22 Cdo 864/2025-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) R. P., b) R. P., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem se sídlem ve Šternberku, ČSA 23/10, proti žalovanému R. N., zastoupenému Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Moravskoslezské cukrovary, s. r. o., se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, IČO: 46900764, zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 113/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, č. j. 69 Co 165/2024-437, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Císaře, advokáta se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 18 C 113/2022-373, zamítl žalobu žalobců a) a b), aby žalovaný a všechny osoby, které s ním bydlí, byl povinen vyklidit jižní přízemní část s bytem o dispozici 3+1 (dále jen „přístavek“) v objektu č. p. XY, ulice XY, XY, který se nachází na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY, č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a vyklizený jej odevzdat žalobcům a) a b) (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 69 Co 165/2024-437, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil v částce nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezili tak, že se odvolací soud při řešení dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se mělo jednat o otázku nesplnění řádné poučovací povinnosti podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ze strany soudu prvního stupně a dále o otázku řádného odůvodnění rozhodnutí, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo z pohledu dovolatelů poznamenáno extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Dovolatelé dále uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda je přístavek, jehož vyklizení se dovolatelé domáhali, součástí nemovitosti nacházející se v podílovém spoluvlastnictví dovolatelů či zda se jedná o dvě samostatné stavby, a dovolatelům tak vlastnické právo k němu nesvědčí. Podle dovolatelů v řízení nebylo nijak prokázáno vlastnické právo vedlejší účastnice k přístavku, naopak dovolatelům svědčil zápis v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně se proto z pohledu dovolatelů odchýlil např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jelikož dovolatelům nebylo nijak avizováno, že by neunášeli důkazní břemeno co do prokázání jejich vlastnického práva k přístavku. V postupu obou soudů dovolatelé shledali svévoli při hodnocení důkazů, protože závěr o vlastnickém právu vedlejší účastnice neměl z jejich pohledu žádnou oporu v provedeném dokazování. Postup soudů proto označili za rozporný např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1963/13, podle kterého z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Měli za to, že v daném případě nebyly požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí soudů splněny. S ohledem na vše uvedené dovolacímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobců nepovažuje za přípustné. Nadto se domnívala, že soud prvního stupně beze zbytku splnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a odvolací soud řádně a v souladu se zákonem odůvodnil dovoláním napadený rozsudek, jehož závěry rozhodně nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. Byla přesvědčena o tom, že není dán žádný dovolací důvod a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, a aby dovolatelům byla uložena povinnost nahradit jí náklady dovolacího řízení.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolatelé nejprve předložili k dovolacímu přezkumu otázku řádného odůvodnění rozhodnutí, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo z jejich pohledu poznamenáno extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Vysvětlili, že jejich odvolání bylo založeno na skutečnosti, že dovolatelům svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí k celé stavbě č. p. XY na pozemku parc. č. XY, tedy včetně přístavku. Zápis nebyl od roku 1992 nikým napadán. Žalobci předložili v řízení řadu důkazů, z nichž vyplývalo jejich vlastnické právo ke stavbě č. p. XY jako celku, tj. včetně přístavku. Nad rámec již dříve předložených důkazů dále k dovolání přiložili přiznání k dani z nemovitých věcí, ze kterého vyplývá, že to byli dovolatelé, kdo hradil v minulosti daň z celé výměry nemovitosti včetně přístavku, a kdo tedy vystupoval jako vlastník přístavku. Podrobně také vysvětlili, proč vedlejší účastnici vůbec nepovažovali za nástupnickou společnost státního podniku Cukrovary Olomouc – původního prokázaného vlastníka nemovitosti i přístavku. Vzhledem k tomu, že přes námitky dovolatelů soudy obou stupňů vedlejší účastnici přisoudily vlastnické právo k přístavku, vnímali v jejich postupu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry a následnými rozhodnutími soudů. Dovolatelé neměli za to, že by ze strany soudů došlo k řádnému odůvodnění, proč nebylo jejich námitkám přisvědčeno, proč bylo rozhodnuto v rozporu s těmito důkazy. Proto uzavřeli, že se soudy svým postupem odchýlily např. od nálezu Ústavního soudu ze dne „30. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1963/13“, podle kterého z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dovolatelé měli za to, že v daném případě nebyly požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí soudů naplněny.
10. Dovolací soud musí nejprve upozornit, že podle § 214a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Proto se dovolací soud přiloženým přiznáním k dani z nemovitých věcí vůbec nezabýval.
11. A dále musí konstatovat, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
12. V dovolatelem uvedeném nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1963/13-2, Ústavní soud uvedl, že již v minulosti opakovaně uzavřel, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů … je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit … a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (dostupný, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)]. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 sp. zn. III. ÚS 173/02, nebo ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13).
13. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
14. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, které jim odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nevysvětlil. Ačkoliv dovolatelé uvádí, že se jedná o nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, ve skutečnosti vytýkají odvolacímu soudu, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, a rozporují zjištěný skutkový stav, jak jej dovodily soudy obou stupňů, čímž se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že právě oni jsou vlastníky předmětného přístavku. Podle občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
15. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy v řízení. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soud prvního stupně v bodě 11 svého rozhodnutí uvedl velmi podrobný výčet provedených důkazů a z nich učiněných zjištění, v bodech 12–14 vysvětlil, že ze zápisu v katastru není zřejmé, že by budova přístavku patřila žalobcům, jak ze zápisu žalobci vyvozují. V bodech 16–19 vysvětluje genezi vedlejší účastnice a jak to bylo s převody jejího majetku. Odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními a závěry ztotožnil, pro stručnost na ně odkázal. Skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání soudů. Odvolací námitky žalobců odvolací soud postupně vypořádal ve svém odůvodnění (konkrétně námitku, že podle nájemní smlouvy má žalovaný titul k užívání bytu na jiné adrese – v bodě 8 napadeného rozhodnutí, další námitku, že se nejedná o dvě samostatné stavby – v bodě 12 napadeného rozhodnutí, námitku, že nájemní vztah žalovaného vznikl se subjektem, který nebyl vlastníkem bytu – v bodech 9 a 10 napadeného rozhodnutí, námitku geneze vedlejší účastnice v bodě 9 napadeného rozhodnutí, námitku k závěru, že společnost Sempra, s. p. neměla vůli převést na pana L. P. předmětný přístavek – v bodě 13–18 napadeného rozhodnutí). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud hodnotil důkazy v souladu s § 132 o. s. ř. Hodnotící úvahy soudu nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
16. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí splňuje náležitosti na odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a první otázka dovolatelů tak přípustnost dovolání nezakládá.
17. Zejména však v této souvislosti dovolací soud dodává, že tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry dovolatelé váží s tvrzeným závěrem soudů o „přisouzení vlastnického práva k přístavku účastníku č. 2“, tj. vedlejšímu účastníku. Dovolatelé však přehlížejí, že klíčovým důvodem pro zamítnutí žaloby nebyl závěr o vlastnickém právu vedlejšího účastníka, ale jednoznačný závěr nalézacích soudů o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobců (bod 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k nimž soudy uzavřely, že nejsou vlastníky bytové jednotky, jejíhož vyklizení se domáhají.
18. Jako druhou dovolatelé předložili otázku nesplnění řádné poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně. Uvedli, že v řízení nebylo nijak prokázáno vlastnické právo vedlejší účastnice k přístavku, naopak dovolatelům svědčil zápis v katastru nemovitostí. Vzhledem k legitimnímu očekávání dovolatelů spoléhajících se na zápis v katastru nemovitostí tak pro ně byla rozhodnutí obou soudů překvapivá. S ohledem na to, že měli na rozdíl od ostatních účastníků své vlastnické právo řádně zapsáno, tím spíše je měl soud prvního stupně poučit, že podle jeho názoru není z jejich strany vlastnické právo prokázáno. Jelikož dovolatelům nebylo nijak avizováno, že by neunášeli důkazní břemeno co do prokázání jejich vlastnického práva k přístavku, soud prvního stupně se z jejich pohledu odchýlil např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, podle kterého: „Pokud soud prvního stupně rozhodoval … aniž poučil žalovaného o plnění povinnosti tvrzení ohledně okolností významných pro rozhodnutí … podle § 118a odst. 1 o. s. ř., je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.“
19. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že smyslem postupu podle § 118a o. s. ř., jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014). Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255).
20. Dovolatelům nelze dát za pravdu, že by v projednávaném případě soudy nedostály své povinnosti poučit účastníky podle § 118a o. s. ř. Vztahují-li dovolatelé nesprávnou aplikaci § 118a o. s. ř. ve vztahu k žalovanému a vedlejšímu účastníku, platí to, co uvedl dovolací soud výše, že klíčovým pro zamítnutí žaloby nebyl závěr soudů o vlastnickém právu vedlejší účastnice, ale absence vlastnického práva žalobců. Otázka postupu podle § 118a o. s. ř. ve vztahu k žalovanému a vedlejší účastnici je tak z pohledu dovolacího přezkumu bezpředmětná.
21. K porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. však nedošlo ani ve vztahu k žalobcům. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení důkazního břemene ze strany žalobců, tj. na stavu non liquet, ale na zjištěném skutkovém stavu v neprospěch žalobců. To ostatně vyplývá již z toho, že žalobci tvrdili ve svůj prospěch vlastnické právo podle stavu zápisu v katastru nemovitostí, tj. podle vyvratitelné domněnky správnosti zápisu práva ve smyslu § 980 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soudy tak v zásadě nemohly ani rozhodnout na základě neunesení procesních břemen podle § 118a o. s. ř., neboť pokud by nebyla správnost zápisu stavu práva v katastru nemovitostí pozitivně vyvrácena, platil by právě stav zapsaný v katastru nemovitostí.
22. Nelze tak učinit závěr, že by soudy měly nedostatek důkazního materiálu nebo tvrzení, a proto si nemohly udělat představu o skutkovém stavu věci, v důsledku čehož by nakonec ve stavu důkazní nouze rozhodly v neprospěch strany, která neunesla své důkazní břemeno. Naopak, z odůvodnění soudů obou stupňů vyplývá, že skutkový stav byl zjišťován ve vztahu k procesním tvrzením z mnoha důkazů velmi podrobně, na základě čehož soudy nabyly přesvědčení o skutkovém stavu věci tak, jak jej vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Pro aplikaci § 118a o. s. ř. tak v projednávané věci nebylo místo a soudy se svým postupem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
23. Dovolatelé uvedli ještě otázku, zda je přístavek, jehož vyklizení se dovolatelé domáhali, součástí nemovitosti nacházející se v podílovém spoluvlastnictví dovolatelů či zda se jedná o dvě samostatné stavby, a dovolatelům tak vlastnické právo k němu nesvědčí. Nespojili ji však s žádným vymezením přípustnosti dovolání. Argumentace k této otázce prolíná celým dovoláním, je propojena s předešlými otázkami. Představuje proto spíše doplnění předchozích dvou otázek, polemiku se závěry soudů, ale přípustnost dovolání založit nemůže, jelikož vymezení přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zde schází také jakákoliv zobecnitelná právní otázka, kterou by měl dovolací soud posoudit, což ostatně platí i pro tvrzený nesprávný výklad § 118a o. s. ř.
24. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se vedlejší účastnice domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu