22 Cdo 239/2020

22 Cdo 239/2020-418

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1) E. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Radko Polednou, advokátem se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 63, 2) V. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o neplatnost darovací smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 167/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, č. j. 61 Co 174/2019-363, takto:

Dovolání se odmítá.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 C 167/2016-290, určil, že darovací smlouva uzavřená 4. 8. 2015 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) je neplatná, co se týče darování pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a pozemku parc. č. XY, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená 4. 8. 2015 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) je neplatná, co se týče darování stavby č. p.

XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavby bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok II.). Dále určil, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a pozemek parc. č. XY, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění žalobkyně a žalovaného 2) (výrok III.).

Zamítl žalobu na určení, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, jsou v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění žalobkyně a žalovaného 2) (výrok IV.).

Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok V. a VI.). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalované 1) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 61 Co 174/2019-363, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená 4. 8. 2015 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) je neplatná, co se týče darování pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I.

rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. změnil tak, že se zamítá žaloba v části týkající se určení, že pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY, je součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části, v níž mělo být určeno, že součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) je pozemek parc.

č. XY v k. ú. XY;, a ve výrocích V. a VI. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhá (mimo jiné) určení, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY a pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jsou součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a žalovaného 2). Uvádí, že žalovaný nabyl tyto nemovitosti v době trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a proto se staly součástí tohoto majetkového společenství, resp. posléze součástí společného jmění manželů.

Jelikož žalovaný daroval nemovitosti 4. 8. 2015 žalované 1) bez souhlasu žalobkyně, je darování neplatné a nemovitosti stále tvoří součást zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a žalovaného 2). Odvolací soud uzavřel, že stavbu č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavbu bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, žalovaný 2) nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 1996 uzavřené s Bytovým družstvem XY do svého výlučného vlastnictví, protože se jednalo o věci sloužící k výkonu jeho povolání, které byly ve smyslu § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

7. 1998, vyloučeny z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tyto věci se tak nestaly ani po 1. 8. 1998 součástí společného jmění manželů. Dále dovodil, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů netvořil ani pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., nabytý žalovaným 2) na základě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené 17. 5. 1995 s Pozemkovým fondem České republiky. Žalovaný 2) nabyl pozemek za svůj výlučný majetek, a to „restituční“ pohledávku vůči České republice, kterou získal za finanční prostředky darované žalovanému 2) jeho rodiči, tedy finanční prostředky v jeho výlučném vlastnictví.

Z těchto důvodů se pozemek nestal podle § 143 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. posléze společného jmění manželů. Uzavřel, že nebyly-li shora uvedené nemovitosti součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. jejich společného jmění, není žalobkyně oprávněna domáhat se neplatnosti darovací smlouvy ze dne 4. 8. 2015 a její požadavek na určení vlastnického práva není důvodný. Žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, a proto podává proti rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku III.

a výroku II. v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV.) dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, nabyté na základě kupní smlouvy uzavřené 29. 11. 1996 mezi Bytovým družstvem XY jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, netvoří součást zaniklého, ale doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a žalovaného 2).

Poukazuje na skutečnost, že tyto nemovitosti nesloužily pouze k výkonu povolání žalovaného 2), ale po jejich pořízení byly užívány rovněž k uspokojování bytové potřeby žalovaného 2), jeho otce i syna. Rovněž žalobkyně nemovitosti navštěvovala a příležitostně v nich přespávala. Poznamenává, že nemovitosti nebyly evidovány ani v obchodním majetku žalovaného 2). V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000) je tak závěr odvolacího soudu, že nemovitosti sloužily pouze k výkonu povolání žalovaného 2), a proto netvořily podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

7. 1998, bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), a nestaly se tak ani k 1. 8. 1998 součástí jejich společného jmění. Žalovaný 2) nemohl nabýt nemovitosti do svého výlučného vlastnictví ani na základě prohlášení žalobkyně ze dne 19. 11. 1996, které žalobkyně učinila pouze kvůli tomu, aby žalovaný 2) získal finanční prostředky na koupi nemovitostí. Vůlí žalobkyně však nebylo přenechat tento majetek do jeho výlučného vlastnictví. K tomu dodává, že manželé mohou učinit předmětem výlučného vlastnictví jednotlivé věci pouze zákonem stanoveným způsobem, tedy zejména prostřednictvím zúžení společného jmění manželů.

Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného vlastnictví jednoho z manželů neznamená, že věc nebyla nabyta do společného jmění manželů (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008). Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) není pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY. Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 2) nabyl tuto nemovitost za své výlučné finanční prostředky získané darem od jeho rodičů.

Poukazuje také na to, že za tyto výlučné finanční prostředky nabyl žalovaný 2) pouze (restituční) pohledávku vůči České republice. Získal-li následně za tuto pohledávku pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, tvoří tato nemovitost již součást společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008). Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok III. rozsudku odvolacího soudu a výrok II. v té části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu ve výroku IV.

Žalovaná 1) ve vyjádření uvádí, že dovolání není přípustné, protože rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci a právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, není rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně. Poznamenává, že dovolání z velké části představuje polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Dovolání lze však podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Má za to, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, se nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) ve smyslu § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, protože sloužily k výkonu povolání žalovaného 2). Toto dokládá mimo jiné prohlášení žalobkyně ze dne 19. 11. 1996 i skutečnost, že žalovaný 2) užíval nemovitosti jako provozovnu svého podnikání již od roku 1994.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je také závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), resp. jejich společného jmění. Tento pozemek nabyl žalovaný 2) za pohledávku získanou za jeho výlučné prostředky, a proto ani tato nemovitost netvořila bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), potažmo jejich společné jmění. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, příp. podle § 243d odst. 1 písm. a) o.

s. ř. zamítl. Žalovaný 2) se ztotožňuje s dovoláním žalobkyně v té části, ve které namítá, že stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, tvořily bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), resp. jejich společné jmění. Poukazuje na skutečnost, že nemovitosti nesloužily pouze k výkonu povolání žalovaného 2), ale mohly sloužit s ohledem na jejich povahu i k jinému, společnému účelu žalobkyně a žalovaného 2), a to přinejmenším k bydlení manželů a jejich rekreaci, případně po vzájemné dohodě žalobkyně a žalovaného 2) i k zajištění bydlení rodičů žalovaného 2) a jejich dětí.

Nemovitosti proto nebyly podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, vyloučeny z bezpodílového spoluvlastnictví manželů [žalovaný 2) v této části dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp.

zn. 22

Cdo 2470/2000 a další rozhodnutí, která ve vyjádření cituje]. Za správný považuje žalovaný 2) závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. st. XY, na němž stojí stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY, nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2). Tuto nemovitost nabyl za své výlučné finanční prostředky, resp. za pohledávku získanou za tyto finanční prostředky, a proto netvořila součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1638/2004). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu. Dovolání do výroku III. rozsudku odvolacího soudu by mělo být zamítnuto. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se

vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K stavbě č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavbě bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st.XY, vše v k. ú. XY: Žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, že tyto nemovitosti se nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, posléze jejich společného jmění, jelikož sloužily k výkonu povolání jen jednoho z manželů. Především namítá, že předmětné nemovitosti používal k uspokojování své bytové potřeby žalovaný 2), jeho otec i syn, částečně je užívala rovněž žalobkyně.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 8. 1998, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“]. Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. K tomu mimo jiné uvedl, že „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“.

V pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud k téže problematice v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, dovodil, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143 obč. zák.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů.“ V rozsudku ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že výkonem povolání ve smyslu § 143 obč. zák. je třeba rozumět také výkon povolání osobou samostatně výdělečně činnou (mimo závislou činnost k jiné osobě), tj. i (výkon) podnikání jen jednoho z manželů (fyzické osoby) ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. V rozsudku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že „v případě, že věc v době nabytí sloužila a mohla sloužit jen k výkonu povolání jednoho z manželů, stala se jeho výlučným vlastnictvím, a jestliže se poměry později změnily a věc mohla být užita k výkonu povolání i druhého manžela, resp. ji druhý manžel začal užívat, nemohlo to změnit právní stav a věc se nestala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4659/2018). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, dále vyložil, že věci, které k 1. 8. 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely obč. zák. provedené zák. č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2280/2017). V poměrech projednávané věci je nutné vyjít z toho, že v době nabytí shora uvedených nemovitostí měl žalovaný 2) sídlo svého podnikání v těchto nemovitostech a nemovitosti byly vedeny také v obchodím majetku žalovaného 2) jako podnikající fyzické osoby, a to do 31. 12. 2006 (stavba na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY), resp. do 31. 12. 2012 (stavba na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY) [v této souvislosti není důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný 2) neevidoval nemovitosti jako svůj obchodní majetek; žalobkyně v souvislosti s tímto skutkovým závěrem pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16)]. Z výpovědi žalobkyně před soudem prvního stupně při jednání dne 13.

2. 2009 (viz č. l. 280 a násl.) rovněž plyne, že nemovitosti sloužily od okamžiku jejich nabytí žalovaným 2) až přibližně do roku 2005 pouze k jeho podnikání, až posléze byly využívány i k jiným účelům [např. bydlení rodičů žalovaného 2)]. Taktéž z čestného prohlášení žalobkyně ze dne 19. 11. 1996 se podává, že předmětné nemovitosti by měly sloužit výlučně k podnikání žalovaného 2).

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný 2) užíval nemovitosti v době jejich nabytí (a i několik let poté) pouze k výkonu svého povolání, a proto se nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), resp. jejich společného jmění. Byly-li nemovitosti po uplynutí několika let od jejich nabytí žalovaným 2) rekonstruovány a začaly sloužit i jiným účelům než výkonu jeho povolání, nemohla tato skutečnost změnit právní stav věci a nemovitosti se nestaly součástí společného jmění manželů.

Opodstatněná není námitka žalobkyně, že věc mohla být učiněna předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem; pouhá vůle žalobkyně vyjádřená v prohlášení ze dne 19. 11. 1996, že nemovitosti má nabýt do výlučného vlastnictví žalovaný 2), nemohla založit výlučné vlastnictví žalovaného 2). Z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k vynětí věci sloužící k výkonu povolání jen jednoho z manželů z bezpodílového spoluvlastnictví nebylo vůle jednoho z manželů či jejich dohody potřeba; výluka v době existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů nastávala již ze zákona (z tohoto důvodu rovněž není relevantní odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008). Žalovaný 2) dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, podle kterého „nemovitosti, které jeden z manželů nabyl při podnikání za trvání manželství a s nimiž dále sám podnikal, zpravidla nejsou věcmi sloužícími výkonu jeho povolání.“ Je nutné poznamenat, že ani v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zcela nevyloučil, že nemovitosti nemohou představovat věci sloužící k výkonu povolání jednoho z manželů ve smyslu § 143 obč. zák., přičemž i v celé řadě dalších rozhodnutích dospěl k závěru, že i nemovitosti mohou být věcmi vyloučenými z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, sloužily- li pouze k výkonu povolání jen jednoho z manželů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3079/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1983/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5426/2015). Lze tedy uzavřít, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že pokud nemovitost sloužila výhradně k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena ve smyslu § 143 obč. zák. z masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jelikož stavba č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc.

č. st. XY, vše v k. ú. XY, netvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nestaly se po 1. 8. 1998 ani součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2280/2017). K tomu lze také poznamenat, že žalobkyně žádné jiné skutečnosti (vyjma shora uvedených), na základě kterých by se měly stát tyto nemovitosti součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. jejich společného jmění, netvrdila a neprokazovala Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení právní otázky, zda stavba č. p.

XY, stojící na pozemku parc. č. st.

XY, a stavba bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY, byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobkyně v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. K pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev.: Žalobkyně v prvé řadě namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 2) nabyl nemovitost za svůj výlučný majetek, tedy za „restituční“ pohledávku získanou za finanční prostředky, které darovali žalovanému 2) jeho rodiče. Uvádí, že v době nabytí pohledávky byl žalovaný 2) již úspěšný podnikatel, a proto si mohl opatřit prostředky na její získaní i jinak než darem od rodičů.

Z uvedeného se podává, že dovolatelka v této části dovolání napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Žalobkyně však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.

s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Jelikož žalobkyně nevymezuje řádně v této části dovolání v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, trpí tato část dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dále uvádí, že i kdyby žalovaný nabyl za své výlučné finanční prostředky „restituční“ pohledávku vůči Pozemkovému fondu České republiky, stala by se jeho výlučným vlastnictvím pouze tato pohledávka, avšak další věc za tuto pohledávku nabytá by již byla součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2).

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastaly před 1. 8. 1998, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“]. Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku nazvaném K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k § 143 obč. zák. uvedl, že „věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela.

Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví“. K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006. Jinými slovy řečeno, věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku z prodeje věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále výlučně tohoto manžela (srov. přim. DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří.

Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 108). V poměrech projednávané věci platí, že získal-li žalovaný za své výlučné finanční prostředky pohledávku vůči Pozemkovému fondu České republiky, kterou posléze použil k nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., stala se i tato nemovitost výlučným vlastnictví žalovaného 2), a nikoliv součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2), resp. posléze jejich společného jmění (lze poznamenat, že žalobkyně žádné jiné skutečnosti, na základě kterých by se měla stát tato nemovitost součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. jejich společného jmění, netvrdila a neprokazovala).

Žalobkyně dále namítá, že na projednávanou věc nedopadají závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1424/2003, a v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 ICdo 93/2018, na které v rozhodnutí taktéž odkázal odvolací soud. I z těchto rozhodnutí dovolacího soudu však plynou výše uvedené judikatorní závěry, a proto není námitka žalobkyně opodstatněná. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.

s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.