22 Cdo 2372/2024

22 Cdo 2372/2024-1106

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně I. F., zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze, Boučkova 1819/15, proti žalovaným 1) R. V. a 2) I. D., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, o povolení nezbytné cesty a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 23/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026, 21 Co 271/2023, 21 Co 276/2023, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026, 21 Co 271/2023, 21 Co 276/2023, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 4. 2022, č. j. 20 C 23/2017-803, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 20 C 23/2017-803, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2022, č. j. 20 C 23/2017-811, a opravných usnesení ze dne 23. 8. 2022, č. j. 20 C 23/2017-830, a ze dne 4. 4. 2023, č. j. 20 C 23/207-983, povolil nezbytnou cestu průchodu a průjezdu jako věcné právo zatěžující služebný pozemek parc. č. XY ve prospěch panujícího pozemku parc. č. st. XY, oba v k. ú. XY, obec XY, a to v rozsahu území mezi body 129-7, 129-12, 129-6, 2 a 5 vyznačenými v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Vladimírem Minksem, úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem dne 20. 12. 2016 pod č. 450/2016 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, Ing. Ivanou Cincibusovou pod GP-4239/2016-209, jenž je nezbytnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit za zřízení nezbytné cesty žalovaným náhradu ve výši 79 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 11 m2 v k. ú. XY, obec XY, jak je vymezen v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Vladimírem Minksem, úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem dne 20. 12. 2016 pod č. 450/2016 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, Ing. Ivanou Cincibusovou pod PGP-4239/2016-209, jenž je nezbytnou součástí tohoto rozsudku, je žalobkyně (výrok III). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. st. XY (dále též jen „panující pozemek“), jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (poslední 4 uvedené pozemky byly podle náhledu do katastru nemovitostí sceleny do jednoho pozemku parc. č. XY – pozn. dovolacího soudu) v k. ú. XY, které nabyla na základě darovací smlouvy v roce 2005. Žalovaní jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu id. 1/2) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „pozemek žalovaných“ či „služebný pozemek“). Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vedoucí přes služebný pozemek ve prospěch panujícího pozemku. Současně se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k části pozemku žalovaných, která se nachází za příjezdovou bránou uvnitř oplocení žalobkyně označené jako pozemek parc. č. XY (dále též jen „držený pozemek“). K pozemkům žalobkyně je fakticky využívána cesta vedoucí z pozemku parc. č. XY, který je ve vlastnictví obce, a to (částečně) přes pozemek žalovaných. Tato cesta byla využívána již v roce 1989, kdy pozemky žalobkyně byly zakoupeny jejím právním předchůdcem. Případné zřízení nezbytné cesty přes jiný pozemek je tedy neúčelné.

3. Soud prvního stupně dospěl stran nezbytné cesty k následujícím závěrům. Uvedl, že „požadavek bezprostředního přístupu k rodinnému domu, který je trvale užíván k bydlení, motorovým vozidlem v současné době nepovažuje za nadstandardní a argumentace žalovaných, že žalobkyně nemá garáž a nepotřebuje tedy přístup automobilem až k domu, považuje soud za naprosto nepřípadnou“ (bod 56 prvostupňového rozsudku). Z dokazování pak vyšlo najevo, že „žalobkyně si nedostatek přístupu nezpůsobila z hrubé nedbalosti, natožpak úmyslně, neboť v době, kdy nemovitosti nabyla ona i její právní předchůdce, přístupová cesta fakticky existovala a byla používána ve stejném rozsahu jako v současnosti“ (bod 54 prvostupňového rozsudku). Protože „cesta fakticky existuje, je užívána a vede v rozsahu cca 2,5 m (tedy dostačující pro průjezd osobního automobilu) toliko při okraji pozemku parc. č. XY, nevzniká žalovaným ani žádná škoda ve smyslu § 1032 odst. 1 o. z., která by mohla mít vliv na rozhodnutí soudu o zřízení nezbytné cesty“ (bod 54 prvostupňového rozsudku). Nebyly dále zohledněny náklady žalovaných na přeložení přípojek elektřiny a plynu (betonový sloup), neboť žalovaným „v době, kdy stavbu realizovali, bylo známo a činili tak s vědomím, že stavba betonového sloupu bude zasahovat, bude-li žalobě vyhověno, do soudem zřízené služebnosti nezbytné cesty“ (bod 55 prvostupňového rozsudku). Nezbytná cesta byla povolena v rozsahu geometrického plánu Ing. Vladimíra Minkse č. 450/2016 ze dne 20. 12. 2016, přičemž tento rozsah je „dostačující“ pro žalobkyni a „méně zatěžující“ pro žalované. Výše náhrady byla stanovena podle posudku Ing. Hany Kameníkové (bod 57 prvostupňového rozsudku).

4. Stran vydržení části pozemku žalovaných (drženého pozemku označeného parc. č. XY) žalobkyní dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům. Uvedl, že „již právní předchůdci žalobkyně minimálně od roku 1989 vydrženou část pozemku užívali“, přičemž vjezdová brána se od tohoto roku nachází na stejném místě (bod 58 prvostupňového rozsudku). Na běh vydržecí doby aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť ta započala v roce 1989 a pokračuje do současné doby (bod 61 prvostupňového rozsudku). K tomu dodal, že „byly naplněny podmínky ust. § 130 obč. zák., neboť žalobkyně prokázala, že pozemek užívá ona i její právní předchůdci v dobré víře v nezměněném rozsahu minimálně již od roku 1989 a došlo tedy k vydržení vlastnického práva k pozemku, když žalovaným se v průběhu řízení nepodařil prokázat nepoctivý úmysl žalobců ve smyslu § 130 obč. zák., proto soud žalobě i v této části vyhověl“.

5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 21 Co 289/2022-1026, 21 Co 271/2023, 21 Co 276/2023, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a V potvrdil a ve výroku IV změnil pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí 143 769,91 Kč, jinak potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

6. K odvolání žalobkyně odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení (body 36 a 37 rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolání žalovaných směřující proti všem výrokům prvostupňového rozsudku posoudil odvolací soud jako nedůvodné (bod 10 rozsudku odvolacího soudu).

8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně (body 11 a 12 rozsudku odvolacího soudu) ohledně povolení nezbytné cesty i vydržení části pozemku žalovaných. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaných, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, což odvolací soud blíže odůvodnil pod body 14 a 15 rozsudku.

9. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že „cesta fakticky existuje, je užívána, vede při okraji pozemku parc. č. XY v rozsahu přibližně 2,5 metru a je tedy dostačující pro průjezd osobního automobilu, nevzniká žalovaným žádná škoda, která by mohla mít vliv na rozhodnutí soudu o zřízení nezbytné cesty“ (bod 26 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž se zde ztotožnil se závěrem ohledně nákladů na přeložení přípojek elektřiny a plynu a rozsahu služebnosti. Na průběh nezbytné cesty byl řádně vypracován geometrický plán odsouhlasený katastrálním úřadem, přičemž takovýto postup je dostačující, a neobstojí proto námitka žalovaných, že mělo být vyžádáno stanovisko stavebního úřadu a zpracován znalecký posudek (bod 27 rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně nejednala hrubě nedbale, neboť používala cestu ve stejném rozsahu jako její právní předchůdce a právní předchůdce žalovaných toto užívání toleroval (bod 25 rozsudku odvolacího soudu); nadto žalobkyně v roce 2002 o odkup pozemku usilovala, resp. iniciovala dodatečné dědické řízení po zemřelém J. L. (dřívější vlastník pozemku žalovaných – pozn. dovolacího soudu). Správné jsou též závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady za povolení nezbytné cesty, že pro „zjištění náhrady je nutné stanovit roční užitek jako výši nájmu z obvyklé ceny pozemku parc. č. XY“ (body 29–31 rozsudku odvolacího soudu).

10. Rovněž odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že došlo k vydržení části pozemku žalovaných (označeného parc. č. XY), neboť „žalobkyně i její právní předchůdci byli v dobré víře, neboť v nezměněném rozsahu užívali sporný pozemek minimálně od roku 1989, čímž k němu došlo k vydržení vlastnického práva“.

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud při posuzování podmínek pro povolení nezbytné cesty nesprávně posoudil následující otázky (pro přehlednost označené stejně jako žalovanými v dovolání – pozn. dovolacího soudu): A-1) Má žalobkyně nedostatečný přístup k nemovitým věcem z veřejné komunikace, pokud je zajištěn přístup pro pěší po veřejné cestě a ve stavebním a kolaudačním řízení byl tento přístup posouzen jako dostatečný pro připojení rodinného domu žalobkyně na pozemní komunikaci, a současně má žalobkyně zajištěn příjezd motorovými vozidly téměř k hranici svého pozemku? A-2) Byla nezbytná cesta povolena v rozsahu, který odpovídá potřebě žalobkyně jako vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a aby žalovaní byli zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžování a jejich pozemek co nejméně zasažen, pokud byla povolena cesta bez vypracování znaleckého posudku a v šíři větší než zjištěná dostatečná šířka cesty pro průjezd osobního automobilu? A-3) Vznikne dovolatelům škoda na nemovité věci zřízením nezbytné cesty, pokud cesta již fakticky existuje a pokud ano, v čem tato škoda spočívá? A-4) Způsobila si žalobkyně nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, pokud se žalobkyně, potažmo její právní předchůdci, zbavili existujícího spojení s veřejnou cestou, pokud žalobkyně nabyla nemovité věci bez zajištěného dostatečného spojení s veřejnou cestou a pokud si žalobkyně svou stavební činností zamezila přístup na místní komunikaci přímo ze své nemovitosti a spoléhala na umožnění příjezdu přes soukromý pozemek sousedů? A-5) Žádá žalobkyně nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení a parkování automobilu na svém pozemku, pokud má přístup k nemovité věci ve formě přístupu pro pěší po veřejné cestě a jinak má zajištěn příjezd motorovými vozidly až k hranici svého pozemku na krátkou několikametrovou vzdálenost od této hranice ke vchodu? A-6) Lze povolit nezbytnou cestu, pokud jsou na překážku přípojná místa (hlavní řady) inženýrských sítí elektřiny a plynu, která zde existují již dávno před podáním žaloby (od r.

1999 a od r. 2001) a ke kterým jsou dovolatelé povinni a oprávněni postavit přípojné pilíře? A-7) Lze povolit nezbytnou cestu, pokud tím bude zabráněno dostavět dovolatelům pravomocně před podáním žaloby povolené oplocení jejich pozemku? B) Měl si soud vyžádat stanovisko veřejného orgánu (stavebního úřadu, orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), zda zřízení nezbytné cesty nebrání zákonné důvody? C) Může být úplata za nezbytnou cestu stanovena ve formě ročního užitku jako výše nájmu z obvyklé ceny pozemku? D) Stala se žalobkyně vlastníkem pozemku parc.

č.

XY, pokud se právní předchůdci žalobkyně ujali držby tohoto pozemku již v roce 1989 a žalobkyně se stala vlastníkem sousedních nemovitých věcí, tj. pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY až v roce 2005? Byla žalobkyně nebo její právní předchůdci v dobré víře, že drží část pozemku dovolatelů, když si žalobkyně byla vědoma situace v místě projektové dokumentace k územnímu a stavebnímu povolení a umístila stavbu svého domu ve vzdálenosti měřené od katastrální hranice pozemku, nikoliv od hranice vydrženého pozemku? F) Byly splněny zákonné a judikatorní požadavky pro řádné odůvodnění neprovedení důkazů navržených dovolateli? Dovolatelé namítli, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro povolení nezbytné cesty.

Ad A-1) Uvedli, že žalobkyně má pěší přístup ke své nemovité věci a právo příjezdu motorovým vozidlem je pouze pohodlnějším spojením, přičemž ji od veřejné cesty dělí krátká, několikametrová vzdálenost. K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004. Žalobkyně si může zřídit přístup k veřejné cestě přímo ze svého pozemku. K tomu odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 581/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Ad A-2) Nezbytná cesta nebyla zřízena pouze v nezbytném rozsahu a soudy nedbaly toho, že žalovaní mají být zřízením a užíváním nezbytné cesty obtěžování co nejméně. K tomu odkázali na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Nezbytná cesta byla povolena v nikoli nezbytné šíři a délce, což není nikterak odůvodněno, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Ad A-3) Soudy se nezabývaly újmou, která žalovaným v souvislosti se zřízením nezbytné cesty vznikne, např. snížením hodnoty pozemku či znemožněním připojení k energetickým sítím.

K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, a sp. zn. 22 Cdo 5235/2024 (správně zřejmě 22 Cdo 5235/2014 – pozn. dovolacího soudu). Ad A-4) Žalobkyně si absenci přístupu zapříčinila sama z hrubé nedbalosti, a to tím, že se nesnažila dojednat přístup před nabytím pozemků, přičemž jí lze přičítat též jednání jejího právního předchůdce (druha), který pozemky nabyl v roce 1989. Dále si cestu znepřístupnila vlastními stavebními aktivitami. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016. Ad A-5) Žalobkyně žádala nezbytnou cestu jen za účelem komfortnějšího přístupu a parkování automobilu, což je v rozporu s judikaturou. K tomu odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009.

Ad A-6) Uvedli, že v místě nezbytné cesty tvoří překážku přípojná místa inženýrských sítí elektřiny a plynu, ke kterým jsou povinni postavit přípojné pilíře. K tomu odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016. Ad A-7) V důsledku povolení nezbytné cesty by dále bylo dovolatelům zabráněno dokončit stavebním úřadem schválené oplocení pozemku. K tomu odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016. Ad B) Soudy si k možnosti zřízení nezbytné cesty nevyžádaly stanovisko stavebního úřadu, orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ani orgánu ochrany přírody a krajiny.

Tím se odchýlily např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3103/2007. Ad C) Předně namítli, že za nezbytnou cestu nenáleží náhrada, nýbrž úplata a odčinění újmy; proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Znalecký posudek obsahující pevnou částku je neaktuální a nepřezkoumatelný. Soudy neurčily úplatu a odčinění újmy, naopak stanovily pouze roční užitek jako výši nájmu z obvyklé ceny pozemku parc. č. XY. Postupovaly v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3117/2019 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3247/2008.

Ad D) Namítli, že pokud právní předchůdce žalobkyně se ujal držby předmětného pozemku dnes označeného parc. č. XY v roce 1989, vydržel by pozemek právní předchůdce žalobkyně, který ji však následně na žalobkyni darovací smlouvou nepřevedl. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011. Ad E) Dobrou víru žalobkyně ve vztahu k předmětnému pozemku měly posoudit z objektivních hledisek, k čemuž odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1395/2005.

Ad F) Soudy též nedostatečně odůvodnily neprovedení dalších navržených důkazů. K tomu odkázali na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 447/14. Dále namítli blíže konkretizované vady řízení, a to především skutečnost, že se v roce 2004 komunikace na předmětném místě nenacházela. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rovněž navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám žalovaných, přičemž nemá za to, že by se soudy při řešení žalovanými vznesených otázek odchýlily od rozhodnutí dovolacího soudu, která žalovaní v dovolání předkládají. Soudy postupovaly správně jak při řešení povolení nezbytné cesty, tak při řešení vydržení předmětného pozemku označeného parc. č. XY. Řízení rovněž není zatíženo vadami. Navrhla, aby dovolací soud zamítl návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, a dále aby dovolání odmítl a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY:

14. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný, stejně jako další rozhodnutí dovolacího soudu, na www.nsoud.cz)].

15. Předně se dovolací soud zabýval námitkami žalovaných uvedenými v

dovolání pod body A-1 a A-5, které lze shrnout tak, že nezbytná cesta neměla být povolena, neboť žalobkyně má ke svému pozemku zajištěn pěší přístup z pozemku parc. č. XY, který je veřejnou cestou, přičemž žalobkyně má zajištěn příjezd motorovým vozidlem prakticky až k hranici svého pozemku, pročež žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely „pohodlnějšího spojení“.

16. Aby mohla být posouzena důvodnost těchto námitek, zabýval se dovolací soud nejprve tím, zda napadený rozsudek, potažmo rozsudek soudu prvního stupně, je na takovém skutkovém základě založen. Soud prvního stupně pod bodem 56 rozsudku uvedl, že „požadavek bezprostředního přístupu k rodinnému domu, který je trvale užíván k bydlení, motorovým vozidlem v současné době nepovažuje za nadstandardní a argumentace žalovaných, že žalobkyně nemá garáž a nepotřebuje tedy přístup automobilem až k domu, považuje soud za naprosto nepřípadnou“. Odvolací soud pod bodem 4 napadeného rozhodnutí rekapituloval závěr soudu prvního stupně, který „neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zřízení toliko práva chůze, když tyto nebyly ani tvrzeny, ani jím zjištěny“.

17. Z citovaných pasáží rozsudků soudů nižších stupňů je patrné, že soudy výlučně zvažovaly povolení cesty spočívající též v právu průjezdu motorovými vozidly. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že je zřejmě možný pěší přístup z veřejné cesty přímo na pozemek žalobkyně. Ačkoliv žalobkyně argumentovala nemožností zřízení jiné cesty, z bodu 1 napadeného rozsudku, kterým se rekapitulují žalobní tvrzení samotné žalobkyně, se podává, že žalobkyně „zřízení cesty přes pozemek parc. č. XY (pozemek žalobkyně – poznámka dovolacího soudu) označila rovněž za nemožné, neboť je přes něj možný toliko pěší přístup, kdežto do trvale obývaného domu za XY je nezbytný přístup osobním automobilem“. Pozemek parc. č. XY však nabyla rovněž žalobkyně do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 2005 (bod 41 rozsudku soudu prvního stupně). To znamená, že pěší přístup k pozemku žalobkyně je (resp. může být) zajištěn bez nutnosti zřízení nezbytné cesty. Taková situace by vyloučila nezbytnost komunikační potřeby jako základní předpoklad pro aplikaci § 1029 o. z., a to za předpokladu, že by pěší přístup byl pro žalobkyni postačující.

18. Otázky formulované dovolateli pod body A-1 a A-5 zakládají přípustnost dovolání a dovolání je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

20. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

21. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

22. Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek procházet i projíždět. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem však není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023).

23. Pokud tedy nalézací soudy bez dalšího dospěly k závěru, že je nezbytný bezprostřední přístup k rodinnému domu žalobkyně motorovým vozidlem (bod 56 rozsudku soudu prvního stupně), odchýlily se od ustálené judikatury dovolacího soudu, neboť se nezabývaly okolnostmi, které by takový závěr odůvodňovaly a které žalovaní v řízení namítali (vyjma konstatování, že příjezd motorovými vozidly je „standardní“). Zvláště pak za situace, v níž z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že pěší přístup má žalobkyně již zajištěn přes pozemek ve svém vlastnictví (parc. č. XY), nelze bez dalšího dospět k závěru, že zde jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z. To platí tím spíše, že již ve vyjádření k žalobě žalovaní namítali, že žalobkyně může parkovat na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví obce, tj. pozemku bezprostředně navazujícím na nemovitosti žalobkyně. Má-li žalobkyně přístup z veřejné cesty přímo na svůj pozemek, je dále nutné zohlednit, zda žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. S touto skutečností se však nalézací soudy nevypořádaly, neboť vyšly z hypotézy, že příjezd motorovým vozidlem k domu je „standardní“ a otázku tvrzeného zajištěného pěšího přístupu přes pozemek žalobkyně ve svých rozhodnutích nezohlednily a nevyhodnotily vůbec.

24. Protože závěr odvolacího soudu o tom, zda byly splněny základní podmínky pro zřízení nezbytné cesty umožňující průchod a průjezd žalobkyně přes pozemek žalovaných, je nesprávný, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami vztahující se k nezbytné cestě, neboť jejich řešení je předčasné. K tomu dovolací soud dodává, že budou-li naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z., a současně zde povolení nezbytné cesty nebudou bránit negativní podmínky stanovené v § 1032 o. z., je rovněž nutné přihlédnout ke škodě, která povolením nezbytné cesty vznikne, přičemž nelze bez dalšího uzavřít, že věcněprávním zatížením pozemku žádná škoda vlastníkům pozemku nevznikne (viz bod 26 napadeného rozhodnutí). K vydržení pozemku označeného parc. č. XY:

25. Dále se dovolací soud zabýval námitkou pod bodem D dovolání, tj. zda se žalobkyně stala vlastnicí předmětného pozemku vydržením za situace, v níž se její právní předchůdce ujal držby již v roce 1989 a sám vlastnické právo k pozemku vydržel.

26. Aby mohla být posouzena důvodnost této námitky, zabýval se dovolací soud předně zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ohledně držby předmětného drženého pozemku.

27. Soud prvního stupně pod bodem 58 rozsudku vedl, že „již právní předchůdci žalobkyně minimálně od roku 1989 vydrženou část pozemku užívali“, přičemž vjezdová brána se od tohoto roku nachází na stejném místě. Pod bodem 61 rozsudku uvedl, že „byly naplněny podmínky ust. § 130 obč. zák., neboť žalobkyně prokázala, že pozemek užívá ona i její právní předchůdci v dobré víře v nezměněném rozsahu minimálně již od roku 1989 a došlo tedy k vydržení vlastnického práva k pozemku, ...“.

28. Odvolací soud pod bodem 32 rozsudku uvedl: „Prvostupňový soud tedy správně uzavřel, že byly naplněny podmínky držby, kdy žalobkyně i její právní předchůdci byli v dobré víře, neboť v nezměněném rozsahu užívali sporný pozemek minimálně od roku 1989, čímž k němu došlo k vydržení vlastnického práva“.

29. Z uvedených citovaných pasáží lze seznat, že soudy nižších stupňů konstatovaly držbu žalobkyně a jejího právního předchůdce trvající od roku 1989, jež po celou dobu zřejmě – podle závěru nalézacích soudů – trvala v kvalitě postačující k vydržení vlastnického práva k drženému pozemku. To je patrné též z bodu 61 prvostupňového rozsudku, kde je uvedeno: „Pokud se tedy právní předchůdci žalobkyně ujali držby pozemku v roce 1989 a držba pokračuje do současné doby, uběhla již za trvání platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (do 31. 12. 2013) 10letá vydržecí doba více než dvakrát.“

30. Podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

31. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se pak do vydržecí doby započítávala i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Ustálená rozhodovací praxe k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, však v tomto ohledu dovozovala, že ani dobu vlastnické držby (tj. držby vykonávané vlastníkem věci) právního předchůdce, ani vydržecí dobu, která k vydržení vlastnického práva předchůdce vedla, si nabyvatel ve svůj prospěch započíst nemůže (v odborné literatuře shodně Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie, 2022, č. 11, s. 43-48).

32. Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005). Jinými slovy vyjádřeno proto platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011).

33. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).

34. Pokud proto nalézací soudy vyšly ze zjištění, že držby předmětného pozemku se v dobré víře ujal již právní předchůdce žalobkyně, pak by sám (při splnění zákonných podmínek) vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku v roce 1999. Vlastnické právo k předmětnému pozemku posléze na žalobkyni nicméně platně nepřevedl, a proto se žalobkyně na základě držby trvající od roku 1989 bez dalšího stát nemohla. Posouzení splnění podmínek vydržení v dané věci ve vztahu k žalobkyni je pak namístě o to více, že se stala vlastnicí pozemků, od nichž pokračující držbu v dobré víře dovozuje, v roce 2005 a že soudy obou stupňů nahlížely na „kvalitu držby“ právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně samotné zjevně zcela shodně.

35. Dovolání je proto i v této části přípustné a důvodné, neboť se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a započtení vydržecí doby právního předchůdce žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

36. Z důvodu nesprávného právního posouzení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní za situace, v níž vydržecí doba uplynula již za držby vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně, přičemž tento závěr byl přijat nalézacími soudy, je nadbytečné zabývat se dovolací otázkou uvedenou pod bodem E dovolání týkající se dobré víry žalobkyně při výkonu držby.

37. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243e odst. 2 o. s. ř. dovolací soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

38. Vzhledem k důvodu zrušení rozsudků nalézacích soudů pak bylo předčasné se zabývat dalšími dovolacími námitkami žalovaných, které by dovolací soud posuzoval teprve tehdy, byla-li by splněna základní podmínka pro povolení nezbytné cesty, případně pro vydržení práva předmětného pozemku.

39. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). 41. O návrhu žalovaných na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaných v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 12. 2024

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu