22 Cdo 317/2022-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Č., narozeného XY, bytem XY, b) A. K., narozené XY, bytem XY, c) P. S., narozené XY, bytem XY, d) E. T., narozené XY, bytem XY, e) H. S., narozené XY, bytem XY, f) Z. J., narozené XY, bytem XY, g) M. M., narozené XY, bytem XY, h) M. Č., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 58/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 4. 2021, č. j. 69 Co 397/2020-285, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Olomouci (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 25 C 58/2020-240, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2021, č. j. 25 C 58/2020-306, zamítl žalobu na určení, že součástí bezpodílového spoluvlastnictví M. Č., narozeného XY, který zemřel 4. 1. 2000, a H. Č., narozené XY, která zemřela 14. 2. 2009 (jakožto právních předchůdců žalobců), byl ke dni 4. 1. 2000 pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále
rovněž jako „předmětný pozemek“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali určení, že součástí bezpodílového spoluvlastnictví jejich právních předchůdců byl ke dni smrti M. Č. (4. 1. 2000) předmětný pozemek. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1966 uzavřené mezi V. P. jako prodávající a právními předchůdci žalobců jako kupujícími pozemek parc. č. st. XY, stavbu rodinného domu č. p. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k.
ú. XY. Dále bylo v této smlouvě uvedeno, že „V. P. převádí na manžely M. a H. Č. svůj nárok vůči MNV v XY na převedení pozemku č. parc. XY role, zapsaného na vl. č. XY XY jako vlastnictví obce XY, do jejich vlastnictví, ježto uvedený pozemek již MNV v XY proplatila, a nedošlo jen ke knihovnímu převodu vlastnictví k tomuto objektu.“ Dne 1. 6. 1989 uzavřeli právní předchůdci žalobců odstupní smlouvu se žalobcem a), na základě které žalobce a) nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, stavbě rodinného domu č. p.
XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že nemohli být na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1966 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře (ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.), že jim předmětný pozemek patří. Právním předchůdcům žalobců muselo být zřejmé, že prostřednictvím kupní smlouvy nedošlo k převodu vlastnictví k předmětnému pozemku, a v řízení nebyly prokázány žádné jiné skutečnosti, na základě kterých měli právní předchůdci žalobců vlastnické právo k tomuto pozemku nabýt.
Poznamenal také, že prostřednictvím odstupní smlouvy ze dne 1. 6. 1989 převedli právní předchůdci žalobců vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, stavbě rodinného domu č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, které byly užívány spolu s předmětným pozemkem, na žalobce a). I z tohoto důvodu nemohli být právní předchůdci žalobců v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, neboť měli za to, že nadále předmětný pozemek a další nemovitosti náleží žalobci a). Nabýt pozemek vydržením přitom bylo možné s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nejdříve k 1.
1. 1992 a později. Dodal, že ani v řízeních o dědictví po právních předchůdcích žalobců nebyly žádné nemovitosti navrhovány k projednání.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 69 Co 397/2020-285, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 10. 2021, č. j. 69 Co 397/2020-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobců nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Poukazují především na dlouhodobou, desetiletí trvající nerušenou držbu nasvědčující jejich dobré víře (v této souvislosti odkazují např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018). Podle žalobců je nutné přihlédnout i ke skutečnosti, že cena pozemků převáděných na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1966 uzavřené s V. P. jako prodávající zahrnovala rovněž cenu předmětného pozemku. V této souvislosti namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „zda zaplacení kupní ceny za pozemek subjektu odlišnému od vlastníka pozemku může s ohledem na další specifické okolnosti založit dobrou víru či nikoliv.“ Mají za to, že pokud jejich právní předchůdci kupní cenu za předmětný pozemek V.
P. zaplatili, byli v dobré víře o tom, že jim tento pozemek patří. Podle dovolatelů nelze opomenout, že v příslušné pozemkové knize byla učiněna poznámka o převodu předmětného pozemku do vlastnictví právních předchůdců žalobců. Pokud za těchto okolností odvolací soud žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Mají také za to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena v aplikaci domněnky dobré víry držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Poukazují například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.“ Podle žalobců však z právní úpravy plyne, že existují-li pochybnosti o dobré víře, má se za to, že držba je oprávněná (odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015).
Závěry o dobré víře držitelů tak nemohou být založeny na pouhé úvaze soudů, neboť by byla vyloučena aplikace shora uvedené domněnky dobré víry zakotvené v § 130 odst. 1 obč. zák. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Uvádí, že právním předchůdcům žalobců muselo být z textu kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1966 zřejmé, že bez splnění dalších podmínek se vlastníky předmětného pozemku nestanou.
V řízení však nebylo prokázáno, že by tyto další podmínky byly splněny či nastaly jiné právní skutečnosti, které by opodstatňovaly závěr o dobré víře právních předchůdců žalobců o tom, že jim předmětný pozemek patří.
Zamítnul-li proto odvolací soud žalobu, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců „jako nedůvodné zamítl.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda právní předchůdci žalobců nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9.
11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, vyložil, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.
Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní.“
I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005). Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020). V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobců nemohli být ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, a proto nemohli nabýt vlastnické právo na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tuto úvahu náležitě odůvodnil a přihlédl ke všem relevantním okolnostem projednávané věci.
Je nutné především zohlednit, že z kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1966 se zcela zřetelně podává, že V. P. jako prodávající není ke dni uzavření kupní smlouvy vlastnicí předmětného pozemku a na základě pouhého uzavření této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva. Ze smlouvy vyplývá, že k nabytí vlastnictví tohoto pozemku ze strany právních předchůdců žalobců je nezbytné naplnění dalších podmínek specifikovaných v kupní smlouvě. V řízení však nebylo prokázáno, že by tyto podmínky byly splněny, resp. že právní předchůdci žalobců mohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že došlo k naplnění těchto podmínek (případně nebyly prokázány jiné skutečnosti opravňující uzavřít, že právní předchůdci žalobců byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří).
Nutno také zohlednit, že právní předchůdci žalobců převedli vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, domu č. p. XY a pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY odstupní smlouvou ze dne 1. 6.
1989 na žalobce a), přičemž právním předchůdcům žalobců vzniklo na základě této smlouvy věcné břemeno užívání označených nemovitostí. Předmětný pozemek, užívaný společně s převáděnými nemovitostmi, přitom nebyl v odstupní smlouvě uveden a v příslušných řízeních o dědictví vztahujících se k právním předchůdcům žalobců bylo zmíněno, že žádné nemovité věci nevlastnili. V této souvislosti nelze opomenout, že k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1.
1992 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 585/2021). V té době již právní předchůdci žalobců nebyli vlastníky pozemků, které měli nabýt na základě stejného právního titulu jako předmětný pozemek, a neměli důvod se domnívat, že jim patří nadále i předmětný pozemek. Právní předchůdci žalobců tak nemohli být k 1. 1. 1992 (ani později) oprávněnými držitele předmětného pozemku ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. K námitce žalobců týkající se zápisu vlastnického práva právních předchůdců k předmětnému pozemku do pozemkové knihy je důležité podotknout, že pozemek nebyl v evidenci nemovitostí zapsán na příslušné vložce či listu vlastnictví vedených na jméno právních předchůdců žalobců.
Lze však poznamenat, že ani případná knihovní držba by nebyla pro vydržení vlastnického práva sama o sobě dostačující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3462/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5756/2015). Pokud odvolací soud na základě shora uvedeného uzavřel, že právní předchůdci žalobců nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., že jim předmětný pozemek patří, a proto jej nemohli nabýt do bezpodílového spoluvlastnictví na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř. Důvodná není námitka žalobců, že jejich právní předchůdci za předmětný pozemek zaplatili prodávající (neboť celková cena za převáděné pozemky stanovená v kupní smlouvě ze dne 6. 6. 1966 zahrnovala rovněž cenu za předmětný pozemek), a proto byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří. Pokud právní předchůdci žalobců tuto celkovou cenu V. P. zaplatili a současně neověřili, zda došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku (naopak podle znění kupní smlouvy ze dne 6.
6. 1966 nebyla vlastnicí předmětného pozemku ani sama V. P.), jedná se o právně významnou skutečnost z hlediska závazkového vztahu vzniklého mezi stranami kupní smlouvy, která však nemohla založit (i s ohledem na vše shora uvedené) dobrou víru právních předchůdců žalobců (z tohoto důvodu nezakládá ani související právní otázka formulovaná žalovanými přípustnost dovolání). Opodstatněná není ani námitka žalobců, že o dobré víře jejich právních předchůdců svědčí jejich dlouhodobá a nerušená držba předmětného pozemku.
Dovolatelé v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn.
22 Cdo 1646/2018, v jehož intencích však šlo při posuzování oprávněnosti držby o souběh mimořádných a výjimečných okolností, na základě kterých Nejvyšší soud v poměrech konkrétně posuzované věci dovodil oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Takové mimořádné okolnosti nejsou v nyní projednávané věci s ohledem na vše shora uvedené dány, a proto není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedeným právním názorem dovolacího soudu. K námitce žalobců je také nutno poznamenat, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích důkladně vysvětlily, z jakých důvodů neshledávají v intencích projednávané věci tyto mimořádné a výjimečné okolnosti.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka spočívající v žalobci tvrzeném rozporu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry držitele o tom, že mu věc nebo právo patří. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v § 130 odst. 1 větě druhé stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí – mimo jiné – tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. Ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci (přičemž posouzení toho, zda se jedná o „objektivně přijatelnou dobrou víru držitele“, je vždy individuální a založeno na skutkových okolnostech každé, jedinečné, konkrétně projednávané věci; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 285/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020), a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011). Jinými slovy, není presumována oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž se presumuje oprávněnost jen takové držby, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013). Z tohoto důvodu není dán ani rozpor v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry držitele o tom, zda mu věc nebo právo patří ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Aplikace ustanovení § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák. v projednávaném případě nepřicházela do úvahy, protože držba právních předchůdců žalobců se neopírala o objektivně přijatelnou dobrou víru o tom, že jsou vlastníky věci. Soudy nižších stupňů totiž učiněná skutková zjištění zhodnotily tak, že právní předchůdci žalobců nemohli být objektivně v dobré víře s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem, a učinily závěr vycházející nikoliv z pochybností daných zjištěnými skutečnostmi, ale z jednoznačných skutkových zjištění o tom, že právní předchůdci žalobců v dobré víře nebyli.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobců podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 3. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu