23 Cdo 1543/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci navrhovatele E. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, za účasti R. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, U Cihláře 3888, o návrhu na jmenování rozhodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 Nc 3001/2022, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 347/2023-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce účastníka.
1. Navrhovatel se v řízení domáhal, aby soud jmenoval rozhodce na základě rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o půjčce peněz ze dne 14. 7. 2011 uzavřené mezi právní předchůdkyní navrhovatele a účastníkem s tvrzením, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 4. 2015 nabyl pohledávku za účastníkem, jež byla právní předchůdkyni navrhovatele přisouzena rozhodčím nálezem ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 35 R 009/2014, vydaným Mgr. Pavlem Outěřickým, jenž byl zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31.
1. 2022, č. j. 7 C 81/2015-869. V roce 2016 byl uvedený rozhodce odsouzen za úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, přičemž vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen rovněž desetiletý trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce rozhodce a podílení se na rozhodování sporů podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Navrhovatel se proto domáhal jmenování rozhodce soudem podle § 9 odst. 2 ZRŘ.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 21 Nc 3001/2022-179, návrh na jmenování rozhodce zamítl (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání navrhovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl navrhovatel (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že s ohledem na to, že jediný stranami určený rozhodce není způsobilý vykonávat funkci rozhodce, nelze jmenovat rozhodce podle § 9 odst. 2 ZRŘ, neboť výkladem projevu vůle obsaženého v rozhodčí doložce soud zjistil, že strany měly zájem řešit své spory v rozhodčím řízení výlučně prostřednictvím výše uvedeného rozhodce, potažmo rozhodce jím jmenovaného (a žádného jiného). Navrhovatel uvedl, že dohoda o osobě rozhodce nepředstavovala podle vůle stran podstatnou náležitost rozhodčí smlouvy, přičemž dané ujednání umožňuje určení jiného rozhodce, a odvolacím soudem odkazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, tudíž nelze aplikovat v projednávané
věci. Dovolání je podle navrhovatele přípustné pro řešení „otázky vlivu procesní situace na možnost vyloučení jmenování náhradního rozhodce“, jež v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž navrhovatel rovněž uvedl několik dílčích (hypotetických) otázek k aplikaci § 9 odst. 2 ZRŘ v odlišných procesních situacích.
5. Dovolání je podle navrhovatele přípustné rovněž pro řešení „otázky rozšíření výkladu rozhodčí doložky nad rámec ujednání stran“, resp. otázky, zda „je možné svévolným výkladem soudu rozšířit ujednání stran“, jež měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Dovolatel rovněž namítl porušení práva na přístup k soudu, neboť navzdory tomu, že mezi stranami existuje platná rozhodčí smlouva, nemůže být pro nezpůsobilost stranami určeného rozhodce vedeno rozhodčí řízení, přičemž dovolateli hrozí, že mu bude s ohledem na § 106 o. s. ř. odepřena ochrana v civilním soudním řízení a ohrožena dobytnost jeho pohledávky, čímž by došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konečně navrhovatel namítl, že napadený rozsudek je překvapivý a nepřezkoumatelný. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání účastník zpochybnil dovolací argumentaci navrhovatele, označil jeho dovolání za nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a přiznal účastníkovi právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Námitka, jíž dovolatel napadá právní posouzení „otázky rozšíření výkladu rozhodčí doložky nad rámec ujednání stran“ odvolacím soudem (viz bod 5 odůvodnění shora) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť touto námitkou navrhovatel zpochybňuje odvolacím soudem učiněný závěr o obsahu právního úkonu (rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o půjčce peněz ze dne 14. 7. 2011). Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2251/2024, či ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 203/2024), což však není případ projednávané věci.
13. Námitkou, že se v poměrech projednávané věci neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, neboť rozhodčí doložka soudu nebrání v případě potřeby jmenovat rozhodcem jinou (než stranami dohodnutou) osobu (viz bod 4 odůvodnění shora), navrhovatel ve skutečnosti opět zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu dotčeného právního úkonu. Jak již bylo uvedeno výše, výsledek výkladu právního úkonu učiněného odvolacím soudem není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., který by bylo možno porovnávat s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. judikaturu citovanou v bodu 12 odůvodnění shora), a ani tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele týkající se jím předestřené „otázky vlivu procesní situace na možnost vyloučení jmenování náhradního rozhodce“ (viz bod 4 in fine odůvodnění shora). Nejvyšší soud podotýká, že dílčí „podotázky“ uvedené v dovolání k aplikaci § 9 ZRŘ v různých procesních situacích (viz bod 18 dovolání navrhovatele a bod 4 in fine odůvodnění shora) přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde o otázky hypotetické, a tedy otázky, na jejichž řešení napadený rozsudek nezávisí. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je přitom skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 805/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2655/2022).
15. Ve vztahu k samotné otázce jmenování rozhodce soudem podle § 9 odst. 2 ZRŘ judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila závěr, podle něhož vzdá-li se rozhodčí smlouvou jediný určený rozhodce v průběhu rozhodčího řízení funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 ZRŘ jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby. Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijme-li tato osoba funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsolentní a zaniká. Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 877/2016).
16. Odvolací soud v projednávané věci vycházel z toho, že účastníci projevili v rozhodčí doložce vůli řešit své spory v rozhodčím řízení výhradně prostřednictvím jimi dohodnutého rozhodce, jakož i ze skutkových zjištění, že stranami určený rozhodce před (opětovným) zahájením rozhodčího řízení ztratil způsobilost vykonávat dotčenou funkci či vystupovat v pozici appointing authority. Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že návrhu na jmenování rozhodce nelze vyhovět, neboť zde podle rozhodčí doložky není nikdo, kdo by spor mohl projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení, v důsledku čehož rozhodčí doložka pozbyla účinnosti, jsou tyto závěry v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Mínil-li navrhovatel svou námitkou zpochybnit zjištění odvolacího soudu, že stranami určená osoba pozbyla způsobilost vykonávat funkci rozhodce (appointing authority) před (opětovným) zahájením rozhodčího řízení (k čemuž dosud z povahy věci nedošlo), pak Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a překvapivý, jakož ani námitka, že navrhovateli byla odepřena soudní ochrana, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz rovněž bod 6 odůvodnění shora), neboť dovolatel těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
19. K dovolatelem namítané překvapivosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). V projednávané věci však odvolací soud přisvědčil skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž byl dovolatel seznámen a na něž ostatně reagoval (právně a skutkově argumentoval) již v odvolání (a následně též v dovolání), a rozsudek odvolacího soudu pro něj proto nemohl být překvapivým.
20. Nejvyšší soud se konečně neztotožňuje ani s námitkou, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měl navrhovatel možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinil.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li navrhovatel dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může se účastník domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu