22 Cdo 3509/2024

22 Cdo 3509/2024-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, PhD., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, IČO: 70890005, proti žalovanému K. B., zastoupenému Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, o 174 397,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ, pod sp. zn. 21 C 271/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 25 Co 97/2024-206,

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 25 Co 97/2024-206, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 21 C 271/2023-152, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 174.397,48 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 157.442,14 Kč od 1. 5. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.955,34 Kč od 20. 5. 2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).

2. Povinnost k zaplacení částky soud přiznal z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce, jelikož z dokazování zjistil, že žalovaný od 1. 1. 2022 užívá stavbu jezu, která je součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, tak, že je na ní upevněna hydraulická sklopná klapka sloužící provozu vodní elektrárny žalovaného bez právního důvodu. Při určování výše peněžité náhrady vyšel ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného za účelem stanovení obvyklé výše nájmu, která je minimální výší pro uzavření smlouvy o nájmu podle Metodického pokynu Ministerstva zemědělství č. j. 810/2020-MZE-15112 ze dne 21. 1. 2020.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 25 Co 97/2024-206, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl, že

dovolání je přípustné, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako i rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem jsou rozhodovány rozdílně. Jako první otázku dovolatel uvedl, zda je předmětná hydraulická sklopná klapka (dále též „předmětná klapka“) vodním dílem podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) a stavbou podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“).

Domníval se, že posouzení povahy předmětné klapky je nezbytné pro další rozhodování ve věci. Proto nesouhlasil s tím, že soudy tuto otázku neřešily z jeho pohledu dostatečně, protože ji nepovažovaly za důležitou pro rozhodnutí ve věci. Druhou navazující otázkou bylo, zda vodní dílo vzniklo před 1. 1. 2002, a zda tak existuje ve prospěch dovolatele legální věcné břemeno ve smyslu § 50 odst. c) vodního zákona, podle kterého by žalující vlastník pozemku byl povinen strpět dovolatelovo vodní dílo na svém pozemku za jednorázovou náhradu, na jejíž vymáhání by už byl nárok žalobce promlčen.

Třetí otázka spočívala v posouzení, zda existence zákonného věcného břemene potlačuje případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dále pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil dovolatelovu právnímu názoru ohledně prvních třech otázek, zpochybnil dovolatel také výpočet výše nájmu, ze kterého vychází výše bezdůvodného obohacení, kterou je žalovaný povinen zaplatit. Soudům v tomto směru vytkl, že neměly zohledňovat vliv výkonového potenciálu polohy pozemku. Proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na konec svého dovolání připojil ještě návrh na přiznání odkladného účinku dovolání, protože se obával hrozby vzniku stavu právní nejistoty, tedy nového požadavku žalobce na zaplacení téže nebo vyšší částky bezdůvodného obohacení za navazující období, což by pro něj bylo likvidační.

5. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání nejprve vysvětlil, že nespatřuje důvod pro přiznání odkladného účinku dovolání. Žalovaný již částku uloženou napadeným rozhodnutím zaplatil. Pokud by se žalovaný obával, že žalobce může opětovně uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení pro navazující období, odkladný účinek dovolání by v tom žádnou roli nehrál, protože ten se vztahuje pouze k napadenému rozhodnutí ve věci, nikoliv k případnému rozhodování mezi účastníky do budoucna. K otázkám označeným dovolatelem 1 až 3 se žalobce vyjádřil, že se shoduje s krajským soudem v tom, že posouzení, zda předmětná klapka je či není vodním dílem, není pro rozhodnutí ve věci podstatné. I pokud by předmětná klapka naplnila samostatně znaky vodního díla podle vodního zákona, nejednalo by se o vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002. Proto se na posuzovanou situaci nepoužijí ustanovení o legálním věcném břemeni podle vodního zákona, kterých se žalovaný domáhá. A vzhledem k tomu, že tu věcné břemeno, ani žádný jiný právní titul k užívání cizích nemovitostí nebyly, bylo namístě požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení. Co se týče poslední otázky dovolatele, jestli měly soudy při určování výše nájmu přihlédnout i k výkonovému potenciálu polohy pozemku, i v tomto směru žalobce souhlasí s názorem krajského soudu. Poukazuje na to, že využití tohoto ukazatele je z jeho pohledu užitečné, jelikož není pochyb, že každý pozemek na vodním toku nemá stejnou hodnotu, a právě tento ukazatel slouží pro objektivní ohodnocení polohy pozemku ve vodním toku, což je bezpochyby ukazatel rozhodný pro hodnotu konkrétního pozemku. Závěrem uvedl, že je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto navrhl dovolání odmítnout.

6. Dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Dovolací soud především uvádí, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti a splnění zákonných náležitostí dovolání. To vyplývá již ze samotného vymezení přípustnosti dovolání, která má být založena postupem odvolacího soudu, jenž se při řešení níže uvedených právních otázek měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; současně však dovolatel uvádí, že příslušné právní otázky jsou rozhodovány rozdílně samotným dovolacím soudem, aniž by však uváděl, v čem by tato rozdílnost měla spočívat a jakými rozhodnutími by měla být založena. Dovolání je nadto značně nepřehledné, neboť dovolatel buď cituje rozsáhlé části rozhodnutí dovolacího soudu, nebo uvádí toliko jejich spisové značky bez zasazení do kontextu dané věci, který by akceptoval skutková zjištění nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí podstatná a která by odrážela tvrzení účastníků, při současné formulaci zobecňující právní otázky.

10. Dovolatel nejprve předložil dovolacímu soudu otázku 1), zda je předmětná hydraulická sklopná klapka vodním dílem podle vodního zákona a stavbou podle stavebního zákona. Domníval se, že posouzení povahy předmětné klapky je v tomto případě klíčové, jelikož na něm následně závisí určení, zda v tomto případě existuje legální věcné břemeno, jehož existenci dovolatel tvrdí. Oběma soudům vytkl, že tuto otázku neřešily dostatečně, protože ji nepovažovaly za důležitou pro rozhodnutí ve věci. Dovolatel si byl vědom, že jak § 50 odst. c), tak i § 59a vodního zákona jsou základem pro legální věcné břemeno k vodním dílům vybudovaným před 1. 1. 2002. V dovolání proto zdůrazňoval, že vodní dílo – hydraulická sklopná klapka bylo pouze vylepšením dosavadního samostatného vodního díla karetkového hrazení, umístěného na stavbě jezu. Dovolatel poukazoval na to, že podle § 55 odst. 1 vodního zákona je vodní dílo stavba, která slouží mimo jiné ke vzdouvání vod. A podle § 2 odst. 3 stavebního zákona se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Z uvedených ustanovení dovozoval, že jak dřívější karetkové hrazení, tak předmětná klapka byly samostatnými vodními díly ve smyslu těchto veřejnoprávních předpisů. Své přesvědčení dokládal také textací v rozhodnutí Okresního úřadu Náchod, kterým se mu povoluje „změna dokončené stavby vodního díla“ v rozsahu „nahrazení stávajících karetek za hydraulickou sklopnou klapku.“ Zdůrazňoval také, že na povaze vodních děl podle veřejnoprávních předpisů nemůže nic měnit, že žalovaný s žalobcem uzavřeli soukromoprávní dohodu, na základě které v katastru nemovitostí v souladu s § 508 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oddělili dovolatelovo vlastnictví k předmětné klapce. Soukromoprávní pojetí součásti věci či samostatné věci se nemusí shodovat s pojetím stavby podle veřejného práva.

11. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1915/2021 (dostupném, stejně jako další dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), které uvádí, že je potřeba odlišovat od sebe stavbu vodního díla jako předmět administrativněprávních vztahů a stavbu jako předmět občanskoprávních vztahů. V návaznosti na to vytýkal, že napadené rozhodnutí není v souladu ani s právním závěrem obsaženým v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, v němž Nejvyšší soud vyložil, že existence legálního věcného břemene se týká jak vodních děl, která jsou způsobilým předmětem vlastnického práva, tedy věcí ve smyslu práva občanského, tak vodních děl, která jsou toliko výsledkem stavební činnosti, a jsou tedy součástí pozemku, na němž se nacházejí.

12. Dovolatelem předložená otázka nemůže založit přípustnost dovolání už proto, že dovolatel svou argumentaci založil na tvrzení, které vnesl do řízení až nyní, před dovolacím soudem. Nové skutečnosti jsou však v dovolacím řízení nepřípustné a dovolací soud se jimi nemůže zabývat (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

13. Teprve v dovolání začal dovolatel tvrdit, že již karetkové hrazení bylo samostatným vodním dílem, které vzniklo a existovalo před 1. 1. 2002, a předmětná hydraulická klapka je jen jeho změnou. V řízení, které dovolacímu předcházelo, takové tvrzení neuváděl. Naopak v průběhu celého nalézacího řízení nebyla pochybnost o tom, že před realizací předmětné klapky se jednalo o jedno vodní dílo P. jezu. Rozhodnutí Okresního úřadu Náchod se již od roku 1999 vztahovala k vodnímu dílu jezu jako celku (bod 11 nebo 17 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). V bodě 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že původní kamenný jez pocházející cca z poloviny 19. století byl v roce 1932 přebudován na tzv. karetkový jez. V roce 2015 došlo k nahrazení karetek za předmětnou klapku.

14. Na základě těchto zjištění proto bylo správné následné hodnocení odvolacího soudu (srovnej bod 19 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), že pro rozhodnutí ve věci není podstatné, jestli by předmětná hydraulická klapka sama o sobě naplnila znaky vodního díla podle vodního zákona, protože i kdyby tomu tak bylo, šlo by o vodní dílo vybudované až po 1. 1. 2002. Nadto Nejvyšší soud podle učiněných skutkových zjištění nemá pochybnost o tom, že dřívější samotné karetkové hrazení nemohlo být považováno za samostatné vodní dílo, protože by samo o sobě nebylo schopno vzdouvat vodu. Jak sám žalovaný vysvětluje, jednalo se jen o dřevěné desky, tudíž není pochyb o tom, že samotné desky bez jezu nejsou technicky způsobilé vzdouvat vodu. Teprve jejich uchycením do jezu může vodní dílo jako jeden celek plnit svou funkci. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je nepochybné, že původní stavbu Pivovarského jezu považovaly za jedno vodní dílo a jednu stavbu z pohledu soukromého práva už jenom proto, že do stavby jezu byly v minulosti zabudované pevné trny, do kterých byly uchyceny dřevěné karetky. To platí tím spíše, jestliže v řízení před nalézacími soudy dovolatel nijak nenaznačoval, že by snad mělo jít o dvě vodní díla či o dvě samostatné stavby (jez a karetkové hrazení), z nichž druhé by bylo následně pouze „stavebně přepracováno a zmodernizováno“ na hydraulickou klapku. Taková úvaha – z pohledu pro žalovaného příznivého – by navíc musela být spojena s tvrzením, že původní vodní dílo (stavba) „karetkového hrazení“ patřilo jeho právním předchůdcům, aby bylo možné uvažovat o současném vlastnictví žalovaného k danému vodnímu dílu jako o jeho vlastnictví. Nic takového v řízení nebylo tvrzeno.

15. To vyplývá z jednoznačných závěrů odvolacího soudu, podle nichž (bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je Česká republika vlastnicí pozemku parc. č. XY, na kterém stojí stavba, vodní dílo, se způsobem využití jez a označením P. jez, přičemž původní kamenný jez pocházející cca z poloviny 19. století a sloužící pro pohon mlýna byl v roce 1932 přebudován, neboť na těleso (stavbu) jezu byl přidáno dřevěné hrazení, tzv. karetky, opřené o ocelové úchyty (kolejnice).

16. Pokud jde o rozhodnutí, od nichž se podle názoru dovolatele odvolací soud v rozhodnutí odchýlil, ani v tom nelze dát dovolateli za pravdu. Od usnesení, kterým Nejvyšší soud odlišuje stavbu, vodní dílo, jako předmět administrativněprávních vztahů od stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1915/2021), se odvolací soud neodchýlil, jelikož toto rozlišování nijak nepopřel. Naopak uznal, že v daném případě se může jednat o situaci, v níž se na stavbu bude hledět odlišně ze soukromoprávního a veřejnoprávního pohledu, ale že není nezbytné se k tomu vyjadřovat, protože to pro rozhodnutí ve věci není podstatné. Od zmiňovaného usnesení se tedy neodchýlil.

17. Ani od rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, citovaného v usnesení ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1915/2021, se odvolací soud neodchýlil, jelikož v nyní posuzované věci se jedná o jinou situaci, než která byla předmětem přezkumu v onom rozsudku. Jak vyplývá již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, s § 59a vodního zákona je spojována legalizace vodních děl zřízených na cizím pozemku před 1. 1. 2002. V nyní posuzované věci mají jak pozemek, tak vodní dílo jezu, které je jeho součástí, stejného vlastníka, jímž je stát. Odlišného vlastníka, kterým je žalovaný, má pouze pro účely soukromého práva vydělený vršek, předmětná klapka, jejíž vlastnický režim byl v souladu s § 508 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, zapsán do katastru nemovitostí za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

18. Dovolatel dále vymezil otázku, 2) zda vodní dílo vzniklo před 1. 1. 2002, a existuje tak legální věcné břemeno ve smyslu § 50 odst. c) vodního zákona a zda je nárok žalobce na jednorázovou náhradu již promlčen. Dovolatel v tomto směru znovu upozornil na to, že z jeho pohledu je předmětná klapka pouze stavební úpravou původního samostatného vodního díla karetkového hrazení. Svůj názor opřel o právní závěr Nejvyššího soudu uvedený v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, že pro posouzení zániku stavby původní je významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno. V návaznosti na tento závěr vysvětlil, že z původního karetkového hrazení zbyly původní trny pevně zabudované do jezu (nosníky), které byly pouze zkráceny a na něž byla následně připevněna předmětná klapka.

19. Vzhledem ke všemu uvedenému už k otázce 1), ani druhá otázka nezakládá přípustnost dovolání. Jestliže dřívější karetkové hrazení nebylo samostatným vodním dílem podle vodního zákona, nemá smysl se zabývat tím, jakým způsobem byly karetky předmětnou klapkou nahrazeny. Vodním dílem zbudovaným před 1. 1. 2002 byl jez jako celek, jehož existence na pozemku ve vlastnictví státu věcné břemeno ve smyslu § 50 odst. c) vodního zákona ve prospěch žalovaného nezakládá. Nárok žalobce na jednorázovou náhradu podle vodního zákona tak nemohl být promlčen, protože z tohoto titulu ani nikdy nevznikl.

20. Třetí otázka, kterou dovolatel vznesl, spočívala v posouzení, zda existence zákonného věcného břemene potlačuje případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel uvedl několik rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, ze kterých vyplývá, že úprava jednorázové náhrady podle § 59a vodního zákona by se měla použít přednostně před ustanoveními o bezdůvodném obohacení podle občanského zákoníku.

21. Ani v tomto směru Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního nebo Nejvyššího soudu. Naopak, soudy obou stupňů nejprve vyloučily aplikaci ustanovení vodního zákona na posuzovaný případ, a jelikož nebylo na místě aplikovat žádnou speciální úpravu, bylo třeba v daném případě aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení. Tento postup je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

22. V poslední otázce dovolatel zpochybňoval způsob výpočtu výše nájmu, ze kterého vychází výše bezdůvodného obohacení, kterou je žalovaný povinen zaplatit. Soudům v tomto směru vytkl, že neměly zohledňovat vliv výkonového potenciálu polohy pozemku. Svůj názor podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 33 Odo 1408/2004, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku pod vodním dílem nedisponuje veřejnoprávním oprávněním k nakládání s vodami, vychází se při vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor subjektem, který takové oprávnění má, z částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, nikoliv z částek odpovídajících prospěchu z nakládání s vodami. Dovolatel poukázal na to, že žalobce sice disponuje oprávněním ke vzdouvání vod jezem, nedisponuje však oprávněním, které by mu umožňovalo nakládat s vodami k využití jejich energetického potenciálu. Takovým oprávněním disponuje pouze dovolatel. Proto by se podle jeho názoru výkonový potenciál polohy pozemku neměl zohlednit.

23. V rozporu s tímto rozhodnutím není postup nalézacích soudů již jen proto, že uvedené rozhodnutí mířilo do poměrů zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zatímco v dané věci se již uplatní režim zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejde však ani o rozpor ve věcné rovině, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1408/2004 vychází z toho, že základem pro určení výše bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku má být částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku zpravidla formou nájmu. Přesně tímto způsobem však v dané věci soudy postupovaly, neboť úvahu o výši bezdůvodného obohacení opřely právě o výši nájemného. Dovolatel pouze nesouhlasí s tím, že jedna z okolností, které soudy zvažovaly jako podstatné pro výši nájmu, by do této úvahy neměla být promítnuta.

24. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř, odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 696/2023, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).

26. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

27. Zda-li by se měl do výpočtu výše nájmu pozemku s jezem zahrnout i specifický parametr výkonového potenciálu polohy pozemku nebo ne, je otázkou odborného posouzení znalce. Právě proto, že jde odbornou otázku, je soud limitován při posuzování její věcné správnosti nedostatkem odborných znalostí. V posuzovaném případě znalec (jak v písemném vyhotovení, tak i při výpovědi u soudu) vysvětlil, proč je třeba v souvislosti s výrobou elektřiny v malých vodních elektrárnách, vedle klasického způsobu porovnání, pro určení výše nájemného zohledňovat i výkonový potenciál polohy pozemku. Vysvětlil, že tento specifický parametr umožňuje ve výpočtu hodnoty pozemku zohlednit potenciál místa ve vodním toku, kde se nachází pozemek s jezem, bez něhož nemůže předmětná klapka sloužit svému účelu, tedy vodní elektrárně. Jinými slovy parametr umožňuje zohlednit, že se oceňovaný pozemek nachází právě pod jezem, ne kdekoliv jinde na toku řeky. Vysvětlení jeho odborných závěrů se oběma nalézacím soudům zdálo srozumitelné a logické.

28. K námitkám žalovaného znalec také vysvětlil, že zohledněním tohoto parametru není posuzován vlastní provoz malé vodní elektrárny. Proto Nejvyšší soud neshledal přiléhavým odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ze znaleckého posudku nevyplývá, že by se výše nájmu měla vypočítat z prospěchu z nakládání s vodami. Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem zmiňovaný rozsudek není v tomto případě přiléhavý ani proto, že vodním dílem, jehož bezdůvodné užívání se v něm řešilo, byl rybník. Je tedy zřejmé, že v takové věci nebylo namístě zohledňovat polohu pozemku ve vodním toku, na rozdíl od vodního díla jezu, u něhož hraje umístění pozemku ve vodním toku zásadní roli.

29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, vysvětlil, že „pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“

30. Nalézací soudy podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku, neboť znalec v písemném vypracování znaleckého posudku i při výslechu před soudem prvního stupně srozumitelně a logicky odůvodnil své závěry a uvedl podklady, z nich vyšel. Odvolací soud výslovně zdůraznil, že znalec vysvětlil, proč kromě klasického způsobu porovnání pro určení výše nájemného zohlednil i specifický parametr výkonového potenciálu polohy, tedy konkrétního místa, kde se jez nachází. Jestliže totiž žalovaný provozuje malou vodní elektrárnu, pak bez stavby jezu nemůže plnit svou funkci. K provozu žalovaný využívá i hydraulickou sklopnou klapku umístěnou na stavbě jezu ve vlastnictví státu, a aby jezová klapka mohla sloužit svému účelu, musí být upevněna právě na stavbě jezu. Pro provoz malé vodní elektrárny je konkrétní poloha jezu zásadní a výkonový potenciál polohy konkrétního pozemku se zaplavenou vodou je důležitým parametrem v souvislosti s vyhodnocením daného místa, neboť vodní tok zde má v důsledku stavby jezu jiné hodnoty než v jiném místě. Výsledná cena pak odpovídá středu, průměru jiných znalcem zjištěných cen.

31. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Ostatně z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně patrné, že odvolací soud považoval závěry znaleckého posudku ve shodě se soudem prvního stupně za správné.

32. Proto jen nad rámec dovolací soud uvádí, že s obsahem námitek uplatněných žalovaným v odvolání (a následně i v dovolání) se již přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně. Odvolací soud se sám zjišťováním skutkového stavu věci nezabýval (neprováděl dokazování), skutková zjištění soudu prvního stupně vyhodnotil jako správná a k právnímu posouzení věci přistoupil na jejich základě. Závěry znaleckého posudku, které dovolatel rozporuje a z nichž soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování, shledal odvolací soud přesvědčivými a náležitě odůvodněnými. Lze tak uzavřít, že námitky dovolatele směřující vůči znaleckým posudkům představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, a jako takové nejsou v dovolacím řízení přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1804/2021).

33. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci soudním znalcem není ostatně otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně napadá nikoliv právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017-II., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019). Žalovaný zpochybňuje postup soudů při zjišťování obvyklé ceny na základě znaleckého posudku, který měly soudy k dispozici, žádnou konkrétní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, však nevymezil. K těmto závěrům se v aktuální judikatuře přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1080/2024; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2058/24. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud výslovně zdůraznil, že pokud stěžovatel nesouhlasí s obvyklou cenou zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně napadá nikoliv právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Ta nemohou založit přípustnost dovolání. To ostatně v dané věci připouští i sám dovolatel, když uvádí, že „skutkové zjištění…neodpovídá skutečnému stavu věci“.

34. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

35. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce

V Brně dne 29. 1. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu