22 Cdo 3089/2022-430
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně N. F. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem
Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972, proti žalovanému H.
D., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Janem Jungem,
advokátem se sídlem v Chebu, Májová 606/35, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 161/2018, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2022, č. j.
13 Co 311/2021-353, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2022, č. j. 13 Co
311/2021-353, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 8. listopadu 2021, č.
j. 15 C 161/2018-287, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11.
2021, č. j. 15 C 161/2018-287, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 11.
2021, č. j. 15 C 161/2018-292, vypořádal společné jmění manželů účastníků tak,
že přikázal do vlastnictví žalobkyně pozemky v obci XY, které jsou v katastru
nemovitostí evidovány jako pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY, oba v
k. ú. XY, spolu se stavbou domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY (dále jen
„předmětné nemovitosti“), a dluh ve výši 641 689 Kč z hypotečního úvěru
sjednaného ve smlouvě č. 301/07601/10/1/01 se společností Raiffeisenbank, a.
s., [výrok I, bod a)], dále přikázal do vlastnictví žalovaného hodnotu
obchodního podílu ve výši 100 % ve společnosti D., IČO: XY, se sídlem v XY
(dále jen „obchodní podíl“), a motorové vozidlo zn. XY, obchodního označení XY,
RZ: XY, [výrok I, bod b)], a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do
jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na vypořádání podílu ze
společného jmění manželů částku 863 398,49 Kč [výrok I, bod c)]. Dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně považoval za součásti společného jmění manželů (dále také
jen „SJM“) účastníků řízení, které zaniklo ke dni 8. 11. 2017, společný dluh ve
výši 641 689 Kč z hypotečního úvěru, vlastnické právo k předmětným nemovitostem
a vlastnické právo k předmětnému obchodnímu podílu. Po skutkové stránce
zjistil, že hodnota předmětného obchodního podílu činila ke dni zániku SJM 5
400 000 Kč a hodnota předmětných nemovitostí činila ke dni zániku SJM 4 700 000
Kč, načež jednu z těchto dvou majetkových hodnot nejvyšší ceny přikázal každému
z účastníků. Dluh z hypotečního úvěru přikázal k vyrovnání žalobkyni v částce
641 689 Kč, tj. ve výši stanovené ke dni zániku SJM, neboť od tohoto okamžiku
jej umořovala výhradně žalobkyně, a bylo by tak nadbytečné se v této
souvislosti zabývat jejími vnosy na placení společného dluhu, pokud by se
zjišťovala výše dluhu k pozdějšímu okamžiku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 19. 5. 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ve vztahu ke způsobu vypořádání společného dluhu z hypotečního úvěru, odvolací
soud potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně, vypočetl-li tento výši
dluhu podle stavu v době zániku společného jmění manželů. Dále odvolací soud
hodnotil jako irelevantní skutečnost, že žalovaný předmětný obchodní podíl po
zániku SJM převedl na třetí osobu, i údaj o ceně, za niž byl na třetí osobu
žalovaným převeden. Soud prvního stupně podle něj postupoval správně, pokud
hodnotu předmětného podílu vypořádal, neboť v době zániku SJM předmětný
obchodní podíl do SJM náležel.
Námitku žalovaného, podle které měl soud při vypořádání SJM účastníků řízení
vycházet z obvyklé ceny předmětného obchodního podílu a předmětných nemovitostí
v době svého rozhodování a nikoli ke dni právní moci rozsudku o rozvodu
manželství, považoval odvolací soud rovněž za nedůvodnou. Odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, a vysvětlil, že
se sice zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování
soudu, nicméně ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním
okolnostem může požadavku na spravedlivé řešení více odpovídat zohlednění stavu
vypořádávané věci v době zániku SJM. Ve vztahu k předmětnému obchodnímu podílu
zohlednil právě skutečnost, že předmětný obchodní podíl byl bezprostředně po
rozvodu manželství účastníků převeden na třetí osobu, pročež požadavku na
spravedlivé řešení více odpovídá zohlednění stavu vypořádávané hodnoty
předmětného obchodního podílu v době zániku SJM. Pokud jde o předmětné
nemovitosti, podle odvolacího soudu ze znaleckého posudku o jejich ceně
vyplývá, že stav nemovitostí v době, kdy znalec posudek zpracovával, odpovídal
stavu ke dni 8. 11. 2017, tj. ke dni zániku SJM, neboť podle prohlášení
účastníků před znalcem se na domě od té doby nic podstatného nezměnilo. Dovodil
proto, že znalec bez ohledu na vlastní zadání znaleckého posudku soudem prvního
stupně z ocenění předmětných nemovitostí podle jejich stavu aktuálního v době
zpracování posudku „v podstatě“ vycházel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadené rozhodnutí
podle něj spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejprve
ve vztahu k vypořádání dluhu z hypotečního úvěru namítá, a) že odvolací soud i
přes odvolací námitku žalovaného nezohlednil, že některé splátky po zániku SJM
provedl sám žalovaný, a b) že odvolací soud pochybil (s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017), pokud nevyčíslil výši dluhu ke dni
rozhodování soudu, ale ke dni zániku společného jmění. Dále ve vztahu k
předmětnému obchodnímu podílu a) nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, podle
něhož byl obchodní podíl součástí společného jmění manželů, b) namítá (s
odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 či 22 Cdo
3450/2009), že i pokud by obchodní podíl součástí SJM byl, měla být vypořádána
pouze částka ve výši 350 000 Kč, která odpovídá kupní ceně, za kterou podíl
žalovaný prodal, a nikoli ve výši stanovené znaleckým posudkem, a c) upozorňuje
(s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2453/2012) na vadný
výrok rozhodnutí, neboť byla žalovanému přikázána jen hodnota podílu, nikoli
obchodní podíl sám. Konečně dovolatel namítá, že jak ve vztahu ke stanovení
ceny předmětných nemovitostí, tak ve vztahu k předmětnému podílu měly soudy
vycházet z jejich hodnoty ke dni rozhodování soudu, nikoli ke dni rozvodu
manželství. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 1205/2019. Navrhuje jednak, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí, a jednak, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovolacími důvody žalovaného
nesouhlasí a neshledává jejich relevanci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
odmítl jako zjevně bezdůvodné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá zaprvé otázka, ke kterému okamžiku má být určena výše
společného dluhu při jeho vypořádání soudním rozhodnutím. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil
vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní]. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li
zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a
práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není
vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, (dále jen „obč. zák.“) ustáleně vycházela ze zásady, podle níž lze
vypořádat jen existující společnou věc či dluh bývalých manželů; nelze tedy
rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či
zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Byl-li společný dluh splacen až
po zániku společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím
soudu o vypořádání, žádnému z bývalých manželů se k zaplacení nepřikazuje. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení
společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu
ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato eventuální skutečnost se pak
promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku
druhému na vyrovnání jejich podílů [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Z vedeného lze dovodit, že u dosud
nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve
výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání
dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh
zaplatil, eventuálně co na společné pohledávce získal (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008). Takový přístup odpovídá
pravidlu, podle něhož se věci vypořádávají podle jejich hodnoty ke dni
vypořádání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní)]. Na shora citovanou judikaturu Nejvyšší soud navázal i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to zejména v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněném pod č.
63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní), v němž uvedl: „Vzhledem k obsahové podobnosti úpravy
obsažené v § 149 odst. 2, 3 obč. zák. a § 742 odst. 1 o. z., kterou důvodová
zpráva k občanskému zákoníku označuje dokonce jako ‚přepis dosavadní právní
úpravy‘ (k tomu srovnej Eliáš, K. a kolektiv: Nový občanský zákoník s
aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, s. 324), neshledává
dovolací soud důvod k odklonu od uvedených závěrů – pro řešení situací, kdy
jeden z manželů ze svých výlučných prostředků hradí dluh tvořící součást SJM –
ani v poměrech o. z. tím spíše, že podle § 736 věty druhé o. z. platí, že dokud
zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně
ustanovení o společném jmění přiměřeně. Jestliže navíc § 742 odst. 1 písm. a)
o. z. normuje při vypořádání SJM stejnou velikost podílů obou manželů na
vypořádávaném jmění, přičemž podíl na jmění představuje podíl jak na aktivech,
tak i na pasivech tohoto jmění, tj. na společných dluzích (k tomu srovnej § 495
o. z.), je zřejmé, že úprava mimo jiné v § 742 odst. 1 písm. c) o. z. musí
dopadat i na případy použití výhradního majetku na společné dluhy bez ohledu na
to, že uvedené ustanovení hovoří toliko o ‚vynaložení na společný majetek‘. Podle přesvědčení dovolacího soudu není žádný důvod pro odlišení případů, kdy
jsou výhradní prostředky jednoho z manželů použity na společný majetek na
straně jedné a na úhradu společných dluhů na straně druhé. V obou případech
musí mít manžel právo na zohlednění těchto prostředků při vypořádání SJM.“
Jinými slovy, podle právní věty R 63/2019, vypořádává-li soud dosud neuhrazené
dluhy, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z jejich výše v
době vypořádání. Jestliže některý z manželů po zániku společného jmění hradil
takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu tzv. vnosu ve
smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o
povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání
jejich vypořádacích podílů. Z těchto závěrů pak Nejvyšší soud vychází i v
navazující judikatuře [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020 (uveřejněný pod č. 23/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. V projednávané věci nalézací soudy u dosud neuhrazeného společného dluhu z
hypotečního úvěru ve výroku o jeho vypořádání promítly jeho výši v době zániku
SJM, neboť jim přišlo nadbytečné zabývat se vnosy žalobkyně z jejího výlučného
majetku na úhradu společného dluhu po zániku SJM, jestliže tak činila výhradně
ona a zároveň jí byl dluh soudem přikázán k vyrovnání. Takový postup nalézacích soudů je zjevně v rozporu s výše citovanou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není mu možné přisvědčit již z toho důvodu,
že jím v podstatě došlo k vypořádání společného pasiva v rozsahu, v jakém už k
okamžiku vypořádání SJM neexistovalo. Takový postup se tedy příčí zásadě, podle
níž lze soudním rozhodnutím vypořádat jen existující součást SJM, vyjádřené
mimo jiné i v § 736 o. z.
Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že v konkrétním
případě se může jevit jako „nadbytečné“ zabývat se vnosy jednoho z manželů na
společný dluh, jestliže je právě jemu dluh přikázán k vyrovnání. Napadené
rozhodnutí stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně proto spočívají na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež v
dovolacím přezkumu neobstojí. Dovolací soud nicméně nemohl přihlédnout k dovolací námitce skutkového
charakteru, podle níž v průběhu řízení před nalézacími soudy uhradil některé
splátky úvěru také žalovaný, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními
nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat (viz
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Vedle toho je tato dovolací námitka formulována toliko obecně, bez uvedení, kdy
a jaká částka měla být žalovaným po rozvodu na úhradu společného dluhu z jeho
výlučných prostředků uhrazena. To však nezbavuje soudy v dalším řízení se touto
otázkou zabývat, budou-li dané námitky žalovaným konkretizovány. Závěr, kterým se odvolací soud vypořádal s uvedenou námitkou uplatněnou
žalovaným v průběhu řízení jen tak, že „námitku žalovaného, ničím nepodloženou,
že po rozvodu manželství účastníků zaplatil některé splátky hypotečního úvěru
na pořízení společného rodinného domu účastníků v XY také on, pokládá odvolací
soud za účelovou a zcela odporující jeho předchozímu vyjádření před soudem
prvního stupně, kdy účastníci učinili nesporným, že po rozvodu veškeré splátky
hypotečního úvěru hradila výlučně žalobkyně“, lze jen stěží považovat za
odpovídající požadavkům na odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací
soud v této souvislosti uvádí, že změnu procesních stanovisek účastníků může
brát soud v potaz jako jednu z okolnostní při hodnocení důkazů, samotná změna
bez dalšího však nemůže být podkladem pro závěr, že jde o námitku účelovou, k
níž jenom z tohoto důvodu přihlédnout nelze. V dalším řízení bude však úkolem nalézacích soudů se tvrzenými vnosy obou
účastníků zabývat a eventuálně je zohlednit ve výroku o výši dluhu ke dni
rozhodování soudu a v částce na vyrovnání vypořádacích podílů účastníků. Dovolatel zadruhé pokládá otázku, k jakému okamžiku mají být věci tvořící
součást SJM pro účely jeho vypořádání oceněny. I tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se i při jejím řešení
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je
rovněž důvodná. Nejvyšší soud na tomto místě plně odkazuje na rozsudek ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 (uveřejněný pod č. 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, dále jen „R 103/2020“), v němž se dovolatelem
uplatněnou otázkou podrobně zabýval. Uvedl v něm mimo jiné následující: Podle §
736 věty druhé o. z. dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není
vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Přiměřená
aplikace znamená, že se pravidla o společném jmění použijí jen potud, pokud
ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. Například je možné
aplikovat pravidla o správě společného jmění (viz § 714 o. z., srov.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). Z toho plyne,
že zaniklé (zúžené) společné jmění je nadále nedílným majetkovým společenstvím,
které trvá až do okamžiku jeho vypořádání (srov. rovněž Melzer, F., Tégl, P. a
kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges,
2016, s. 553). Lze tedy dovodit, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku
vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by tedy zásadně společně měli
nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci (nastalého např. působením náhody
či vlivem jednání třetí osoby). Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného
vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku
nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s
věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů. Základním smyslem
vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí
tvořících společné jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při
zjištění ceny věci tvořící vypořádávané SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé
ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k
okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku), a to právě z toho důvodu,
že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání SJM oba manželé, kteří by
zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci. V této
souvislosti lze větu druhou § 740 o. z. ve spojení s důvodovou zprávou
interpretovat tak, že stavem, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku
SJM, se rozumí základní rozsah součástí vypořádávaného SJM, a nikoliv faktický
stav věcí tvořících toto majetkové společenství (srov. Petrov, J., Výtisk, M.,
Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 781). Lze tedy uzavřít, že vypořádává-li soud SJM zaniklé (zrušené či zúžené)
na základě příslušných ustanovení o. z., je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny
věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku
vypořádání SJM (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817) … Uvedené závěry činí
Nejvyšší soud s vědomím, že ve specifických případech a s přihlédnutím k
individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat
potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude
např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z
manželů, kterému bude věc přikázána (srov. Mezer, F., Tégl, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 592). Odvolací soud v nyní souzené věci sice odkázal na rozhodnutí R 103/2020, avšak
s jeho závěry se bez dalšího ztotožnit nelze. Soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozhodnutí v části skutkových zjištění ohledně hodnoty nemovitostí toliko
uvedl, že hodnota nemovitostí byla bez námitek účastníků zjištěna písemným
znaleckým posudkem, s nímž se soud spokojil jako „s listinným důkazem“.
Není
však vůbec patrno, jaké bylo zadání tohoto posudku, zda závěr tohoto zadání
znalec splnil, kdy byl posudek podán a jaká je hodnota nemovitostí podle tohoto
posudku (bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud (bod 9
odůvodnění) uvedl, že stav nemovitostí v době, kdy znalec posudek zpracovával,
odpovídal jejich stavu k 8. 11. 2017, neboť podle prohlášení účastníků před
znalcem se „na domě od té doby nic podstatného nezměnilo“. Odvolací soud pak
uzavřel, že „znalec bez ohledu na vlastní zadání znaleckého posudku soudem
prvního stupně z ocenění podle jejich aktuálního stavu v době zpracování
posudku ‚v podstatě‘ vycházel“. Ani z této části odůvodnění není patrno přesné
zadání znaleckého posudku, datum jeho vyhotovení, způsob splnění znaleckého
úkolu a hodnota nemovitostí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se spíše
naznačuje, že znalecký úkol se vztahoval na určení ceny nemovitostí podle stavu
ke dni zániku společného jmění, odvolací soud však uvádí, že znalec „v
podstatě“ vycházel z jejich aktuálního stavu v době zpracování posudku. Bez
ohledu na chybějící konkretizaci toho, co znamená, že znalec „v podstatě
vycházel“, platí, že pokud by nemovitosti ocenil podle aktuálního stavu,
odchýlil by se od zadání znaleckého úkolu. Pokud by pak ocenil nemovitosti
podle stavu ke dni zániku SJM, odchýlil by se od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
1205/2020, které ocenění podle stavu a ceny věci v době rozhodování formuluje
jako základní výchozí pravidlo, připouští však ve výjimečných případech i
ocenění podle stavu věci ke dni zániku SJM a ceny v době vypořádání. Odvolací soud uvádí jak ono pravidlo obecné, tak i možnou výjimku z něj, tím
naznačuje zadání ocenění podle stavu ke dni zániku SJM, ale faktické ocenění „v
podstatě“ podle stavu ke dni zpracování posudku. Jestliže však není uvedeno
datum podání posudku a jaká je cena věci, nelze z rozhodnutí soudů určit
jednoznačný závěr o splnění či nesplnění znaleckého úkolu, ani aktuálnost
znaleckého posudku a výslednou částku obvyklé ceny a jednoznačný závěr, zda
soudy vycházely ze základního oceňovacího pravidla či výjimky z něj. Tyto
nedostatky nabývají v dané věci na významu tím spíše, že dovolatel v dovolání
namítá, že i kdyby bylo možno závěry odvolacího soudu interpretovat jako
ocenění podle stavu a ceny ke dni rozhodování, byla by mezi znaleckým posudkem
a datem rozhodnutí soudu prvního stupně prodleva delší než 2,5 roku. S
přihlédnutím k datu rozhodnutí odvolacího soudu (poznámka dovolacího soudu) pak
doba delší tří let. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž jestliže soud při
zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek
vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání;
nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). V
rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že
zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom, zda
ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil,
změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají – nyní se řadu let
každoročně zvyšují, kdykoliv však může dojít k poklesu – je obecně známa (§ 121
o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po více jak dvou
letech od pořízení byl posudek aktualizován. K tomu dovolací soud doplňuje, že
kratší časový rozdíl, tedy dobu, která uplynula mezi pořízením znaleckého
posudku ohledně ceny vypořádávaných věcí, především nemovitostí a podniku, a
vyhlášením rozsudku provádějícího vypořádání, je nutné řešit individuálně s
přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k ocenění předmětných nemovitostí
vyplývá tedy toliko závěr, že „znalec z ocenění předmětných nemovitostí podle
jejich aktuálního stavu v době zpracování posudku v podstatě vycházel“. Při
oceňování předmětných nemovitostí však bylo třeba zohlednit nejen stav
předmětných nemovitostí, ale taktéž jejich cenu k okamžiku vypořádání SJM. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a žalovaný byli až do okamžiku vypořádání
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, odpovídá požadavku na spravedlivé a
rovné rozdělení součástí SJM v dané věci, aby oba nesli důsledky zhodnocení,
příp. znehodnocení těchto věcí až to tohoto okamžiku. V odůvodněních rozhodnutí
nalézacích soudů se přitom nepodávají žádné skutečnosti svědčící pro výjimečný
odlišný přístup umožňující zohlednit cenu věcí ke dni zániku SJM. Je tedy
zřejmé, že ani závěry nalézacích soudů ohledně ocenění nemovitostí tak, jak
jsou formulovány, nemohou v dovolacím řízení obstát. Nad rámec výše uvedeného, dovolací soud podotýká, že je obecně známou
skutečností, že ceny nemovitostí mezi léty 2017 a 2021, popř. 2022, tj. v době
od zániku SJM do jeho vypořádání soudem, se „skokově“ měnily. Pokud by došlo k
navýšení ceny, byla by žalobkyně postupem nalézacích soudů bezdůvodně značně
zvýhodněna na úkor žalovaného. V tomto směru bude nicméně na nalézacích
soudech, aby učinily konkrétní skutková zjištění ohledně ceny předmětných
nemovitostí ke dni vypořádání SJM, neboť je zřejmé, že k období mezi
vyhotovením znaleckého posudku a rozhodnutím soudu prvního stupně přistupuje
doba odvolacího i dovolacího řízení, což si zcela nepochybně vyžaduje
aktualizaci závěrů o obecné ceně a jasně formulované skutkové závěry soudů v
daném ohledu. Dovolatel následně zatřetí vymezil otázku, zda má být předmětem vypořádání
částka získaná za převod obchodního podílu po zániku SJM nebo jeho obvyklá cena
ke dni zániku SJM.
Tato otázka taktéž zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím
řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ustáleně
vycházel ze závěru, že dojde-li k platnému převodu věci, která tvoří součást
společného jmění manželů (tj. v případech, kdy je věc převedena oběma manžely
nebo jedním z manželů bez souhlasu druhého a tento manžel se nedovolá relativní
neplatnosti takového právního úkonu), je předmětem vypořádání částka získaná za
jeho převod, nikoliv hodnota tohoto podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). V takových případech
nemůže být předmětem vypořádání hodnota věci, která byla součástí společného
jmění manželů, ale pouze částka či jiná hodnota za tuto věc získaná (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2190/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2453/2012). Stejné závěry platí i pro převod obchodního podílu (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009). Uvedený princip platí i v případech, kdy došlo k převodu věci po zániku
zákonného majetkového společenství do jeho vypořádání [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 (uveřejněný pod
č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Podle
právní věty citovaného rozhodnutí k převodu obchodního podílu ve společnosti s
ručením omezeným, který je ve společném jmění manželů, na třetí osobu i po
zániku společného jmění manželů před jeho vypořádáním se pod sankcí relativní
neplatnosti vyžaduje souhlas druhého z bývalých manželů. Dojde-li k převodu
obchodního podílu, který tvoří součást společného jmění manželů, po zániku
společného jmění manželů do jeho vypořádání, je předmětem vypořádání částka
získaná za jeho převod, nikoliv hodnota tohoto podílu. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 (uveřejněném pod č. 96/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), Nejvyšší soud
vyložil, že úprava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava obsažená
v obč. zák.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných
záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání
každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o. z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák., podle nějž jestliže jde o právní
jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM,
které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve
shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého,
ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal,
důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká,
je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů
(právě proto, že se jedná o jednání platné).
Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový
majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci,
obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již
taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu
jednání ohledně takové součásti SJM (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009). Zároveň platí, že dokud zaniklé společné jmění manželů není vypořádáno, použijí
se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně (§ 736 věta druhá o. z.). Například je možné aplikovat pravidla o správě společného jmění [viz rozhodnutí
R 103/2020; stejně také např. Psutka, J. § 736 (Likvidace společného jmění
manželů vypořádáním). In: Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2020, s. 300]. Je tak třeba i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uzavřít, že
bez ohledu na okamžik, kdy k platnému převodu věci tvořící součást SJM na třetí
osobu před jeho vypořádáním došlo, může být předmětem vypořádání pouze hodnota
za takovou věc získaná. Takový závěr odpovídá zásadě, podle níž lze vypořádat
jen existující společnou věc bývalých manželů, jak byla vymezena výše v tomto
rozhodnutí. Akcentuje jej také odborná literatura – viz např. Králík, M., § 736
(Základní principy vypořádání SJM). In: Petrov, J., Výtisk M., Beran M. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 10.; Psutka, J. § 736 (Likvidace společného jmění manželů vypořádáním). In:
Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 303; a rovněž
Melzer, F., Tégl, P. § 736 Vypořádání společného jmění. In: Melzer, F., Tégl,
P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha:
Leges, 2016, s. 555–556. V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu konečně i v této části
na nesprávném právním posouzení věci, jestliže jako správný potvrdil postup
soudu prvního stupně, jenž v řízení vypořádal hodnotu 5 400 000 Kč, kterou měl
předmětný obchodní podíl ke dni zániku SJM, přestože byl ještě před vypořádáním
SJM účastníků platně převeden na třetí osobu. Byl-li totiž předmětný obchodní
podíl po zániku SJM, avšak ještě před jeho vypořádáním, platně převeden na
třetí osobu, nemůže být již předmětem vypořádání SJM, protože už není jeho
součástí. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by se žalobkyně dovolala
neplatnosti převodu obchodního podílu v souladu s § 714 odst. 2 o. z. Není
proto možné přisvědčit odvolacímu soudu, pokud považoval skutečnost, že
žalovaný převedl předmětný obchodní podíl na třetí osobu, i údaj o ceně, za níž
byl na třetí osobu převeden, za irelevantní, neboť je to právě hodnota nabytá
za prodej předmětného obchodního podílu, která byla součástí SJM a která proto
měla být předmětem vypořádání.
Odkazuje-li odvolací soud na rozhodnutí R 103/2020 s tím, že pokud byl
předmětný obchodní podíl bezprostředně po rozvodu manželství účastníků převeden
na třetí osobu, odpovídá požadavku na spravedlivé řešení více zohlednění stavu
vypořádávané hodnoty předmětného obchodního podílu v době zániku SJM, dovolací
soud podotýká, že dané rozhodnutí bylo vydáno ve věci, v níž společná věc byla
stále součástí SJM ke dni jeho vypořádání soudním rozhodnutím, načež se
zabývalo otázkou, k jakému okamžiku společnou věc ocenit (k tomu více viz
výše). Tak tomu v nyní souzené věci, pokud jde o předmětný obchodní podíl, však
nebylo. Pokud žalobkyně nesouhlasila s jeho prodejem, měla možnost se v souladu
s § 714 odst. 2 a 736 věty druhé o. z. dovolat relativní neplatnosti právního
jednání, kterým byl na třetí osobu převeden. Není však možné následně v řízení
o vypořádání SJM, aby soud s odkazem na požadavek spravedlivého řešení rozhodl
o vypořádání věci, která již není součástí SJM, či její hodnoty, došlo-li k
platnému převodu věci bez uplatnění námitky relativní neplatnosti. Napadené rozhodnutí tak ani v této části v dovolacím přezkumu neobstojí. Jelikož rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle
§ 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený
rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního
stupně vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). V dalším řízení se nalézací soudy, kromě výše uvedeného, budou zabývat také
námitkou žalovaného, podle níž předmětný obchodní podíl nebyl vůbec součástí
SJM, neboť k nabytí podílu došlo způsobem zakládajícím jeho výlučné
vlastnictví. Otázka, která z obsahu dovolání vyplývá, je ta, zda § 709 odst. 3
věta druhá o. z. dopadá výlučně jen na derivativní způsoby nabytí obchodního
podílu. Dovolací soud se jí po věcné stránce v dovolacím řízení nemohl zabývat,
neboť dovolatel v daném rozsahu řádně nevymezil přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Zejména neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým
by napadené rozhodnutí v předmětné otázce mělo být v rozporu. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že uvedená námitka míří na rozsah
majetku tvořícího součást společného jmění manželů a v případě její důvodnosti
by se nic ve vztahu k obchodnímu podílu nestalo součástí společného jmění
manželů. Podle úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. by bylo nutno tuto
otázku posoudit, jestliže by žalovaný podíl nabyl po 1. 1.
2014; pokud by podíl
nabyl před tímto datem, jeho právní posouzení by podléhalo režimu zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 odst. 2 část věty za středníkem o. z.). O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací
soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené
lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.