22 Cdo 3734/2023-1042
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. Ť., zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze, Kaplická 1037/12, proti žalovanému D. Ť., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 51/2015, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2023, č. j. 13 Co 42/2023-1007, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2023, č. j. 13 Co 42/2023-1007, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 43 C 51/2015-953, určil, že ze zaniklého společného jmění účastníků (dále jen „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně připadají finanční prostředky na bankovních účtech, stavebním spoření a penzijním pojištění, specifikovaných ve výroku I, a do výlučného vlastnictví žalovaného finanční prostředky na bankovních účtech a cenné papíry, rovněž ve výroku I blíže specifikované, výrokem II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 2 568 644,60 Kč do 30 dnů do právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). SJM zaniklé právní mocí rozvodu manželství dne 13. 4. 2012 vypořádal „za použití disparity ke dni 30. 11. 2009“, kdy účastníci ukončili společné soužití. „Zaměstnanecké akcie“ nevypořádal, uvedl, že byly k vypořádání navrženy po tříleté lhůtě od rozvodu manželství a tvrzení uplatněná před touto lhůtou se týkala akcií mateřské společnosti S. k. A.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 13 Co 42/2023-1007, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že ze zaniklého SJM účastníků do vlastnictví žalobkyně přikázal pohledávky ze smluv o vedení účtu, které ve výroku I specifikoval, a do vlastnictví žalovaného pohledávky ze smluv o vedení účtu, které rovněž specifikoval, stejně jako cenné papíry včetně 6 204,0841 ks akcií obchodní společnosti S., a.s., výrok II změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého SJM 7 486 314,16 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění disparity podílů, k zařazení akcií S., a.s., uvedl, že žalobkyně navrhovala vypořádat položku „zaměstnanecké akcie“ už v žalobě.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně (dále i „dovolatelka“) a rovněž žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to - zda za stavu, kdy je provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že k určitému datu došlo k oddělení soužití a k ukončení společného hospodaření manželů, přičemž v následujícím období byla splněna vyživovací povinnost manžela a zaplaceno soudem stanovené výživné zajišťující stejnou hmotnou a kulturní úroveň, lze při přihlédnutí k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetku (majetkových hodnot) náležejících do společného jmění, využít možnosti tzv. disparity podílů i v té podobě, že do společného jmění bude zařazen jen majetek nabytý v době do ukončení společného soužití, resp. Že do společného jmění nebude zařazen majetek nabytý výlučně jen jedním z manželů v době po ukončení společného soužití. Otázku považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. - zda má žalobkyně právo participovat na majetku, který žalovaný vytvořil sám svým výlučně vlastním přičiněním, bez jakékoli účasti žalobkyně, v době, kdy společně žádným způsobem nekoexistovali, a hlavně v době, kdy jejich hmotná a kulturní úroveň byla shodná, protože k tomu žalobkyni přispěl zaplacením výživného manželky. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2914/99), neboť se odmítl zabývat a náležitě vypořádat s postupem, který „jednoznačně nabízela ustálená rozhodovací praxe“.
5. Zdůrazňuje, že nepolemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, způsobilý dovolací důvod však může založit i skutková otázka, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, III. ÚS 772/13 a I. ÚS 354/15).
6. Podrobně odkazuje na skutková zjištění učiněná v řízení o určení výživného manželky a uvádí, že odvolací soud tyto okolnosti ve prospěch žalovaného přehlíží a důraz klade jen na to, co stanovisku žalovaného neprospívá. Takové hodnocení považuje dovolatel za nepřípustné, vykazující znaky libovůle. Vadná skutková zjištění představují ve svém důsledku porušení práv žalovaného garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, IV.
ÚS 985/15 a Pl. ÚS-st. 45/16). Polemizuje rovněž s poznámkou odvolacího soudu, že si řádně neplnil svou vyživovací povinnost k žalobkyni (při současném zjištění, že výživné bylo uhrazeno), cituje z rozsudku soudu prvního stupně a z rozsudku o rozvod manželství, který byl následně zrušen, a zdůrazňuje, že od listopadu 2009 žili účastníci „pro sebe a za své“ a žalovaný splnil soudem stanovenou vyživovací povinnost k manželce, čímž jí zajistil stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyjadřuje pochybnosti o existenci jakéhokoli racionálního důvodu pro závěr, že je spravedlivé, slušné a souladné s dobrými mravy, aby žalobkyně měla podíl i na majetku, který v této době a za zjištěných poměrů nabyl žalovaný.
Snahu žalobkyně na zachování manželství označil soud v řízení o rozvod za ryze finančně motivovanou, odvolací soud však účelovost a zneužití práva ze strany žalobkyně aproboval, čímž pominul rovné postavení stran a přijal jen závěry ve prospěch žalobkyně. Žalovaný přitom striktně netrval na vyjádření disparity časovou hranicí, nebránil se ani tomu, aby bylo předmětem vypořádání vše, co bylo po 30. 11. 2009 nabyto, pokud by takové věci a majetkové hodnoty připadly tomu z manželů, který je „výlučně nabyl“, a to bez přiznání finančního plnění na vyrovnání podílů za tyto položky.
7. Dodává, že judikatura v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) nepochybovala, že podíl na SJM při jeho vypořádání nemusí být totožný, odklon od principu rovnosti musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi a určení výše disparity je na úvaze soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, 22 Cdo 2433/99 a 22 Cdo 2055/2011, 22 Cdo 3174/2007 a 22 Cdo 1781/2004). Z toho dovozuje, že soud musí „takto nastavená kritéria“ zvažovat ve prospěch či neprospěch možnosti využití disparity. Výjimečnost použití disparity znamená dle přesvědčení dovolatele jen nezbytnost odůvodnění takového postupu konkrétními okolnostmi při zohlednění všech okolností případu; nemá jít o otevření cesty k tomu, aby odvolací soud pouze konstatoval, že disparita podílů má nastoupit ve výjimečných případech a ty neshledal. Odvolací soud jen opakuje obecné poznatky, pro které by disparita neměla nastat, pro které se ale žalovaný disparity nedovolával. S hlavním argumentem, a to ukončením soužití a stanovením výživného, se odvolací soud nevypořádal. Využití možnosti disparity považuje žalovaný za typický nástroj pro vypořádání SJM, který umožňuje nalézt individuální a spravedlivé řešení a zohlednit veškeré okolnosti případu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že zahrnul do vypořádání částku odpovídající zůstatku na bankovním účtu, ačkoli již v době uzavření manželství byla na účtu částka vyšší, a tedy nezvážil, zda nejde o výlučné prostředky snížené částečnou spotřebou za trvání manželství, přestože jen postup opřený o takovou úvahu je „souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu“ a označení „zbytku na účtu“ jako součásti SJM naopak „ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu“ odporuje. Odvolací soud si přitom byl vědom, že ze stejného účtu daroval žalovaný své dceři 1 600 000 Kč.
8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně má za to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu právní otázku „nezahrnutí části majetku k vypořádání, resp. zahrnutí z části jiného než skutečně do SJM patřícího majetku, nevypořádání části úspor získaných žalovaným v době trvání manželství do SJM“. K nesprávnému právnímu posouzení mělo dojít v důsledku nesplnění vysvětlovací povinnosti žalovaného, opomenutých důkazů a rezignaci odvolacího soudu na úplnou nápravu vad rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně uvedla v žalobě tvrzení o jí známých informacích o SJM z příjmů žalovaného, s nimiž disponoval výlučně žalovaný. Odvolací soud však do vypořádání nezařadil úspory generované za trvání manželství a dále akcie S. A. (nikoli S. a.s.). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 261/2022 k možnosti skutkového přezkumu v dovolacím řízení.
10. Žalobkyně chtěla od počátku řízení vypořádat akcie S. A. Dle pracovní nabídky S. a.s. měl žalovaný právo až na čtyřnásobek zaplacené hodnoty při oprávnění investovat do akcií 10 % čisté mzdy. Nalézací soudy neprovedly důkaz nabídkou, ani navazující důkazy. S. a.s. nejdříve uvedla, že informacemi o počtu zakoupených akcií společnosti S. A. a převodech těchto akcií nedisponuje, odvolací soud následně vyšel z potvrzení S. a.s., která „najednou informace má“, což dle žalobkyně není důvěryhodné. Počet akcií dle tohoto potvrzení neodpovídá akciím, na jejichž nákup měl žalovaný právo, a rozdíl nebyl vysvětlen. V řízení o výživném na manželku přitom uváděl, že z čistého zdaněného příjmu nakupuje akcie S. A. pravidelně, při jednání 12. 2. 2020 vypověděl, že pravděpodobně nějaké akcie nad zaplacenou hodnotu dostal, výši si nepamatuje. Důkaz dotazem na S. A., který žalobkyně navrhovala, proveden nebyl. Výši mzdy za dobu manželství odpovídá možnost nabytí akcií v hodnotě 11 120 000 Kč, fakticky byl vypořádán jen potenciální výnos dle sdělení S. a.s. ve výši 712 213,84 Kč.
11. Při uplatněné výši úspor vycházela žalobkyně z rozdílu mezi mzdou žalovaného (po odečtení běžné spotřeby) a zůstatků na bankovních účtech. Při výši mzdy, která byla vyplacena žalovanému za trvání manželství, po odečtení prostředků na nákup zaměstnaneckých akcií a částky odpovídající obvyklé spotřebě (v řízení o výživném manželky byla určena spotřeba na oba manžele 100 000 Kč měsíčně), by mělo jít o úspory ve výši kolem 21 milionů korun, dohledány však byly úspory ve výši 16 895 604,20 Kč. Část úspor vyplývající z potvrzení S. a.s. (téměř 4 miliony korun) odvolací soud nezohlednil. O tom, že žalovaný vysokými úsporami z doby manželství disponoval, svědčí i to, že žalovaný v červnu 2013 koupil byt za 10 800 000 Kč, a to bez využití úvěru, od rozvodu přitom reálně nemohl takovou částku ušetřit. Tuto skutečnost soudy nezohlednily a důkazy navržené žalobkyní k prokázání výše uvedených skutečností neprovedly, aniž by konstatovaly neproveditelnost či nepotřebnost takových důkazů. V tom žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 a sp. zn. 22 Cdo 3541/2014. K opomenutým důkazům odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2756/2018 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2736/19 a II. ÚS 663/2000.
12. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. K dovolání žalovaného žalobkyně uvedla, že odvolací soud vzal v úvahu veškerou argumentaci žalovaného a požadavek na disparitu posoudil právně správně. Je pravda, že žalovaný jednal se společným majetkem tak, jako by patřil výhradně jemu, s akciemi naložil neznámo jak, ale jistě ve svůj prospěch, poskytoval půjčky a dary a se záminkou spoření ukrýval prostředky ze mzdy u svého zaměstnavatele. Částku, kterou měl na účtu před uzavřením manželství uplatňuje bez ohledu na zákonnou lhůtu k vypořádání, přestože za manželství si vzal z účtu mnohonásobně více. Žalobkyni není známa judikatura, která by zakládala disparitu ve prospěch toho, kdo se snažil prostředky ze SJM vyvést. Žalobkyně po dohodě s žalovaným omezila své pracovní aktivity a pečovala o domácnost, není důvod, aby za to byla trestána disparitou. III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání žalovaného je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro které je nelze věcně projednat. Dovolání žalobkyně je částečně přípustné a zároveň důvodné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Ve věci jde o vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K vypořádání SJM k jinému okamžiku než k zániku SJM
18. Na řešení otázky, zda lze využít možnosti tzv. disparity podílů i v té podobě, že do společného jmění bude zařazen jen majetek nabytý v době do ukončení společného soužití, resp. že do společného jmění nebude zařazen majetek nabytý výlučně jen jedním z manželů v době po ukončení společného soužití, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány výjimečné okolnosti, které by disparitu podílů odůvodnily, bylo proto nadbytečné zabývat se tím, jak by se odklon od principu rovnosti podílů v řešené věci projevil. Dovolací soud však pro úplnost dodává, že úvaha o disparitě podílů se nepromítá do rozsahu SJM, ale jen do způsobu jeho vypořádání. K disparitě ve vztahu k věcem získaným jedním z manželů při plnění vyživovací povinnosti a při odděleném soužití
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda má žalobkyně právo participovat na majetku, který žalovaný vytvořil sám výlučně vlastním přičiněním, bez jakékoli účasti žalobkyně, v době, kdy společně žádným způsobem nekoexistovali a hlavně v době, kdy jejich hmotná a kulturní úroveň byla shodná, protože k tomu žalobkyni přispěl zaplacením výživného manželky“. Odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
20. V rozsudku ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99, na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že rozdílná výše podílů manželů při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví může být vyjádřena nejen procentuálně nebo zlomkem, ale i přikázáním určité věci jen jednomu z manželů, aniž by byl ohledně ní zavázán k finančnímu vypořádání (vyrovnání) s druhým manželem. Vycházel ovšem z jiných skutkových okolností. Neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacích soudů, které do výlučného vlastnictví přikázaly z bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez finančního protiplnění stavbu budovanou až po ukončení soužití jedním s manželů za pomoci jeho rodinných příslušníků, na jejich pozemcích (později postupně darovaných), za účelem podnikání jednoho z manželů, ke kterému se druhý rozhodl nepřipojit, a za prostředky získané dotací na podnikání a úvěrem, který byl až na nepatrnou část hrazen po zániku manželství z výlučných prostředků podnikajícího manžela. Disparita nebyla odůvodněna plněním vyživovací povinnosti, ukončení soužití manželů bylo jen jedním z důvodů, pro který soud k disparitě přistoupil, a to jen ve vztahu k jedné konkrétní věci, nikoli obecně k majetku nabytému po ukončení soužití.
21. Na rozsah SJM nemá vzájemná vyživovací povinnost manželů a její plnění z prostředků, které se podle 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. považují za součást SJM, vliv. Soudem uložená povinnost k úhradě výživného manžela nebo manželky, která je plněna z prostředků v SJM, nevede k zániku, zúžení ani rozšíření SJM, ale stanoví závazný způsob hospodaření s částí majetku v SJM (peněžitými prostředky) tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Skutečnost, že žalovanému byla soudem uložena povinnost plnit vyživovací povinnost k žalobkyni, kterou následně splnil, není proto důvodem pro disparitu podílů v jeho prospěch. Důvod pro disparitu podílů v souvislosti s vyživovací povinností shledal Nejvyšší soud opakovaně jen v případech, kdy vyživovací povinnost řádně plněna nebyla, a to v neprospěch manžela, který vyživovací povinnost neplnil (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, nebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014), nebo kdy šlo o placení výživného na dítě z předchozího vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, nebo ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016).
22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1973/2017, vyslovil, že samotné opuštění společné domácnosti jedním z manželů důvod pro disparitu podílů při vypořádání společného jmění manželů bez dalšího nezakládá, a připomněl, že negativní okolnosti včetně příčin rozvratu manželství vedou k disparitě vypořádacích podílů za předpokladu, že se promítají i do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015). Takový dopad ukončení soužití účastníků nebyl zjištěn, naopak je nesporné, že i v době, kdy manželství bylo funkční, žili účastníci převážně v oddělených domácnostech a příjmy do SJM plynuly hlavně z činnosti žalovaného, neboť to odpovídalo dohodě účastníků o způsobu soužití a o tom, že žalobkyně podnikání ukončí.
23. Úvahy odvolacího soudu, který důvody pro disparitu podílů neshledal, jsou dostatečně odůvodněny a dovolací soud je nepovažuje ani za zjevně nepřiměřené. K zůstatku na účtu z doby před uzavřením manželství
24. K dovolací námitce, že odvolací soud zahrnul do vypořádání částku odpovídající zůstatku na bankovním účtu, ačkoli již v době uzavření manželství byla na účtu částka vyšší, a tedy nezvážil, zda nejde o výlučné prostředky snížené částečnou spotřebou za trvání manželství, a to i přesto, že si byl vědom, že ze stejného účtu daroval žalovaný své dceři 1 600 000 Kč, nevymezuje dovolatel řádně podmínky přípustnosti dovolání. Uvádí pouze, že „souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu“ by byl jiný postup, než zvolil odvolací soud. Žádnou zobecnitelnou otázku hmotného nebo procesního práva neformuluje a zejména neoznačuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se podle názoru žalovaného odvolací soud odchýlil. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Absence vymezení přípustnosti dovolání představuje vadu, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a která věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části brání.
25. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl. K nezařazení části úspor
26. Odvolací soud přihlédl při vypořádání SJM účastníků k úsporám vzniklým za trvání manželství, se kterými žalovaný nakládal bez souhlasu žalobkyně. Dovolatelka vychází z výše úspor odpovídající výši mzdy žalovaného po odečtení částky na nákup zaměstnaneckých akcií a obvyklé spotřeby obou manželů ve výši 100 000 Kč měsíčně. Odvolací soud však při svém rozhodnutí nevycházel ze skutkového zjištění, že účastníci vynakládali po dobu manželství peněžité prostředky jen na koupi zaměstnaneckých akcií a „obvyklou spotřebu“ ve výši celkem 100 000 Kč měsíčně, naopak zjistil, že společně hodně cestovali, i do zahraničí, navštěvovali restaurace, jezdili na golfové turnaje, zakoupili osobní automobil a investovali do bytu žalobkyně, vše za prostředky náležející do SJM. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. S námitkou, že odvolací soud se nezabýval tím, že žalovaný v roce 2013 nabyl byt za 10 800 000 Kč bez využití úvěru, ačkoli za dobu od rozvodu manželství nemohl takovou částku ze své mzdy získat, přichází žalobkyně nepřípustně až v dovolacím řízení. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010). K vypořádání zaměstnaneckých akcií
28. V části týkající se akcií společnosti S. A. je dovolání žalobkyně přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud posoudil otázku rozsahu SJM v části týkající se zaměstnaneckých akcií v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů.
29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, na který dovolatelka odkazuje, uvedl, že ačkoli platí, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy (neboť je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006], je povinností soudu vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak, jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
30. Každé opomenutí důkazu nevede nutně k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat třeba v případě důkazních návrhů nemajících vůči projednávané věci žádný vztah nebo mohou být výrazem „zdržovací“ či jiné obstrukční procesní taktiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2736/19, nebo ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). O takový případ se však v řešené věci nejedná.
31. Žalobkyně tvrdila, že zaměstnavatel žalovaného, S. a.s., žalovanému umožňoval pravidelný nákup akcií své mateřské společnosti, S. A., a že žalovaný v průběhu manželství tyto akcie pravidelně nakupoval. Poukazovala na množství a výši možného zhodnocení akcií v pracovní nabídce a na výpověď žalovaného v řízení o výživné manželky a navrhovala důkaz pracovní nabídkou a dotazem na společnost S. A. k prokázání množství akcií S. A., které žalovaný v průběhu manželství zakoupil, s tím, že jí není známo, jak žalobce s akciemi naložil.
32. Odvolací soud sice dokazování vztahující se k zaměstnaneckým akciím provedl, spokojil se však se sdělením společnosti S. a.s. o počtu akcií na akciovém účtu žalovaného ke dni zániku manželství. Přes tvrzení žalobkyně o pravidelných nákupech akcií S. A. po dobu manželství a možnému nakládání s nimi neprovedl důkazy navržené k prokázání celkového množství akcií zakoupených za trvání manželství a do vypořádání SJM nezahrnul žádné akcie S. A. Jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení.
33. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, když zahrnul do vypořádání akcie společnosti S. a.s., se sídlem XY, a to aniž by bylo zřejmé, jak dospěl k závěru o tom, že takovými akciemi žalovaný ke dni zániku manželství disponoval, a jak zohlednil skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný „akcie S.“ v roce 2015 prodal.
34. Dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud znovu o odvolání žalobkyně rozhodne, v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádá se všemi právně relevantními námitkami účastníků a neopomene rovněž uvést, z jakého důvodu nebyly případně provedeny navržené důkazy.
36. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu