USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně B. K. syn centrum s. r. o., IČO 25453688, se sídlem v Ústí nad Labem, Jahodová 161, zastoupená Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., IČO 24729035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 239/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 237/2023-364,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. 14 C 239/2021-327, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem přípojky vysokého napětí tvořené sloupovou trafostanicí a dvěma sloupy s elektrickým vedením, kdy sloup s trafostanicí je umístěn na pozemku parc. č. XY a druhý sloup je umístěn na pozemku parc. č. XY, přičemž tato přípojka končí napojením na distribuční síť žalované na sloupu na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY a obci XY (výrok I). Také
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III). 2. Dospěl k závěru, že žalovaná nabyla elektrickou přípojku do svého vlastnictví vydržením (§ 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), neboť k 1. 11. 2015 došlo k uplynutí desetileté vydržecí doby podle § 1091 odst. 2 o. z., přičemž do této vydržecí doby byla ve smyslu § 1092 o. z. započtena i doba řádné a poctivé držby její právní předchůdkyně. Tento závěr učinil na základě provedeného dokazování, přičemž ze skutkových zjištění dovodil, že žalovaná a před tím i její předchůdkyně byly poctivými držitelkami elektrické přípojky ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., neboť měly přesvědčivý důvod se domnívat, že ji vlastní a rovněž zde byl i důvod právní, který by v souladu s § 1090 odst. 1 o. z. postačil ke vzniku (převodu) vlastnického práva k elektrické přípojce, pokud by náleželo převodci. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále rovněž „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 237/2023-364, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku posouzení dobré víry při vydržení nemovité věci. Domnívá se, že subjektivní přesvědčení žalované, že je vlastnicí elektrické přípojky, není pro posouzení splnění podmínek vydržení vlastnického práva určující, rozhodující je objektivní dobrá víra, která však v posuzované věci absentuje (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5962/2017), neboť žalovaná jako velká společnost podnikající v energetice mohla při výkonu podnikání kdykoli zjistit, že vlastnicí dané přípojky není ona, nýbrž žalobkyně. Také poukazuje na to, že žalovaná opírá dobrou víru k elektrické přípojce o převodní smlouvu k části podniku, ze které ovšem převod žádné přípojky nevyplývá, je v ní pouze označen převod distribuční soustavy („XY-STK-trafostanice“), což považuje za naprosto nedostatečné. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5372/2014, podle kterých platí obecný princip, že nedostatečně určitá smlouva nemůže vést k vydržení.
5. Dále vymezuje právní otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a to otázku posuzování dobré víry u osob, které jsou majetkově propojeny v koncernu. Podle jejího názoru by dobrá víra u těchto osob měla být posuzována jinak než u osob nezávislých, majetkově nijak nepropojených.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně změnil tak, že bude určeno, že žalobkyně je vlastnicí žalobou označené přípojky vysokého napětí.
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky vztahující se k podmínkám řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně k posouzení, zda byla žalovaná při vydržení elektrické přípojky v dobré víře, a zda proto mohla po 1. 1. 2014 k elektrické přípojce vydržet vlastnické právo.
12. Jelikož tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
14. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
16. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
17. Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“
18. Držba se musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022).
19. Poctivým držitelem ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. „Přesvědčivým důvodem“, ze kterého vychází držitelovo přesvědčení, že mu náleží právo, které vykonává, je dobrá víra držitele [srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 97, marg. č. 5.].
20. Poctivým držitelem je tedy ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží držené právo (stejně jako tomu bylo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v případě posuzování tzv. oprávněné držby ve smyslu jeho § 130 odst. 1). Jedná se tedy o objektivizované pojetí dobré víry, které se musí opírat o omluvitelný omyl. Z tohoto důvodu bude i nadále pro posouzení poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z. zpravidla použitelné (se zřetelem k jinému právnímu prostředí ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve kterém je poctivá držba upravena) judikaturní závěry Nejvyššího soudu týkající se oprávněné držby, resp. držby vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023).
21. Dobrá víra držitele je založena na omluvitelném omylu držitele o existenci nebo neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Základem dobré víry je tak především přesvědčení o existenci právních skutečností, které by měly za následek vznik práva, jehož obsah držitel fakticky vykonává, respektive o neexistenci skutečností vzniku práva bránících (omyl skutkový). O jiný případ jde tehdy, zná-li držitel skutečnosti, které vzniku práva brání, respektive na které platné právo vznik drženého práva neváže, a je přitom v právním omylu, v jehož důsledku má za to, že je subjektem práva, které vykonává. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021). Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního jednání, které hodlá učinit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000). V tomto případě již „víra“ zahrnuje právní hodnocení provedené samotným držitelem; to, zda půjde o objektivně danou dobrou víru, a tudíž i poctivou držbu, pak záleží na omluvitelnosti právního omylu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020).
22. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost držitele, respektive nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 692/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4121/2015; k tomu srovnej rovněž § 4 o. z., podle kterého se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat).
23. Hodnocení dobré víry (a omluvitelnosti omylu) je vždy věcí individuálního posouzení a soud musí vzít v potaz veškeré okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012).
24. Poctivá držba ve smyslu § 992 o. z., stejně jako oprávněná držba podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se může opírat o platný právní důvod (tam, kde převodce nebyl vlastníkem, nedošlo k platnému převodu vlastnického práva, ale převodní smlouva netrpí vadami – viz § 1760), stejně jako o důvod neplatný či jen domnělý (titulus putativus). V tomto ohledu se zpravidla uplatní dosavadní poznatky ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k titulu oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 22 Cdon 1178/96). Poctivá držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1673/2021).
25. K tomu dovolací soud považuje za důležité poznamenat, že k nabytí práva k věci na základě řádného vydržení ve smyslu § 1089 a násl. o. z. se vyžaduje kromě držby poctivé rovněž držba pravá ve smyslu § 993 o. z. a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (srovnej § 1090 odst. 1 o. z., srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022). Jinými slovy samotná poctivá držba ve smyslu § 992 o. z. (opřená o existenci putativního titulu) nemůže sama o sobě založit nabytí vlastnického práva na základě řádného vydržení, ale musí být splněny další podmínky ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
26. Podmínkou klasifikace držby jako poctivé je, že její náležitosti musí být naplněny jak při uchopení držby, tak i při jejím výkonu (srovnej § 992 o. z.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
27. Dobrá víra zaniká zpravidla v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží. Při hodnocení dobré víry je vždy nutné brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo náleží. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
28. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je vždy individuální a založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení poctivosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
29. V projednávané věci vyšly soudy ze zjištění, že elektrickou přípojku vybudovala na své náklady žalobkyně v roce 2003 jako součást výstavby areálu Stanice technické kontroly XY. Žalobkyně měla následně elektrickou přípojku převést na společnost Severočeská energetika, a. s. (dále jen „SČE“), což však nebylo prokázáno. Mezi stranami ale nebylo sporné, že již od roku 2003 elektrickou přípojku užívala žalovaná, která jejím prostřednictvím distribuovala elektrickou energii žalobkyni i dalším zákazníkům.
Odvolací soud dovodil, že SČE nemohla být oprávněným držitelem přípojky ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., neboť zde nebyl prokázán žádný, ani domnělý právní důvod k tomu se domnívat, že je skutečným vlastníkem elektrické přípojky, když samotné dlouhodobé faktické užívání přípojky nepostačovalo k naplnění požadavku dobré víry v to, že jí coby držiteli (společnosti SČE) právo skutečně náleželo. Společnost SČE následně notářským zápisem sepsanou smlouvou o vkladu části podniku, vložila k 1. 11. 2005 část svého podniku označenou jako samostatná organizační složka „Distribuce“, do základního kapitálu společnosti ČEZ Distribuce, a.
s., IČO 27232425 (právní předchůdkyně žalované). Odvolací soud ve vztahu k takto uzavřené smlouvě dovodil, že byť nebyla společnost SČE způsobilá převést vlastnické právo k elektrické přípojce, neboť nebylo prokázáno, že je jejím skutečným vlastníkem, byla způsobilá založit ohledně vlastnického práva k přípojce u společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČO 27232425, dobrou víru. Tato dobrá víra ve vlastnictví elektrické přípojky pokračovala i později u žalované, která vznikla jako nástupnická společnost v důsledku fúze splynutím zanikajících společnosti ČEZ distribuční zařízení, a.s., IČO 28922727 a ČEZ Distribuce, a.
s., IČO 27232425. Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, ze kterých by žalované mělo být zjevné, že jí vlastnické právo k elektrické přípojce nenáleží. Žalovaná a její předchůdkyně přípojku nerušeně užívaly jako své vlastnictví k distribuci elektřiny nejen žalobkyni, ale i dalším zákazníkům, toto zařízení udržovaly, a to až do obdržení předžalobní výzvy dne 3. 3. 2021. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že se do vydržecí doby podle § 1092 o. z. započte i doba řádné a poctivé držby předchůdce, došlo dne 1.
11. 2015 k uplynutí desetileté vydržecí doby (§ 1091 odst. 2 o. z.) a žalovaná nabyla spornou elektrickou přípojku do svého vlastnictví vydržením (§ 1089 odst. 1 o. z.).
30. Dovolací soud neshledal úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené, a proto jeho závěr o vydržení vlastnického práva k elektrické přípojce ve světle uvedené judikatorní praxe dovolacího soudu zjevně obstojí. V řízení dále nebylo prokázáno, že by se snad žalovaná (či její právní předchůdci) vetřela v držbu svémocně nebo se v ni vloudila potajmu či lstí, tedy že by její držba nebyla pravá (§ 993 o. z.). Je nutné dále zdůraznit, že žalovaná (její právní předchůdkyně) odvozovala svou držbu od smlouvy o vkladu části podniku, která bezesporu představuje právní důvod, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva k elektrické přípojce, pokud by náleželo převodci (§ 1090 odst. 1 o. z.). Výhrady dovolatelky k obsahu smlouvy představují nedovolené skutkové námitky, ke kterým dovolací soud nemůže přihlížet. Dovolací soud neshledal nepřiměřené ani ucelené úvahy odvolacího soudu o poctivosti držby žalované, která se opírala o kvalifikovaný titul a dlouhodobě nebyla rušena
31. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uvedl, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.
32. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně posoudil vzájemný vztah obou právních režimů, tj. režim vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, před jeho zrušením (k 31. 12. 2013) nedošlo, neboť desetiletá vydržecí lhůta začala právní předchůdkyni žalované (společnosti ČEZ Distribuce, a.s., IČO 27232425) plynout 1. 11. 2005 a podmínky pro vznik vlastnického práva žalované k předmětné elektrické přípojce na základě vydržení nebyly splněny. V režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak odvolací soud při zvážení možnosti řádného vydržení uzavřel, že ČEZ Distribuce, a.s., IČO 27232425, a tudíž i žalovaná jako její právní nástupkyně, byly poctivými držitelkami elektrické přípojky ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., jelikož měli přesvědčivý důvod se domnívat, že ji vlastní. Rovněž zde byl i právní důvod, který by ve smyslu § 1090 odst. 1 o. z. postačil k převodu vlastnického práva k elektrické přípojce, pokud by náleželo převodci.
33. Z uvedeného plyne, že odvolací soud postupoval při posouzení otázky vydržení vlastnického práva k elektrické přípojce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
34. Dovolatelka dále vymezila právní otázku posuzování dobré víry u osob, které jsou majetkově propojeny v koncernu.
35. S touto otázkou však v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. přichází až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila, netvrdila žádné skutečnosti, pro které by měla být dobrá víra u osob, které jsou majetkově propojeny v koncernu posuzována jinak, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se touto námitkou nezabýval, neučinil žádný závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Vzhledem k tomu se dovolací soud touto námitkou nemohl zabývat.
V. Závěr Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu