22 Cdo 3561/2018-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. J., narozené XY, a b) P. J., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, proti žalované D. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 113/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 20 Co 299/2017-226,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
5. 2017, č. j. 5 C 113/2015-200, zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali zrušení služebnosti cesty, dříve označované jako věcné břemeno cesty, zřízené ve prospěch všech současných i budoucích vlastníků či spoluvlastníků pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, zatěžující pozemky ve spoluvlastnictví žalobců (každému náleží spoluvlastnický podíl ve výši id. ?) – parc. č. XY, XY a XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a k.
ú. XY, podle smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 28. 10. 1971
s právními účinky vkladu ke dni 13. 10. 1971 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 20 Co 299/2017-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které spatřují přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně právní věta výroku I. napadeného rozsudku postrádá nezbytnou procesní náležitost, neboť v ní chybí, jaký rozsudek okresního soudu se potvrzuje a v jaké věci. Dále žalobci tvrdí změnu poměrů a poukazují na hrubý nepoměr mezi služebností a výhodou oprávněné žalované.
Výkon služebnosti je prováděn šikanózním způsobem, to osvědčuje nejméně 36 trestních oznámení a podnětů o jednání žalované a jejích rodinných příslušníků, z nichž řada zjevně překročila akceptovatelnou hranici tolerance (úder kamenem do hlavy žalobce ze strany manžela žalované, najíždění traktorem řízeným manželem žalované na žalobce na cestě zatížené služebností a další). Po rozhodnutí odvolacího soudu se projevy šikany ještě zintenzivnily (projíždění po cestě zatížené služebností „túrovanou“ čtyřkolkou).
Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 269/96, podle kterého může hrubý nepoměr vzniknout i změnou chování subjektů tohoto oprávnění, a ve vztahu k šikaně žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004 a na § 8 občanského zákoníku. Pokud nižší soudy uzavřely, že konfliktní vztahy mezi žalobci a žalovanou samy o sobě nemohou být důvodem pro zrušení služebnosti cesty, pak se odklonily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevzaly totiž v úvahu všechny okolnosti projednávané věci.
Služebnost, která ani není vytyčena geometrickým plánem, vznikla proto, aby vlastník panujícího pozemku mohl snadněji realizovat svou hospodářskou činnost v tehdy otevřené krajině a sadu. V roce 1929 nemohlo být předvídáno zvýšení hluku a provozu po vozové cestě (osobní auta žalované projíždí až dvacetkrát denně; mimo ně po cestě projíždí i nákladními auty a traktory s valníkem, což narušuje povrch cesty umístěné pouhých 9,8 m od domu žalobců). Své stanovisko podkládají judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2165/98, 22 Cdo 1624/2002 a 22 Cdo 616/2012).
Žalovaná má možnost přístupu ze svého domu k veřejné komunikaci po vlastních pozemcích, přičemž není podstatné, zda jsou tyto pozemky udržované. Žalobci nepolemizují s právním hodnocením věci nalézacími soudy; pouze označují rozhodné skutečnosti, s nimiž se nalézací soudy nevypořádaly, a proto se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Dále předkládají neřešenou otázku hmotného práva, zda oddělením nového pozemku od panujícího pozemku přechází služebnost na nově vzniklý pozemek.
Navrhují, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle žalované představuje dovolání polemiku se zjištěným skutkovým stavem, a proto nejde o přípustný dovolací důvod. Nadto osobní poměry účastníků mohou představovat hrubý nepoměr jen velmi obtížně. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 2165/98 považuje za nepřiléhavý, v řízení ani nebyla prokázána vyšší frekvence užívání služebné cesty. V řízení nebyl podrobně tvrzen a dokázán ani údajný šikanózní výkon práva. Šikanována se naopak cítí žalovaná a její rodina. Dodává, že stejná služebnost je zřízena i pro vlastníky domu č. p. XY, kteří žalovaní nejsou. Ze skutkových závěrů v této věci jasně vyplynulo, že jiný přístup ke svým pozemkům žalovaná nemá. K poslední námitce o přechodu služebnosti uvádí, že odpověď dává § 1264 odst. 2 občanského zákoníku.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobců není přípustné již z formálních důvodů, protože jediným
přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé sice na počátku dovolání ohlašují, že „u napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je třeba dovoláním vyřešit otázku hmotného i procesního práva, ve spojení s názorem, a jak žalobci budou především tvrdit, že nalézací soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, současně však dovolání uzavírají výslovně s tím, že „žalobci žádným způsobem v uváděných dovolacích důvodech nepolemizují s právním hodnocením věci nalézacími soudy.
Pouze označují rozhodné skutečnosti, kde se nalézací soudy v odůvodnění rozhodnutí s uvedenými námitkami nevypořádaly, a zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Vada řízení, byť by i případně měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není dovolacím důvodem zakládajícím přípustnost dovolání. Současně pak dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, podle které v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Nalézací soudy zamítly žalobu s poukazem na skutečnost: a) nedošlo k žádné změně poměrů zakládající hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a zatížením povinného, neboť podle učiněných zjištění žalovaná nemá podle výsledků dokazování jinou možnost spojení s veřejnou komunikací než přes pozemky zatížené věcným břemenem, b) pro nedostatek pasivní legitimace odůvodněné tím, že „uvedená služebnost je zřízena nejen ve prospěch žalované a její rodiny, ale i ve prospěch manželů Ch.
... v případě zrušení této služebnosti by tedy měli být účastníky řízení i další oprávnění z této služebnosti“. Nad rámec těchto důvodů pak toliko doplnily, že konfliktní vztahy účastníků samy o sobě nemohou být důvodem pro zrušení služebnosti. Dovolatelé vůbec v dovolání nezmiňují důvod uvedený pod písm. b). Aniž by se dovolací soud mohl jakkoliv vyjadřovat k jeho věcné správnosti, tím, že o tento důvod soudy opřely (také) zamítnutí žaloby a s tímto důvodem dovolání vůbec nepolemizuje (tento důvod není jakkoliv v dovolání zmíněn), je zřejmé, že dovolání nemůže být přípustné, i kdyby věcně tento důvod nemohl obstát, a to právě proto, že není dovoláním vůbec napaden.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu by ve svém výsledku obstálo i při věcném posouzení. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Rozhodnutí o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu je rozhodnutím konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí.
Z toho důvodu postupoval dovolací soud při řešení označené otázky podle o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 (uveřejněný pod č. 69/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 10, str. 352)]. Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl, že „při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák.“ Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 23, jako SJ 166/98)].
Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 303)]. Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85a), či ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dodatečně zajištěný přístup k pozemkům oprávněných osob jinudy než přes zatížený pozemek při existenci věcného břemene spočívajícím v právu cesty může být důvodem pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo
129/2009 (publikovaný pod č. C 9 331 v Souboru)]. I když dovolatelé naznačují, že žalobkyně „má možnost přístupu od svého domu č. p. XY k veřejné komunikaci po vlastních pozemcích XY, XY a XY“, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, že „žalovaná nemá podle výsledků dokazování jinou možnost (než přes zatížené pozemky) spojení s veřejnou komunikací“. Naznačují-li pak dovolatelé v obecné rovině nesouhlas s tím, že služebnost zřízená v roce 1929 je v současnosti vykonávána motorovými vozidly, odkazuje dovolací soud na ustálené závěry judikatury, která takový postup připouští a naznačuje limity výkonu práva služebnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1518/2008 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Má-li pak tato výhrada směřovat k rozsahu výkonu práva služebnosti, se kterým žalobci nesouhlasí, mohou se domáhat obrany proti takovému výkonu práva cestou negatorní žaloby, v jejímž rámci soud posuzuje rozsahu služebnosti z hlediska existujícího právního titulu na straně jedné a z hlediska faktického výkonu na straně druhé. Nalézací soudy při úvaze o změně poměrů zohlednily, že využití cesty se přirozeně změnilo vývojem dopravních prostředků a způsob zatížení služebných pozemků odpovídá způsobu jejich zatížení v době zřízení služebnosti, naopak se spíše zmenšilo (žalovaná cestu nevyužívá k průhonu a vodění dobytka).
Ve zbylém rozsahu je služebnost cesty zachována, žalovaná podle výsledků dokazování ani nemá jinou možnost spojení s veřejnou komunikací. Proti služebnosti dosud předchůdci žalobců nebyla uplatněna žádná obrana a byla ve výše uvedeném rozsahu vykonávána. Služebná cesta je podle výsledků ohledání v dostatečné vzdálenosti od domu žalobců a navíc je zřízena ve prospěch i další rodiny. Úvaha nalézacích soudů není zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci zjištěným nalézacími soudy a nemůže jej přezkoumávat (srovnej § 241a o.
s. ř. a contrario). S námitkou tvrzené změny rázu krajiny a zalidněnosti i s druhy užívaných dopravních prostředků k průjezdu po cestě se nalézací soudy vypořádaly podle své úvahy a přihlédly rovněž k okolnostem vzniku služebnosti. Závěr o zvýšené frekvenci a hlučnosti využívání cesty žalovanou pak soudy ze skutkových zjištění neučinily. Dovolací soud je rovněž vázán závěrem nalézacích soudů, že žalovaná nemá jinou možnost spojení s veřejnou komunikací. Lze proto uzavřít, že soudy hodnotily zjištěné okolnosti dané věci podle své úvahy a nelze je považovat za zjevně nepřiměřené, pročež je dovolací soud nemůže zpochybnit.
Dále žalobci vymezili otázku, zda oddělením nového pozemku od panujícího pozemku přechází či nepřechází služebnost na nově vzniklý pozemek. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud tedy účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by byla uvedená námitka uplatněna žalobci již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto se ve vztahu k ní prosadí závěry uvedené judikatury. Nehledě na to, že napadené rozhodnutí není založeno na skutkových tvrzeních o rozdělení panujících pozemků či argumentaci o tom, že služebnost na nový pozemek nepřešla, dovolací soud pouze dodává, že sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že pokud dojde k rozdělení pozemku, který je zatížen služebností stezky, průhonu nebo cesty (§ 1274 a násl. o.
z.), na více samostatných věcí (pozemků), přičemž příslušná stezka nebo cesta zasahuje všechny nově vzniklé nemovitosti, pak jsou touto služebností (v jejím rozsahu) i nadále zatíženy všechny pozemky vzniklé v důsledku rozdělení (srovnej Hrabánek, D., Lasák, J. v Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. III, Věcná práva (§ 976-1474). Praha: C. H. Beck, 2013, str. 943–944; či Hrabánek, D. v Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2018, str.
184). Tato otázka je však ve vztahu k zamítavému rozhodnutí nevýznamná. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelé zjevně naznačují, že na „oddělených pozemcích“ nemá služebnost váznout. Pokud by tomu ovšem tak bylo, nemohli by žalobci žalovat na zrušení služebnosti a domáhat se vydání rozhodnutí konstitutivní povahy, ale museli by uplatnit požadavek na vydání deklaratorního rozhodnutí v podobě, že tyto pozemky nejsou služebností zatížené (žaloba na určení neexistence služebnosti). Ve vztahu k námitce nedostatků výroku I.
napadeného rozhodnutí žalobci žádným způsobem nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, proto by se jí dovolací soud mohl zabývat jedině v případě přípustného dovolání jako vadou řízení (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost však lze uvést, že byť se ze samotného výroku nepodává, jaký rozsudek a v jaké věci je potvrzován, lze tyto údaje snadno a bez obtíží zjistit jednak ze záhlaví rozhodnutí a jednak z jeho odůvodnění; takový postup ostatně odpovídá zcela běžné soudní praxi. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.