22 Cdo 3210/2018-709
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Tryznou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému P. K.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se
sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády 51, o zaplacení 250 000 Kč a dále
o 10 000 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.
zn. 3 C 113/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. května 2018, č. j. 24 Co 199/2017-685, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2018, č. j. 24 Co
199/2017-685, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 C 113/2008-615, ve znění opravného usnesení ze dne
18. 5. 2017, č. j. 3 C 113/2008-633, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni 914 734,37 Kč spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok
I.). Žalobu zamítl v části, jež se týkala 164 265,63 Kč spolu s blíže
specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci původně měli ve společném
jmění manželů (dále také „SJM“) 3/4 nemovitostí tvořících funkční tovární areál
v D. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dne 19. 4. 2005 bylo jejich manželství
pravomocně rozvedeno a následně byl v řízení o vypořádání SJM pravomocným
rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 každému z účastníků přikázán podíl na předmětných
nemovitostech v rozsahu id. 3/8. Dne 19. 5. 2014 žalovaný nabyl od svého otce
zbylé id. 2/8 předmětných nemovitostí (tj. stal se vlastníkem id. 5/8). Spoluvlastnictví účastníků trvalo až do 27. 11. 2015, kdy bylo soudem
pravomocně zrušeno a vypořádáno tak, že se výlučným vlastníkem předmětných
nemovitostí stal žalovaný. Žalobkyně předmětné nemovitosti sama nikdy
nevyužívala, činil tak jen žalovaný, který za jejich užívání v žalovaném období
od 1. 12. 2006 do 27. 11. 2015 obdržel na nájemném od třetích osob celkem 1 389
725 Kč (tj. 759 694,41 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 11. 12. 2012 a 630 030,55
Kč za dobu od 11. 12. 2012 do 27. 11. 2015). Žalobou ze dne 1. 12. 2008 se žalobkyně domáhala zaplacení celkem 1 079 000 Kč
(250 000 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 12. 2008 a 829 000 Kč za dobu od 1. 1. 2009 do 27. 11. 2015). Soud prvního stupně shledal požadavek žalobkyně na
zaplacení žalované částky jako důvodný. Přiznání nárokované částky za období od
1. 12. 2006 do 11. 12. 2012, kdy bylo SJM pravomocně vypořádáno soudem,
konkrétně odůvodnil tím, že jde o tzv. „dodatečné vypořádání SJM“, neboť se
jedná o nájemné, které žalovaný obdržel po zániku manželství za užívání
společných nemovitostí. Žalobkyni tudíž náleží polovina nájemného s odkazem na
domněnku vypořádání v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 24 Co 199/2017-685, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném
domáhala zaplacení 559 282,37 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 11. 12. 2012 (výrok
I.). Ve zbývající části výroku I., v němž bylo žalobě vyhověno ohledně
požadavku žalobkyně na zaplacení 355 452 Kč s úroky z prodlení, a dále ve
výroku III., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Zaplacení částky 559 282,37 Kč se žalobkyně nemůže domáhat ani z titulu
bezdůvodného obohacení, neboť se žalovaný jako bývalý manžel nemohl bezdůvodně
obohatit užíváním společných věcí patřících do nevypořádaného SJM, ani z titulu
vypořádání SJM, protože žalobkyně podala tuto žalobu až po uplynutí tří let od
zániku SJM a v řízení o vypořádání SJM tuto položku neuplatnila; z toho důvodu
již tyto výnosy nelze vypořádat v jiném řízení a rovněž ohledně nich nenastává
domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., protože nejde o společný závazek ani o
společnou pohledávku vzniklou ještě za trvání SJM. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
spatřuje přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Rozporuje názor
odvolacího soudu, že nájemné inkasované žalovaným – v období po zániku jejich
SJM a před jeho vypořádáním – z nemovitostí, které spadaly do jejich SJM,
představuje „přírůstek a výnos“ zaniklého SJM, ohledně nějž nenastává domněnka
vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., neboť tyto nároky lze zohlednit jen
při vypořádání SJM či v dohodě. Ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, na nějž odvolací soud odkazuje, nelze dovodit, že
pokud nárok na vypořádání výnosu z věcí náležících do zaniklého SJM (zde v
podobě nájemného) nebude do tří let od zániku SJM uplatněn, právo na vypořádání
takového výnosu zaniká. Svou argumentaci podporuje i dalšími rozhodnutími
Nejvyššího soudu a uvedením možných negativních důsledků učiněných závěrů
odvolacího soudu. Dále žalobkyně namítá procesní pochybení odvolacího soudu
spočívajícího v tom, že účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem
na danou věc. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku
I. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017. Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení obč. zák. [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod
č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že pokud žalobkyně
neuplatnila požadavek na vypořádání výnosů a přírůstků, které vznikly po zániku
SJM, přímo v řízení o vypořádání SJM, nemůže uplatnit nárok v následném
samostatném řízení. Byť bez bližšího právního odůvodnění, odvolací soud zjevně
naznačuje, že v takovém případě by mělo dojít k zániku práva na uplatnění
takového požadavku. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení
vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obč. zák. ani jiný zákon výslovně
neupravují režim, jímž se v době mezi zánikem a vypořádáním SJM řídí právní
vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho
předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení
občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. ustanovení o SJM [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20
Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1476/2000 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. V poměrech zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, pak výslovně podle § 736 věty druhé platí, že dokud
zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně
ustanovení o společném jmění přiměřeně. Přírůstky a výnosy z majetku, který byl v SJM v okamžiku jeho zániku, vzniklé v
období od zániku SJM do jeho vypořádání, již striktně vzato jeho součást
netvoří, protože po zániku SJM nelze nadále jeho masu rozšiřovat [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Právní režim těchto přírůstků a výnosů se řídí
(stejně jako majetek v doposud nevypořádaném SJM) podle § 853 obč. zák. přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o SJM a tyto přírůstky a výnosy lze
vypořádat v rámci řízení o vypořádání SJM (platí tedy, že při užívání tohoto
majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho mezi nimi
nevzniká závazkový vztah z bezdůvodného obohacení) – [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o
vypořádání SJM pouze za podmínky, byl-li nárok na jejich vypořádání uplatněn
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3379/2014, či ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (oba dostupné na
www.nsoud.cz)]. V citované judikatuře Nejvyšší soud naznačil, že se na výnosy získané z věcí
náležejících do SJM bude v období od jeho zániku do jeho vypořádání analogicky
vztahovat režim SJM. To Nejvyšší soud explicitně zdůraznil také v rozsudku ze
dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, uváděném žalobkyní v dovolání. V
uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že takové výnosy a
přírůstky se vypořádají podle pravidel obsažených v § 149 a § 150 obč. zák. Toto východisko ostatně respektuje i sám odvolací soud, jestliže naznačuje, že
k vypořádání takových výnosů má dojít právě a jenom v řízení o vypořádání SJM.
Dovolací soud souhlasí s tímto závěrem potud, že je obecně žádoucí, aby tyto
výnosy a přírůstky byly vypořádány v řízení o vypořádání SJM, ale z rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu v žádném ohledu nevyplývá, že pokud tyto přírůstky a
výnosy nejsou učiněny předmětem vypořádání SJM, nárok na jejich vypořádání
zanikne, a to tím spíše, jestliže judikatura Nejvyššího soud bez jakýchkoliv
pochybností připouští, že vypořádání SJM může být pouze částečné [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3058/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud ostatně ani v odůvodnění
svého rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč by tyto nároky nemohly být uplatněny
mimo rámec řízení o vypořádání SJM. Jestliže však z tohoto východiska vychází,
nutně tím implikuje závěr, že došlo k zániku tohoto nároku. Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění
manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán
návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se
manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění
manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí
přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům
společných. Tzv. pravidlo tří let formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby
po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či
závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny
ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy
se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k
věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich
uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky
nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Smyslem
této úpravy i judikatury dovolacího soudu je poskytnout účastníkům tři roky, ve
kterých mohou uplatnit součásti SJM k vypořádání před tím, než ohledně nich
nastoupí účinky vyvratitelné domněnky vypořádání, přičemž se jedná o součásti
SJM, které mohly být ihned po jeho zániku učiněny předmětem vypořádání, protože
existovaly právě již k datu zániku SJM. V poměrech aplikace § 150 odst. 4 obč. zák. pak soudní praxe ve vztahu k tomuto
pravidlu doplnila – ohledně situací, kdy účinky nevyvratitelné domněnky
vypořádání nenastoupí – závěr vztahující se k tzv. vnosům a investicím ve
směru, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící
součást zákonného společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení
ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, či ze dne 16. 1. 2013, sp. zn.
22 Cdo 3395/2012
(všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. Pokud v uvedené lhůtě není nárok na
vypořádání těchto vnosů naplněn a jednalo se o vnosy učiněné za trvání
manželství, nelze je již následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká
[srovnej Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění v teorii a judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234, nebo Králík, M. Věcná práva
podle starého a nového občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Leges, 2014, str. 406–407, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo
354/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Tyto nároky vztahující se k SJM nejsou
výslovně uvedeny v § 150 odst. 4 obč. zák., a proto s nimi soudní praxe spojila
závěr o zániku práva na jejich vypořádání. Pravidlo tří let se však z povahy věci – s důsledky spočívajícími v zániku
práva – nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v
SJM, jenž soudní praxe per analogiam podrobuje režimu vypořádání SJM, jestliže
ke vzniku těchto výnosů a přírůstků dochází až po zániku SJM. Tyto přírůstky a
výnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po
zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání. V praxi by pak běžně docházelo
k tomu, že kdyby § 150 odst. 4 obč. zák. měl dopadat i na případy přírůstků a
výnosů, které vznikají po zániku SJM, měli by účastníci někdy velmi krátkou
dobu na to, aby součástí probíhajícího řízení o vypořádání majetku v SJM
učinili i tyto nároky (např. tehdy, pokud by k nabytí přírůstků došlo dva roky
a deset měsíců od zániku SJM) a v některých případech by ani lhůta tří let od
zániku SJM nemohla být objektivně splněna (např. tam, kde by probíhalo řízení o
vypořádání SJM k majetku, z nějž plynou výnosy pět let a v této době by došlo
ke vzniku přírůstků). V těchto případech by totiž účastníci řízení vůbec neměli
lhůtu tří let k jejich možnému vypořádání před tím, než by měly nastoupit
účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání, a někdy by tato tříletá lhůta od
zániku SJM uplynula ještě dříve, než přírůstky a výnosy vznikly. Dovolací soud však vychází z toho, že účastník řízení není omezen ve svém právu
na vypořádání těchto nároků lhůtou plynoucí z § 150 odst. 4 obč. zák. Jestliže
tyto nároky nevznikly za trvání SJM, a nelze na ně proto vztáhnout tříletou
lhůtu běžící od zániku SJM, nemohou bez dalšího podléhat zániku uplynutím tří
let od zániku SJM. Odvolací soud ostatně ani neuvádí, z jakého důvodu by nebylo
možné tyto nároky mimo režim řízení o vypořádání SJM uplatnit, ani co by mělo
být důvodem pro zánik takových nároků. Již potud je jeho právní posouzení
neúplné, a tudíž nesprávné. Jestliže pak odvolací soud uzavírá, že tyto nároky
lze uplatnit výhradně v řízení o vypořádání SJM s tím, že pokud tak účastník
neučiní, má to – zřejmě – za následek zánik takových nároků, pak s tímto
závěrem z výše uvedených důvodů dovolací soud nesouhlasí.
Dovolací soud zastává názor, který nijak nekoliduje s jeho dosavadní
rozhodovací praxí, že tyto nároky mohou být uplatněny následně i mimo režim
řízení o vypořádání SJM (pokud v řízení o vypořádání SJM uplatněny nebyly) a
jde pak pouze o otázku právního režimu takových nároků. Pro úplnost dovolací
soud dodává, že tyto nároky nepodléhají prekluzi, neboť ve smyslu § 583 obč. zák. platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno,
dochází jen v případech v zákoně uvedených. O tento případ však v dané věci
nejde. Bylo by tak možno uvažovat toliko o případném promlčení takových nároků
právě proto, že jejich vznik se váže až na období po zániku SJM a neuplatní se
vůči nim režim § 150 odst. 4 obč. zák. v podobě zániku práva (jako ve vztahu k
vnosům a investicím učiněným za trávní společného jmění) jenom pro uplynutí
doby. Přípustnost institutu promlčení ostatně dovolací soud i ve vztahu k
vypořádání SJM a úpravě § 150 odst. 4 obč. zák. opakovaně vyslovil právě ve
vztahu k nárokům majícím základ v období po zániku SJM [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003, ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, nebo dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je důvodné, nezabýval se již dovolací
soud tvrzenou vymezenou vadou spočívající v tom, že odvolací soud účastníky
neměl seznámit se svým odlišným právním názorem na danou věc. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu