23 Cdo 2197/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci
žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v
Brně, Hilleho 1843/6, proti žalovaným 1) J. Č., 2) A. Č., oba zastoupeni JUDr.
Milanem Hasonem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská 253/11, o
zaplacení částky 194.487 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 7 C 264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 21 Co 546/2016-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 7 C
264/2015-110, žalobu, aby soud uznal žalované povinnými zaplatit žalobci
společně a nerozdílně 194.487 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod I. výroku),
uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 116.320 Kč
(bod II. výroku) a České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náklady
řízení zálohované státem ve výši 2.367 Kč (bod III. výroku). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do výroku I. i výroku II., podal
žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalobce se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Dovolání není přípustné. Odvolací soud, který se přihlásil k právním závěrům soudu prvního stupně,
uvedl, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení doplatku ceny díla. Vznik tohoto
nároku byl totiž ujednáním obsaženým v čl. 3.5.4. smlouvy o dílo vázán na
předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to výslovně na základě
předávacího protokolu. Aby vznikl zhotoviteli nárok na 10 % doplatek ceny
díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou byl sepis (dalšího)
předávacího protokolu, jímž by bylo deklarováno, že dílo je prosto všech vad a
nedodělků. Takový předávací protokol ovšem sepsán nebyl ani v dodatečně
účastníky sjednané lhůtě do 30. 7. 2011, ani později. V řízení přitom bylo
výpovědí pracovníků zhotovitele prokázáno, že podmínka sepisu protokolu o
odstranění vad a nedodělků (kromě toho, že vyplývá ze smlouvy) byla běžnou
praxí.
Dovolatel se snaží uvedený právní závěr zvrátit poukazem na nesprávné právní
posouzení věci spočívající v interpretaci smluvního ujednání obsaženého v čl.
3.5.4. smlouvy o dílo. Předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je možno
interpretovat předmětné smluvní ujednání tak, že „splatnost nastane i 7 dnů po
kumulativním splnění poslední z dvou podmínek – a) předání zhotovovaného díla
na základě předávacího protokolu, b) absence vad a nedodělků na díle“.
Dovolatel touto námitkou, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost postupu
odvolacího soudu při výkladu projevu vůle, však přípustnost dovolání nezakládá.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k tomu, aby vznikl zhotoviteli nárok
na 10 % doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou
byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je
prosto všech vad a nedodělků, pak odvolací soud nevybočil z limitů výkladů
projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu § 266 obch. zák.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo
3404/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo
4119/2007).
Nadto předkládanou otázkou, zda je možno interpretovat předmětné smluvní
ujednání tak, že „splatnost nastane i 7 dnů po kumulativním splnění poslední z
dvou podmínek – a) předání zhotovovaného díla na základě předávacího protokolu,
b) absence vad a nedodělků na díle“, nepředesílá žalobce žádnou právní otázku,
jež by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatel totiž konstruuje vlastní
skutkové závěry o absenci vad a nedodělků na díle, přičemž přehlíží, že
obecnými soudy bylo prokázáno, že dílo vykazovalo vady a nedodělky. Nejvyšší
soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s.
ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového
stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, od kterého se měl odvolací soud svým
rozhodnutím odchýlit, není v dané věci případný. V tomto rozhodnutí Nejvyšší
soud řešil otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla, kdy došel k závěru, že
nebylo-li sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou
předání díla, ale předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla,
odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně nemá nárok na doplacení ceny
díla, nebyl-li sepsán předávací protokol mezi účastníky. Pro danou věc však
bylo určující, jak správně dovodil odvolací soud, že vznik nároku na doplatek
ceny díla byl vázán na předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to
výslovně na základě předávacího protokolu, a že pro to, aby vznikl zhotoviteli
nárok na doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou
byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je
prosto vad a nedodělků. Odvolací soud se tak neodchýlil od výše citovaného
rozhodnutí dovolacího soudu.
Ani námitky, kterými dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem,
nezakládají přípustnost dovolání. Samotné hodnocení důkazů opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalobce, že se odvolací soud
nezabýval námitkou dovolatele týkající se výroku o náhradě nákladů řízení, kdy
se potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně odchýlil od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014. Dovolatel ve vztahu k této
námitce předkládá dovolacímu soudu otázku, „zda lze ve smyslu § 142 odst. 1
přiznat žalovaným náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva vůči účastníku, který ve věci úspěch neměl, i za situace, kdy
není právně posouzena účelnost těchto nákladů u jednotlivých úkonů, ani nejsou
právně posouzeny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení
ve smyslu § 150 o. s. ř“. Dle názoru žalobce odvolací soud neměl přiznat
náklady řízení žalovaných bez dalšího, jelikož ve věci došlo k průtahům z
důvodu na straně žalovaných a je nutné posoudit i jejich přístup k celé
záležitosti a jejich nesoučinnost vůči zhotoviteli. Přestože se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně k účelnosti nákladů
a k možnosti aplikace § 150 o. s. ř. nevyjadřuje, nelze dojít k závěru, že se
těmito otázkami nezabýval. Odvolací soud naopak uvedl, že „pochybení neshledal
ani v závislém nákladovém výroku II“. Požadavek účelnosti nákladů řízení je výslovně stanoven v § 142 odst. 1 o. s. ř. Uvedená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou
s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje
nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či
nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom
posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s
ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a
poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva
nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat
účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným
zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které
zjevně postrádají racionální základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Otázkou procesního práva (předpoklady postupu podle § 150 o. s. ř.), jejíž
řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil, se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval v mnoha rozhodnutích, s jejichž závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v
souladu (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ze
dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo
1270/2015, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 29. 10. 2015,
sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3617/2015, a
rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015). Jestliže v projednávané věci
odvolací soud nepostupoval podle § 150 o. s. ř., nevybočil z předpokladů
stanovených judikaturou pro jeho důvodnou aplikaci. Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud neodchýlil od namítaného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, neboť toto
rozhodnutí na řešenou věc skutkově nedopadá. Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit
ani tvrzení žalobce, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou ohledně
překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce v této souvislosti
předkládá dovolacímu soudu otázku, zda „je jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tzv. překvapivost rozhodnutí za situace, kdy soud založí své rozhodnutí na
závěru mj. o neodstranění vad a nedodělků na díle (který tudíž nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat), aniž by účastníky seznámil se
záměrem učinit tento závěr a aniž by je poučil dle § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř. o nutnosti provést další dokazování ohledně případného odstranění
jednotlivých tvrzených vad a nedodělků poskytnutím slev v rámci zúčtování
víceprací a méněprací (existence druhého řízení u téhož senátu přitom plyne z
obsahu spisu), přičemž nebyly provedeny ani další důkazy v režimu § 120 odst. 2
o. s. ř.“ Dovolatel namítá, že odvolací soud se touto otázkou ani nezabýval. V této části dovolání, ve které dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího
soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr.
Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu