USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) K. M., b) M. H., obou zastoupených Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Skalky 2918/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 240/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 21 Co 189/2024-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 10 566 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, č. j. 3 C 240/2023-111, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2024, č. j. 3 C 240/2023-119, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), a to každý se spoluvlastnickým podílem ve výši ideální jedné poloviny (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 33 403,10 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 21 Co 189/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 726,20 Kč (výrok II). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 520 Kč (výrok III).
3. Žalobci se v řízení proti žalovanému domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měli nabýt (spolu)vlastnické právo z titulu vydržení. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a) nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“) na základě darovací smlouvy ze dne 5. 2. 1986 a žalobkyně b), dcera žalobce a), se pak stala jeho (spolu)vlastníkem z titulu dědění po své matce dne 25. 11. 1998. Od sousedního pozemku parc. č. XY byl tento pozemek oddělen oplocením, jehož poloha se nezměnila od 60. let 20. století až do jeho odstranění dne 2. 9. 2023, a v tomto rozsahu byl pozemek parc. č. XY držen a užíván jak právními předchůdci žalobců [rodiči tehdejší manželky žalobce a) a současně matky žalobkyně b) L. M., respektive následně též L. M.], tak i samotnými žalobci. V roce 2019 byl na základě opravy katastrálních údajů oddělen z původního pozemku parc. č. XY pozemek předmětný, jehož vlastníky se stali manželé P., kteří vlastnické právo k tomuto pozemku v roce 2020 převedli kupní smlouvou na právního předchůdce žalovaného, L. H. V roce 2021 L. H. vyzval žalobce k přeložení plotu umístěného mezi předmětným pozemkem a pozemkem parc. č. XY, tedy plotu v minulosti oddělujícího pozemky parc. č. XY a parc. č XY. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku v současnosti evidován žalovaný, který vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl od svého otce L. H. na základě darovací smlouvy ze dne 5. 10. 2023.
4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že žalobci byli minimálně do roku 2011, kdy jim L. P. sdělil, že užívají pozemek parc. č. XY ve větší výměře, než odpovídá jejich nabývacím titulům, v dobré víře, že jim pozemek parc. č. XY patří v těch hranicích a výměře, jak jej od roku 1964 drželi jejich právní předchůdci, a že jej nabyli do podílového spoluvlastnictví. Tato držba nebyla dlouhodobě nikým zpochybňována; vlastníci pozemku parc. č. XY drželi a užívali tento pozemek v rozsahu umístění plotu.
Soudy nižších stupňů proto uzavřely, že žalobci prokázali splnění podmínek vydržení předmětného pozemku dle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo též „zákon č. 40/1964 Sb.“). Vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2020 právní stav neodpovídal stavu evidovanému v katastru nemovitostí, zabývaly se soudy nižších stupňů tím, zda se právní předchůdce žalovaného, L. H., stal vlastníkem předmětného pozemku na základě aplikace ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1.
1. 2014, (dále „o. z.“). Shledaly, že právní předchůdce žalovaného coby dlouholetý vlastník pozemku parc. č. XY věděl, že navzdory zápisu vlastnického práva manželů P. k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí dlouhodobě užívají daný pozemek žalobci, a rovněž byl v obecné rovině seznámen s důsledky dlouhodobého pokojného užívání věci, přesto si u žalobců nikterak neověřil, proč skutečné držební (užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým evidovaným v katastru nemovitostí, a spolehl se pouze na informace poskytnuté stranou prodávající.
Dospěly proto k závěru, že v době převodu právní předchůdce žalovaného nemohl být objektivně v dobré víře, a tudíž mu nelze přiznat pozitivní účinky materiální publicity katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 984 o. z. Vlastníkem předmětného pozemku se poté nestal ani žalovaný, neboť L. H. nebyl subjektem vlastnického práva, a tudíž k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku darovací smlouvou nemohlo dojít, přičemž pro aplikaci ustanovení § 984 o. z. není splněna zejména podmínka úplatného nabytí vlastnického práva.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dobré víry právního předchůdce žalovaného při převodu předmětného pozemku kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2020, potažmo při posouzení právního postavení žalovaného. Namítá, že dobrá víra dle ustanovení § 984 o. z. je presumována, pročež žalobci nesou důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících dobrou víru právního předchůdce žalovaného. Úvahu soudů nižších instancí, že právní předchůdce žalovaného jakožto soused žalobců musel vědět o užívání předmětného pozemku žalobci, pokládá za neúplnou a nepřezkoumatelnou. Akcentuje, že právní předchůdce žalovaného nevěděl a vědět nemohl, že manželé P. dlouhodobě vlastnické právo k předmětnému pozemku nevykonávají, jestliže předmětný pozemek byl vytvořen na základě rozhodnutí katastrálního úřadu v roce 2019, proti němuž žalobci nikterak nebrojili, a k převodu vlastnického práva na právního předchůdce žalovaného došlo již v roce 2020. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že se právní předchůdce žalovaného měl dotázat žalobců, z jakého důvodu předmětný pozemek užívají. Takový závěr dle mínění žalovaného odporuje smyslu existence katastru nemovitostí i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a tudíž by otázka rozsahu investigativní povinnosti právního předchůdce žalovaného měla být posouzena jinak. Nadto upozorňuje, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s obsahem spisu, důkazními tvrzeními a relevantní právní úpravou ani při posouzení dobré víry žalobců, zda jim předmětný pozemek se zřetelem ke všem okolnostem patří. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že žalobci tvrzené vydržené vlastnické právo k předmětnému pozemku nebylo zaevidováno v katastru nemovitostí, pročež v důsledku dobrověrného nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalovaného dle ustanovení § 984 o. z. zaniklo žalobci tvrzené právo. Domnívá se, že postupem soudů nižších stupňů došlo k odejmutí vlastnického práva žalovaného, což představuje porušení jeho ústavně garantovaných práv. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalovaného za bezdůvodné a neprojednatelné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pokládají za správná po skutkové i právní stránce a souladná s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.), a následně, zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, nebo body 38 a 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná a v jakých rozhodnutích je v judikatuře dovolacího soudu řešena odchylně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
10. S ohledem na shora citované ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalovaného je na samé hranici projednatelnosti. V projednávané věci žalovaný sice nastínil právní otázky, na kterých podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu spočívá a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně neoznačil žádné rozhodnutí, s nímž by v daných otázkách mohl být rozsudek odvolacího soudu poměřován. I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud - viz opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
11. Pokud pak žalovaný tvrdí, že otázka rozsahu investigativní povinnosti jeho právního předchůdce ve smyslu ustanovení § 984 o. z. má být dovolacím soudem „posouzena jinak“, zjevně tím myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, neboť z ustanovení § 237 o. s. ř. jasně vyplývá, že důvod přípustnosti dovolání zakládá situace, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh požadující odklon od (již existující) judikatury dovolacího soudu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. Navíc jestliže dovolatel zdůrazňuje ve vztahu k téže otázce odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeví se vhodným podotknout, že o řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se nejedná, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 608/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/2023, bod 17.
12. Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalovaný nesouhlasí s posouzením otázky oprávněné držby žalobců a otázky dobré víry právního předchůdce žalovaného zakládající „dobrověrné nabytí“ podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z., přičemž poukazuje na odchýlení odvolacího soudu od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však jejich řešení konfrontoval s judikaturou dovolacího soudu (a v tomto ohledu je dovolání na samé hranici projednatelnosti). Ani při vstřícném přístupu dovolacího soudu ke splnění povinnosti dovolatele vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom dovolání žalovaného není dle ustanovení § 237 o. s. ř. v této části přípustné. K posouzení dobré víry a omluvitelnosti omylu žalobců:
13. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo podle do řízení vnesených skutkových tvrzení dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. – viz § 3028 odst. 1, 2 o. z.
14. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
15. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. V tomto typu řízení jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, která však musí být řádně odůvodněna. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře dovolacího soudu, která se zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci významné. Judikatura je tak sice vodítkem pro posouzení věci, nicméně významné jsou však i individuální okolnosti.
16. Rovněž Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
17. Dobrá víra oprávněného držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Oprávněným držitelem podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to „se zřetelem ke všem okolnostem“; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [k tomu z odborné (komentářové) literatury srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96]. Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009).
18. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015). Na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012).
19. Oprávněná držba ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (stejně jako v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 863/2014), je uvedeno, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“
20. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
21. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný připlocený pozemek (respektive jemu odpovídající připlocená část pozemku parc. č. XY) patří, a proto k němu nabyli vlastnické právo vydržením ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.; odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně odůvodnil. V posuzované věci je nezbytné s ohledem na individuální okolnosti případu zdůraznit, že mezi pozemkem parc.
č. XY a pozemkem parc. č. XY, z něhož byl později oddělen předmětný pozemek, je již od 60. let 20. století umístěn plot. Žalobci i jejich právní předchůdci, tedy rodiče tehdejší manželky žalobce a) a současně matky žalobkyně b) L. M., jakož i samotná L. M., pozemek parc. č. XY užívali, a to až po umístěný plot. Jelikož žalobci nabyli tento pozemek na základě darovací smlouvy od rodičů své tehdejší manželky, respektive na základě dědického řízení po své matce, při dlouhodobém shodném zaplocení, je nutné vzít v potaz, že po celou dobu užívání až do roku 2011 zde nebyl dán důvod pochybovat o tom, že by skutečný průběh oplocení mezi pozemkem parc.
č. XY a pozemkem parc. č. XY neměl být v souladu s katastrální hranicí. Žalobci tak až do roku 2011, kdy se na ně obrátil L. P. se sdělením o nesouladu mezi nabývacími tituly a fakticky oplocenou výměrou pozemku parc. č. XY, neměli žádnou informaci o tom, že by spolu s pozemkem parc. č. XY v rozsahu jeho oplocení drželi i pozemek, k němuž jim vlastnické právo nebylo převedeno, respektive na ně nepřešlo. Samotná okolnost dlouholeté nerušené držby je přitom z obecného hlediska považována za okolnost, jež bude nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). K dobré víře zakládající „dobrověrné nabytí“ podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z.:
22. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věci osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kteří nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo převést či zřídit.
Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o.
z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3185/19), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019]. Má-li být existence dobré víry ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. III.
ÚS 3644/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
23. Odvolací soud v projednávané věci řádně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že právní předchůdce žalovaného L. H. nebyl (nemohl být) při koupi předmětného pozemku od manželů P. vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, přičemž tyto úvahy jsou logickým důsledkem skutečností, z nichž vycházel, a nelze je proto označit za zjevně nepřiměřené. Námitky dovolatele (zejména že k převodu předmětného pozemku na L. H. došlo 13 měsíců po narovnání vlastnických vztahů k tomuto pozemku rozhodnutím katastrálního úřadu, proti němuž žalobci nikterak nebrojili, že žalobci minimálně od roku 2011 ničeho neučinili na obranu svého vlastnického práva, že L.
H. si před uzavřením kupní smlouvy ověřil stav předmětného pozemku v katastru nemovitostí i u manželů P. jako osob prodávajících) představují toliko polemiku s hodnocením okolností, za nichž k převodu předmětného pozemku na L. H. došlo, avšak zjevná nepřiměřenost úvah odvolacího soudu o tom, že L. H. jako nabyvatel nebyl v dobré víře ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, z nich nevyplývá. Dovolatel totiž opomíjí hlavní hledisko posouzení otázky dobré víry, kterým je, zda L.
H. věděl, či při obvyklé míře opatrnosti mohl vědět, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkového zjištění, že L. H. si byl vědom, že předmětný pozemek (popřípadě jemu odpovídající část pozemku parc. č. XY) užívají žalobci, a to po celou dobu od podání návrhu na vklad jeho vlastnického práva k pozemku parc. č. XY do katastru nemovitostí. Skutečnost, že žalobci dlouhodobě užívají předmětný pozemek, pak lze označit za objektivní okolnost, která by v L.
H. měla vzbudit důvodné pochybnosti o tom, že manželé P. nebyli skutečnými vlastníky předmětného pozemku, a pro niž by L. H. měl vyvinout aktivitu k ověření skutečného stavu věci, neboť mu nebyl doložen a ani tvrzen žádný právní titul tohoto užívání. Odvolací soud tudíž nikterak nepochybil, jestliže konstatoval, že obvyklé míře opatrnosti by v takové situaci odpovídalo obrátit se s dotazem ohledně právního důvodu užívání daného pozemku na žalobce. Argumentuje-li dovolatel také tím, že vydržené právo žalobců k předmětnému pozemku zaniklo v důsledku dobrověrného nabytí L.
H., nezbývá než zopakovat, že o takové nabytí L. H. se v přítomné kauze nejedná.
24. Namítá-li dovolatel dále, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících dobrou víru L. H., která je při aplikaci ustanovení § 984 odst. 1 o. z. presumována, pak tuto argumentaci zakládá výlučně na skutkových námitkách postihujících správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť judikaturou dovolacího soudu je z podnětu dovolání poměřováno řešení otázky právní. K namítaným vadám řízení:
25. Přípustnost dovolání nemohou založit výtky o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, jakož ani o porušení práva žalovaného vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedenými námitkami žalovaný vystihuje případy vad řízení, které nejsou podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustným (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Sluší se přesto k namítaným vadám řízení uvést následující.
26. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatele o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího nelze pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu postiženo není. Odvolací soud se odvoláním žalovaného měl možnost dostatečně zabývat a důvodnost všech námitek poměřovat se závěry rozsudku soudu prvního stupně, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí činit nemohl.
Taktéž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
27. Kritizuje-li dovolatel dále, že odvolací soud porušil jeho právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelem zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyly námitky vznesené žalovaným shledány důvodnými.
Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy ani práva na spravedlivý proces). Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud jej dovolatel spojí s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58). Nespojil-li tudíž dovolatel tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces s konkrétním ustanovením procesního předpisu, jehož nesprávná aplikace odvolacím soudem měla ústavně-právní rozměr, pak v uvedeném rozsahu dovolání nelze na pozadí institutu přípustnosti vůbec posuzovat.
28. Protože žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech
prvoinstančního řízení, a ve vztahu k výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
29. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 10 566 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 10 116 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu.
31. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu