22 Cdo 911/2018-342
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) R. H., narozeného XY, bytem XY, b) T. H., narozeného XY, bytem
XY, a c) S. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Vlastou
Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290,
proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, a 2) A. K., narozené XY, oběma bytem
XY, zastoupeným JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Horní 6, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 16/2012, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017,
č. j. 25 Co 196/2017-306, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2017, č. j. 25 Co
196/2017-306, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. dubna
2017, č. j. 6 C 16/2012-275, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6.
12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-177, uložil žalovaným povinnost zdržet se
neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11
kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské
budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, zapsaného na
XY č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu,
Katastrálním pracovištěm XY, pro katastrální území XY, obec XY (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vzal za prokázané, že
žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY a žalovaní mají ve
společném jmění manželů pozemek parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY. Žalovaní v
prosinci 2009, v době nepřítomnosti žalobců, zasáhli stavebními úpravami do
střešní konstrukce hospodářské budovy a garáže ve vlastnictví žalobců, které se
nachází na pozemku parc. č. st. XY, a to tak, že z ní odstranili a rozebrali
tři řady pálených tašek a provedli i demontáž latí. Následně upevnili na
obvodovou zeď a pozednici hospodářské budovy 11 ks krokví, na ně položili latě
a betonovou krytinu, jíž zakryli dřevník a chlévky žalovaných; tímto došlo k
zásahu do střešní konstrukce staveb žalobců. Střešní krytinu žalobců následně
usadili zpět, včetně původních latí. Neoprávněný zásah stále trvá. Soud se
nezabýval otázkou způsobené škody, ale otázkou, zda došlo provedením stavebních
prací žalovanými k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobců. Otázka,
zda provedení těchto prací podléhá nebo nepodléhá stavebnímu povolení, nespadá
do kompetence soudu. Žalovaní neprokázali, že jsou vlastníky zdi hospodářské
budovy a garáže žalobců a ani nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni,
opravňující je k tomu, aby opětovně zatížili zeď žalobců. Nedoložili, že by
toto věcné břemeno vykonávali v dobré víře, když svou držbu nepodložili žádným
právním důvodem. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V
zásadě se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s
jeho právními závěry. Napadený rozsudek soudu prvního stupně považoval za
přezkoumatelný, neboť soud prvního stupně uvedl, čeho se žalobci domáhají a z
jakých důvodů. Vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých právních
norem vycházel. Žalobci mají právo na ochranu svého vlastnického práva proti
žalovaným, kteří ostatně ani nepopírají, že se rušení z jejich strany
uskutečnilo a stále trvá. Negatorní žalobou se lze domáhat i toho, aby žalovaní
odstranili následky již vykonaných rušivých zásahů. Není podstatné, že se
zatížení zdi žalobců oproti době před zásahem snížilo. Negatorní žalobou se lze
domáhat zákazu zásahů, které již byly vykonány. Odvolací soud vyšel z toho, že
§ 127 odst. 1 obč. zák., na který soud prvního stupně odkázal, poskytuje
ochranu represivní, nikoliv preventivní. Preventivní ochrana je poskytnuta
ohroženému podle § 417 obč. zák. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení
vyplynulo, že zatížení zdi trámy a střechou žalovaných nevedlo zatím ke vzniku
škody. Zásah, kterého se dopustili žalovaní, proto spadá pod § 126 odst. 1 obč. zák. Žalovaní neprokázali, že by jim právo opřít o zeď žalobců svou střechu
vzniklo na základě nějakého právního důvodu. Nemohli ho ani nabýt vydržením,
protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem přesvědčeni, že jim takové
právo náleží. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j.
22 Cdo
5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo
5232/2014-257, rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud odkázal na závěry obsažené v rozsudku ze
dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, podle nichž, vznikla-li v důsledku
neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze
domáhat podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též
„obč. zák.“) o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle
§ 126 odst. 1 obč. zák., případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění
následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu (obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 870/2014, či ze
dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013). S poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013, je skutečnou škodou třeba
rozumět majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení
do předešlého stavu. Z ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita
náhrady škody v penězích; pouze tehdy, když o to požádá poškozený a když je to
možné a účelné, se škoda hradí uvedením do původního stavu; tomuto postupu však
v poměrech souzené věci brání již samotné opakované tvrzení žalobců, že se
náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita peněžité náhrady vyloučené pouze
žádostí poškozeného o náhradu škody uvedením do původního stavu, o které
žalobci neusilují, a naopak ji kategoricky vylučují. Žalobci požadovali zdržení
se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců spočívajícího v upevnění
11 ks krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici obvodové nosné zdi
hospodářské budovy a garáže žalobců, tento nárok je obsahově shodný s uvedením
nemovitosti žalobců do původního stavu, a proto nelze na skutková tvrzení
uplatněná v žalobě použít negatorní žalobu podle § 126 obč. zák., ale je třeba
aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ve smyslu § 420 a
násl. obč. zák. bez ohledu na to, že žalobci pojem „škoda“ ve svém žalobním
požadavku výslovně neuvedli. Ostatně i sám odvolací soud výslovně v odůvodnění
svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že „povinností žalovaných (narušitelů)
je upustit od neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců a odstranit
jeho následky“. Ze skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově
nárokem na náhradu škody uvedením do původního stavu (naturální restituce) a
lze jej podřadit jen pod § 420 a násl. obč. zák. Je totiž zjevné, že žalovaní
měli neoprávněně zasáhnout do vlastnického práva žalobců tak, že se jejich věc
v důsledku tohoto zásahu zhoršila, což potvrzují opakovanou námitkou o tom, že
došlo k „zatížení jejich pozednice“. Ostatně již v rámci žalobních tvrzení
zdůraznili, že nepovolenou činností žalovaní „přetížili nosnou zeď jejich
stavby. Nosná zeď je z kamene a cihel a může nastat její sesutí. Na pozednici a
zeď tak působí váha dvou staveb, což ohrožuje stabilitu“.
Nalézací soudy pak
vyšly ze skutkových zjištění, že činnost žalovaných ohrozila stabilitu zdi
žalobců a stavebním zásahem byla snížena nosnost střechy na domě žalobců. Nárok
na zdržení se v žalobě konkrétně specifikovaného, již vykonaného jednání, jehož
následky trvají, směřuje k naturální restituci, a nelze jej tak opřít v dané
věci o žádné jiné ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 6 C 16/2012-275, zamítl
žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se neoprávněného zásahu do
vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11 ks krokví o průměru 12
× 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců
postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY, eventuálně odstranění 11 ks
krokví o průměru
12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců
postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). S ohledem na skutečnost, že žalobci
se domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zdržet se uvedeného neoprávněného
zásahu s poukazem na § 126 obč. zák., kterým se poskytuje ochrana vlastnického
práva vlastníkovi, soud prvního stupně žalobu v této části zamítl, neboť
žalobci měli k nápravě speciální postup podle ustanovení o náhradě škody. V
posuzovaném případě se žalobci o tom, že jim vznikla škoda tím, že žalovaní
neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva a že tedy budou muset
vynaložit prostředky k navrácení věci v předešlý stav (jakož i o tom, že jim v
důsledku neoprávněného zásahu žalovaných může vzniknout škoda v důsledku
zatížení jejich pozednice), a o tom, kdo za tuto škodu odpovídá, dozvěděli v
průběhu první poloviny roku 2010, nejpozději však o tom nabyli vědomost dne 1. 7. 2010, když tohoto dne vyzvali žalované k odstranění krokví, latí a střešní
krytiny právě s odůvodněním, že žalovaní bez vědomí žalobců vnikli na jejich
pozemek, odstranili tři řady tašek a následně na jejich obvodovou zeď
připevnili 11 ks krokví, na ty položili latě a střešní krytinu, přičemž podle
žalobců může v této souvislosti dojít (s ohledem na váhu střešní krytiny) k
sesunutí zatížené zdi, jakož i k vážnému poškození celé stavby. Právo na
náhradu škody se tak promlčelo nejpozději dne 1. 7. 2012, ale žaloba byla
podána až dne 15. 11. 2012, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, a
právo žalobců na náhradu škody je tak promlčeno. Vzhledem k tomu byl zamítnut i
eventuální petit. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 25 Co
196/2017-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zdůraznil, že je vázán závazným
názorem dovolacího soudu, pročež je povinen se jím řídit. Ze skutkových tvrzení
je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově nárokem na náhradu škody uvedením do
původního stavu, a proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže připustil
eventuální petit na odstranění krokví. Požádá-li o to poškozený a je-li to
možné a účelné, hradí se škoda namísto v penězích uvedením do původního stavu.
Žalovaní vznesli námitku promlčení práva na náhradu škody odstraněním krokví
při jednání soudu prvního stupně do protokolu na č. l. 272 spisu. Soud prvního
stupně posoudil otázku promlčení práva odpovídajícím způsobem a citoval
příslušná ustanovení obč. zák., která tuto materii upravovala. Dovolali-li se
žalovaní důvodně promlčení, soud je povinen žalobu zamítnout, aniž by zkoumal,
zda uplatněné právo existuje. O tom, kdy se žalobci dozvěděli o škodě a kdo za
ni odpovídá, vypovídá listina z července 2010. Tyto skutečnosti věděli žalobci
už na začátku roku 2010, neboť měli informace o tom, že žalovaní o Vánocích
2009 práce provedli a měli k dispozici údaje o skutečnostech zakládajících
právo na náhradu škody. Dalšího dokazování nebylo třeba. Jestliže pak ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynou do
uplatnění práva na náhradu škody dva roky (subjektivní promlčecí lhůta) a
škůdce (žalovaní) námitku v soudním řízení ohledně promlčení uplatní, právo na
náhradu škody se promlčí, i když se jedná o náhradu škody způsobenou úmyslně. Skončí-li totiž běh jedné z promlčecích lhůt, právo se promlčí vzdor tomu, že
ještě běží druhá lhůta. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, které
považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na
vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací soud
v této věci již jednou rozhodoval, přičemž jeho právní názory nejsou správné. Poukaz dovolacího soudu na rozsudek ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001,
je nepřípadný, neboť se jedná o kauzu skutkově odlišnou, založenou na náhradě
škody. V jejich věci nedošlo k rekonstrukci nemovitostí, není třeba je uvést do
původního stavu, ale pouze odstranit neoprávněný trvající zásah spočívající v
odstranění 11 ks krokví žalovanými neoprávněně umístěných na pozednici
hospodářské budovy a garáže ve vlastnictví žalobců. Nikdo není oprávněn využít
cizí stavbu pro stavbu vlastní bez vědomí a souhlasu jejího vlastníka. V
napadeném rozsudku se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu SSR
sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč. – dále jen „R 65/1972“), podle něhož je
třeba zápůrčí žalobu v širším slova smyslu považovat za žalobu, kterou je možné
se domáhat ochrany proti již vykonaným rušivým zásahům, které stále trvají,
jakož i od rozsudků dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/96 a 22 Cdo 3844/2016,
podle nichž zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu tam, kde
neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde
sice již přestalo, ale existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv
obsažených v čl.
7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod, když nebyla
poskytnuta ochrana jejich práva před neoprávněnými zásahy žalovanými, a sice
vniknutím do jejich stavby, provedením demontáží jejich latí a následným
nezákonným upevněním 11 ks svých krokví na jejich pozednici, tento zásah
výrazně omezující jejich vlastnické právo stále trvá. Odvolací soud, jsa vázán
názorem dovolacího soudu, jim odepřel právní ochranu. Žalobci eventuálně podali
žalobu na náhradu způsobené škody uvedením do původního stavu, tato žaloba však
byla nesprávně zamítnuta pro promlčení; k promlčení však nedošlo, jednání
žalovaných totiž bylo úmyslné, neboť věděli, že nemají žádné právo používat zeď
žalobců k uzavření svého přístřešku. O způsobené škodě se žalobci, nemajíce
jakékoliv stavební vzdělání, dozvěděli až v červenci 2012 po obdržení
znaleckého posudku, a nikoliv již dříve v roce 2010. V této souvislosti
polemizují s tím, co se rozumí slovy „dozví se o škodě“. Je třeba též
zohlednit, že škoda zatím nevznikla, ale pouze hrozí. Mají tak za to, že
nedošlo tak k uplynutí objektivní ani subjektivní promlčecí lhůty. Odvolací
soud se přitom odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo
2656/2004, 25 Cdo 2592/2006, 28 Cdo 2242/2010, 28 Cdo 5328/2015 a 28 Cdo
2039/2016. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná jim náhradu nákladů
řízení. Žalovaní ve vyjádření považují rozsudek za věcně správný, když soudy obou
stupňů se řídily závazným právním názorem dovolacího soudu. Obsahově je
uplatněný návrh žalobců návrhem na náhradu škody uvedením do původního stavu,
žalovaní se dovolali promlčení důvodně, když žalobci nárok uplatnili u soudu až
po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty; poukazují na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
2039/2016 a 25 Cdo 2656/2004. Rekonstrukce části střechy byla provedena proto,
že původní střešní tašky byly na hranici své životnosti, nové tašky jsou lehčí,
došlo i k výměně krokví a na nich umístěných latí; tašky žalobců byly vráceny
do původního stavu. Své nemovitosti koupili již s tím, že střecha byla o zeď
opřena, střechu ponechali na svém místě a svým nákladem ji udržovali od roku
1990. Pokud žalobci byli jedinými vlastníky předmětné zdi, pak vydrželi věcné
břemeno spočívající v právu opřít o tuto zeď střechu. Ve vztahu k námitkám mají
za to, že se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Žalobci
poukazované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 735/2001 je po skutkové i právní stránce
zcela odlišné, rovněž není přiléhavým odkaz na R 65/1972. Mají za to, že v dané
věci jde o žalobu na náhradu škody. Žalobci rovněž neprokázali vlastnictví zdi
na hranici nemovitostí. Nesouhlasí s porušením základních práv žalobců,
poukazují též na své vlastnické právo, kdy vyhovění žalobě povede k zániku
jejich stavby, což je v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud
dovolání odmítl a jim přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první
zákona č. 296/2017 Sb.). Žalobci předkládají dovolacímu soudu otázku odlišení nároku na náhradu škody a
nároku negatorního, mají za to, že rozsudek dovolacího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257, jímž byly soudy obou stupňů v této věci
vázány, není správný.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí
odchýlil od – v současné době již ustálené – rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti
(odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv
a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato
jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho
účinnosti (odstavec 3). Jelikož k zásahu do práva žalobců žalovanými a ke vzniku nároku mělo dojít před
1. 1. 2014, hraje pro správné posouzení věci zásadní roli otázka, zdali má být
uplatněný žalobní nárok posouzen jakožto nárok negatorní, nebo jako nárok na
náhradu škodu. Zatímco je totiž ochranu vlastnického práva, o níž soud
rozhoduje po 1. 1. 2014, nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou
obsaženou v § 1042 o. z. [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné
pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)], nárok na náhradu škody vzniklé
před 1. 1. 2014 je nutno posoudit podle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014 (uveřejněný pod č. C 15 930 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem
do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje (obdobně § 126 odst. 1 obč. zák.). Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní
povinnosti. Podle § 442 odst. 2 obč. zák. škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého
stavu. Odlišením negatorního nároku a nároku na náhradu škody se zabýval Nejvyšší soud
již v rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněném pod č. C
1 076 v Souboru), v němž dospěl k následujícím závěrům: „Vznikla-li v důsledku
neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze
domáhat podle ustanovení obč. zák. o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do
předešlého stavu podle § 126 odst. 1 obč.
zák., případně požadovat negatorní
žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do
předešlého stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se
odstranění následků neoprávněných zásahů není v § 126 obč. zák., ze kterého
vlastnické žaloby vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen
k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v § 523 OZO z
roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky
neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji,
jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti
takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o § 523 OZO,
ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o posesorní žalobu z rušené držby
podle § 346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují
uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy, podle těchto speciálních
norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo
možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu § 126 obč. zák. přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost
uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v
tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické
žaloby. Z toho je zřejmé, že domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli
(případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před
neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle
ustanovení obč. zák. o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného
zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle § 442 odst. 2
obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobcům vznikla škoda, jejíž náhradu mohli
požadovat, nelze jimi uplatněný nárok, směřující k odčinění následků zásahu, o
§ 126 odst. 1 obč. zák. opřít“. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ve
věci sp. zn. III. ÚS 292/02 usnesením – dostupným na nalus.usoud.cz – odmítl. V
odůvodnění rozhodnutí pak Ústavní soud poukázal na skutečnost, že pokud
Nejvyšší soud dospěl – mimo jiné – k závěru, že vznikla-li v důsledku
neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž
náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, a
nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu ve smyslu § 126
odst. 1 obč. zák., případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění
následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde o
závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Uvedené závěry ohledně vztahu požadavku na ochranu vlastnického práva a náhrady
škody uvedením do původního stavu byly již do poměrů žádané ochrany
vlastnického práva podle o. z. rozvedeny a vysvětleny v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 (uveřejněném v časopise
Právní rozhledy, 2017, č. 9, str.
335), v němž Nejvyšší soud dovodil: „Při
posuzování žádosti vlastníka vzniklých v důsledku neoprávněného zásahu do jeho
vlastnického práva je nutné posoudit trvání protiprávního činu, kterým byl
zásah do vlastnického práva vyvolán. Je nezbytné rozlišovat, zda se jedná o
zásah jednorázový, či trvající. Zásahem jednorázovým je rušení spočívající v
jediném, krátkou dobu trvajícím aktu, a to i v případě, že rušitel sice vyvolal
trvalé změny na věci, ale další trvání protiprávního stavu (tj. věci ve stavu
vyvolané zásahem) již není důsledkem pokračování v rušení či aktivního
udržování stavu způsobeného rušením. Trvajícím je takový zásah do vlastnického
práva, při kterém rušitel vyvolá stav zasahující do vlastnického práva jiného a
pak jej udržuje, přičemž tento zásah trvá do odstranění rušitelem udržovaného
protiprávního stavu (srov. obdobně NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J.,
VADUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné. Obecná část. Codex Praha 1997, 3. vydání,
s. 63 a násl.). Příkladem jednorázového zásahu je rozbití okna, příkladem
zásahu trvajícího je složení panelů na pozemek ve vlastnictví jiného. Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech
nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. V souvislosti s narušením vlastnického
práva vzniká řada práv relativních, např. vlastníkovi vzniká právo domáhat se
vůči rušiteli vydání věci či žádat, aby rušitel od zásahu do vlastnického práva
upustil (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196, či
LAZAR, Ján a kol. Občianské právo hmotné. 3. vydání. Bratislava: Iura Edition,
2006, díl I., s. 186). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu
jeho práva tím, že do jeho práva zasáhne, vznikne mezi ním a vlastníkem
relativní právní vztah, jehož subjekty jsou individualizovány a jehož obsah je
jiný než obsah absolutního vlastnického práva (obsahem je kupř. povinnost
individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického
práva)… Rušenému vlastníkovi je na základě § 1042 o. z. přiznána jen blíže
neurčená ‚ochrana‘ vlastnického práva, avšak toto ustanovení nevylučuje, aby
další ustanovení o. z. obsahovala konkrétní formy této ochrany. Tak např. podle
§ 1000 o. z. nepoctivý držitel nahradí škodu, která vzešla z jeho držby, a to
především formou naturální restituce (§ 2951 odst. 1 o. z.). Zasáhne-li rušitel
do vlastnického práva tak, že nelze uvažovat o držbě (byť nepoctivé) práva
zásah umožňujícího, lze ustanovení o neoprávněné držbě aplikovat přinejmenším
analogicky. Není důvod pro to, aby postavení tohoto rušitele bylo jiné než
toho, kdo se ve zlé víře a vědomě protiprávně chová způsobem, který by mohl
tvořit obsah nějakého práva, jehož je držitelem. V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu
poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již
do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a
těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda,
upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z § 1042 o. z.
není možné
vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení
nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového
zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto
smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 735/2001). V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva
vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je
kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do
vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž
trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a
rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle §
1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je
vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel
na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i
vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím
pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny. Shora uvedené se projeví při
posuzování promlčení práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu
předešlého zásahu do vlastnického práva, příp. zdržení se rušení. Jedná-li se o
zásah jednorázový, který již skončil, začne promlčecí doba práva vlastníka
domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu běžet v okamžiku vzniku
škody (tedy v okamžiku ukončení jednorázového zásahu). V případě trvajícího
zásahu se může vlastník domáhat podle § 1042 o. z., aby se rušitel dalšího
rušení zdržel (např. žalobou na vyklizení pozemku), a po dobu trvání rušení
promlčení nepřichází vůbec do úvahy.“
Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016. Potud lze judikaturu Nejvyššího soudu v současné době považovat již za
ustálenou a jednoznačně konkretizovanou z hlediska povahy zásahů do
vlastnického práva formou zásahů jednorázových a trvalých a možné obrany proti
takovým zásahům. Z tohoto pohledu a upřesnění dosavadní judikatury se pak podává, že závěry
formulované ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 se týkaly jednorázového zásahu. Část dřívější judikatury Nejvyššího soudu vysvětlenou distinkci mezi
jednorázovým zásahem, jehož odstranění se lze domáhat prostřednictvím žaloby na
náhradu škody, a zásahem trvajícím, pokračujícím či opakujícím se, jehož
odstranění se lze domáhat prostřednictvím žaloby negatorní, ještě zcela
důsledně neodlišovala, neboť závěry obsažené ve výše uvedeném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, byly
interpretovány tím způsobem, že jestliže se vlastník může domáhat uvedení věci
do původního stavu, je třeba takovýto nárok posoudit z titulu náhrady škody, a
nikoliv z titulu negatorního nároku. Problematikou vztahu negatorní žaloby a její konkurence s žalobou na náhradu
škody se pak Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (uveřejněném pod č. C 6 539 v Souboru), rozsudku ze dne
11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (uveřejněném pod č.
C 14 013 v Souboru),
v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 870/2014 (dostupném na
www.nsoud.cz), či rovněž v dřívějším rozhodnutí v této věci (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění
opravného usnesení ze dne 10. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5232/2014-257). Z těchto
rozhodnutí, tak, jak byla formulována, se nyní přijatý závěr odlišující
jednorázové a trvající zásahy ještě jednoznačně nepodává, zčásti se však
jednalo o rozhodnutí vydaná v poměrech obč. zák. V současné době pak Nejvyšší
soud již v poměrech o. z. vychází z výše citované upřesňující rozhodovací praxe
(sp. zn. 22 Cdo 2886/2014 a sp. zn. 22 Cdo 5387/2016). Její závěry jsou ostatně
ve shodě i s odbornou literaturou, která analýzu vztahu negatorní žaloby a její
konkurence s žalobou na náhradu škody provedla v historickém a právně-
teoretickém kontextu a akceptuje diferenční kritérium jednorázového a trvalého
zásahu. Akceptuje pak i závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
735/2001 z pohledu, kdy jde o jednorázový zásah (k tomu srovnej : Spáčil, J. :
Obsah negatorní žaloby, její konkurence s žalobou na náhradu škody a promlčení,
Právní rozhledy, 2016, 23-24, str. 801 a násl.). Nejvyšší soud tak zobecňuje, že neplatí zásada, že všude tam, kde se lze
domáhat uvedení věci do původního stavu, je nezbytné uplatnit nikoliv nárok
negatorní, nýbrž nárok na náhradu škody, s tím že ona škoda by spočívala v
nákladech na uvedení do původního stavu. Nejvyšší soud tak považuje za
podstatné stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22
Cdo 735/2001, a na něj navazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, při správné kvalifikaci nároku rozlišovat,
zdali se jedná o zásah do vlastnického práva svou povahou jednorázový, či
trvající (opakující se či znovu hrozící). V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu
poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již
do práva vlastníka nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto
osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda,
upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z § 1042 o. z. není možné
vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení
nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového
zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody; tento
nárok se promlčuje v zákonem stanovených lhůtách. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a
rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost
individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického
práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní
právní vztahy vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem)
právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Negatorní nárok podle § 1042 o. z. se přitom nepromlčuje.
Na uvedených závěrech
ničeho nemění skutečnost, že rušitel bude často muset vynaložit majetkovou
hodnotu na uvedení věci do původního stavu či že uvedení věci do původního
stavu lze zpravidla ocenit peněžitým ekvivalentem. Ačkoliv se vlastník věci může domáhat ochrany před trvajícím zásahem po celou
dobu trvání tohoto zásahu, je třeba připustit, že v některých případech může
vést uplatnění negatorního nároku k nepřiměřeně tvrdé aplikaci zákona. Tak tomu
může být zejména v případě dlouhotrvajícího zásahu, proti němuž se vlastník
věci bez racionálního důvodu po delší dobu nebrání. V tomto případě lze
zvažovat, zdali nejsou naplněny předpoklady vydržení práva opravňujícího k
zásahu do věci, zdali nelze ze strany vlastníka dovodit konkludentní souhlas či
zdali se ze strany vlastníka věci nejedná o případ zjevného zneužití práva
podle § 8 o. z. V dané věci žalovaní upevnili 11 kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na
pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců. Stran správné právní
kvalifikace je třeba odlišovat a) důsledky zásahu jednorázového, například
jednorázové poškození trámu, střechy či jiné části stavby žalobců při
umísťování krokví na pozednici, kdy se lze domáhat odstranění takového
jednorázového zásahu podle ustanovení o náhradě škody, a b) důsledky zásahu
trvajícího, například opření střechy (krokví) stavby žalovaných o stavbu
žalobců bez existence soukromoprávního titulu, kdy je třeba aplikovat
ustanovení o negatorní žalobě. Žalobci se konkrétně domáhali uložení povinnosti žalovaným „zdržet se
neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11
kusů krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské
budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY,
eventuálně odstranění 11 ks krokví o průměru 12 × 12 až 14 cm na pozednici
nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY“, zdůraznili přitom, že v důsledku umístění krokví na jejich
pozednici hrozí do budoucna poškození jejich stavby. Neoprávněný zásah tudíž
stále trvá, ve věci nejde o odstranění jeho následků, ale o zdržení se
samotného neoprávněného zásahu. Takto specifikovaný nárok je třeba posoudit podle ustanovení o negatorní žalobě
podle § 1042 o. z., a nikoliv podle ustanovení o náhradě škody podle § 420 a
násl. obč. zák., neboť žalobci se nedomáhají náhrady dovolatelům již vzniklé
škody, ale ochrany před neoprávněným zásahem do jejich vlastnického práva
(neoprávněným umístěním cizí věci na jejich stavbu). Jedná se o zjevně trvající
(a nikoliv jednorázový) tvrzený zásah do vlastnického práva žalobců. Jestliže
soudy obou stupňů posoudily tento nárok podle ustanovení o náhradě škody, a
nikoliv podle ustanovení o negatorní žalobě, byť takto postupovaly v souladu se
závazným právním názorem dovolacího soudu obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Cdo 5232/2014-248, ve znění opravného usnesení ze
dne 10. 1. 2017, č. j.
22 Cdo 5232/2014-257, nemůže jejich rozhodnutí v
dovolacím přezkumu obstát, a to s ohledem na judikatorní vývoj po vydání
rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 5232/2014. V další fázi řízení se proto soud prvního stupně bude znovu zabývat uplatněným
žalobním nárokem, přičemž při posouzení nároku na odstranění krokví žalovaných
z pozednice stavby žalobců bude postupovat podle § 1042 o. z., upravujícího
negatorní nárok. Dovolateli předestřenou otázkou týkající se otázky promlčení nároku na náhradu
škody se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť pro řešení dané věci
je zodpovězení této otázky z pohledu výše uvedeného irelevantní. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, tedy není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které
neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně v
tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.