly podle náhledu do katastru nemovitostí sceleny do jednoho
pozemku parc. č. XY – pozn. dovolacího soudu) v k. ú. XY, které nabyla na
základě darovací smlouvy v roce 2005. Žalovaní jsou spoluvlastníky (každý v
rozsahu id. 1/2) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „pozemek
žalovaných“ či „služebný pozemek“). Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné
cesty ve smyslu § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.
z.“) vedoucí přes služebný pozemek ve prospěch panujícího pozemku. Současně se
žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k části pozemku žalovaných, která
se nachází za příjezdovou bránou uvnitř oplocení žalobkyně označené jako
pozemek parc. č. XY (dále též jen „držený pozemek“). K pozemkům žalobkyně je
fakticky využívána cesta vedoucí z pozemku parc. č. XY, který je ve vlastnictví
obce, a to (částečně) přes pozemek žalovaných. Tato cesta byla využívána již v
roce 1989, kdy pozemky žalobkyně byly zakoupeny jejím právním předchůdcem.
Případné zřízení nezbytné cesty přes jiný pozemek je tedy neúčelné.
3. Soud prvního stupně dospěl stran nezbytné cesty k následujícím
závěrům. Uvedl, že „požadavek bezprostředního přístupu k rodinnému domu, který
je trvale užíván k bydlení, motorovým vozidlem v současné době nepovažuje za
nadstandardní a argumentace žalovaných, že žalobkyně nemá garáž a nepotřebuje
tedy přístup automobilem až k domu, považuje soud za naprosto nepřípadnou“ (bod
56 prvostupňového rozsudku). Z dokazování pak vyšlo najevo, že „žalobkyně si
nedostatek přístupu nezpůsobila z hrubé nedbalosti, natožpak úmyslně, neboť v
době, kdy nemovitosti nabyla ona i její právní předchůdce, přístupová cesta
fakticky existovala a byla používána ve stejném rozsahu jako v
současnosti“ (bod 54 prvostupňového rozsudku). Protože „cesta fakticky
existuje, je užívána a vede v rozsahu cca 2,5 m (tedy dostačující pro průjezd
osobního automobilu) toliko při okraji pozemku parc. č. XY, nevzniká žalovaným
ani žádná škoda ve smyslu § 1032 odst. 1 o. z., která by mohla mít vliv na
rozhodnutí soudu o zřízení nezbytné cesty“ (bod 54 prvostupňového rozsudku).
Nebyly dále zohledněny náklady žalovaných na přeložení přípojek elektřiny a
plynu (betonový sloup), neboť žalovaným „v době, kdy stavbu realizovali, bylo
známo a činili tak s vědomím, že stavba betonového sloupu bude zasahovat,
bude-li žalobě vyhověno, do soudem zřízené služebnosti nezbytné cesty“ (bod 55
prvostupňového rozsudku). Nezbytná cesta byla povolena v rozsahu geometrického
plánu Ing. Vladimíra Minkse č. 450/2016 ze dne 20. 12. 2016, přičemž tento
rozsah je „dostačující“ pro žalobkyni a „méně zatěžující“ pro žalované. Výše
náhrady byla stanovena podle posudku Ing. Hany Kameníkové (bod 57
prvostupňového rozsudku).
4. Stran vydržení části pozemku žalovaných (drženého pozemku označeného
parc. č. XY) žalobkyní dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům.
Uvedl, že „již právní předchůdci žalobkyně minimálně od roku 1989 vydrženou
část pozemku užívali“, přičemž vjezdová brána se od tohoto roku nachází na
stejném místě (bod 58 prvostupňového rozsudku). Na běh vydržecí doby aplikoval
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť ta
započala v roce 1989 a pokračuje do současné doby (bod 61 prvostupňového
rozsudku). K tomu dodal, že „byly naplněny podmínky ust. § 130 obč. zák., neboť
žalobkyně prokázala, že pozemek užívá ona i její právní předchůdci v dobré víře
v nezměněném rozsahu minimálně již od roku 1989 a došlo tedy k vydržení
vlastnického práva k pozemku, když žalovaným se v průběhu řízení nepodařil
prokázat nepoctivý úmysl žalobců ve smyslu § 130 obč. zák., proto soud žalobě i
v této části vyhověl“.
5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
i žalovaných rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026, 21 Co
271/2023, 21 Co 276/2023, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III
a V potvrdil a ve výroku IV změnil pouze ve výši přiznaných nákladů řízení,
která činí 143 769,91 Kč, jinak potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II).
6. K odvolání žalobkyně odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu
prvního stupně týkající se nákladů řízení (body 36 a 37 rozsudku odvolacího
soudu).
7. Odvolání žalovaných směřující proti všem výrokům prvostupňového
rozsudku posoudil odvolací soud jako nedůvodné (bod 10 rozsudku odvolacího
soudu).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně (body 11 a 12 rozsudku odvolacího soudu) ohledně povolení
nezbytné cesty i vydržení části pozemku žalovaných. Za nedůvodnou považoval
námitku žalovaných, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy,
což odvolací soud blíže odůvodnil pod body 14 a 15 rozsudku.
9. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že
„cesta fakticky existuje, je užívána, vede při okraji pozemku parc. č. XY v
rozsahu přibližně 2,5 metru a je tedy dostačující pro průjezd osobního
automobilu, nevzniká žalovaným žádná škoda, která by mohla mít vliv na
rozhodnutí soudu o zřízení nezbytné cesty“ (bod 26 rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž se zde ztotožnil se závěrem ohledně nákladů na přeložení přípojek
elektřiny a plynu a rozsahu služebnosti. Na průběh nezbytné cesty byl řádně
vypracován geometrický plán odsouhlasený katastrálním úřadem, přičemž takovýto
postup je dostačující, a neobstojí proto námitka žalovaných, že mělo být
vyžádáno stanovisko stavebního úřadu a zpracován znalecký posudek (bod 27
rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně nejednala hrubě nedbale, neboť používala
cestu ve stejném rozsahu jako její právní předchůdce a právní předchůdce
žalovaných toto užívání toleroval (bod 25 rozsudku odvolacího soudu); nadto
žalobkyně v roce 2002 o odkup pozemku usilovala, resp. iniciovala dodatečné
dědické řízení po zemřelém J. L. (dřívější vlastník pozemku žalovaných – pozn.
dovolacího soudu). Správné jsou též závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady
za povolení nezbytné cesty, že pro „zjištění náhrady je nutné stanovit roční
užitek jako výši nájmu z obvyklé ceny pozemku parc. č. XY“ (body 29–31 rozsudku
odvolacího soudu).
10. Rovněž odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního
stupně, že došlo k vydržení části pozemku žalovaných (označeného parc. č. XY),
neboť „žalobkyně i její právní předchůdci byli v dobré víře, neboť v nezměněném
rozsahu užívali sporný pozemek minimálně od roku 1989, čímž k němu došlo k
vydržení vlastnického práva“.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod
spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud při posuzování podmínek pro povolení nezbytné cesty nesprávně
posoudil následující otázky (pro přehlednost označené stejně jako žalovanými v
dovolání – pozn. dovolacího soudu): A-1) Má žalobkyně nedostatečný přístup k
nemovitým věcem z veřejné komunikace, pokud je zajištěn přístup pro pěší po
veřejné cestě a ve stavebním a kolaudačním řízení byl tento přístup posouzen
jako dostatečný pro připojení rodinného domu žalobkyně na pozemní komunikaci, a
současně má žalobkyně zajištěn příjezd motorovými vozidly téměř k hranici svého
pozemku? A-2) Byla nezbytná cesta povolena v rozsahu, který odpovídá potřebě
žalobkyně jako vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími,
a aby žalovaní byli zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžování
a jejich pozemek co nejméně zasažen, pokud byla povolena cesta bez vypracování
znaleckého posudku a v šíři větší než zjištěná dostatečná šířka cesty pro
průjezd osobního automobilu? A-3) Vznikne dovolatelům škoda na nemovité věci
zřízením nezbytné cesty, pokud cesta již fakticky existuje a pokud ano, v čem
tato škoda spočívá? A-4) Způsobila si žalobkyně nedostatek přístupu z hrubé
nedbalosti, pokud se žalobkyně, potažmo její právní předchůdci, zbavili
existujícího spojení s veřejnou cestou, pokud žalobkyně nabyla nemovité věci
bez zajištěného dostatečného spojení s veřejnou cestou a pokud si žalobkyně
svou stavební činností zamezila přístup na místní komunikaci přímo ze své
nemovitosti a spoléhala na umožnění příjezdu přes soukromý pozemek sousedů? A-5) Žádá žalobkyně nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení a
parkování automobilu na svém pozemku, pokud má přístup k nemovité věci ve formě
přístupu pro pěší po veřejné cestě a jinak má zajištěn příjezd motorovými
vozidly až k hranici svého pozemku na krátkou několikametrovou vzdálenost od
této hranice ke vchodu? A-6) Lze povolit nezbytnou cestu, pokud jsou na
překážku přípojná místa (hlavní řady) inženýrských sítí elektřiny a plynu,
která zde existují již dávno před podáním žaloby (od r. 1999 a od r. 2001) a ke
kterým jsou dovolatelé povinni a oprávněni postavit přípojné pilíře? A-7) Lze
povolit nezbytnou cestu, pokud tím bude zabráněno dostavět dovolatelům
pravomocně před podáním žaloby povolené oplocení jejich pozemku? B) Měl si soud
vyžádat stanovisko veřejného orgánu (stavebního úřadu, orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu), zda zřízení nezbytné cesty nebrání zákonné důvody? C) Může být úplata za nezbytnou cestu stanovena ve formě ročního užitku jako
výše nájmu z obvyklé ceny pozemku? D) Stala se žalobkyně vlastníkem pozemku
parc. č.
XY, pokud se právní předchůdci žalobkyně ujali držby tohoto pozemku
již v roce 1989 a žalobkyně se stala vlastníkem sousedních nemovitých věcí, tj. pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY až v roce 2005? Byla žalobkyně
nebo její právní předchůdci v dobré víře, že drží část pozemku dovolatelů, když
si žalobkyně byla vědoma situace v místě projektové dokumentace k územnímu a
stavebnímu povolení a umístila stavbu svého domu ve vzdálenosti měřené od
katastrální hranice pozemku, nikoliv od hranice vydrženého pozemku? F) Byly
splněny zákonné a judikatorní požadavky pro řádné odůvodnění neprovedení důkazů
navržených dovolateli? Dovolatelé namítli, že nebyly splněny zákonné
předpoklady pro povolení nezbytné cesty. Ad A-1) Uvedli, že žalobkyně má pěší
přístup ke své nemovité věci a právo příjezdu motorovým vozidlem je pouze
pohodlnějším spojením, přičemž ji od veřejné cesty dělí krátká, několikametrová
vzdálenost. K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004. Žalobkyně si může zřídit přístup k veřejné cestě přímo ze svého pozemku. K tomu
odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo
581/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1897/2004. Ad A-2) Nezbytná cesta nebyla zřízena pouze v nezbytném rozsahu a
soudy nedbaly toho, že žalovaní mají být zřízením a užíváním nezbytné cesty
obtěžování co nejméně. K tomu odkázali na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22
Cdo 1075/2006. Nezbytná cesta byla povolena v nikoli nezbytné šíři a délce, což
není nikterak odůvodněno, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Ad
A-3) Soudy se nezabývaly újmou, která žalovaným v souvislosti se zřízením
nezbytné cesty vznikne, např. snížením hodnoty pozemku či znemožněním připojení
k energetickým sítím. K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 1075/2006, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, a sp. zn. 22 Cdo 5235/2024 (správně
zřejmě 22 Cdo 5235/2014 – pozn. dovolacího soudu). Ad A-4) Žalobkyně si absenci
přístupu zapříčinila sama z hrubé nedbalosti, a to tím, že se nesnažila
dojednat přístup před nabytím pozemků, přičemž jí lze přičítat též jednání
jejího právního předchůdce (druha), který pozemky nabyl v roce 1989. Dále si
cestu znepřístupnila vlastními stavebními aktivitami. K tomu odkázali na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015,
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016. Ad A-5) Žalobkyně žádala nezbytnou
cestu jen za účelem komfortnějšího přístupu a parkování automobilu, což je v
rozporu s judikaturou. K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009.
Ad A-6) Uvedli,
že v místě nezbytné cesty tvoří překážku přípojná místa inženýrských sítí
elektřiny a plynu, ke kterým jsou povinni postavit přípojné pilíře. K tomu
odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2823/2016. Ad A-7) V důsledku povolení nezbytné cesty by dále bylo dovolatelům
zabráněno dokončit stavebním úřadem schválené oplocení pozemku. K tomu odkázali
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016. Ad
B) Soudy si k možnosti zřízení nezbytné cesty nevyžádaly stanovisko stavebního
úřadu, orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ani orgánu ochrany přírody a
krajiny. Tím se odchýlily např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
3103/2007. Ad C) Předně namítli, že za nezbytnou cestu nenáleží náhrada, nýbrž
úplata a odčinění újmy; proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Znalecký
posudek obsahující pevnou částku je neaktuální a nepřezkoumatelný. Soudy
neurčily úplatu a odčinění újmy, naopak stanovily pouze roční užitek jako výši
nájmu z obvyklé ceny pozemku parc. č. XY. Postupovaly v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3117/2019 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3247/2008. Ad D) Namítli, že pokud právní předchůdce žalobkyně se ujal
držby předmětného pozemku dnes označeného parc. č. XY v roce 1989, vydržel by
pozemek právní předchůdce žalobkyně, který ji však následně na žalobkyni
darovací smlouvou nepřevedl. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011. Ad E) Dobrou víru žalobkyně ve
vztahu k předmětnému pozemku měly posoudit z objektivních hledisek, k čemuž
odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1395/2005. Ad F) Soudy též nedostatečně odůvodnily neprovedení dalších navržených důkazů. K
tomu odkázali na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a
sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a
nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 447/14. Dále namítli
blíže konkretizované vady řízení, a to především skutečnost, že se v roce 2004
komunikace na předmětném místě nenacházela. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhli odklad právní moci napadeného
rozhodnutí.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za
nepřípustné. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám žalovaných,
přičemž nemá za to, že by se soudy při řešení žalovanými vznesených otázek
odchýlily od rozhodnutí dovolacího soudu, která žalovaní v dovolání
předkládají. Soudy postupovaly správně jak při řešení povolení nezbytné cesty,
tak při řešení vydržení předmětného pozemku označeného parc. č. XY. Řízení
rovněž není zatíženo vadami. Navrhla, aby dovolací soud zamítl návrh na odklad
právní moci napadeného rozhodnutí, a dále aby dovolání odmítl a uložil
žalovaným povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY:
14. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím
ve věci, ve které právní úprava dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2595/2008; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím
řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012
(dostupný, stejně jako další rozhodnutí dovolacího soudu, na www.nsoud.cz)].
15. Předně se dovolací soud zabýval námitkami žalovaných uvedenými v
dovolání pod body A-1 a A-5, které lze shrnout tak, že nezbytná cesta neměla
být povolena, neboť žalobkyně má ke svému pozemku zajištěn pěší přístup z
pozemku parc. č. XY, který je veřejnou cestou, přičemž žalobkyně má zajištěn
příjezd motorovým vozidlem prakticky až k hranici svého pozemku, pročež
žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely „pohodlnějšího spojení“.
16. Aby mohla být posouzena důvodnost těchto námitek, zabýval se
dovolací soud nejprve tím, zda napadený rozsudek, potažmo rozsudek soudu
prvního stupně, je na takovém skutkovém základě založen. Soud prvního stupně
pod bodem 56 rozsudku uvedl, že „požadavek bezprostředního přístupu k rodinnému
domu, který je trvale užíván k bydlení, motorovým vozidlem v současné době
nepovažuje za nadstandardní a argumentace žalovaných, že žalobkyně nemá garáž a
nepotřebuje tedy přístup automobilem až k domu, považuje soud za naprosto
nepřípadnou“. Odvolací soud pod bodem 4 napadeného rozhodnutí rekapituloval
závěr soudu prvního stupně, který „neshledal žádné výjimečné okolnosti, které
by odůvodňovaly zřízení toliko práva chůze, když tyto nebyly ani tvrzeny, ani
jím zjištěny“.
17. Z citovaných pasáží rozsudků soudů nižších stupňů je patrné, že
soudy výlučně zvažovaly povolení cesty spočívající též v právu průjezdu
motorovými vozidly. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že je zřejmě
možný pěší přístup z veřejné cesty přímo na pozemek žalobkyně. Ačkoliv
žalobkyně argumentovala nemožností zřízení jiné cesty, z bodu 1 napadeného
rozsudku, kterým se rekapitulují žalobní tvrzení samotné žalobkyně, se podává,
že žalobkyně „zřízení cesty přes pozemek parc. č. XY (pozemek žalobkyně –
poznámka dovolacího soudu) označila rovněž za nemožné, neboť je přes něj možný
toliko pěší přístup, kdežto do trvale obývaného domu za XY je nezbytný přístup
osobním automobilem“. Pozemek parc. č. XY však nabyla rovněž žalobkyně do svého
vlastnictví na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 2005 (bod 41 rozsudku
soudu prvního stupně). To znamená, že pěší přístup k pozemku žalobkyně je
(resp. může být) zajištěn bez nutnosti zřízení nezbytné cesty. Taková situace
by vyloučila nezbytnost komunikační potřeby jako základní předpoklad pro
aplikaci § 1029 o. z., a to za předpokladu, že by pěší přístup byl pro
žalobkyni postačující.
18. Otázky formulované dovolateli pod body A-1 a A-5 zakládají
přípustnost dovolání a dovolání je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení
těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze
řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
20. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s
náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby
soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho
pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli
povolit zřízení nové cesty.
21. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu
žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
22. Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený
pozemek procházet i projíždět. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem však
není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po
přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby
má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž
krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu
nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp.
zn. 22 Cdo 1667/2023).
23. Pokud tedy nalézací soudy bez dalšího dospěly k závěru, že je
nezbytný bezprostřední přístup k rodinnému domu žalobkyně motorovým vozidlem
(bod 56 rozsudku soudu prvního stupně), odchýlily se od ustálené judikatury
dovolacího soudu, neboť se nezabývaly okolnostmi, které by takový závěr
odůvodňovaly a které žalovaní v řízení namítali (vyjma konstatování, že příjezd
motorovými vozidly je „standardní“). Zvláště pak za situace, v níž z napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že pěší přístup má žalobkyně již zajištěn
přes pozemek ve svém vlastnictví (parc. č. XY), nelze bez dalšího dospět k
závěru, že zde jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z.
To platí tím spíše, že již ve vyjádření k žalobě žalovaní namítali, že
žalobkyně může parkovat na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví obce, tj. pozemku
bezprostředně navazujícím na nemovitosti žalobkyně. Má-li žalobkyně přístup z
veřejné cesty přímo na svůj pozemek, je dále nutné zohlednit, zda žalobkyně
žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely pohodlnějšího spojení ve smyslu §
1032 odst. 1 písm. c) o. z. S touto skutečností se však nalézací soudy
nevypořádaly, neboť vyšly z hypotézy, že příjezd motorovým vozidlem k domu je
„standardní“ a otázku tvrzeného zajištěného pěšího přístupu přes pozemek
žalobkyně ve svých rozhodnutích nezohlednily a nevyhodnotily vůbec.
24. Protože závěr odvolacího soudu o tom, zda byly splněny základní
podmínky pro zřízení nezbytné cesty umožňující průchod a průjezd žalobkyně přes
pozemek žalovaných, je nesprávný, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami
vztahující se k nezbytné cestě, neboť jejich řešení je předčasné. K tomu
dovolací soud dodává, že budou-li naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty
ve smyslu § 1029 o. z., a současně zde povolení nezbytné cesty nebudou bránit
negativní podmínky stanovené v § 1032 o. z., je rovněž nutné přihlédnout ke
škodě, která povolením nezbytné cesty vznikne, přičemž nelze bez dalšího
uzavřít, že věcněprávním zatížením pozemku žádná škoda vlastníkům pozemku
nevznikne (viz bod 26 napadeného rozhodnutí).
K vydržení pozemku označeného parc. č. XY:
25. Dále se dovolací soud zabýval námitkou pod bodem D dovolání, tj. zda
se žalobkyně stala vlastnicí předmětného pozemku vydržením za situace, v níž se
její právní předchůdce ujal držby již v roce 1989 a sám vlastnické právo k
pozemku vydržel.
26. Aby mohla být posouzena důvodnost této námitky, zabýval se dovolací
soud předně zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ohledně držby předmětného
drženého pozemku.
27. Soud prvního stupně pod bodem 58 rozsudku vedl, že „již právní
předchůdci žalobkyně minimálně od roku 1989 vydrženou část pozemku užívali“,
přičemž vjezdová brána se od tohoto roku nachází na stejném místě. Pod bodem 61
rozsudku uvedl, že „byly naplněny podmínky ust. § 130 obč. zák., neboť
žalobkyně prokázala, že pozemek užívá ona i její právní předchůdci v dobré víře
v nezměněném rozsahu minimálně již od roku 1989 a došlo tedy k vydržení
vlastnického práva k pozemku, ...“.
28. Odvolací soud pod bodem 32 rozsudku uvedl: „Prvostupňový soud tedy
správně uzavřel, že byly naplněny podmínky držby, kdy žalobkyně i její právní
předchůdci byli v dobré víře, neboť v nezměněném rozsahu užívali sporný pozemek
minimálně od roku 1989, čímž k němu došlo k vydržení vlastnického práva“.
29. Z uvedených citovaných pasáží lze seznat, že soudy nižších stupňů
konstatovaly držbu žalobkyně a jejího právního předchůdce trvající od roku
1989, jež po celou dobu zřejmě – podle závěru nalézacích soudů – trvala v
kvalitě postačující k vydržení vlastnického práva k drženému pozemku. To je
patrné též z bodu 61 prvostupňového rozsudku, kde je uvedeno: „Pokud se tedy
právní předchůdci žalobkyně ujali držby pozemku v roce 1989 a držba pokračuje
do současné doby, uběhla již za trvání platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964
Sb. (do 31. 12. 2013) 10letá vydržecí doba více než dvakrát.“
30. Podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě
po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
31. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se pak do vydržecí doby započítávala i
doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Ustálená
rozhodovací praxe k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, však v tomto
ohledu dovozovala, že ani dobu vlastnické držby (tj. držby vykonávané
vlastníkem věci) právního předchůdce, ani vydržecí dobu, která k vydržení
vlastnického práva předchůdce vedla, si nabyvatel ve svůj prospěch započíst
nemůže (v odborné literatuře shodně Holas, J., Holubář, A., Petříková, P.
Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení.
Bulletin advokacie, 2022, č. 11, s. 43-48).
32. Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní
předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem
pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek
nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v
hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005). Jinými slovy vyjádřeno
proto platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k
určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku
sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce,
jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní
předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce
by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě
převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí
doba deseti let (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1484/2011).
33. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením
právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá,
je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní
skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na
základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho
vydrželi, nabyl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo
821/2010).
34. Pokud proto nalézací soudy vyšly ze zjištění, že držby předmětného
pozemku se v dobré víře ujal již právní předchůdce žalobkyně, pak by sám (při
splnění zákonných podmínek) vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku v
roce 1999. Vlastnické právo k předmětnému pozemku posléze na žalobkyni nicméně
platně nepřevedl, a proto se žalobkyně na základě držby trvající od roku 1989
bez dalšího stát nemohla. Posouzení splnění podmínek vydržení v dané věci ve
vztahu k žalobkyni je pak namístě o to více, že se stala vlastnicí pozemků, od
nichž pokračující držbu v dobré víře dovozuje, v roce 2005 a že soudy obou
stupňů nahlížely na „kvalitu držby“ právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně
samotné zjevně zcela shodně.
35. Dovolání je proto i v této části přípustné a důvodné, neboť se
odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému
pozemku a započtení vydržecí doby právního předchůdce žalobkyně odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
36. Z důvodu nesprávného právního posouzení otázky vydržení vlastnického
práva k předmětnému pozemku žalobkyní za situace, v níž vydržecí doba uplynula
již za držby vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně, přičemž tento
závěr byl přijat nalézacími soudy, je nadbytečné zabývat se dovolací otázkou
uvedenou pod bodem E dovolání týkající se dobré víry žalobkyně při výkonu držby.
37. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §
243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243e odst. 2 o.
s. ř. dovolací soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
38. Vzhledem k důvodu zrušení rozsudků nalézacích soudů pak bylo
předčasné se zabývat dalšími dovolacími námitkami žalovaných, které by dovolací
soud posuzoval teprve tehdy, byla-li by splněna základní podmínka pro povolení
nezbytné cesty, případně pro vydržení práva předmětného pozemku.
39. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu
vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s
§ 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
41. O návrhu žalovaných na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu
dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaných
v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu