22 Cdo 807/2025-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 256/10, proti žalované Villa Bendelmayer s.r.o., IČO 11638923, se sídlem v Brně, Elgartova 381/11, zastoupená Mgr. Tomášem Valouchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2000/78, o správě společné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 156/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 69 Co 369/2024-244,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 69 Co 369/2024-244, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlastislava Karla.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 34 C 156/2022-207, zamítl žalobu na určení, že v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY, na adrese XY, LV č. XY, katastrální území XY, bude žalovaná užívat veškeré prostory situované v 1. podzemním podlaží (suterénu domu) o celkové výměře 113,67 m2, a veškeré prostory situované v 1. nadzemním podlaží (přízemí domu) o celkové výměře 95,13 m2, a že žalobkyně bude užívat veškeré prostory situované v 2. nadzemním podlaží domu o celkové výměře 93,50 m2, a veškeré prostory situované ve třetím nadzemním podlaží (podkroví domu) o celkové výměře 89,93 m2 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 69 Co 369/2024-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, na adrese XY, LV č. XY, katastrální území XY, bude žalovaná užívat prostory situované v 1. podzemním podlaží (suterénu domu) o celkové výměře 113,67 m2, a prostory situované v 1. nadzemním podlaží (přízemí domu) o celkové výměře 95,13 m2, a že žalobkyně bude užívat prostory situované v 2. nadzemním podlaží domu o celkové výměře 93,50 m2 , a prostory situované ve třetím nadzemním podlaží (podkroví domu) o celkové výměře 89,93 m2, a to od 1. 1. 2025 nadále, s tím, že žalovaná je povinna umožnit žalobkyni přístup do prostorů užívaných žalobkyní a žalobkyně je povinna umožnit žalované přístup do prostorů užívaných žalovanou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodovaly ve věci poté, co byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 69 Co 135/2023-86, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících právních otázek:
1) Za jakých podmínek se může soud prvního stupně odchýlit od právního názoru vysloveného v kasačním usnesení odvolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 679/2015, 21 Cdo 5380/2007 či 29 Cdo 2649/2022). Má za to, že odvolací soud nijak nevysvětlil, proč by se soud prvního stupně nemohl odchýlit od závazného právního názoru odvolacího soudu o nevázanosti dohodou spoluvlastníků po doplněném dokazování. 2) Zda lze Nejvyšším soudem dovozenou nepřípustnost některé dovoláním předestřené otázky (zde nevázanosti dohodou spoluvlastníků) interpretovat jako závazný právní názor dovolacího soudu pro řízení následující po kasaci.
Má za to, že dovolacím soudem vyslovenou nepřípustnost některé dovolací otázky nelze interpretovat jako závazný právní názor dovolacího soudu, neboť nebylo-li dovolání pro některou otázku přípustné, nemohl z ní ani plynout meritorní právní názor (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2649/2022, a uvádí, že in eventum jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou ve všech souvislostech, a to pro závaznost odůvodnění nepřipuštění předestřené otázky vzhledem k možnému posunu ve skutkových zjištěních).
3) Otázku náležitostí odůvodnění rozsudku (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3554/2023 a 25 Cdo 262/2024 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1132/22). Namítá, že ve svých podáních podrobně rozvedla nové skutečnosti, jež vyplynuly z doplněného dokazování provedeného soudem prvního stupně v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu a druhé (kasační) rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud požadavkům na odůvodnění rozsudku nedostál, neboť se nevypořádal s novými skutečnostmi (zlepšení vztahů po vstupu žalované do spoluvlastnického vztahu, to, že žalobkyně nespecifikovala, v čem spočívá potřeba péče o její osobu ze strany vnoučat, když zároveň tvrdí svůj dobrý zdravotní stav, to, že svědek považuje umístění pečujících osob u žalobkyně za klíčové, ale nespecifikuje, proč vnoučata nemohou bydlet v suterénu, zároveň je přesvědčen, že suterén je i bez rekolaudace vhodný pro ubytování zaměstnanců žalované).
Závěr odvolacího soudu, který pouze lakonicky konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od dříve přijatého závěru, že došlo k podstatné změně poměrů, není opřen o argumentaci, úvahu či hodnotící úsudek. Odvolací soud se nevěnoval ani skutečné povaze (účelu) dohody o užívání, tedy zda byla vskutku uzavřena z důvodu rodinných vazeb, když mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované panovala výrazná averze. Zda šlo tedy o dohodu, která odrážela příbuzenský poměr a musí tedy „padnout“ se vstupem žalované do spoluvlastnického vztahu, se kterým se podle zjištění soudu prvního stupně naopak situace uklidnila a společná správa se jeví jako jednodušší.
Odvolací soud přešel druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, jako kdyby neexistovalo, a žalovaná není ani s to absentujícímu posouzení kvalifikovaně oponovat.
4) Otázku „postupu odvolacího soudu po zjištění nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně“. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 656/2022 a sp. zn. 32 Cdo 4075/2016 a uvádí, že měl-li odvolací soud za to, že se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s výtkami Nejvyššího soudu, byl povinen rozsudek soudu prvního stupně zrušit, nikoli nahradit chybějící důvody vlastními. Dodává, že výtky dovolacího soudu směřovaly vůči rozhodnutí soudu odvolacího. 5) Za jakých podmínek může odvolací soud učinit skutkový závěr odlišný od skutkového závěru soudu prvního stupně (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 81/2021 k možnosti uplatnit porušení procesních pravidel ohledně procesu dokazování a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2022, sp. zn. 22 Cdo 2769/2024 a sp. zn. 23 Cdo 3317/2023 k povinnosti odvolacího soudu zopakovat dokazování ke skutečnosti, o níž má pochybnosti).
Odvolací soud měl učinit jiný skutkový závěr o funkční samostatnosti jednotlivých pater a absenci narušení soukromí, aniž sám zopakoval místní šetření. Odvolací soud se sice formálně přihlásil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ve skutečnosti dospěl ke zcela odlišným závěrům o intenzitě dotčení soukromí žalobkyně a vzájemné závislosti „kompaktních celků“. Podle názoru dovolatelky došlo k porušení zásady přímosti dokazování. 6) Otázku zákazu nepředvídatelného postupu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 k nemožnosti posuzovat skutečnost, která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023 k postupu k docílení předvídatelnosti, sp. zn. 23 Cdo 1814/2023 k povinnosti odvolacího soudu umožnit účastníkům vyjádření ke všem otázkám, na nichž bude jeho rozhodnutí spočívat, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 1555/23 k zákazu překvapivých rozhodnutí. Uvedla, že odvolací soud „originárně“ posuzoval okolnosti významné pro nové uspořádání užívání nemovitosti, čímž odňal žalované možnost účinně argumentovat. Právní zástupce byl proto zaskočen, když pověřený člen senátu vyžadoval sdělení dat k rekonstrukci podkroví, a nebyl vybaven ani skutkovými tvrzeními stran nového uspořádání. 7) Otázku „vymezení relevantních kritérií a hodnocení okolností v rámci slušného uvážení za účelem (případného) nového uspořádání poměrů spoluvlastníků“ (označenou též jako otázku neúplnosti a zjevné nepřiměřenosti úvahy o novém uspořádání poměrů spoluvlastníků).
Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, sp. zn. 28 Cdo 2197/2023, sp. zn. 25 Cdo 1060/2023 a sp. zn. 22 Cdo 754/2023 k povinnosti přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, k povaze záležitosti, o níž má být rozhodnuto a ke způsobu rozhodnutí a jeho možným alternativám. Podle dovolatelky lpí odvolací soud na kritériu soukromí, jehož narušení však bylo spolehlivě vyvráceno skutkovými zjištěními o 4 samostatných jednotkách. Potřeba soukromí však podle dovolatelky nemůže sama o sobě obstát jako klíčové, ne-li snad jediné hledisko.
Odvolací soud se nevypořádal ani s okolnostmi „vytknutými NS“ (zejména přístup po schodišti do podkroví ve spojení s vysokým věkem žalobkyně) a ignoroval skutečnosti vyšlé najevo v rámci doplněného dokazování. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval tím, zda i přes změnu poměrů je důvod upravit jinak způsob užívání, pokud ten odpovídá hlediskům slušného uvážení. 8) Zda se odvolací soud dostatečně zabýval argumentací žalované a vypořádal se s ní v míře odpovídající její závažnosti (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1016/2018 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 1923/24). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nadále hodnotí části nemovitosti (jednotlivá patra) jako rovnocenná (přestože rovnocennost popírala sama žalobkyně), uvádí, že žalované nic nebrání užívat suterén k ubytování zaměstnanců, není však zřejmé, co brání ubytování vnoučat žalobkyně v suterénu. Má za to, že zásah do autonomie vůle vyžaduje pádné důvody. Pokud je suterén dle odvolacího soudu vhodný k bydlení, mohl dát přednost zachování dosavadního způsobu užívání, nikoli určit k užívání žalobkyni podkroví zrekonstruované na náklady žalované a už dva roky užívané k ubytování stejného zaměstnance a žalovanou přimět k zajištění rekolaudace suterénu na její náklady.
V domě navíc není výtah a do podkroví vede užší dřevěné schodiště, očekávané zhoršení mobility žalobkyně v jejím věku (83 let) však odvolací soud nezohlednil, její věk zohlednil jen v otázce subjektivního vnímání přítomnosti cizích osob. Odvolací soud se zaměřil na odůvodnění toho, proč žalobkyni musí zůstat k užívání první patro, přestože tento byt žalobkyně si nikdo nenárokoval. Žalobkyně ani nezastírá, že sama podkroví užívat nebude. Péči o ni mohou vnoučata zajistit buď setrváním v bytě žalobkyně, nebo využitím suterénu.
9) Do kdy jsou spoluvlastníci vázáni vzájemnou dohodou o správě společné věci v případě její změny soudním rozhodnutím a jaký význam má prohlášení jednoho spoluvlastníka o neakceptaci dosavadního způsobu správy společné věci založeného dohodou na vázanost spoluvlastníků touto dohodou (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Má za to, že rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 o. z. je konstitutivním rozhodnutím a do doby, než bude dohoda změněna, je jí spoluvlastník vázán.
Rekonstrukci podkroví žalovanou však odvolací soud nezohlednil s odůvodněním, že měla být započata až poté, kdy žalobkyně svůj zájem o užívání podkroví deklarovala. Opomněl však, že v době rekonstrukce šlo o část nemovitosti, kterou byla žalovaná na základě dohody spoluvlastníků oprávněna užívat. 10) Otázku, jaký je důsledek vnitřní rozpornosti odůvodnění soudního rozhodnutí (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 92/24). Dovolatelka uvádí, že odvolací soud ji svévolně obviňuje z vyvíjení nátlaku na žalobkyni, přestože je to žalobkyně, kdo prosazuje své individuální zájmy na úkor oprávněných zájmů žalované.
Následně ale sám uvádí, že nastolení nového řádu se domáhala žalobkyně. Žalovanou, která jen brání status quo, staví do role agresora.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad vykonatelnosti, případně právní moci napadeného rozsudku.
7. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Žádnou z mnoha otázek, které žalovaná v dovolání klade, nepovažuje za otázku právní. Dovolatelka směšuje otázky skutkové a právní, její
námitky nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Namítá sice nesprávné právní posouzení, ve své podstatě však zpochybňuje skutková zjištění a nepřípustně se domáhá věcného přezkumu napadeného rozhodnutí.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K závaznosti právního názoru odvolacího soudu a dovolacího soudu [otázky 1) a 2)]
11. Na vyřešení otázky závaznosti právního názoru odvolacího a dovolacího soudu není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud sice soudu prvního stupně vytkl, že se neřídil jeho závazným právním názorem o podstatné změně poměrů, na svém opakovaně vyjádřeném závěru o podstatné změně poměrů však setrval nikoli proto, že by byl vázán závazným právním názorem soudu dovolacího, ale proto, že neshledal důvod na tomto závěru ničeho měnit (odst. 32 odůvodnění). Dodal pouze, že tento jeho závěr nezpochybnil ani dovolací soud, který už v rozsudku ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, konstatoval, že odvolací soud opřel uvedený závěr nejen o zjištění, že došlo ke změně spoluvlastníka, ale zohlednil také jinou právní povahu nového spoluvlastníka a uvedl, z jakých důvodů se taková změna do užívání společné věci promítne; přihlédl přitom rovněž k povaze společné věci, současnému věku žalobkyně a způsobu, jakým byla dosud společná stavba na základě konkludentní dohody užívána. K postupu při nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně [otázka 4)]
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka postupu odvolacího soudu při nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepovažoval za nepřezkoumatelný. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že soud prvního stupně měl za to, že ke změně poměrů nedošlo, a předpoklady pro nerespektování původní dohody o způsobu užívání společné věci se proto zabýval jen nad rámec tohoto závěru (odst. 34 odůvodnění). K odlišným skutkovým zjištěním [otázka 5)]
13. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (odst. 30 odůvodnění) a nijak nezpochybnil ani zjištěnou funkční samostatnost jednotlivých pater, pouze dovodil, že nejméně konfliktní způsob užívání bude představovat užívání dvou sousedních podlaží každým ze spoluvlastníků jako dvou určitých autonomních, na sobě co nejméně závislých celků v prostoru domu, při jejichž užívání by se uživatelé vzájemně co nejméně rušili, a to z důvodů, které uvedl v odst. 40 odůvodnění. Dovolání proto není přípustné ani pro řešení otázky podmínek, za kterých může odvolací soud dospět k odlišným skutkovým zjištěním. K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu [otázka 6)]
14. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za překvapivé.
15. Dovolací soud už v rozhodnutí, kterým byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen, uvedl, že při posouzení překvapivosti napadeného rozhodnutí lze vyjít z ustálené judikatury Ústavního soudu: „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, dostupné na nalus.usoud.cz).
16. V dané věci museli účastníci už na základě předchozích rozhodnutí odvolacího soudu předvídat, že se odvolací soud bude zřejmě zabývat i tím, jak by měly být poměry ve společném domě uspořádány. Žalobkyně i žalovaná ostatně ke vhodnosti budoucího uspořádání poměrů opakovaně argumentovaly.
17. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Pokud se odvolací soud dotazoval na data rekonstrukce podkroví, muselo být právně zastoupené žalované zřejmé, že tento údaj může odvolací soud považovat za právně relevantní. K uspořádání poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení a k námitce nepřiměřenosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu [otázky 7) a 8)]
18. Podle § 1139 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
19. Jestliže spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů, soud na návrh uspořádá jejich právní poměry podle slušného uvážení; přitom není vázán žalobním návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, publikovaný pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
20. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2616/2011, uvedl, že rozhodnutí soudu o hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí, které se opírá o § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), je v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
21. Přestože § 1139 odst. 1 o. z. na rozdíl od úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 výslovně vymezuje základní hledisko, kterým je uspořádání právních poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Je proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou, jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017).
22. Spravedlivé uspořádání poměrů pojímá důvodová zpráva jako rozhodování racionální a způsobem, který nebude bránit dalšímu klidnému soužití spoluvlastníků a nebude mezi nimi akcelerovat další konflikty (shodně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, publikovaný pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Soud by měl tedy přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, zejména k povaze společné věci, k velikosti spoluvlastnických podílů, k osobním poměrům spoluvlastníků a vztahům mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, nebo ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4116/2009), k povaze záležitosti, o níž bylo či má být rozhodnuto, případně ke způsobu rozhodnutí a jeho možným alternativám, a rozhodnout o tom, jakou dá jednotlivým okolnostem váhu a kterou okolnost s ohledem na slušné uvážení upřednostní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017).
23. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč poté, co shledal podstatnou změnu poměrů, přistoupil k úpravě užívání společné věci tak, aby to při užívání domu jednotlivými spoluvlastníky nebránilo klidnému soužití a neakcelerovalo konflikty. Při užívání domu fyzickou osobou vyššího věku na straně jedné a právnickou osobou, která chce dům využívat k ubytování svých zaměstnanců, na straně druhé, považoval za takový způsob jedině užívání dvou sousedních podlaží každým ze spoluvlastníků jako dvou autonomních, na sobě nezávislých celků, při jejichž užívání by se uživatelé domu vzájemně co nejméně rušili. Při úvaze o tom, který z těchto celků by měla užívat žalobkyně, přihlédl k tomu, že byt v patře užívá žalobkyně již od útlého dětství. Neshledal důvody, pro které by nebyla schopna byt v patře a podkroví užívat, a odůvodnil, proč nepřihlédl k rekonstrukci podkroví ze strany žalované. Vypořádal se také s námitkami ohledně možnosti užívání suterénu k bydlení a užívání podkroví vnoučaty žalobkyně. Tyto úvahy nepovažuje dovolací soud za nepřiměřené ani za nedostatečně odůvodněné. K otázce vázanosti spoluvlastníků dohodou o správě společné věci až do její změny soudním rozhodnutím [otázka 9)]
24. Na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a dovolání není proto pro tuto otázku přípustné už z tohoto důvodu. Odvolací soud se nezabýval tím, zda na základě původní dohody spoluvlastníků byla žalovaná oprávněna provádět stavební práce v podkroví, (což výslovně uvedl v odst. 44 odůvodnění), neměl tedy důvod se zabývat ani trváním závaznosti takové dohody. Oznámení a započetí rekonstrukčních prací bez souhlasu žalobkyně až poté, kdy zástupci žalobkyně na jednání s žalovanou vyjádřili jménem žalované přesvědčení, že stávající způsob užívání nepovažuje žalobkyně nadále za spravedlivý, a sdělili zájem žalobkyně o užívání podkroví, považoval odvolací soud pouze za jeden z důvodů, pro který se přes úpravu podkroví ze strany žalované nepřiklonil k úpravě poměrů, která by další užívání podkroví umožnila žalované. Dalším důvodem byla ochota žalobkyně finančně se s žalovanou vyrovnat pro případ, že provádění prací i bez jejího souhlasu bylo oprávněné. K námitce nedostatečného a vnitřně rozporného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [otázky 3) a 10)]
25. Dovolatelka namítá, že ji odvolací soud označil za agresora, který na žalobkyni vyvíjí nátlak, přestože žalovaná jen brání status quo a nastolení nového řádu se naopak, jak sám odvolací soud uvádí, domáhá žalobkyně. Odvolací soud však pouze poukázal na to, že nemůže jít k tíži žalobkyně, která se domáhá nové úpravy způsobu užívání společné věci, že neakceptovala nabídku žalované na odkup spoluvlastnického podílu, neboť to spíše svědčí o tvrzené fixaci žalobkyně na nemovitost. Naopak případnému tlaku na získání spoluvlastnického podílu ze strany žalované, která se zabývá i realitní činností, například prosazováním nerozumného nebo nevhodného způsobu hospodaření se společnou věcí, by nebylo možné poskytnout právní ochranu (odstavce 50 a 51 odůvodnění). V těchto úvahách odvolacího soudu dovolací soud vnitřní rozpornost neshledává.
26. Otázka formulovaná pod bodem 3) je svým obsahem námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami, a je tak „v otázce náležitostí odůvodnění“ rozsudku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak nelze než připomenout, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 věta právní o. s. ř.) a přípustnost dovolání také založit nemohou. Ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2, za použití § 211 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
27. Dovolací soud dodává, že odvolací soud uvedl, že nemá důvod nic měnit na svém závěru o podstatné změně poměrů. Dovolatelka přitom poukazuje na další skutečnost, která se od změny okruhu spoluvlastníků změnila, a to na zklidnění vztahů mezi nimi. Ostatní skutečnosti, které označuje za nové, se nevztahují k samotné změně poměrů, ale již k vhodnosti nového uspořádání při užívání společné věci.
28. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu