22 Cdo 3373/2024

22 Cdo 3373/2024-705

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Royal residence Zlín s.r.o., se sídlem v Praze, Vinořské náměstí 34, IČO: 08204063, zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, IČO: 00283924, zastoupenému JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 110/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně–pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 59 Co 44/2024-650, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Kornela, Ph.D., advokáta se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20.

1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 39 C 110/2021-387, povolil zřízení nezbytné cesty jako služebnosti přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobkyně a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 9347-3254/2021, vyhotoveném a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Martinem Šmídem dne 7. 1. 2021, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku v podobě přílohy, přičemž tato služebnost se zřizuje pro chůzi osob a jízdu motorovými vozidly, bez omezení druhu vozidel a bez jakéhokoliv časového omezení (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému úplatu ve výši 995 244 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně–pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 59 Co 44/2024-650, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se povoluje zřízení nezbytné cesty jako služebnosti přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 9347-3254/2021, vyhotoveném a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing.

Martinem Šmídem dne 7. 1. 2021, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně v podobě přílohy, přičemž tato služebnost se zřizuje pro chůzi osob a jízdu motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí 3,5 tuny, bez jakéhokoliv časového omezení, a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému úplatu za povolení nezbytné cesty ve výši 800 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Formuluje v něm deset otázek hmotného či procesního práva (dále konkretizovaných), které buď nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny, anebo se jedná o právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu ke každé z těchto otázek uvádí dovolací důvody a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám a argumentům, které nepovažuje za důvodné; závěrem vyjádření navrhuje odmítnutí dovolání.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Ve vztahu k dovolatelem tvrzeným právním otázkám, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neměly být řešeny, vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Současně podle judikatury platí, že hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Aktuálně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2121/2023.

9. Otázka č. 1: Dovolatel formuluje otázku, zda „je možné povolení nezbytné cesty, která má být napojena na veřejnou komunikaci, jejíž parametry jsou horší než parametry navrhované nezbytné cesty, resp. která má být napojena na veřejnou komunikaci nesplňující požadavky právních předpisů.“ Podle žalovaného jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod č. 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle kterého soud nemůže povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá postaveno najisto, že přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel o nezbytnou cestu zajištěn přístup. Tento závěr byl odrazem obecnější argumentace, podle které hmotněprávní podmínkou vyhovění žalobě obsaženou v § 1029 odst. 1 o. z. je nedostatek spojení nemovitosti s veřejnou cestou. Účelem povolení nezbytné cesty je potom takový nedostatek odstranit. Z toho plyne, že pokud se mezi nemovitostí, k níž žádá její vlastník povolení nezbytné cesty, a veřejnou cestou nachází více pozemků, je nutné zkoumat, zda rozsah požadované cesty zajistí skutečně dostatečné spojení. Zákonem předpokládaný účel žaloby by nebyl splněn tehdy, kdyby přes povolení nezbytné cesty přes jeden nebo i více pozemků označených v žalobě nedošlo k dostatečnému spojení s veřejnou cestou pro existenci dalších pozemků, které by takovému přístupu nadále bránily. Nezbytnou cestu je totiž možné povolit zásadně jen tehdy, když se na základě soudního rozhodnutí žalobci zpřístupní spojení s veřejnou cestou.

11. Dovolatel klade otázku, zda je možné, aby parametry povolené nezbytné cesty byly vyšší než parametry veřejné komunikace, na kterou má být napojena. V rámci vymezení důvodů dovolání však není uvedena žádná argumentace, která by se k této námitce vztahovala. Dovolacímu soudu není zřejmé, z čeho by měla vyplynout tzv. „jednotná kvalita“ všech částí přístupové cesty a dovolatel to ani neuvádí. V praxi se zcela běžně vyskytují situace, v nichž zajištění přístupu přes vícero pozemků není na jednotlivých pozemcích realizováno ve shodné kvalitě, přičemž důvody k tomu vedoucí mohou být nejrůznější. Je-li v dané věci standard povolené nezbytné cesty vyšší než další úseky na pozemcích žalovaného, které představují veřejnou komunikaci, nemůže to být samo o sobě důvodem pro nepovolení nezbytné cesty v daném rozsahu. Jak totiž vysvětlil soud prvního stupně v bodě 53 odůvodnění jeho rozsudku, představuje veřejná komunikace, na kterou se povolená nezbytná cesta napojuje, dlouholeté provizorium, které by nemělo představovat řešení trvalé ani zcela vhodné. Odvolací soud proto správně v bodě 41 odůvodnění rozsudku konstatoval, že „napojení nezbytné cesty na veřejnou komunikaci nemůže bránit ani to, že parametry stávající veřejné cesty jsou horší než parametry navrhované nezbytné cesty, přičemž tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobkyně.“

12. Současně v rámci této první právní otázky dovolatel naznačuje, že veřejná komunikace, na kterou má být povolená nezbytná cesta napojena (nikoliv povolovaná nezbytná cesta) a která se nachází na pozemcích samotného žalovaného, nesplňuje požadavky právních předpisů s argumentem, že v minulosti vznikla a sloužila jako provizorní komunikace, která nesplňuje dnešní požadavky kladené právními předpisy.

13. V této souvislosti dovolací soud obecně dodává, že kvalita vypořádání se s jednotlivými námitkami uplatněnými v průběhu řízení či v rámci opravných prostředků se odvíjí i od kvality jejich samotné formulace. Ve vyjádření k žalobě žalovaný poukazoval pouze na to, že napojení povolované nezbytné cesty na stávající veřejnou pozemní komunikaci v ulici Pod Stráněmi je parametricky nevhodné pro její provizorní charakter. Touto námitkou se soud prvního stupně zabýval podrobně v bodě 53 odůvodnění jeho rozsudku; zohlednil, že uvedená panelová cesta je parametricky nevhodná, přesto však jako pozemní komunikace slouží.

Soud prvního stupně to v širším hodnotícím soudu vyjádřil ve vazbě na nabídku žalobkyně na provedení rekonstrukce této stávající panelové komunikace do jisté míry expresivním, leč výstižným konstatováním, že „zjevně by se jednalo o efektivnější řešení, než vyplácení zákonem předpokládané úplaty, a to zejména při zohlednění poněkud smutné skutečnosti, že centrum krajského města spojuje v 21. století se středem jeho největšího sídliště (kromě hlavní silnice) již řadu let pouze provizorní panelová komunikace, která je zjevně nevyhovující jak požadavkům na příjezdovou komunikaci, tak i požadavkům na chodník, a to z důvodu jejího povrchu.“ Nikdo však v řízení nezpochybňoval, že tato navazující komunikace jako veřejná komunikace slouží.

Soud prvního stupně proto logicky uvažoval o napojení povolované nezbytné cesty v její vyšší kvalitě na stávající provizorní veřejnou komunikaci, a to při vědomí skutečnosti, že jiná varianta přístupu nepřicházela do úvahy. To ostatně (bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) potvrdil i odvolací soud závěry vyplývajícími z výpovědi svědka I. T., vedoucího Oddělení prostorového plánování žalovaného, že „investorův pozemek je napojitelný a jediné možné řešení přístupu je jeho napojení na stávající komunikaci XY.“

14. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k této části dovolací argumentace pak žalovaný pouze namítal, že „nebyl prakticky vůbec zohledněn veřejný zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu na parametricky nevhodné navazující komunikaci na ulici XY, na kterou má být nezbytná cesta napojena“. Odvolací soud (bod 25 odůvodnění jeho rozsudku) uvedl, že pozemek žalobkyně parc. č. XY zahrnul sám žalovaný územním plánem schváleným již v roce 2011 k plochám určeným k individuálnímu bydlení, vyhověl tak žádosti předchozích vlastníků pozemku za situace, v níž tento pozemek nebyl napojen na veřejnou komunikaci. Zohlednil, že žalobkyně, resp. její jednatel Marek Zedník, se již před koupí pozemku v dubnu 2019 obrátil na příslušné odbory žalovaného, seznámil je se svým záměrem vybudovat na pozemku stavbu tří objektů určených k bydlení – předložil vizualizaci záměru – a projednával s nimi napojení pozemku na veřejnou komunikaci přes sousední pozemky žalovaného. Proti tomuto avizovanému záměru nevyjádřil žádný z oslovených odborů žalovaného vážné výhrady, ani jednateli žalobkyně nesdělil, že napojení pozemku přes pozemky žalovaného s veřejnou komunikací není možné. Naopak, I. T., vedoucí Oddělení prostorového plánování žalovaného potvrdil, že „investorův pozemek je napojitelný a jediné možné řešení přístupu je jeho napojení na stávající komunikaci XY“.

15. V části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (body 32 a následující), ve které se odvolací soud vypořádával s námitkou, že povolení nezbytné cesty je v rozporu s veřejným pořádkem, pak odvolací soud učinil úvahu (bod 34 a 40 odůvodnění), že ze sdělení Magistrátu města Zlína, Oddělení prostorového plánování jako „úřadu územního plánování“ je patrné, že parametry navržené místní komunikace v daném případě odpovídají ČSN 736110, s tím, že vybudování nezbytné cesty jako umělé je v souladu s územním plánem, přičemž parametry nezbytné cesty vyhovují dané technické normě, což vyplývá i z odborného vyjádření projektanta Karla Říhy i z předběžného stanoviska Odboru dopravy Magistrátu města Zlína. Žalovaný si tak musel být vědom toho, že pokud územním plánem zařadil pozemek žalobkyně do ploch určených k individuálnímu bydlení, čímž umožnil výstavbu na předmětném pozemku, bude muset umožnit i adekvátní přístup k tomuto pozemku z veřejné cesty. Proto také s předchozími vlastníky pozemku parc. č. XY uzavřel žalovaný smlouvy o výpůjčce a umožnil předchozím vlastníkům vybudování umělé cesty v místech, kde se nyní žalobkyně domáhá povolení nezbytné cesty. Žalovaný nenabízí jiný způsob řešení přístupu k pozemku žalobkyně a objektivně nelze nezbytnou cestu povolit přes jiné pozemky – jiná varianta napojení neexistuje.

16. Odvolací soud pak učinil souhrnný hodnotící závěr, že z žádného důkazu provedeného v řízení nevyplývá, že by napojení nezbytné cesty na veřejnou komunikaci bylo v rozporu s veřejným právem, či že by ohrožovalo bezpečnost budoucího provozu na stávající veřejné komunikaci. Napojení označil za „možná problematické“, nikoliv však nemožné. Jestliže žalovaný určil pozemek parc. č. XY svým územním plánem k zastavění stavbami pro individuální bydlení, musel být srozuměn s tím, že budoucí obyvatelé rodinných domů budou využívat veřejnou komunikaci na pozemcích žalovaného, protože jiný možný přístup není, a je proto na žalovaném, aby předmětnou komunikaci udržoval v dobrém stavu a sjízdnou. Taková úvaha odvolacího soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci rozhodně není nepřiměřená.

17. Ostatně sám žalovaný v dovolání výslovně připouští, že jím naznačované výhrady vůči náležitostem navazující veřejné komunikace nemusí (byť mohou) vést k nepovolení nezbytné cesty; pouze však dospívá k závěru, že v této dané konkrétní věci měl odvolací soud dospět k závěru, že povolení nezbytné cesty by bylo v rozporu s veřejným pořádkem. S touto otázkou se pak odvolací soud podrobně vypořádal způsobem vysvětleným dovolacím soudem u dovolací otázky č. 7.

18. Otázka č. 2: V návaznosti na otázku č. 1 pak žalovaný formuluje druhou právní otázku, zda „je možné povolení nezbytné cesty, která má být napojena na veřejnou komunikaci v části, která fakticky slouží pouze pro chodce a cyklisty.“ Tato otázka neměla být dosud dovolacím soudem řešena.

19. Protože uvedená otázka přímo navazuje na otázku č. 1, pouze zdůrazňuje jiný aspekt výhrady proti napojení povolené nezbytné cesty na stávající veřejnou komunikaci, v plném rozsahu pak dovolací soud odkazuje na předchozí výklad vztahující se k otázce č. 1. Pouze dodává, že v podobě, ve které ji žalovaný formuluje v dovolání, nebyla uplatněna v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže vypořádání se s ní vyplývá z výše uvedených obecněji formulovaných závěrů odvolacího soudu obsažených v bodě 41 odůvodnění jeho rozsudku.

20. Otázka č.3 : Dovolatel poukazuje na potřebu řešení otázky procesního práva „za situace, kdy soud prvního stupně opomene důkazní návrh žalovaného na ohledání (prohlídku předmětné lokality), přičemž odvolací soud z odvolání zjistí, že v místě napojení navrhované nezbytné cesty na pozemní komunikaci stojí překážka (betonový sloup elektrického vedení), lze považovat takové pochybení soudu prvního stupně za vadu řízení, která nemá vliv na správnost rozhodnutí a pro kterou není nutné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Tato otázka neměla být dosud dovolacím soudem řešena.

21. Odvolací soud v této souvislosti (bod 45 odůvodnění jeho rozsudku) uvedl, že žalovaný ve vyjádření k žalobě sice navrhl prohlídku dané lokality na místě samém, nicméně v dalších podáních ani u jednání soudu na tomto důkazním návrhu netrval, a proto soud prvního stupně zřejmě tento důkazní návrh přehlédl, což sice představovalo vadu řízení, nikoliv však takovou, která by měla vliv na správnost rozhodnutí a pro kterou by bylo nutné rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Odvolací soud měl za to, že dokazování provedené soudem prvního stupně bylo dostatečné a skutkový stav, včetně poměrů na místě samém, bylo možné zjistit z provedených listinných důkazů, fotografií a leteckých map, a proto šetření na místě samém (ohledání) považoval odvolací soud za nadbytečné.

22. Uvedenou dovolací námitku je nutné vnímat v kontextu toho, že dovolatel zřejmě směřuje k tomu, že při ohledání na místě samém by byla existence betonového sloupu elektrického vedení zjištěna, což by mělo bránit povolení nezbytné cesty.

23. V bodě 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však odvolací soud výslovně uvedl, že tato odvolací námitka představuje novou skutečnost, která nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně vůbec uplatněna, a to ani výslovně, ani nevyplývá bez dalšího z fotografií předložených žalovaným, odvolací soud proto k takové nové skutečnosti ve smyslu § 205a o. s. ř. nepřihlížel. Jinými slovy řečeno, tuto námitku uplatněnou v odvolacím řízení považoval odvolací soud za nepřípustnou, protože byla uplatněna v rozporu s principem tzv. neúplné apelace občanského soudního řízení. V poměrech dané věci je však stěžejní, že tento závěr o nepřípustnosti uvedené argumentace dovolatel v dovolání nijak nezpochybňuje, nijak s ním nepolemizuje a neuvádí k němu ani žádnou argumentaci.

24. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1860/2022). Z toho potom také vyplývá, že pokud určitá (rozhodná) skutečnost není účastníkem řízení ani tvrzena, pak neprovedení navrženého důkazu, který nebyl k prokázání takové „netvrzené“ skutečnosti navržen, nemůže ve vztahu k tomuto absentujícímu tvrzení zakládat vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu. To v poměrech dané věci platí – bez ohledu na absentující tvrzení o existenci betonového sloupu v řízení před soudem prvního stupně a jeho nepřípustné uplatnění v odvolacím řízení – o to více, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně pak již ostatně žalovaný na uvedeném důkazním návrhu netrval.

25. Otázka č. 4: Za navazující otázku procesního práva považuje dovolatel posouzení, zda „za situace, kdy soud prvního stupně opomene důkazní návrh žalovaného na ohledání (prohlídku předmětné lokality), přičemž odvolací soud z odvolání zjistí, že v místě napojení navrhované nezbytné cesty na pozemní komunikaci stojí překážka (betonový sloup elektrického vedení), lze považovat dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a skutkový stav (včetně poměrů na místě samém) za zjištěný soudem prvního stupně z provedených listinných důkazů, fotografií a leteckých map.“ Dovolatel má za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, současně však odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1736/16 (dostupný na nalus.usoud.cz), který se týká problematiky tzv. opomenutých důkazů.

26. Zde především platí vše, co dovolací soud uvedl u řešení otázky č. 3, protože jde v zásadě o shodnou podstatu věci týkající se sloupu elektrického vedení. Nadto dovolací soud podotýká, že předmětem jeho přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, které v žádném ohledu deficitem tzv. opomenutých důkazů netrpí. Vzhledem k nepřípustnosti odvolací námitky vztahující se k existenci betonového sloupu elektrického vedení, odvolací soud jednoznačně (bod 45 odůvodnění jeho rozsudku) konstatoval, že skutkový stav z hlediska žalobních tvrzení žalobkyně a procesní obrany žalovaného byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně a z tohoto hlediska označil navržení ohledání na místě samém za důkaz výslovně nadbytečný, protože skutkový stav byl zjištěn jinými provedenými důkazními prostředky. Z pohledu rozhodnutí odvolacího soudu tak o opomenutý důkaz nejde. Nadto je dovolacímu soudu zřejmé, že se žalovaná prostřednictvím formulace otázek procesního práva snaží dosáhnout revize skutkového stavu věci, který byl pro nalézací soudy rozhodný. Zjištěný skutkový stav je však pro dovolací soud závazný a přezkumu nepodléhá.

27. Nadto zde platí, že v souvislosti s uvedenými procesními otázkami žalovaná neformuluje žádnou konkrétní, zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, resp. ze strany žalované jde o polemiku s procesem provádění dokazování a s hodnocením důkazů. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ „Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má- li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1860/2022).

28. Otázka č. 5: Dovolatel v dovolání uvádí, že faktický stav v místě napojení povolené nezbytné cesty pak vyvolává otázku, zda „lze povolit nezbytnou cestu s napojením na pozemní komunikaci, pokud v místě napojení, uprostřed šíře tohoto napojení stojí betonový sloup elektrického vedení, který vlastní třetí osoba. Podobně skutečnost, že v místě napojení rostou vysoké keře a v místě povolené nezbytné cesty tři vzrostlé stromy vyvolává otázku, zda lze v takovém místě povoliv nezbytnou cestu.“

29. Ve vztahu k této otázce dovolání neobsahuje žádné uvedení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ač jinak dovolatel důsledně u každé formulované právní otázky důvod přípustnosti uvádí, a ve vztahu k této otázce pak zcela chybí i vymezení důvodů dovolání, ač i zde jinak dovolatel u každé právní otázky dovolací důvody uvádí. V této části tak dovolání nesplňuje zákonné náležitosti na jeho projednání.

30. Otázka č. 6: Prostřednictvím této dovolací námitky formuluje dovolatel otázku, zda „je adekvátní rozsah nezbytné cesty šíře 5,3 a 8,5 metrů zahrnující průchod i průjezd v situaci, kdy v místě navrhované nezbytné cesty se nachází lokální územní systém ekologické krajiny, jde o pozemek určený a užívaný k rekreaci obyvateli sídliště a podle tvrzení žalovaného stavba komunikace v místě navrhované nezbytné cesty zničí přilehlé vodní tůňky vybudované z veřejných prostředků a přeruší migrační koridory obojživelníků.“ Podle žalovaného se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

31. V této souvislosti spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 880/2018 v té části, v níž dovolací soud formuloval pravidlo, podle kterého samotná skutečnost, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem, ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na povolení nezbytné cesty v požadovaném rozsahu; je totiž třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty a je třeba zohlednit újmu, která vznikne vlastníku pozemku povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žadatele o nezbytnou cestu. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, formulující obecný požadavek, aby byla nezbytná cesta povolena pouze v nezbytném rozsahu nutném k řádnému užívání nemovitosti, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2008, z něhož cituje obecnou pasáž o širokém prostoru soudu pro rozhodování ve sporech o povolení nezbytné cesty a dovolacím přezkumu na principu tzv. zjevné nepřiměřenosti.

32. V rovině konkrétních dovolacích důvodů odkazuje toliko na obsah ČSN 736110, na skutečnost, že podle žalovaného je délka nezbytné cesty příliš dlouhá a klade otázku, zda je namístě povolení nezbytné cesty v podobě průchodu i průjezdu v situaci, ve které se v místě navrhované nezbytné cesty nachází lokální územní systém ekologické stability krajiny, jde o pozemek určený a užívaný k rekreaci obyvateli sídliště a podle tvrzení žalovaného stavba komunikace v místě navržené nezbytné cesty zničí přilehlé vodní tůňky vybudované z veřejných prostředků a přeruší migrační koridory obojživelníků.

33. S okolnostmi vztahujícími se k uvedené námitce se odvolací soud vypořádal na několika místech rozsudku: a) v části, ve které posuzoval, zda povolení nezbytné cesty brání rozpor s veřejným pořádkem (body 32–41 odůvodnění rozsudku, b) v části, ve které posuzoval, zda škoda, která by byla zřízením nezbytné cesty způsobená na pozemcích žalovaného, by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty (bod 43 odůvodnění rozsudku), c) v části, ve které posuzoval námitku neadekvátního rozsahu nezbytné cesty (body 47–51 rozsudku). S těmito podrobnými důvody, které odvolací soud zvažoval a promítl do svého rozhodnutí, dovolání vůbec nepolemizuje a zcela je opomíjí. Proto považuje dovolací soud za nadbytečné tyto důvody opětovně uvádět, jestliže je obsah rozsudku odvolacího soudu účastníkům samozřejmě znám. Jen pro úplnost v této souvislosti ve vztahu k dovolací námitce ohledně vodních tůněk a migračního koridoru obojživelníků dovolací soud uvádí, že odvolací soud učinil skutkový závěr, že „žalovaným zmiňované tůňky pro obojživelníky na pozemku parc. č. 2125/13 nejsou povolením nezbytné cesty zasaženy, přičemž jím tvrzená ohrožená migrace obojživelníků je nekonkrétní a důkazně nepodložená.“

34. Otázka č. 7: Prostřednictvím této dovolací námitky formuluje dovolatel otázku, zda „ochrana existujícího, avšak právě nezávazného územního systému ekologické stability krajiny v místě navrhované nezbytné cesty nepřevažuje nad zájmem žalobkyně, aby její pozemek byl v dostatečném rozsahu napojen na veřejnou komunikaci, tedy zda veřejný zájem nebrání zřízení nezbytné cesty.“ Podle žalovaného se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

35. V této souvislosti spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 880/2018 v té části, v níž dovolací soud formuloval pravidlo, podle kterého samotná skutečnost, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem, ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na povolení nezbytné cesty v požadovaném rozsahu; je totiž třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty a je třeba zohlednit újmu, která vznikne vlastníku pozemku povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žadatele o nezbytnou cestu. Podle názoru žalovaného odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, neboť měl „zvážit, zda veřejný zájem na zachování územního systému ekologické stability na zachování dvou tůněk pro obojživelníky, na zachování prostoru pro relaxaci a migračních koridorů obojživelníků není překážkou povolení nezbytné cesty.“

36. Prostřednictvím této námitky zjevně směřuje dovolatel k aplikaci § 1032 odst. 2 o. z. podle kterého nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit, v té části, kde zákonná úprava zakazuje povolení nezbytné cesty, bylo-li by v rozporu s veřejným právem.

37. Přímo s uvedenou námitkou se odvolací soud velmi podrobně zabýval v bodech 32–41 odůvodnění rozsudku, přičemž s těmito podrobnými důvody, pro které jednání žalobkyně za hrubě nedbalé nepovažoval, dovolání vůbec nepolemizuje a zcela je opomíjí. Proto považuje dovolací soud za nadbytečné tyto důvody opětovně uvádět, jestliže je obsah rozsudku odvolacího soudu účastníkům samozřejmě znám. Jen pro úplnost v této souvislosti ve vztahu k dovolací námitce dovolací soud uvádí, že odvolací soud učinil skutkový závěr, že „žalovaným zmiňované tůňky pro obojživelníky na pozemku parc. č. XY nejsou povolením nezbytné cesty zasaženy, přičemž jím tvrzená ohrožená migrace obojživelníků je nekonkrétní a důkazně nepodložená.“

38. Otázka č. 8: Zde dovolatel formuluje otázku, zda „jednání žalobce pouze s orgány státní správy obce (v této věci s úředníky odborů Magistrátu města Zlína), nikoliv tedy s orgány obce, které obec zastupují a vytvářejí její vůli (rada, případně zastupitelstvo), ohledně možností napojení pozemku žalobkyně na veřejnou komunikaci před koupí pozemku žalobkyní vylučuje hrubě nedbalostní jednání žalované při koupi pozemku ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.“ Při řešení této otázky se měl odchýlit od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 879/2019 a sp. zn. 22 Cdo 5229/2016.

39. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

40. Aktuální sumarizaci judikatury k problematice překážky povolení nezbytné cesty v podobě tzv. hrubě nedbalého jednání provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 953/2024, kde uvedl: „V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorii, a to hrubou nedbalost.

Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, (uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení s veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné.

Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup.

Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

2. 2022, sp. zn.

22 Cdo 185/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 557/2022). Zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, (uveřejněný pod č. 7/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].“

41. Výtku, kterou dovolatel adresuje žalobkyni ve formulaci právní otázky, promítl odvolací soud (bod 56 odůvodnění rozsudku) do úvahy o výši úplaty za povolení nezbytné cesty. Sám však i v této souvislosti výslovně konstatoval, že nejde o jednání hrubě nedbalé, ale o „jistou míru nedbalého jednání na straně žalobkyně“.

42. Přímo s námitkou, že jednání žalobkyně je hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. se odvolací soud velmi podrobně zabýval v bodech 23– 28 odůvodnění rozsudku, přičemž s těmito podrobnými důvody, pro které jednání žalobkyně za hrubě nedbalé nepovažoval, dovolání vůbec nepolemizuje a zcela je opomíjí. Proto považuje dovolací soud za nadbytečné tyto důvody opětovně uvádět, jestliže je obsah rozsudku odvolacího soudu účastníkům samozřejmě znám.

43. Otázka č. 9: Dovolatel dále formuluje otázku, zda „je třeba zohlednit újmu žalovaného v situaci, kdy podle znaleckých posudků nedojde ke snížení ceny pozemku žalovaného z důvodu povolení nezbytné cesty.“ Zde se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

44. V této souvislosti dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, ze kterého část cituje a dovolací důvod vymezuje jen tak, že „odvolací soud nepřihlížel právě k těmto dalším případným omezením. Při stanovení výše náhrady pouze konstatoval, že výše úplaty 800 000 Kč je přiměřená nejen výhodě, která vznikne žalobkyni, ale i újmě, která vznikne žalovanému. Nijak přitom tento svůj pohled neodůvodnil.“

45. Odvolací soud sice v bodě 57 odůvodnění svého rozsudku skutečně uvádí, že „výše úplaty 800 000 Kč je přiměřená nejen výhodě, která vznikne žalobkyni, ale i újmě, která vznikne žalovanému,“ nicméně dovolatel přehlíží, že tento poukaz není jádrem argumentace odvolacího soudu, ale jeho závěrečným shrnutím. Odvolací soud totiž v předchozích bodech 55 a 56 odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně konkretizoval své dílčí úvahy, které nakonec promítl do celkového závěru o výši úplaty, a konkretizoval jednotlivá kritéria a hlediska, která považoval za rozhodná; jedním z těchto hledisek byla i újma, která povolením nezbytné cesty žalovanému vzniká. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 ostatně vyplývá, že je třeba do úvahy o výši úplaty za povolení nezbytné cesty promítnout vedle případného poklesu ceny zatížených pozemků i další případná omezení, která lze vyčíslit jen obtížně. Přesně tímto způsobem odvolací soud postupoval, tato hlediska a kritéria do svého rozhodnutí promítl a s jejich existencí pak dovolání vůbec nepolemizuje, neboť odvolacímu soudu pouze vytýká, že k jiným hlediskům než zkoumanému poklesu obvyklé ceny pozemků nepřihlížel.

46. Otázka č. 10: Poslední právní otázku formuluje dovolatel tak, zda „odčinění újmy má zahrnovat i náhradu nákladů řízení, kterou uloží soud žalovanému z důvodu úspěchu žalobkyně ve věci.“ Tato otázka neměla být dosud dovolacím soudem řešena. Podle názoru dovolatele by mělo odčinění újmy zahrnovat i náhradu nákladů řízení, která byla žalovanému uložena k náhradě.

47. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, uveřejněném pod č. 17/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, provedl výklad § 1030 odst. 1 o. z., podle kterého za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

48. Vysvětlil, že „v zásadě i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí to, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 ohledně náhrady za zřízení nezbytné cesty, pokud konstatoval: a) při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná; b) je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci.

Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese; c) náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčící žalobci – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu); d) stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna; e) stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní Souhrnným způsobem pak dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v rozsudku ze dne 19.

4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne ve výši úplaty.“ V rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod číslem 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud doplnil, že újma vlastníka „může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty.

Lze také vzít v potaz, zda pozemek, resp. jeho část zatíženou právem nezbytné cesty bude výlučně užívat žadatel o její povolení, či spolu s ním i další osoby nebo vlastník zatíženého pozemku.“ Pojem náhrada za povolení nezbytné cesty obsažený v § 1029 odst. 1 o. z. je rozveden v § 1030 odst. 1 o. z. a zahrnuje úplatu za povolení práva cesty a odčinění újmy, která není kryta úplatou. Úplata představuje náhradu za omezení vlastnického práva; jde v podstatě o cenu za užívání zatíženého pozemku tím, že je na něm vykonáváno právo cesty, a také o kompenzaci újmy, která vlastníkovi dotčeného pozemku povolením nezbytné cesty vzniká.

Újma, která není kryta úplatou, je samostatnou složkou náhrady za povolení nezbytné cesty. Půjde zejména o újmu, která vznikne až po povolení nezbytné cesty, a nemohla být proto zohledněna v úplatě.

Nároky na úplatu a odčinění újmy za zřízení nezbytné cesty na straně jedné a na náhradu zvýšených nákladů na její údržbu na straně druhé jsou dva různé nároky odlišné právní povahy s různými podmínkami vzniku. Nárok na úplatu a na odčinění újmy kompenzuje tu újmu, která vlastníkovi pozemku vzniká v důsledku povolení nezbytné cesty v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu o úplatě a odčinění újmy je součástí rozhodnutí o povolení nezbytné cesty, je konstitutivní, zakládá tedy práva a povinnosti, které tu dříve nebyly, byly tu jen zákonné podmínky umožňující založení práva soudem.

Okolnosti umožňující posoudit, jaká újma vlastníkovi v době rozhodování soudů o jednorázově poskytnuté úplatě a náhradě újmy vzniká (zejména snížení ceny jeho pozemku, rušení vlastníka průjezdem či průchodem při užívání nemovitostí), lze objektivně zjistit, ocenit a v rozhodnutí z nich vyjít. Naproti tomu to, jaké náklady (resp. v jaké výši) bude třeba vynaložit v souvislosti s povolením spoluužívané nezbytné cesty na její údržbu, a zda vůbec budou takové náklady vynaloženy, stejně jako jejich možnou výši, nelze v době rozhodování soudu o povolení nezbytné cesty v zásadě zjistit; pohledávka na jejich úhradu je budoucí nejistou pohledávkou.

Není totiž jisté, jaké práce bude třeba provést a jaké náklady vynaložit, jaká bude v době jejich provedení jejich cena (k tomu viz např. současnou obecně známou inflaci a strmý růst cen stavebních materiálů v nedávné době) a ostatně zda takové náklady přes jejich potřebu budou vůbec vynaloženy. Také míra spoluužívání cesty se může v čase měnit. Rozhodnutí o náhradě těchto nákladů tak musí nutně vycházet z jejich skutečné výše; jde o rozhodnutí deklaratorní, přiznávající nárok již vzniklý v důsledku účelného vynaložení těchto nákladů.“

49. Z uvedeného je tak podle názoru dovolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že jak úplata, tak i odčinění újmy, která není kryta úplatou, míří do oblasti hmotného práva a má povinnému kompenzovat újmu, která mu na zatížených pozemcích vzniká již samotným povolením nezbytné cesty, resp. jejím následným výkonem. Má přímý vztah na povolenou nezbytnou cestu a přestavuje reparaci újmy, která by jinak nevznikla, kdyby k povolení nezbytné cesty a jejímu výkonu nedošlo.

50. Kompenzace povinnosti k náhradě nákladů řízení tak tvořit součást finančního plnění za povolení nezbytné cesty nemůže (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 863/19). Jde totiž o nárok procesní povahy, který se odvíjí od výsledku daného soudního řízení a reflektuje procesní úspěch či neúspěch účastníka řízení. Žádnou vazbu na povolení nezbytné cesty a její faktický výkon nemá. Opačný závěr by byl zcela zjevně v rozporu s elementárními principy spravedlnosti a obecnou logikou. Znamenal by totiž, že žalovaný, který se povolení nezbytné cesty brání a vynakládá náklady v průběhu řízení, aby dosáhl zamítnutí žaloby, by i přes svůj procesní neúspěch dosáhl kompenzace těchto nákladů od úspěšného druhého účastníka, kterému by byl povinen náklady nahradit, prostřednictvím hmotněprávního ustanovení, které má kompenzovat újmu vznikající povolením nezbytné cesty, nikoliv procesním neúspěchem v soudním řízení.

51. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

52. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 1. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu