23 Cdo 2062/2021

23 Cdo 2062/2021-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně S. d., se sídlem v XY, IČO XY, proti žalované I. B., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Řehůřkem, advokátem se sídlem v Brně, Bělohorská 3083/59, PSČ 636 00, o zaplacení částky 574 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2020, č. j. 27 Co 44/2020-207, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o dílo, žalovaná jako objednatel u žalobkyně jako zhotovitele objednala stavební práce na stavebním objektu SO 111/1 stoky splaškové kanalizace, k. ú. XY, přičemž dílo mělo být provedeno v rámci stavební akce: Kanalizace a ČOV XY, XY a XY. Z článku 2 bodu 2.2 smlouvy soud zjistil, že žalobkyně se zavázala v rámci sjednaného předmětu plnění provést na svůj náklad a nebezpečí veškeré práce, které jsou v projektové dokumentaci obsaženy, bez ohledu na to, zda jsou obsaženy v textové anebo výkresové části, jakož i práce, které v dokumentaci sice obsaženy nejsou, ale které jsou nezbytné pro provedení díla, k jeho řádnému fungování.

Zhotovitel zde dále prohlašuje, že se řádně seznámil s projektovou dokumentací, kterou pečlivě překontroloval, a prohlašuje, že je schopen provést funkčně bezvadné dílo. Dílo mělo být zahájeno 28. 8. 2015 a provedeno do 10. 10. 2015 za dohodnutou cenu 640 808 Kč bez DPH. V bodě 4.3 smlouvy je výslovně uvedeno, že dohodnutá cena může být zvýšena pouze v případě, kdy dojde k rozšíření předmětu díla specifikovaného v projektu (dodatečná objednávka – vícepráce schválené objednatelem), zvýšení ceny pak musí být dohodnuto dodatkem ke smlouvě o dílo.

V bodě 4.4 smlouvy pak je uvedeno, že veškeré objednatelem učiněné dodatečné objednávky, dodatečná omezení či jiné změny budou provedeny či vyloučeny na základě pokynu objednatele. Úpravu sjednané ceny lze provést jen dodatkem ke smlouvě o dílo. V bodě 6.8 smlouvy účastníci pověřili ve věcech souvisejících s realizací díla k jednání svoje zástupce. Za objednatele jednal ve věcech technických a k potvrzení „Protokolu o předání a převzetí díla“ T. P., ve věcech technických a k odsouhlasení soupisu provedených prací F.

N. a P. H. Za zhotovitele jednal ve věcech technických včetně podpisu „Protokolu o předání a převzetí díla“ J. M. V bodě 9.2 smlouvy zhotovitel prohlašuje, že se důkladně a podrobně seznámil s rozsahem a povahou díla a jsou mu známy technické kvalitativní a specifické podmínky stavby, za nichž se bude dílo realizovat. Podle bodu 9.9 nedílnou součástí smlouvy, jako příloha číslo 4, jsou obchodní podmínky provádění díla. Podle bodu 10.3 obchodních podmínek lze tuto smlouvu uzavřít a měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním osob oprávněných ke smluvnímu jednání.

Zápisy, protokoly a podobně podepsané jinými osobami se za změnu smlouvy nepovažují. Součástí smlouvy je položkový soupis prací a dodávek a dále obchodní podmínky k provádění díla číslo 1/2014, kde ohledně rozsahu prací a dodávek – dodatečné objednávky – je uvedeno v bodě II odstavci 3 písm. d), že objednatel není povinen uhradit cenu víceprací, kterou neodsouhlasil a na níž nebyl uzavřen písemný dodatek ke smlouvě o dílo. V bodě V ohledně stavebního deníku je v odstavci 5 uvedeno, že zápisy ve stavebním deníku se nepovažují za změnu smlouvy, ale slouží jako podklad pro vypracování dodatku k této smlouvě.

Podle bodu 6 zhotovitel i objednatel jsou povinni sledovat obsah stavebního deníku a k zápisům připojovat svá stanoviska. Nepřipojí-li některá ze smluvních stran své stanovisko k zápisům druhé strany do tří pracovních dnů, má se za to, že s obsahem zápisů souhlasí. Toto ujednání se nevztahuje na odsouhlasení nových prací, víceprací či změn předmětu díla, u nichž bude nutná dohoda stran o ceně. Z dodatku číslo 1 uzavřeného mezi účastnicemi dne 5. 10. 2015 soud prvního stupně zjistil, že předmět plnění se jím rozšiřuje o provedení víceprací, které jsou uvedeny v cenové nabídce, která je jeho přílohou.

Lhůta k plnění se stanovuje na 31. 12. 2015 a mění se cena plnění na částku 990 388 Kč bez DPH. Ze stavebního deníku bylo zjištěno, že žalobkyně prováděla vícepráce. K této otázce byl vyslechnut zástupce žalobce J. M., přičemž uvedl, že vícepráce spočívaly v tom, že se musela více čerpat voda, dělaly se výkopy do větší hloubky a řešila se vpusť. K této otázce byl rovněž vyslechnut svědek F. N., stavbyvedoucí, zaměstnanec žalované, který uvedl, že čerpání vody řešil projekt, s vodou měly problémy i jiné firmy na stavbě, hloubku výkopu rovněž řešil projekt.

T. P. pracující u žalované jako vedoucí střediska pak vypověděl, že žádné vícepráce nebyly, potvrdil velký výskyt vody, počítalo se s ní už v zadání, při předávání žalobkyně nepředložila seznam víceprací. Soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navržený důkaz zvukovou nahrávkou, kterou pořídil k prokázání skutečnosti, že jednal se zástupcem žalované o uhrazení víceprací, kdy mu bylo přislíbeno uzavření dodatku ke smlouvě. K

tomuto důkazu uvedl, že je pro právní posouzení uplatněného nároku bez významu. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Účastnice si sjednaly cenu plnění pevnou částkou 2 800 Kč bez DPH na metr délky jako nejvýše přípustnou. Žalobkyně tvrdila, že provedla vícepráce, které osvědčovala zápisem ve stavebním deníku. Tyto práce však nebyly ošetřeny formou písemného dodatku ke smlouvě. Z provedeného dokazování pak ani nevyplynulo, že zde byly zcela mimořádné nepředvídatelné okolnosti ve smyslu § 2620 odst. 2 o.

z., neboť výskyt vody ve výkopech byl řešen již ve smlouvě a s ním souvisí i nutnost eventuálního hlubšího výkopu. Soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v poměrech předchozí úpravy soukromého práva, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, z něhož se podává, že plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy není bezdůvodným obohacením objednatele na úkor zhotovitele, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), jelikož v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací.

Pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), bylo by možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Současně soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010, s tím, že pokud smluvní strany přímo ve smlouvě sjednaly, kdo je oprávněn jednat ve věcech smluvních, a zhotoviteli to bylo jasně známo, nemůže se dovolávat § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“).

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, pak Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, dle které ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo. Pokud nebyly splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací (v posuzované věci nebyla dodržena písemná forma dodatku), jež nelze považovat za samostatné dílo, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně provedla práce ve větším rozsahu, než vyplývá ze smlouvy a z dodatku č. 1, přičemž k uzavření dodatku č. 2 nedošlo. Pokud tak nedošlo k uzavření dalšího písemného dodatku, pak nemůže být žalobkyně s uplatněným nárokem úspěšná, přičemž s ohledem na závěry označené rozhodovací praxe není možno nárok žalobkyně posoudit ani jako bezdůvodné obohacení a je proto namístě žalobu zamítnout. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j.

27

Co 44/2020-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo ze dne 27. 8. 2015, obchodními podmínkami díla I/2014, stavebním deníkem a třemi zvukovými záznamy pořízenými žalobkyní. Ze smlouvy o dílo mimo jiné zjistil, že ve druhé větě článku 9.1 smlouvy zhotovitel prohlásil, že přejímá nebezpečí změny okolností ve smyslu § 2620 odst. 2 a § 1765 odst. 2 o. z. V článku 9.2 smlouvy žalobkyně prohlásila, že se důkladně a podrobně seznámila s rozsahem a povahou díla a že jsou jí známy technické, kvalitativní a specifické podmínky stavby, za nichž se bude dílo realizovat.

Dle článku 10.3 smlouvy bylo možné tuto smlouvu uzavřít a měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním osob oprávněných ke smluvnímu jednání. Zápisy, protokoly, apod. podepsané jinými osobami se za změnu smlouvy nepovažují. Smlouva byla za žalobkyni podepsána jednatelem J. M. a za žalovanou ředitelem závodu. A. Š. Z obchodních podmínek provádění díla I/2014, které byly součástí smlouvy o dílo, vyplývá, že dle jejich článku II bodu 3 písm. d) nebyl objednatel povinen uhradit cenu víceprací, kterou neodsouhlasil a na níž nebyl uzavřen písemný dodatek ke smlouvě o dílo.

Dle článku V bodu 5 obchodních podmínek se zápisy ve stavebním deníku nepovažují za změnu smlouvy, ale slouží jako podklad pro vypracování dodatků k této smlouvě. Stejně jako smlouva o dílo i obchodní podmínky byly podepsány za žalobkyni jednatelem J. M. a za žalovanou ředitelem závodu A. Š. Ze stavebního deníku odvolací soud zjistil, že od 28. 8. do 22. 10. 2015 bylo odpracováno 10 dní víceprací, jejichž předmětem byly pomocné práce. Z listu 6 denního záznamu stavby ze dne 24. 9. 2015 bylo zjištěno, že byl schválen doplatek za úkol 1 200 Kč za běžný metr délky nad rámec smlouvy.

Doplatek byl

domluven s P. a N., podpisy pod oba záznamy připojil jednatel žalobkyně J. M. a H. K důkazu byly zopakovány i tři zvukové záznamy z jednání jednatele žalobkyně J. M. s P. a N., když se snažil dosáhnout podpisu dodatku ke smlouvě. Žalovaná k datu jejich vzniku uvedla, že záznamy byly pořízeny přibližně pět měsíců po předání díla. Záznam první zachycuje příchod jednatele žalobkyně na vrátnici žalované, oznámil, že jde za panem P. Bylo mu sděleno, že pan P. dojde. Po příchodu P. žalované sdělil, že si pro něco skočí do auta a odjel.

Záznam druhý zaznamenává konverzaci jednatele žalobkyně s P., při které jednatel žalobkyně na P. naléhal, aby se realizovala schůzka s ředitelem žalované za účelem vyřešení úhrady za vícepráce. Sdělil, že situace ohledně nezaplacených víceprací se řeší již půl roku. Ze strany P. zůstala žádost bez odezvy, vícepráce považoval za zaplacené. Ze třetího zvukového záznamu vyplývá, že N. jednateli žalobkyně sděluje, že ředitel žalované po konzultaci s P. nemá zájem se sejít stran jednání o dodatku ke smlouvě.

Jednatel žalobkyně naléhá s žádostí o schůzku a domluvu bez přítomnosti P., je mu slíbeno, že N. se ještě pokusí s ředitelem žalované o schůzce promluvit.

Na základě zopakovaného dokazování má odvolací soud za to, že smlouva o dílo ze dne 27. 8. 2015 nevylučuje uzavření dodatku o výkonu víceprací v případě, ukáže- li se jejich potřeba v průběhu realizace díla. Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i existence dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, který byl mezi účastnicemi uzavřen na základě objednávky žalované ze dne 22. 10. 2015. Zápisy ve stavebním deníku pak mimo jiné dokládají, že výskyt podzemní vody na stavbě byl ve větším rozsahu, než předpokládala smlouva o dílo.

Proto byl vznesen požadavek na hlubší výkop, než stanovila smlouva, a bylo rozhodnuto o navýšení ceny za dílo o 1 200 Kč za metr délky. Odvolací soud zdůraznil potřebu vycházet z obsahu uzavřené smlouvy o dílo a řídit se jím. V řešené věci vyšlo na základě provedeného dokazování najevo, že žalovaná při kontraktaci kladla zásadní důraz právě na otázku úhrady víceprací, vyvstala-li v průběhu provádění díla potřeba jejich provedení, a na určení okruhu osob oprávněných jednat za účastnice, včetně přesného vymezení rozsahu jejich oprávnění.

Jak v samotné smlouvě, tak v obchodních podmínkách byly zakotveny přísné a jednoznačné podmínky, za kterých je možné dohodnutou cenu díla změnit, za kterých mohou být uhrazeny vícepráce a kdo je konkrétně oprávněn v takových otázkách za účastnice jednat. Měla-li žalobkyně zájem na zaplacení ceny víceprací, jejichž potřeba (a provedení) byla zaznamenána ve stavebním deníku (list 6 denního záznamu stavby), pak bylo nutné, aby beze zbytku vyšla právě z citovaných ustanovení smlouvy o dílo, protože se k takovému postupu smluvně zavázala.

Při vědomosti, že záznamy ve stavebním deníku nejsou dodatkem ke smlouvě o dílo (ale pouze podkladem pro jeho zpracování), že žalovaná není povinna zaplatit vícepráce, které neodsouhlasila a na které nebyl uzavřen dodatek, že pánové P., N. a H. jsou osobami oprávněnými jednat za žalovanou pouze ve věcech technických a že je nezbytné ve věcech smluvních jednat toliko s osobami k právnímu jednání oprávněnými, bylo její povinností se uvedenými smluvními ujednáními řídit a v časově přiléhavém úseku vyvolat jednání o dodatku ke smlouvě s ředitelem žalované Š.

Nic z uvedeného žalobkyně neučinila, nárok na úhradu víceprací nevznesla ani při předání díla. Žalobkyně je stejně jako žalovaná podnikatelem, bylo zcela její záležitostí zvážit pečlivě smluvní podmínky a vyhodnotit, zda do smluvního vztahu s žalovanou vstoupit či nikoli. Rozhodla-li se smlouvu uzavřít, pak bylo její povinností důkladně znát její obsah a důsledně se jím řídit. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně o možném posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Vícepráce byly realizovány na základě smlouvy o dílo, na základě provedeného zápisu ve stavebním deníku, nicméně pro neuzavření dodatku ke smlouvě žalobkyni na jejich úhradu nevznikl nárok. Podmínkám, za kterých byla žalovaná povinna za provedené vícepráce žalobkyni platit, byla ve smlouvě o dílo věnována značná pozornost (bod 21).

Odvolací soud zdůrazňuje, že dodržování smluvních ujednání účastnicemi nelze označit za přepjatý formalismus. Žalovaná dala obsahem smlouvy zřetelně najevo svou vůli a nastavila podmínky, za kterých měla zájem do smluvního vztahu s žalobkyní vstoupit. Došlo-li ze strany žalobkyně k akceptaci smluvních podmínek, je nasnadě, že na straně žalované vzniklo legitimní očekávání, že se jimi bude smluvní vztah řídit. Odvolací soud ve vztahu k institutu převzetí nebezpečí ve smyslu § 1765 odst. 2 o. z., resp. § 2620 odst. 2 o.

z., odkázal na zjištění soudu prvního stupně, že výskyt vody na stavbě se předpokládal, protože byl řešen již v projektové dokumentaci. Shodně se soudem prvního stupně tak konstatoval, že proto nemohl představovat zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolnost, která by podstatně ztížila dokončení díla. V článku 9.1 účastnice smluvně vyloučily aplikaci § 1756 odst. 2 i § 2620 odst. 2 o. z. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o neurčitosti doložky převzetí nebezpečí, neboť je třeba dané ujednání vykládat v souvislosti s dalšími ujednáními smlouvy o dílo.

Žalobkyně ve smlouvě prohlásila, že podmínky stavby jsou jí známy, že se důkladně a podrobně seznámila s rozsahem a povahou díla a že jí jsou známy technické, kvalitativní a specifické podmínky stavby, za nichž se dílo mělo realizovat. Ve světle popsaných smluvních závazků žalobkyně pak doložka převzetí nebezpečí změny okolností nabývá konkrétního významu, proto ji odvolací soud za neurčitou nepovažoval. Pokud žalobkyně ve smlouvě závazně deklaruje, že podmínky stavby jsou jí důkladně a podrobně známy, dílo se zavázala provádět na vlastní náklady a nebezpečí, neměla by ji existence spodní vody (byť ve vyšší míře, než smlouva předpokládala) při stavbě splaškové kanalizace ve výkopu překvapit.

Odvolací soud se konečně zabýval rovněž námitkou žalobkyně o rozpornosti postupu žalované s dobrými mravy, opřenou o tvrzení, že žalovaná uzavření dodatku ke smlouvě slíbila, že ji ujišťovala, že úhrada ceny víceprací bude vyřešena právě dodatkem ke smlouvě, jakmile to bude možné a na provedení víceprací naléhala. V této souvislosti hodnotil význam zvukových záznamů předložených žalobkyní, přičemž poukázal na to, že chtěla-li žalobkyně v řízení prokázat nepoctivé jednání žalované (ze kterého na úkor žalobkyně těžila), pak bylo namístě, aby předložila zvukový záznam zachycující její jednání s osobou oprávněnou za žalovanou smluvně jednat v relevantním čase (tedy v době, kdy potřeba provést vícepráce vyvstala).

Musel by zaznít jednoznačný slib ze strany takové osoby dodatek ke smlouvě uzavřít. Toto však obsahem zvukových záznamů není, nadto tento zvukový záznam pochází z doby cca pět až šest měsíců po předání díla; proto odvolací soud hodnotí odvolací námitku žalobkyně o nepoctivém jednání žalované jako nedůvodnou. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je z výše uvedených důvodů věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v první řadě předestírá otázku hmotného práva, zda je za současné úpravy soukromého práva použitelný závěr odvolacího soudu, že na zaplacení víceprací má zhotovitel nárok pouze za předpokladu, že uzavře dodatek ke smlouvě, kterým bude změněn předmět plnění podle uzavřené smlouvy, a jeho nárok na zaplacení víceprací nelze posoudit ani jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení objednatele.

Odvolací soud se při řešení této otázky ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, ten přitom v odůvodnění odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou víceprací, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, z něhož vyplývá, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení zvýšené ceny podle § 549 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť podmínkou pro vznik tohoto nároku je dohoda o změně předmětu plnění podle uzavřené smlouvy, k níž však nedošlo. Dovolatelka je toho názoru, že takový závěr je s přihlédnutím k stávající právní úpravě nesprávný, když obchodní zákoník neobsahoval právní úpravu odpovídající například současnému ustanovení § 2620 odst. 2 o.

z. I za minulé právní úpravy přitom byly závěry, na které se soudy v projednávané věci odvolávají, zpochybňovány jak právní teorií, tak praxí jako výraz přepjatého formalismu. Soudy tak v projednávané věci setrvaly na doslovném jazykovém výkladu podanému v rozhodnutích Nejvyššího soudu, přičemž nepřihlédly ani k účelu a smyslu současné právní úpravy. Dovolatelka nadto uvádí, že z provedeného dokazování mělo vyplynout, že smluvní strany se platně dohodly na rozšíření původního předmětu plnění, a to jak z hlediska obsahu, tak formy, neboť písemná forma byla zápisy ve stavebním deníku dodržena a obě smluvní strany se jasně dohodly i na způsobu úhrady víceprací – došlo tedy k uzavření právního jednání, které dle jeho obsahu je nutné posoudit jako dodatek k původní smlouvě (změnu rozsahu předmětu plnění), byť nebyl explicitně jako dodatek formálně označen.

Formální označení však není podle odborné teorie i konstantní judikatury rozhodující. Jakožto druhou otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak dovolatelka předestírá otázku, zda je možné považovat za dostatečně určité a tudíž platně učiněné převzetí nebezpečí změny okolností, pokud není při formulaci tohoto „převzetí“ přesně specifikováno, o jaké změny a jaké okolnosti se jedná a je použita pouze obecná formulace/prohlášení, že smluvní strana přejímá nebezpečí změny okolností ve smyslu § 2620 odst. 2 a § 1765 odst. 2 o.

z.

Odvolací soud uzavřel, že předmětné ujednání je dostatečně určité, neboť je nutné jej vykládat v souvislosti s ostatními ujednáními ve smlouvě. Takový právní názor žalobkyně nepovažuje za správný, neboť ve smlouvě nejsou takové okolnosti specifikovány a pouhá obecná citace ustanovení občanského zákoníku nemůže být dostatečně určitá, když není možné zodpovědět otázku, kterých konkrétních okolností se takové převzetí nebezpečí změny okolností týká. Dovolatelka dále předkládá otázku procesního práva, která podle jejího názoru rovněž nebyla dovolacím soudem dosud řešena, konkrétně otázku, zda je nutné, aby při provádění důkazu špatně slyšitelným zvukovým záznamem soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání záznamu vnímá, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance.

Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, a namítá, že požadavky vyplývající z tohoto nálezu je nutno vztáhnout k projednávané věci. Odvolacím soudem totiž byl proveden důkaz přehráním špatně slyšitelného zvukového záznamu, z něhož pak v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dovozuje, že tento důkaz nepotvrzuje, že by bylo jednateli žalobce přislíbeno uzavření dodatku k uzavřené smlouvě o dílo. Během soudního jednání, na němž došlo k provedení tohoto důkazu, však odvolací soud nic takového nekonstatoval a nic takového nebylo ze zvukového záznamu slyšet (a žalobce zastává názor, že jeho tvrzení o příslibu uzavření dodatku naopak zvukový záznam prokazuje).

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jakož i rozsudek soudu

prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínek § 241 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.

s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

(jako v této

věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.

ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15). Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o.

s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná právní otázka, zda na zaplacení víceprací má zhotovitel nárok pouze za předpokladu, že uzavře dodatek ke smlouvě, kterým bude změněn předmět plnění podle uzavřené smlouvy, a tudíž nárok na zaplacení víceprací nelze posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení objednatele, neboť na takto obecně formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí.

Dle ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil konkrétní individuální okolnosti projednávané věci, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastnice ve smlouvě o dílo sjednaly pro své vlastní závazkové poměry závazný režim pro případ provádění prací nad rámec původně sjednaného díla na straně jedné a pro případ zaplacení odlišné ceny díla na straně druhé.

Účastnice tak podle skutkových zjištění soudů sjednaly, že veškeré objednatelem učiněné dodatečné objednávky, dodatečná omezení či jiné změny díla budou zhotovitelem provedeny či vyloučeny na základě pokynu objednatele. Zároveň však sjednaly, že úpravu sjednané ceny díla bude možné provést jen písemným dodatkem ke smlouvě. Na základě těchto smluvních ujednání účastnic dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné práce provedené žalobkyní byly součástí plnění celkově sjednaného rozsahu díla, jelikož podmínky změny rozsahu původně sjednaného díla smlouva o dílo upravovala a s prováděním dalších prací při splnění sjednaných podmínek počítala, přičemž účastnice podle těchto podmínek postupovaly.

Proto provedení těchto prací žalobkyní vzhledem k obsahu ujednání účastnic představovalo dle odvolacího soudu plnění smluvního závazku žalobkyně a nikoli plnění bez právního důvodu, resp. bezdůvodné obohacení žalované. Vzhledem k obsahu smluvního ujednání účastnic nicméně nevznikl smluvní závazek žalované poskytnout žalobkyni v souvislosti s provedením jí tvrzených prací jinou cenu díla, než jaká byla původně sjednána, jelikož samotnými účastnicemi sjednaný a smlouvou předvídaný předpoklad pro případnou změnu ceny díla ve vztahu k provedení předmětných prací v podobě uzavření písemného dodatku ke smlouvě nebyl naplněn.

Vychází-li tedy dovolatelka ve své otázce z předpokladu, že předmětné práce byly žalobkyní provedeny bez právního důvodu, resp. že tyto práce nepředstavovaly plnění účastnicemi celkově sjednaného rozsahu díla a žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, popřípadě dále ve svém dovolání uvádí, že mezi účastnicemi došlo k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo o navýšení ceny díla v souvislosti s provedením těchto prací, zpochybňuje tím ve skutečnosti skutková zjištění odvolacího soudu o konkrétním obsahu individuálně sjednaných práv a povinností účastnic.

V této souvislosti dovolací soud připomíná, že samotný výsledek, k němuž dospěl odvolací soud při zjišťování obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil).

Vzhledem k tomu, že skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), může dovolací soud při řešení předložených právních otázek vycházet výhradně ze skutkových zjištění odvolacího soudu, a nikoli z těch závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dovodil, že předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.

s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím spíše pak takové dovolání nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). Přípustnost dovolání nemůže založit ani další z dovolatelkou formulovaných otázek, tedy otázka „zda je možné považovat za dostatečně určité a tudíž platně učiněné převzetí nebezpečí změny okolností, pokud není při formulaci tohoto převzetí přesně specifikováno, o jaké změny a jaké okolnosti se jedná a je použita pouze obecná formulace/prohlášení, že smluvní strana přejímá nebezpečí změny okolností ve smyslu § 2620 odst. 2 a § 1765 odst. 2 občanského zákoníku“.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl při svých úvahách o aplikovatelnosti § 2620 odst. 2 o. z. na projednávanou věc ke dvěma závěrům – jednak k závěru o tom, že výskyt vody na stavbě nemohl představovat zcela mimořádnou nepředvídatelnou okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje, neboť v řízení bylo prokázáno, že výskyt vody na stavbě se předpokládal, dále pak k závěru, že aplikace pravidla zakotveného v § 2620 odst. 2 (věta první) o.

z. byla ve vztahu k výskytu spodní vody ve výkopu smlouvou platně vyloučena. Řešení otázky předestřené dovolatelkou by samo o sobě nemohlo přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve sporu, a to ani v případě jejího hypotetického zodpovězení v souladu s jejími požadavky. Stále by totiž obstál dovoláním nedotčený závěr o tom, že předpoklady pro aplikaci pravidla obsaženého v § 2620 odst. 2 větě první o. z. nejsou naplněny již proto, že dovolatelkou namítané okolnosti nebyly hodnoceny jako mimořádné a nepředvídatelné ve smyslu tohoto ustanovení.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani argumentace dovolatelky, v níž namítá, že se smluvní strany platně dohodly na rozšíření původního předmětu plnění, což mělo podle dovolatelky vyplynout z provedeného dokazování, přičemž dále poukazuje na to, že podle současného pojetí výkladu právního jednání je rozhodující skutečný obsah vůle jednajících stran. V této části dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a s jeho právním posouzením. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Jak uvedeno již shora, uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.

s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.