23 Cdo 1939/2023

23 Cdo 1939/2023-352

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně GO INVEST SE, se sídlem v Brně, Leitnerova 975/34, IČO 29369223, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, o zaplacení 510 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 273 C 104/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 37 Co 67/2019-323, t a k t o:

Dovolání se odmítá.

V posuzované věci se žalobkyně předmětného plnění domáhá coby bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaného vzniknout ze smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jakožto prodávající a žalovaným v roli kupujícího, neboť část kupní ceny ve výši 510 000 Kč měla být dle smlouvy zaslána na neznámý účet (jenž byl posléze zjištěn jako účet novozélandské společnosti Savings Fund Limited), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně setrvávala v domnění, že má sloužit k zajištění návratnosti peněz pro případ jejího osobního bankrotu, daná částka však byla následujícího dne převedena zpět na účet žalovaného.

Městský soud v Brně jakožto soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 273 C 104/2014-192, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 510 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 273 C 104/2014-197, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek České republice – Městskému soudu v Brně (výrok III). Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 3. 2022, č. j. 28 Cdo 2553/2021-363, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 37 Co 67/2019-323, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně jistiny v částce 510 000 Kč a ve výroku III potvrdil (první výrok) a ve výroku I ohledně úroku z prodlení a ve výroku II ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu prvního výroku, napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách dílem neřešených v rozhodovací praxi dovolacího soudu a dílem posouzených odvolacím soudem odlišně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když a) neposoudil žalovanou pohledávku jako promlčenou, b) dospěl k odlišným skutkovým zjištěním od soudu prvního stupně, resp. zjištěním vlastním, aniž by zopakoval klíčové důkazy, zejména pokud jde o otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva, c) shledal žalobkyní uplatněný nárok po celou dobu řízení za totožný, d) neprovedl důkazy navržené žalovaným a nevypořádal se s řadou tvrzení žalovaného, aniž by to řádně odůvodnil, e) posoudil předmětnou kupní smlouvu jako neplatnou dle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, ačkoli žalobkyně ani netvrdila, že by pro to byly dány důvody, f) přiznal žalobkyni nárok na vydání plnění z absolutně neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák., ač nebyly obě strany obtíženy totožnou povinností, resp.

ani nebylo tvrzeno započtení případných vzájemných pohledávek. Jako dosud dovolacím soudem neřešenou otázku předkládá dovolatel otázku, „zda lze provést v civilním řízení důkaz získaný v trestním řízení, které bylo buď vedeno nezákonně pro překážku věci rozhodnuté, popřípadě nezákonně proto, že byl ve výsledku obžalovaný zproštěn“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil první výrok napadeného rozsudku. K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout, neboť je přesvědčena o správnosti napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatel předně (v bodě IV. dovolání) namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 3.

10. 2012, jejímž předmětem byl převod nemovitosti (bytové jednotky), z pohledu naplnění znaků lichevní smlouvy, čímž se měl odchýlit od předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, č. j. 28 Cdo 2553/2021-363, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. V této souvislosti odvolacímu soudu konkrétněji vytýká, že nadále nebyly zjištěny skutečnosti, který by nasvědčovaly závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy dle § 39 obč. zák., zejména „chybí zjištěné skutečnosti, které vytkl dovolací soud pod bodem 11.

prvního kasačního rozsudku v projednávané věci, tj. např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.“. Dovolatel, citujíc závěry z předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, namítá, že z napadeného rozhodnutí neplyne závěr o příčinné souvislosti mezi subjektivním znakem lichevní smlouvy (tísní na straně právní předchůdkyně žalobkyně) a zjištěným hrubým nepoměrem plnění.

Dle dovolatele ze skutkových zjištění a provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný věděl o tísni na straně právní předchůdkyně žalobkyně a že by této tísně zneužil. Pokud by vůbec byla kupní smlouva uzavřena v tísní a za nápadně nevýhodných podmínek, svědčilo by právní předchůdkyni žalobkyně maximálně právo na odstoupení od smlouvy dle § 49 obč. zák., které však nikdy nevyužila (odkazuje na výše uvedený rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). V prvé řádě je z obsahu dovolání (bod IV.) ve vztahu k otázce (ne)platnosti kupní smlouvy zřejmé, že dovolatel v zásadě brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, avšak která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, a na základě své skutkové verze pak přistupuje k právnímu posouzení věci (že jím uzavřená předmětná kupní smlouva nevykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy), které konfrontuje s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu, jenž shledává (z pohledu aplikace hmotněprávní úpravy) nesprávným.

Na podkladě této dovolací argumentace však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nelze, neboť dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoli z důvodu nesprávného (neúplného) skutkového stavu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5556/2017; dále srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.

s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. Je třeba uvést (jak ostatně bude dále vyloženo), že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která mu umožňovala učinit právně kvalifikační závěr o tom, že předmětná kupní smlouva vykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy, pročež je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná.

V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv přijal a odůvodnil následující závěry: a) Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. b) Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.

Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).

c) Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu § 218 trestního zákoníku. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému.

d) Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b/ trestního zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem).

Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30.

7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, v usnesení ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016, v rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, či v rozsudku ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, jakož i (byť jen ve formě obiter dicta) v důvodech rozsudku ze dne 6. 12. 2011, sp. zn.

30 Cdo

2729/2010, uveřejněného pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). Lichevní smlouvy, tedy takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.

4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, mj. uvedl, že „lichevní jednání může vyplývat i z celého komplexu smluv a průběhu transakce; posouzení věci by se tedy nemělo omezit na zkoumání jednotlivých smluvních ujednání samostatně […], že subjektivním znakem lichvy je též tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísní, není dle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.

[…] Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany“. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud shora vymezenými znaky tzv. lichevní smlouvy podrobně zabýval (a to i ve světle závěrů obsažených v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 2553/2021-363), když správně zohlednil všechny právně rozhodné skutečnosti (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v odvolacím řízení zpochybňovat nelze).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy nacházela ve stavu tísně a rozrušení, přičemž žalovaný této její slabosti, nevědomosti a tíživé situace využil. Podle smlouvy se přitom právní předchůdkyni žalobkyně mělo dostat, a následně i dostalo, hrubého nepoměru k plnění, jež sama poskytla. Odvolací soud přitom vyšel nejen z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně, jež pozbyla nemovitost v hodnotě 1 200 000 Kč, fakticky obdržela protiplnění v rozsahu 57 % její hodnoty, jež je v hrubém nepoměru vzájemných plnění, ale zabýval se (ne)poměrem vzájemně poskytnutých plnění i v kontextu uzavřené nájemní smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva, přičemž dovodil, že v případě těchto smluv se jí nedostalo žádného zvýhodnění, jež by kompenzovalo ztrátu za nevyplacenou kupní cenu.

Jestliže tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem, vyloženým v odůvodnění rozsudku (zejm. bod 13. a 14.

odůvodnění napadeného rozhodnutí), odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. (z důvodu, že naplňuje znaky lichevní smlouvy), pak za zjištěného skutkového stavu lze mít jeho závěr za souladný s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Námitkami, že z napadeného rozhodnutí neplyne závěr o příčinné souvislosti mezi subjektivním znakem lichevní smlouvy (tísní na straně právní předchůdkyně žalobkyně) a zjištěným hrubým nepoměrem plnění a že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalovaný věděl o tísni na straně právní předchůdkyně žalobkyně a že by této tísně zneužil, pak dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Jak již však bylo shora vyloženo, v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, takže dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro

právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 692/2018). Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy nacházela ve stavu tísně a rozrušení pramenícím z důvodné obavy, že v důsledku realizace zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech přijde o možnost bydlení pro sebe a svou nezletilou dceru. Neměla totiž dostatek prostředků k úhradě svého dluhu E.

B., nedokázala svoji situaci řešit a využila nabídky J. K., jež za zprostředkování možnosti uzavřít předmětnou kupní smlouvu dokonce obdržela odměnu ve výši 57 000 Kč. S řešením situace neměla právní předchůdkyně žalobkyně zkušenosti, žalovaný se naopak v oblasti převodu nemovitostí a zajištění finančních závazků orientoval, případných rizik si byl vědom, a využil tak slabosti, nevědomosti a tíživé situace právní předchůdkyně žalobkyně. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku totožnosti skutku.

Otázkou totožnosti skutku se Nejvyšší soud již mnohokrát zabýval, přičemž uvedl, že o totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.

Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020, a v nich citovanou judikaturu). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, se podává, že nikoli každá změna skutkových tvrzení v žalobě či jejím doplnění zakládá změnu skutku. Platí proto, že posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, musí v souladu s právem na soudní ochranu podle čl.

36 odst. 1 Listiny zohlednit individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu; aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku. Platí proto, slovy bodu cit.

31 nálezu, že žalobce nemusí vědět

(nebo se může mýlit v tom), jaká skutková podstata je relevantní (v případě „konfliktu“ právních norem), eventuálně jaké konkrétní skutečnosti jsou z hlediska příslušné skutkové podstaty relevantní (z důvodu „konfliktu“ mezi abstraktním a konkrétním), nehledě na to, že soudem provedená kvalifikace se může v průběhu řízení v závislosti na výsledcích dokazování měnit, vyloučit nelze ani pochybení v právní kvalifikaci v rozhodnutí soudu nižšího stupně, v důsledku čehož obecné soudy mohou ke „správné“ právní kvalifikaci dospět až v průběhu řízení.

V nálezu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, Ústavní soud dodal, že způsob formulace skutkových tvrzení žalobcem nezbavuje soud povinnosti posoudit jejich skutečnou povahu a obsah. Soud je povinen úkony účastníků posuzovat podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a předestřená skutková tvrzení (objektivně) právně kvalifikovat bez ohledu na (subjektivní) právní kvalifikaci žalobce. Trvá-li žalobce na určité právní kvalifikaci, není to pro soud závazné. V daném případě totožnost skutku, s ohledem na výše uvedené, zachována byla.

Odvolací soud, respektive soud prvního stupně nerozhodl o jiném skutku, než jaký byl předmětem řízení. Žalobkyně v žalobě požadovala úhradu peněžité částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, přičemž soudy nižších stupňů, vycházející ze skutkového tvrzení, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, jež podle názoru soudů je absolutně neplatná, dovodily, že se jedná (též) o vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Závěr odvolacího soudu, že popis skutku, na jehož základě žalobkyně svůj nárok uplatňuje, shledává konstantním, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí.

Dovolatelem odkazovaná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, není na posuzovaný případ přiléhává, neboť v tam řešených případech šlo o situaci, kdy se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky nejprve s tvrzením, že na její zaplacení jí vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, avšak při jednání před soudem uvedla, že se domáhá zaplacení leasingových splátek na základě platné leasingové smlouvy (srov. rozsudek ze dne 18.

9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019), a o situaci, kdy žalobkyně uplatňovala nároky nejprve z titulu smluvního ujednání, následně z titulu smluvní pokuty a i z titulu náhrady škody (srov. usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2193/2020). Předkládá-li dále dovolatel jako dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, „zda lze provést v civilním řízení důkaz získaný v trestním řízení, které bylo buď vedeno nezákonně pro překážku věci rozhodnuté, popřípadě nezákonně proto, že byl ve výsledku obžalovaný zproštěn“, pak již v předchozím kasačním rozhodnutí (č. j.

28 Cdo 2553/2021-363) Nejvyšší soud k tvrzení dovolatele, že soud provedl nezákonně důkazy z nepřípustného trestního řízení, s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu poznamenal, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci, a že názor dovolatele o paušální nepřípustnosti důkazů z trestního spisu tedy nelze aprobovat (viz bod 16. cit. rozhodnutí). Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku z bezdůvodného obohacení, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí (z hlediska jeho věcné správnosti) nezávisí.

Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. K tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Dovolatel v souvislosti s výše uvedenou otázkou konkrétně brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nabyla vědomost, že to byl právě žalovaný, jenž se na její úkor obohatil a v jaké výši – podle odvolacího soudu se právní předchůdkyně žalobkyně jako poškozená se svým nárokem proti žalovanému připojila k trestnímu řízení až dne 21. 8. 2013, uvedený den je proto počátkem běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která uplynula dne 21. 8. 2015. Naproti tomu podle dovolatele promlčecí lhůta musela začít běžet nejpozději ke dni vkladu vlastnického práva žalovaného k bytu, tj. 4.

10. 2012, tehdy právní předchůdkyně žalobkyně věděla, že byt prodala, za kolik jej prodala a jaká byla jeho obvyklá cena. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že připojí-li se žalobce (poškozený) řádně s nárokem k trestnímu řízení, tj. uplatní-li požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, a v řízení řádně pokračuje, dochází ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavění běhu promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 892/2005, a ze dne 18.

6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013). Cílem úpravy obsažené v § 112 obč. zák. je ochrana poškozeného (či ochuzeného) v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody (bezdůvodného obohacení) předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu (bezdůvodné obohacení) způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena a posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu.

Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud poškozený (ochuzený) po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený (ochuzený) v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení.

Nedošlo-li tedy v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody, a poškozený (ochuzený) v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, má ještě přesto možnost uplatnit nárok na náhradu škody (vydání bezdůvodného obohacení) v občanském soudním řízení, a to v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 694/2020, a v něm odkazovaná rozhodnutí téhož soudu).

K tomu, jaké následky přináší postup poškozeného (ochuzeného), který žalobou nezahájí civilní řízení ve lhůtě přiměřené po skončení trestního (adhezního) řízení, se Nejvyšší soud již vyjádřil a dospěl k závěru, že v takovém případě začne promlčecí doba opět plynout dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011). Následkem postupu poškozeného, který nelze považovat za řádné pokračování v řízení podle § 112 obč. zák., není promlčení jeho nároku s účinky, jako kdyby jej neuplatnil ani v adhezním řízení.

Následkem takového postupu poškozeného je „pouze“ to, že stavení promlčecí doby dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení pomine a promlčecí doba od tohoto dne nadále běží, což ovšem nemění nic na tom, že promlčecí doba po dobu trestního řízení (od uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení až do pravomocného skončení trestního řízení) neběžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 980/2017). V poměrech projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně se jako poškozená se svým nárokem proti žalovanému připojila k trestnímu řízení dne 21.

8. 2013. Tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák., která neběžela až do právní moci rozhodnutí v trestním řízení. Svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném uplatnila právní předchůdkyně žalobkyně u soudu dne 1. 12. 2014. I kdyby tedy bylo možné vycházet z dovolatelova názoru, že promlčecí lhůta musela začít běžet nejpozději ke dni vkladu vlastnického práva žalovaného k bytu, tj. 4. 10. 2012, pak (i za předpokladu, že právní předchůdkyně žalobkyně neuplatnila své právo v přiměřené době po skončení trestního řízení) v žádném případě – vzhledem ke shora uvedenému – nemohla uplynout dvouletá promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák.

Je tedy zřejmé, že na vyřešení otázky, od jakého okamžiku začala běžet subjektivní promlčecí doba nároku z bezdůvodného obohacení, napadené rozhodnutí nezávisí (její vyřešení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující), neboť řešení této otázky nemůže ovlivnit věcnou správnost závěru odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném u soudu před koncem běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně v trestním řízení nevymezila skutkově jiný nárok, než ten, který je předmětem tohoto řízení.

Namítá-li dále dovolatel, že předmětem řízení byl synallagmatický vztah, čemuž však neodpovídají výroky rozsudků soudu nižších stupňů, a že žalobkyně ani nepodala správně návrh na vydání vzájemných plnění, jak plyne z § 457 obč. zák., pak lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných v § 451 obč. zák. Jeho důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli.

V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srov. např. rozsudek ze dne 29.

1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, či rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu (např. rozsudek ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011), respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení

(viz kupř. rozsudky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). V případě vzájemně podmíněného nároku na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy závisí správná formulace žalobního návrhu (petitu) na tom, zda mají být vrácena plnění peněžitá či nepeněžitá, a jde-li o vrácení nepeněžitého plnění, zda je vydání plnění in natura ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. dobře možné. V případech, kdy mají být navzájem vrácena dvě nepeněžitá plnění (např. dvě směněné věci), nebo kdy má být vráceno nepeněžité plnění oproti vrácení peněžitého protiplnění (např.

převzatá věc oproti zaplacené kupní ceně), přičemž vrácení nepeněžitých plnění je dobře možné a žalobce dosud svoji povinnost vrátit plnění nesplnil, může žaloba uspět jen tehdy, pokud je žádáno vrácení plnění získaného žalovaným proti vrácení protiplnění obdrženého žalobcem. Naproti tomu za situace, kdy z obou stran má být vráceno plnění peněžité, popř. peněžitá náhrada za plnění, které in natura nelze dobře vydat, bude žalobní návrh znít na zaplacení peněžité částky. Vzájemnost nároků na vrácení plnění se projeví v žalobních tvrzeních, v nichž musí žalobce uvést jak výši nebo hodnotu plnění, které poskytl žalovanému, tak výši nebo hodnotu protiplnění, které od žalovaného sám obdržel.

Soud totiž žalobci může přiznat pouze částku, ve které hodnota plnění poskytnutého žalobcem přesahuje hodnotu protiplnění poskytnutého žalovaným, a to i v případě, kdy žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011). V projednávané věci bylo v průběhu řízení zjištěno, že žalovaný předmět smlouvy o převodu nemovitosti (bytovou jednotku) dne 14. 4. 2014, tedy ještě před podáním žaloby, převedl na třetí osobu a nelze jej vrátit.

Ze shora uvedeného lze tedy dovodit, že žalobkyně správně formulovala žalobní petit na zaplacení peněžité částky a tomu odpovídá i správná formulace výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit peněžitou částku vyjádřenou v žalobním petitu žalobkyně. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho důkazními návrhy, nenapadá tím žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil tvrzenou vadou.

Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní. Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, popř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom podává, že odvolací soud k námitce co do závěru znaleckého posudku ohledně obecné ceny bytu vyjádřil, a to tak, že žalovaný neuvedl žádné konkrétní podstatné skutečnosti, jež by byly způsobilé závěry znaleckého posudku zpochybnit, a ani ke svému obecnému tvrzení nepředložil žádný důkaz.

Je tedy zjevné, proč neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem ohledně stanovení obecné ceny bytu. K námitce, že odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem k „ocenění práv zřízených k bytu“, je tak třeba uvést, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s judikaturou, podle níž soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, a v něm citovaná rozhodnutí). Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky, a to, že odvolací soud měl dospět k vlastním skutkovým zjištěním (od zjištění soudu prvního stupně), aniž by zopakoval důkaz trestním spisem, zejména pokud jde o otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva, dále že odvolací soud nevyzval ve smyslu § 118a o. s. ř. strany řízení k doplnění tvrzení ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, že odvolací soud neprovedl důkazy navržené žalovaným a nevypořádal se s řadou tvrzení žalovaného.

Těmito námitkami dovolatel odvolacímu soudu vytýká vady řízení. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3641/17), a to ani tehdy, pokud by se odvolací soud vytýkaných pochybení skutečně dopustil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne

26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu