22 Cdo 5823/2017-296
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně EMV s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, IČO 48038792,
zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova
371/22, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Těšnov 1/1059, o zaplacení 2 030 912 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 173/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2017, č. j. 54 Co 490/2016-268,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2017, č. j. 54 Co 490/2016-268,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 C
173/2009-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 30 C
173/2009-252, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalující společnost se domáhala, aby žalovanému městu (dále jen „žalovaný“ či
„dovolatel“) byla uložena povinnost zaplatit jí níže uvedenou částku z titulu
bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je vlastnicí staveb na pozemcích, které
nevlastní; zaplatila žalovanému za užívání pozemků v domnění, že jejich
vlastníkem je žalované město, později však vyšlo podle žalobkyně najevo, že
tomu tak není.
Žalovaný nárok popíral s tím, že žalobkyně užívala jeho pozemky; nejprve opíral
vlastnické právo k zastavěným pozemkům o to, že jde o historický majetek obce,
který mu byl vydán na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí; šlo o pozemky nezastavěné, neboť
stavby, které na nich byly zřízeny, byly jen dočasné a již v roce 1990 měly být
odstraněny a k jejich existenci nebylo možno přihlížet. Soudy obou stupňů tuto
obranu žalovaného akceptovaly a žalobu zamítly.
Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2012, č. j. 30 C
173/2009-98, spolu s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.
10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne
1. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 3692/2014-165, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu žalované město sporné pozemky
nenabylo, neboť byly zastavěny stavbami ve vlastnictví právnických osob, a
nebyly tak splněny podmínky vyžadované pro restituci obecního majetku v § 2
zmíněného zákona. To, že šlo podle stavebních předpisů o stavby dočasné, nebylo
rozhodující. V dalším řízení tak bylo třeba řešit obranu žalovaného, že
vlastnické právo k pozemkům vydržel.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 C
173/2009-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 30 C
173/2009-252, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 2 030 912 Kč s
příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
22. 2. 2017, č. j. 54 Co 490/2016-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně zaplatila dne
29. 7. 2007 za užívání pozemků v k. ú. K., obec P. (za dobu od 1. 6. 2002 do
14. 3. 2006) žalovanému jako domnělému vlastníkovi žalovanou částku. Za správný
považoval závěr, že skutečným vlastníkem specifikovaných pozemků však byla
Česká republika. Žalovaný totiž nenabyl předmětné pozemky podle § 2 odst. 1
písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ani vydržením podle § 130 a § 134 odst. 1
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Soud prvního stupně nejprve
uvedl, že žalovaný nemohl být v dobré víře a oprávněným držitelem pozemků,
neboť jeho právní omyl ohledně výkladu § 2 zákona č. 172/1991 Sb. a přechodu
pozemků do jeho vlastnictví nebyl omluvitelný; zákon totiž podmínky pro přechod
vlastnictví na obce jasně deklaroval a již v 90. letech byla k této otázce
judikatura. Poté uvedl, že „oprávněnou držbu žalované je třeba posuzovat od
okamžiku, kdy žalovaná v dobré víře, že na ni přešlo vlastnictví podle zákona
č. 172/1991 Sb., počala činit konkrétní kroky směřující k uplatnění návrhu vůči
katastrálnímu úřadu, nebo podání žaloby na určení vlastnického práva“; podle
skutkových zjištění pak žalovaný činil kroky k uplatnění práva až v letech 1996
či 1997. Dopisem Pozemkového fondu ČR ze dne 29. 7. 2003 byl žalovaný vyzván,
aby uznal vlastnické právo České republiky k pozemkům, a tento dopis musel jeho
dobrou víru zviklat. Oprávněná držba tak netrvala po desetiletou vydržecí
lhůtu, neboť z jeho dopisů adresovaných společnosti Urbia s. r. o. z 31. 7. a
18. 9. 1997 a návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne
15. 1. 1998, vyplývá, že činil kroky k uplatnění práva až v letech 1996 či
1997. Žalobkyně tak žalovanému městu plnila bez právního důvodu a na úkor
žalobkyně se podle § 451 a § 456 obč. zák. bezdůvodně obohatilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované město dovolání. Jeho
přípustnost uplatňuje podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od
judikatury dovolacího soudu, a to od rozsudků ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22
Cdo 3000/2008, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3743/2011; uplatňuje
dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší však i skutkové
námitky.
Úvahy odvolacího soudu jsou podle dovolatele zjevně nepřiměřené. Dovolatel
respektuje závěr Nejvyššího soudu o zastavěnosti pozemků, i když s ním
nesouhlasí; vlastnické právo k nim však nabyl vydržením. Není vůbec zřejmé,
proč soudy dospěly ke zjištění, že začal činit kroky k uplatnění vlastnického
práva až v roce 1996 či 1997. Objektivně je mohl činit již od roku 1991 a ve
skutečnosti je činil v roce 1992. To prokazoval výpisem z knihovní vložky k. ú.
K., vyhotovené v roce 1992. Soud však neuvěřil, že od vyžádání tohoto výpisu do
podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí uplynulo pět
let. Nesprávně také vyložil obsah dopisů žalovaného společnosti URBIA s. r. o.,
neboť v dopise ze dne 31. 3. 1997 uvádí, že knihovní vložku přiloží k návrhu na
zápis, který měla společnost vyhotovit. V návrhu z 18. 9. 1997 také uvádí, že
kopii knihovní vložky přikládá. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, který uvedl, že na skutkové okolnosti
nelze usuzovat z domněnek a dohadů, a že nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci a z něj vyvozované právní závěry zakládají porušení práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odkazuje i na další
nálezy Ústavního soudu.
Při posouzení dobré víry žalovaného bylo také třeba zvažovat, zda jeho omyl, že
mu pozemky patří, byl omluvitelný. Ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. není
jasně formulované, naopak mnoho let bylo sporné. Výklad zastávaný žalovaným měl
racionální podklad – proč by stavba, která nemá podle veřejnoprávních předpisů
na pozemku stát a měla být odstraněna již k datu účinnosti tohoto zákona, měla
bránit přechodu vlastnického práva na žalovaného. Poukazuje na rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3000/2008 a sp. zn. 22 Cdo 3742/2013 ohledně
výkladu omluvitelného právního omylu. Sama Česká republika zpochybnila
vlastnické právo žalovaného až po 25 letech, v roce 2003. Na pozemky si stát
nadále nárok nečiní, což uvádí i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
4.
Dovolatel také namítl, že výkon údajného práva žalobkyně je v rozporu s dobrými
mravy. Soudy pouze uvedly, že výkon práva by za žádných okolností nemohl být v
rozporu s dobrými mravy. Takový výklad však nemůže obstát – je v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, s
nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, a
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014.
Žalobkyně se totiž obohacuje na úkor jiných již přes dvacet let. Nikdy
nepopřela, že za užívání nic neplatí s výjimkou částky zaplacené žalovanému.
Pokud bude úspěšná, tak Česká republika od ní zřejmě rovněž nic nevymůže. Výkon
práva byl vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdý. Vlastnictví k pozemkům žalovaný
nenabyl jen proto, že se na nich nacházely nelegální stavby.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný přehlíží, že i z
judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1513/2012, 22 Cdo 728/2000) vyplývá, že k držbě je třeba naplnění dvou
předpokladů – vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi – prvek
subjektivní), a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis
– prvek objektivní). Je-li někdo zapsán jako vlastník pozemku, ale fakticky ho
neovládá, má tzv. knihovní držbu, která však není držbou skutečnou a nepožívá
ochrany (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 73/31, 22 Cdo 1664/2000 a
32 Cdo 3787/2012). Z dovolání žalovaného města a jeho předchozího postupu je
zřejmé, že činilo jen kroky k tzv. knihovní držbě, neboť až v roce 1997
požádalo o zápis svého vlastnictví do katastru nemovitostí. Teprve poté, co
bylo jeho vlastnictví zpochybněno, zajímalo se o to, zda a jaké se na pozemcích
nachází stavby. Žalované město ještě při návrhu na zápis vlastnického práva k
pozemkům v roce 1997 vycházelo z toho, že nejsou zastavěné, a samo také
připustilo, že o existenci staveb na pozemcích dlouhou dobu ani nevědělo.
Vysvětlilo také obtížnost kontroly pozemků, kterých bylo značné množství a
přednostní zájem o pozemky, které tvořily veřejné prostranství. Za situace, kdy
žalovaný pozemky fakticky nedržel, nelze podle žalobkyně uvažovat o držbě
pozemků žalovaným v dobré víře, ani o omluvitelném omylu. Žalované město
nenavrhovalo žádné důkazy k tomu, že pozemky fakticky drželo, navrhovalo jen
výslech svědků k administrativním postupům, vedoucích k tomu, aby požádalo o
zápis vlastnictví do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Soud prvního stupně nejprve uvedl, že město pozemky vydržet nemohlo, neboť
nebylo v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, na kterých byly stavby; jeho
právní omyl, ke kterému dospělo při výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
byl neomluvitelný. Tento názor není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Poté soud uvedl, že žalovaný se ujal držby někdy v letech 1996–1997, a držba
byla založena tím, že žalovaný počal činit „konkrétní kroky směřující k
uplatnění návrhu vůči katastrálnímu úřadu…“ (patrně návrhu na zápis práva); ani
tento právní názor není správný. K nabytí vlastnického práva vydržením a k
dobré víře žalovaného se odvolací soud nevyjádřil, jen uvedl, že se s názorem
soudu prvního stupně ztotožňuje.
Zásadní pro právní posouzení věci jsou tyto normy:
„Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné
pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby
s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné
stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce
vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí).
„Pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto
zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději
do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu
na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost,
považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát“ (§ 8
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 173/2012 Sb.).
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb.
– viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).
Držitelem věci je podle § 129 odst. l obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní. Podle § 130 odst. l obč. zák. je-li držitel vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22
Cdo 2283/2009). Tak tomu je i v této věci.
K omluvitelnosti právního omylu žalovaného a k jeho dobré víře:
Dovolatel zpochybňuje závěr, že nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je vlastníkem pozemku, neboť pozemek byl zastavěný stavbami ve
vlastnictví právnických osob a že ze znění § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
jasně vyplývalo, že takové pozemky na obce nepřecházejí. Tvrdí, že nebylo jeho
povinností znát judikaturu, ze které podle názoru soudu prvního stupně uvedený
názor vyplývá, a uvádí, že výklad uvedeného ustanovení v judikatuře se ustálil
až dlouho poté, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti; jeho právní omyl tak byl
omluvitelný.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. 9.2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 6525, jakož i v dalších rozhodnutích vyložil, že
právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných
právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních
důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel
nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné
znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy
nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného
rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost
judikatury.
Právní názory soudů rozhodujících v nalézacím řízení v této věci (tj. rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2012, č. j. 30 C 173/2009-98,
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co
306/2012-130), shrnul Nejvyšší soud v předchozím rozsudku ze dne 1. 4. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 3692/2014, takto: „Provedené dokazování společně s úvahami
vyslovenými v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 vedly soud
(tj. soud prvního stupně) k závěru, že na pozemky nelze pohlížet jako na
zastavěné stavbami bránícími jejich přechodu podle zákona č. 172/1991 Sb. z
České republiky na žalovaného, jelikož se na nich nacházely pouze stavby
dočasné, jejichž doba užívání uplynula před účinností restitučního zákona, a
jež tedy měly být odstraněny nejpozději ke dni 1. 1. 1991. Brojila-li by Česká
republika, jež restitučním zákonem pozbyla historického majetku obcí, proti
přechodu pozemků na obec poukazem na protiprávní stav spočívající v jejich
zastavěnosti stavbami, jež měly být odstraněny ke dni účinnosti restitučního
zákona, nepožíval by takovýto výkon práva ochrany s ohledem na rozpor s dobrými
mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Předmětné pozemky lze tak mít za nezastavěné dle
§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., pročež je na žalovaného třeba
pohlížet v posuzovaném období jako na jejich řádného vlastníka… K odvolání
žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem
ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal úvahám
soudu prvního stupně a zdůraznil, že § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991
Sb. je třeba vykládat tak, že stavby bránící přechodu pozemků ze státu na obec
jsou legálního původu a trvalé povahy. V daném případě však bylo zjištěno, že k
na pozemku se nacházejícím montovaným halám existovalo pouze právo dočasného
užívání, jež uplynulo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.“
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně i soud odvolací sdílely ještě v
roce 2012 stejný právní názor na otázku zastavěnosti pozemku ve smyslu § 2
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jako žalované město, když vycházely z toho, že
na pozemcích se nacházely pouze stavby dočasné, jejichž doba užívání uplynula
před účinností restitučního zákona, a jež tedy měly být odstraněny nejpozději
ke dni 1. 1. 1991. Za této situace je zjevně nepřiměřená úvaha, že právní omyl
žalovaného ohledně toho, zda pozemky byly ve smyslu zákona zastavěny, není
omluvitelný. Jestliže se totiž v právním posouzení určité otázky v konkrétní
věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité
normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je
ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako
soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.
Soud prvního stupně úvahu o nedostatku dobré víry opřel o dvě skutečnosti (viz
str. 9 rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud ohledně dobré víry
žalovaného jen obecně odkázal na správnost rozsudku napadeného odvoláním):
Jednak znění zákona bylo jasně formulováno (pak ovšem měly soudy vysvětlit,
proč i ony nejprve právní názor žalovaného akceptovaly), a věc byla jasná i
vzhledem „k výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od
devadesátých let minulého století (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne
29. 11. 1996 sp. zn. IV. 185/96)“ – správně IV. ÚS 185/96. V tomto nálezu však
Ústavní soud problematiku zastavěnosti pozemku dočasnými stavbami vůbec neřeší,
a jinou judikaturu soudy nekonkretizovaly.
Rozsudek odvolacího soudu posuzující dobrou víru žalovaného města je tak v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dovolací důvod uvedený v § 241a odst.
1 o. s. ř. je dán.
Dodává se, že pokud by bylo správné zjištění, že žalovaný se chopil držby
nejdříve v roce 1996, jak uvedl soud prvního stupně, pak by otázka právního
omylu byla nevýznamná (a soud prvního stupně by se jí zabýval nadbytečně),
protože dobrou víru žalovaného jasně zpochybnil dopis Pozemkového fondu ČR z
roku 2003; k vydržení by tak nedošlo. Protože však závěr soudu prvního stupně o
nabytí držby je založen na nesprávném právním názoru o tom, jak se držba nabývá
(viz níže), není jisté, kdy se žalovaný držby chopil; tuto otázku však nelze
primárně řešit v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným. Proto je závěr
o tom, že žalovaný vlastnické právo nevydržel, předčasný.
K námitkám ohledně zjištění, kdy se žalovaný ujal držby pozemků:
Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a hodnocení
důkazů. Oproti závěrům nalézacího řízení zakládá dovolání na odlišných
skutkových zjištěních a rozdílném hodnocení provedených důkazů o právně
významných skutečnostech. Tyto námitky ovšem přípustnost ani důvodnost dovolání
založit nemohou, neboť od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně
zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich
správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a
nemůže je přezkoumávat. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Navíc zjištění okamžiku, kdy žalovaný vůči katastrálnímu úřadu začal vyvíjet
aktivitu směřující k evidenci jeho práva v katastru nemovitostí, není pro
posouzení okamžiku nabytí držby pozemků rozhodující. Soud prvního stupně
založil totiž dokazování na
– v dalším řízení nezpochybněném – právním názoru: „Oprávněnou držbu žalované
je třeba posuzovat od okamžiku, kdy žalovaná v dobré víře, že na ni přešlo
vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., počala činit konkrétní kroky
směřující k uplatnění návrhu vůči katastrálnímu úřadu, nebo podání žaloby na
určení vlastnického práva“; pak prováděl dokazování k tomu, kdy žalovaný
uvedené kroky učinil (a s výsledkem dokazování dovolatel polemizuje). Tento
právní názor, jak ostatně upozorňuje i žalobkyně ve vyjádření k dovolání, je v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Soud prvního stupně při úvaze o
uchopení držby patrně vyšel z § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění
novely č. 173/2012 Sb.; tam však nejde o úpravu nabývání držby, ale o povinnost
uvést skutečný vlastnický stav do souladu se stavem knihovním s tím, že pokud
tak obec neučiní ve lhůtě tam uvedené, přechází vlastnické právo na stát;
ostatně v době, kdy podle tohoto soudu se měl žalovaný chopit držby, toto
ustanovení bylo formulováno zcela jinak a neobsahovalo obraty, ze kterých soud
vyšel.
Dovolací soud opakovaně uvedl: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek
subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis
– prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci.
Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv.
právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu
prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc
fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).
Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc
fyzicky ovládal, byl jejím detentorem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jinak řečeno: Držitelem je jen ten,
kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla
akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo
jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele
(zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o
výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se
detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné
apod.
Naproti tomu k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva v katastru
nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva. Žalobkyně správně
poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Tak v usnesení ze dne 20. 9. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, se s poukazem na předchozí judikaturu uvádí: „Je-li
někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.
knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31
(dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba
předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012)“. V
rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud vyslovil:
„Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.
knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Tam,
kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí
vlastnictví vydržením“.
Není-li knihovní držba skutečnou držbou ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák.,
nemohou držbu založit ani úkony směřující k jejímu založení, jako např. návrh
na zápis práva v katastru nemovitostí apod. Faktickou držbu samozřejmě nemůže
založit ani podání žaloby na určení vlastnického práva; ani to totiž neznamená
faktické uchopení detence ani držby věci.
V dané věci soudy neučinily skutkové zjištění, kdy žalovaný počal nakládat s
věcí jako s vlastní, tedy ujal se fakticky výkonu vlastnického práva. V
důsledku nesprávného právního názoru o nabývání držby žalovaného ani nepoučily
o tom, že jeho tvrzení, že byl držitelem pozemku, nejsou úplná (viz § 118a
odst. 1 o. s. ř.). Zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na okolnosti, ze kterých se podává,
že se žalovaný držby vůbec neuchopil. Nicméně vzhledem k tomu, že dovolací
řízení je řízením přezkumným a nelze v něm ani činit vlastní skutková zjištění,
ani hodnotit důkazy, bude se touto otázkou muset zabývat v dalším řízení soud
prvního stupně.
V dalším řízení se soud zaměří na otázku, zda a kdy se žalovaný ujal držby ve
smyslu § 129 odst. 1 obč. zák.; pokud zjistí, že se držby neujal, učiní závěr,
že vlastníkem nebyl. Jestliže však zjistí, že se držby ujal, soud zváží, zda
byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Pokud by v dalším řízení
bylo zjištěno, že žalovaný, ač vlastnické právo nevydržel, nějakou dobu
oprávněným držitelem byl, a že plnění od žalobkyně přijal právě za tuto dobu
nebo za její část, bylo by třeba věc posoudit podle § 130 odst. 2 obč. zák.
K rozporu uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy:
„Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním
případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2084; podobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, na které
dovolatel odkazuje). „Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva
v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5309).“ Rozhodnutí, na které dovolatel
odkazuje, vychází ze stejného principu, navíc zdůrazňují nutnost věc řádně
posoudit.
Úvaha soudů v nalézacím řízení není zjevně nepřiměřená a není tu nic, co by
založilo ohledně této otázky přípustnost dovolání. Jestliže se v dalším řízení
potvrdí, že žalovaný vlastníkem ani oprávněným držitelem pozemků nebyl, a
plnění tak obdržel zcela či zčásti neprávem, musí je vydat tomu, na jehož úkor
je získal. Dovolatel argumentuje tím, že žalobkyně užívala pozemky přes 20 let
bezúplatně. To se však dělo – za předpokladu, že žalovaný se vlastníkem nestal,
resp., že mu nenáleželo právo na užitky ve smyslu § 130 odst. 2 obč. zák. – na
úkor státu, tedy osoby odlišné od žalovaného; úkolem soukromého práva není
zajišťovat spravedlnost v tom smyslu, že nelze-li vydat bezdůvodné obohacení
tomu, na jehož úkor bylo získáno, je třeba je vydat někomu jinému. Ostatně
úvaha o tom, že stát nárok na bezdůvodné obohacení vůči žalobci nevymůže, je
jen hypotetická; pokud by totiž jednání žalobkyně bylo v tak příkrém rozporu s
dobrými mravy, jak soudí dovolatel (a dovolací soud se k této úvaze, která by
mohla být relevantní jen ve vztahu žalobkyně a státu, nijak nevyjadřuje), pak
by nebylo vyloučeno posoudit případnou námitku promlčení jako rozpornou s
dobrými mravy. Jestliže však žalovaný nebyl vlastníkem ani oprávněným držitelem
pozemku, pak není ani z hlediska dobrých mravů žádný důvod ponechat mu neprávem
získané plnění; tak by se sám ocitl v roli toho, kdo se neoprávněně obohatil.
Z uvedeného je přesto zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu