U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O.
T., zastoupené JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U
Nikolajky 5, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13
C 635/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. června 2012, č. j. 39 Co 145/2012-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
února 2012, č. j. 13 C 635/2009121, ve výroku I. určil, že žalobkyně je
vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny na pozemcích
parc. č. 162/4, parc. č. 162/15, parc. č. 162/16, parc. č. 162/17, parc. č.
162/20, parc. č. 162/21, parc. č. 162/260, parc. č. 162/261, parc. č. 162/262,
parc. č. 162/263, parc. č. 162/264, parc. č. 162/265, parc. č. 162/266, to vše
v katastrálním území S., obci P. Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 39 Co 145/2012-230, rozsudek soudu
prvního stupně změnil pouze co do náhrady nákladů řízení, ve zbytku jej
potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel poukázal na to, že V. T., který byl účastníkem vyvlastňovacího
řízení, byl manželem žalobkyně a již tohoto důvodu nemohla být žalobkyně v
dobré víře, že je její manžel a následně ona vlastnicí předmětných pozemků.
Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle kterého rodinný poměr mezi
žalobkyní a jejím manželem sám o sobě dobrou víru žalobkyně nevylučuje. Pokud
byly pozemky vyvlastněním odňaty manželovi žalobkyně, je podle něj
nepravděpodobné, že by se žalobkyni o vyvlastnění nezmínil. Za otázku zásadního
právního významu tak dovolatel považuje posouzení, zda lze na manželku při
posouzení dobré víry klást stejné nároky jako na jiné osoby či zda lze na
dobrou víru usuzovat z rodinných vazeb mezi těmito osobami. Žalobkyně podle
názoru dovolatele nemohla být v dobré víře také proto, že nevykonávala právní
panství nad předmětnými pozemky v dobré víře po potřebnou vydržecí dobu. V
rozhodnutí o dědictví, na základě kterého měla žalobkyně ujmout držby
předmětných pozemků, bylo uvedeno, že jsou v užívání socialistické organizace,
což muselo dobrou víru žalobkyně vyloučit. Navrhl proto, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a vrátil jim věc k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. června 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního
právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové
otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by
mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázky, zda „na
rodinné příslušníky, konkrétně na manželku, lze při posouzení dobré víry klást
stejné nároky jako na jiné osoby či zda lze dobrou víru odvodit z rodinného
vztahu“.
Uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí
nalézacích soudů není založeno na dobré víře odvozené od „rodinněprávního
vztahu“. Putativním titulem, zakládajícím dobrou víru žalobkyně, totiž bylo
rozhodnutí státního notářství o dědictví, po zemřelém manželu žalobkyně.
Takové závěry nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřené a jejich
základ respektuje judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i
putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o
vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl
vlastníkem věci. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích respektovaly a
promítly je do poměrů souzené věci.
Dovolací soud bez jakýchkoliv pochybností ve své rozhodovací činnosti vychází z
toho, že rozhodnutí o dědictví může sloužit jako domnělý titul k oprávněné
držbě i tehdy, jestliže dochází k nabytí dědictví od rodinného příslušníka (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22
Cdo 2209/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Případný rodinněprávní vztah je jednou z okolností, kterou soudy
zohledňují při úvaze o tom, zda je držitel s přihlédnutím ke všem skutečnostem
v dobré víře či nikoliv a případná zjištění je nutno zohlednit s přihlédnutím k
individuálním okolnostem konkrétního případu.
Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č.
49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze
ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně
přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22
Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012
– nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47,
pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost
orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či
soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení
stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost,
je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno,
podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip
konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z
normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry
působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana,
v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu
veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní
orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité
skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto
skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že
tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.
Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp.
zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v
projednávané věci, Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou
víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních
hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní
orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá
v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt
státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na
správnost aktů státního orgánu neměl.
Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění
podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v
usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26.
února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp.
zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s
přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy
věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci;
i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž
byla držba uchopena a vykonávána.
Dovolací soud také nemohl přehlédnout stěžejní skutkové zjištění, podle kterého
nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující vědomosti žalobkyně o vyvlastnění
pozemků jejího manžela. Naznačuje-li dovolatel nesouhlas s tím skutkovým
zjištěním, nepřípustně – u dovolání přípustného výhradně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. – zpochybňuje skutková zjištění významná pro právní posouzení
věci.
Závěry odvolacího soudu v žádném ohledu z výše naznačených hledisek nejsou
zjevně nepřiměřené.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu „nejednost jeho rozhodování“, jestliže v
chronologicky prvním rozhodnutí v této věci zrušil přísudečný rozsudek soudu
prvního stupně mimo jiné proto, že „soud prvního stupně nevzal při svém
rozhodování příbuzenský vztah do úvahy, neboť tento mohl vést k vědomosti o
vyvlastnění sporných pozemků“, zatímco v druhém rozhodnutí uzavřel, že „dobrá
víra žalobkyně nebyla narušena ani příbuzenským poměrem žalobkyně ke druhému
spoluvlastníkovi (manželovi)“.
Mezi uvedenými rozhodnutími není žádná nejednost či rozpor.
V prvním rušícím rozhodnutí toliko odvolací soud uvedl, že příbuzenský vztah
může naznačovat vědomost o určitých, pro věc rozhodných skutečnostech (v daném
případě o provedeném vyvlastnění), a je proto třeba se touto okolností zabývat,
ve druhém rozhodnutí akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle
nichž žádná skutečnost tuto vědomost na straně žalobkyně prokazující, nebyla
zjištěna.
Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v „zodpovězení otázky, zda i u
tzv. právního panství nad věcí je zapotřebí dodržet 10-letou vydržecí dobu či
nikoliv“.
Uvedená otázka opětovně zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu nezakládá.
Rozhodnutí nalézacích soudu totiž vycházejí z toho, že podmínkou vydržení je
desetiletá vydržecí doba, jež musí být splněna i u tzv. právního panství nad
věcí, tj. i tam, kde nedochází k přímému fyzickému ovládání a užívání věci.
Potud nejsou závěry odvolacího soudu s názorem dovolatele v rozporu.
Je ovšem zřejmé, že dovolatel při posouzení této skutečnosti vede polemiku s
postupem nalézacích soudů v rovině skutkových zjištění a hodnocení důkazů,
které odvolací soud k závěru o splnění desetileté vydržecí doby vedly.
Zpochybňuje jednak skutková zjištění, na základě kterých nalézací soudy své
závěry o splnění desetileté vydržecí doby založily a jednak uplatňuje dovolací
důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a to námitkou, že žalobkyně právní panství nad
věcí v rozhodném období neprokázala, resp. námitkou, že soud prvního stupně
tuto podmínku vůbec neposuzoval, a námitkou, že z rozhodnutí odvolacího soudu
nevyplývá, jak k závěru o splnění desetileté vydržecí doby dospěl. Těmito
důvody však přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v
dovolacím řízení náklady řízení, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu