23 Cdo 2379/2023-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Technologického parku Lochovice s. r. o., se sídlem v Lochovicích, Obora 20, identifikační číslo osoby 25660187, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 13, Ovčí hájek 2172/42, proti žalované Trigema Building a.s., se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 27653579, zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 381 711,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 105/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 55 Co 25/2023-647, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 2 001 563 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v důsledku prodlení žalované s dokončením a předáním díla podle smlouvy o dílo ze dne 31. 8. 2012 jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 950 000 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 51 563 Kč odpovídající zvýšené odměně technického dozoru investora za dobu prodlení. Dále tvrdila, že dne 3. 7. 2013 výše uvedené pohledávky na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody započetla spolu s dalšími 3 pohledávkami (ve výši celkem 381 711,35 Kč – 195 823,35 Kč za vyšší spotřebu médií na stavbě, 67 155 Kč za vícepráce autorského dozoru a 118 733 Kč za neuznané vícepráce) oproti pohledávce žalované na zaplacení nedoplatku ceny díla ve výši 3 371 600 Kč. V souhrnu takto započetla své pohledávky ve výši 2 383 274,30 Kč a zbylou část ceny díla poté zaplatila. Dne 12. 12. 2013 ovšem žalované zaplatila i částku 2 383 274,30 Kč, v jejímž rozsahu vůči pohledávce žalované na úhradu nedoplatku ceny díla již dříve započetla své pohledávky, aby zabránila případným problémům s uznáním zániku závazku započtením. Toto plnění považovala za bezdůvodné obohacení žalované. V řízení se však domáhala jeho vydání jen ve výši 2 001 563 Kč s příslušenstvím (tj. jen v rozsahu v jakém hradila na pohledávku žalované již dříve zaniklou započtením s pohledávkami žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 950 000 Kč a náhrady škody ve výši 51 563 Kč). Žalovaná v průběhu řízení vznášela kompenzační námitky.
2. V průběhu řízení již bylo žalobkyni z uplatněného nároku pravomocně přiznáno plnění v rozsahu 631 645,26 Kč a 799 928,39 Kč s příslušenstvím a žaloba byla při zohlednění kompenzačních námitek žalované pravomocně zamítnuta v rozsahu částky 188 278 Kč s příslušenstvím (na základě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2015, č. j. 17 C 105/2014-253, a ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 C 105/2014-382, a rozsudků Městského soudu v Praze ze dne ze dne 1. 2. 2017, č. j. 55 Co 231/2016-276, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 Co 280/2018-416, dovolání žalované proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2290/2019, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Předmětem řízení po těchto rozhodnutích zůstala část žalobou uplatněného nároku v rozsahu částky 381 711,35 Kč s příslušenstvím. Další rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2020, č. j. 17 C 105/2014-526, a Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 55 Co 285/2020-553, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 1443/2021-584, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 17 C 105/2014-619 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 381 711,35 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 624 203,36 Kč (výrok II).
4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím posledně citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 293,60 Kč (výrok II).
5. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně) včasně podaným dovoláním.
Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení procesních otázek 1) „neprovedení navržených důkazů bez odůvodnění“ a 2) „přisouzení nároku žalobkyni bez jejího návrhu“ a také v tom, že dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena procesní otázka 3) „zda je přípustné, aby soudy bez ingerence účastníka řízení samy vymezily předmět řízení odchylně od původně podané žaloby“ a otázka 4) „kompenzační námitky učiněné v omylu, přičemž omyl byl vyvolán třetí osobou, konkrétně omyl spočíval ve vadně vymezeném předmětu řízení soudem“. Žalovaná současně namítla vady řízení, které podle ní mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
6. Žalovaná ve vztahu k otázce 1) konkrétně namítla, že odvolací soud ukončil dokazování, aniž ji poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o následcích neunesení důkazního břemene ve vztahu k prokázání uzavření dohody o změně či rozšíření díla, odsouhlasení změnových listů a vzniku pohledávky na úhradu tvrzených víceprací, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, dále že (stejně jako soud prvního stupně) nevysvětlil, proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům žalované, nevyjádřil se tak k opomenutým důkazům a pouze konstatoval, že má skutkový stav za prokázaný, čímž se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněného pod číslem 8/1994 Sb. rozh. obč., od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). V tom žalovaná spatřovala též porušení jejího práva na spravedlivý proces a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
7. V souvislosti s argumentací k otázce 1) žalovaná dále odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, podle kterých objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla, nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v § 549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (z nichž vycházely soudy obou stupňů při posouzení žalovanou tvrzeného nároku na doplatek ceny díla za provedení víceprací). Závěry těchto rozhodnutí považovala za formalistické s tím, že by měly být dovolacím soudem přehodnoceny, neboť nerespektují svobodu vůle stran, záměr, který chtěly strany projevit, a neochraňují dobrou víru. Zdůraznila, že v praxi na stavbách často dochází k odsouhlasování víceprací a méněprací podle denních potřeb objednatele díla. Poukázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3507/2021 (týkající se výkladu projevu vůle), a ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3681/2011 (připouštějící změnu písemně uzavřené smlouvy o dílo ústní formou co do rozšíření, resp. změny díla).
8. V rámci argumentace k otázce 2) žalovaná konkrétně tvrdila, že předmět řízení byl bez ingerence účastníků řízení změněn, když žalobkyně ani soudy nižších stupňů neměly do vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1443/2021 jasno, že zbylým předmětem řízení je částka 381 711,35 Kč jako část nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „duplicitní úhradou“ ceny díla ve výši 2 001 563 Kč ze dne 12. 12. 2013 (tj. nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého další částí platby žalobkyně uhrazené v souhrnné výši 2 383 274,30 Kč), přičemž žalovaná z tohoto důvodu uplatnila kompenzační námitky vůči pohledávkám, které vůbec nebyly předmětem řízení. Poukázala přitom na to, že náklady na zaplacení víceprací uplatnila v řízení samostatnou kompenzační námitkou dle pokynu soudu, který byl obsažen ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2290/2019.
9. Ohledně otázky 3) žalovaná konkrétně namítla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05, že bylo povinností soudu odstranit pochybnosti o obsahu vyjádření účastníka řízení. Vytýkala odvolacímu soudu, že u žalobkyně nebylo problematické, když jí byla přisouzena částka, kterou neučinila předmětem žaloby (byl přisouzen nárok, který žalobkyně řádně nespecifikovala), avšak u žalované bylo problematické, že provedla kompenzační námitku na nároky, které nebyly předmětem žaloby. V tom spatřovala porušení práva na rovnost účastníků a tvrdila porušení dispoziční zásady, podle níž je soud vázán žalobou, čímž se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2002/99.
10. K otázce 4) žalovaná tvrdila, že podáním ze dne 23. 5. 2020 učinila kompenzační námitku vůči předmětu řízení, který určil soud, a že soudy obou stupňů postupovaly příliš formálně, pokud uzavřely, že vznesla kompenzační námitky proti pohledávce, jež nezůstala předmětem řízení. Vytýkala jim, že ačkoliv u žalobkyně soudy její projev vůle dovodily, byť žalobkyně sama nevěděla, co přesně činí předmětem řízení (k tomu odkazovala na protokol o jednání ze dne 13. 5. 2020), u žalované její vůli nedovodily. Odchýlily se tak podle ní od povinnosti výkladu projevu vůle uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3507/2021. Žalovaná zdůraznila, že se domnívala, že kompenzuje vůči nárokům, které jsou předmětem řízení (jinak by takovou kompenzační námitku nevznesla), a že předmět řízení byl v jeho průběhu změněn, což zapříčinilo, že se na takto jí vznesenou kompenzační námitku pohlíželo jako na kompenzaci mimo předmět řízení a že své již jednou takto uplatněné pohledávky zaniklé kompenzací nemůže uplatnit znovu. Zdůrazňuje, že při uplatnění kompenzační námitky dne 23. 5. 2020 jednala v podstatném omylu o předmětu řízení, pro který byla kompenzační námitka neplatná podle § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ohledně podstatnosti omylu odkázala též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť všechny otázky, jež jsou předmětem dovolání, již byly Nejvyšším soudem vyřešeny v jeho předchozích rozhodnutích ve věci.
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Značná část dovolací argumentace žalované týkající se otázek 1), 2) a 3) je ve skutečnosti uplatňováním námitek vad řízení, které ovšem samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tato tvrzení žalované o procesních pochybeních odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva (na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
16. K otázce 1) lze uvést, že odvolací soud závěr o tom, že žalované nevznikla pohledávka na úhradu ceny tvrzených víceprací ze změnových listů č. 21, 22a a 26, kterou uplatnila kompenzační námitkou proti žalobou požadované pohledávce, neučinil na základě neunesení důkazního břemene žalovanou (byť ne zcela vhodně použil slovní spojení „nebyla prokázána existence dohody o rozšíření, popř. změně díla“), nýbrž na základě právního posouzení (odkazujícího na závěry vyjádřené již v předchozím rozhodnutí), že žalobkyni nezavazoval žalovanou tvrzený způsob uzavření dohody o rozšíření díla (popř. o jeho změně) neformálním odsouhlasením změnových listů technickým dozorem žalobkyně. Podle (již dříve vyjádřených) závěrů odvolacího soudu totiž oprávnění technického dozoru předat staveniště bez dalšího neznamenalo, že byl oprávněn jednat za žalobkyni i v otázce změny rozsahu díla. Odvolací soud tedy neměl důvod postupovat podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť již žalovanou tvrzený způsob uzavření dohody o rozšíření díla ze strany žalobkyně (právě ten hodlala v řízení žalovaná prokazovat důkazy, které v dovolání považovala za opomenuté), nebylo možno podle právního názoru odvolacího soudu považovat za jednání zavazující (přičitatelné) žalobkyni. Z uvedeného byl též zřejmý důvod, pro který již nebyly prováděny žalovanou navrhované důkazy (tvrzená skutečnost, k jejímuž prokázání byly důkazy navrhovány, nebyla pro posouzení věci relevantní). Postup odvolacího soud tedy nebyl v rozporu s judikaturními závěry citovanými žalovanou v dovolání a nemohl způsobit porušení práva žalované na spravedlivý proces.
17. Stejně tak jsou nepřípadné odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3507/2021, a ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3681/2011, neboť důvodem, pro který odvolací soud dovodil absenci dohody o změně (rozšíření) předmětu díla, nebyl nedostatek formy, nýbrž skutečnost, že jednání osoby, která podle tvrzení žalované měla odsouhlasit změnové listy, žalobkyni nezavazovalo (nebylo možné jej přičítat žalobkyni).
18. Nejvyšší soud v dovolací argumentaci žalované též neshledává důvody, pro které by měl nyní posoudit jinak (slovy žalované „přehodnotit“) závěry své ustálené rozhodovací praxe (srov. například žalovanou citované rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, nebo rozsudky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015). Ztotožnil-li se tedy odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, podle nichž šlo o pochybení žalované, která při realizaci díla provedla změny („vícepráce“) uvedené ve změnových listech č. 21, 22a a 26, aniž byly odsouhlaseny žalobkyní jako objednatelkou, a nemůže tak po ní požadovat uhrazení ceny těchto prací (nevznikl jí nárok na úhradu ceny tvrzených víceprací), neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ostatně stejný závěr učinil Nejvyšší soud ve vztahu k obdobným námitkám žalované (uplatněným v dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu) již v rozsudku ze dne 24. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 1443/2021-584. K argumentaci žalované odkazující na svobodu vůle stran lze navíc dodat, že v nyní posuzované věci žalobkyně svou souhlasnou vůli s uvedenými změnami podle zjištění soudů nižších stupňů nevyjádřila.
19. Ve svých námitkách vyjádřených v dovolací argumentaci k otázkám 2) a 3) žalovaná přehlíží, že v napadeném rozsudku již odvolací soud rozhodoval o předmětu řízení vymezeném v žalobě žalobkyní, a to v rozsahu, v jakém zůstal předmětem řízení po předchozích rozhodnutích v této věci, kterými již bylo o jeho části pravomocně rozhodnuto. V předchozím rozsudku (ze dne 6. 1. 2021, č. j. 55 Co 285/2020-553) si sice odvolací soud řádně neujasnil, čím je po skutkové stránce tvořen zbylý předmět řízení ve výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím, a rozhodoval tedy o předmětu řízení tvořeném pohledávkou žalobkyně, kterou v řízení nepožadovala, tj. posuzoval důvodnost pohledávky na vydání jiného bezdůvodného obohacení představovaného další částí platby žalobkyně z 12. 12. 2013 ve výši 381 711,35 Kč, kterou také hradila žalované doplatek ceny díla, přestože proti pohledávce na jeho zaplacení dříve započetla své jiné další pohledávky ve výši 195 823,35 Kč za vyšší spotřebu médií na stavbě, 67 155 Kč za vícepráce autorského dozoru a 118 733 Kč za neuznané vícepráce. Tato vada řízení byla důvodem pro zrušení zmíněného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 15. 6. 2020, č. j. 17 C 105/2014-526) a pro vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 1443/2021-584. V dalším průběhu řízení však již soud prvního stupně a odvolací soud tuto vadu řízení napravily a rozhodovaly o (zbylém) předmětu řízení, jak byl vymezen žalobkyní již v žalobě. Od judikaturních závěrů týkajících se dispoziční zásady se tak odvolací soud v nyní posuzovaném rozhodnutí neodchýlil a na řešení otázky 2) již napadené rozhodnutí nezáviselo.
20. Pro úplnost lze k námitkám žalované vztahujícím se k otázkám 2) a 3) doplnit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2290/2019, nedával žádné pokyny žalované k uplatnění samostatné kompenzační námitky ohledně jí tvrzeného nároku na zaplacení víceprací, jak mylně tvrdí žalovaná v dovolání. Nejvyšší soud se pouze v rámci odůvodnění odmítnutí dovolání podaného žalovanou proti dřívějšímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 Co 280/2018-416, vypořádal s námitkou žalované o zneužití práva žalobkyně, která při vypořádání vztahů ze smlouvy o dílo použila k započtení své odsouhlasené pohledávky proti odsouhlaseným pohledávkám žalované, a uvedl, že o zneužití práva žalobkyně v takové situaci nemohlo jít, neboť žalobkyně současně tímto započtením nijak nebránila žalované, aby v případě přesvědčení o důvodnosti svých dalších (neodsouhlasených) pohledávek vyplývajících z realizace díla tyto vůči ní nárokovala vlastní žalobou, příp. je uplatnila k započtení proti pohledávkám žalobkyně uplatněným žalobou v tomto řízení, aby se jejich důvodností mohl soud zabývat.
21. Ani tvrzení žalované, že sama žalobkyně nevěděla, co přesně činí předmětem řízení, neodpovídá obsahu spisu. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že pro spornost nečiní předmětem řízení další její případné pohledávky v souhrnné výši 381 711,35 Kč (195 823,35 Kč za vyšší spotřebu médií na stavbě, 67 155 Kč za vícepráce autorského dozoru a 118 733 Kč za neuznané vícepráce), které nejprve uplatnila k započtení proti pohledávce žalované na zaplacení nedoplatku ceny díla spolu se svými pohledávkami ve výši 2 001 563 Kč (1 950 000 Kč – smluvní pokuta za prodlení žalované s předáním díla, 51 563 Kč – náhrada škody za zvýšenou odměnu technického dozoru investora po dobu prodlení žalované) a následně žalované nedoplatek ceny díla uhradila v rozsahu, v jakém měl takto dříve zaniknout započtením. V řízení se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo takto dojít pouze v rozsahu uhrazené částky 2 001 563 Kč z důvodu, že pohledávka na zaplacení nedoplatku ceny díla v tomto rozsahu dříve zanikla započtením s pohledávkami žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody. I při jednání dne 13. 5. 2020 pak žalobkyně tvrdila, že další bezdůvodné obohacení ve výši 381 711,70 Kč v řízení žalobou neuplatňovala, a žádala, aby námitky žalované týkající se uvedených tří pohledávek žalobkyně v této souhrnné výši, které nebyly předmětem řízení, byly vyloučeny k samostatnému řízení. Soudy nižších stupňů tedy neměly důvod pro odstraňování pochybností o vyjádření žalobkyně, které bylo co do vymezení předmětu řízení srozumitelné a určité.
22. Stejně tak soudy nižších stupňů neměly důvod odstraňovat pochybnosti o obsahu kompenzační námitky žalované uplatněné podáním ze dne 23. 5. 2020, z níž bylo zřejmé, že žalovaná započítávala své tvrzené pohledávky proti pohledávkám žalobkyně žalovanou jasně specifikovaným jako pohledávky na zaplacení částky 381 711,70 Kč „představující a) částku ve výši 195 823,35 Kč (úhrada médií spotřebovaných navíc na stavbě); b) částku ve výši 67 155 Kč (náhrada vícepráce autorského dozoru); a c) částku ve výši 118 733 (neuznané vícepráce)“. Jak vyplývá z obsahu podání žalované ze dne 23. 5. 2020 a ze dne 19. 6. 2019, žalovaná si při uplatnění této námitky byla vědoma i toho, že podle pokynu odvolacího soudu, který dal soudu prvního stupně ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 Co 280/2018-416, se soud prvního stupně měl zabývat opodstatněností i těchto pohledávek žalobkyně, neboť je žalobkyně též dříve započetla proti nároku žalované (pokud by započtením takový nárok žalované nezanikl, ovlivnilo by to podle odvolacího soudu výši nároku žalobkyně). Nepovažoval přitom za rozhodující, že takové pohledávky nebyly předmětem žaloby. Jinak řečeno žalovaná si byla vědoma toho, že podle tehdy vyjádřeného názoru odvolacího soudu nebyly uvedené pohledávky předmětem řízení, avšak jejich případná neexistence v době uskutečnění dřívějšího zápočtu žalobkyně mohla ovlivnit výši nároku žalobkyně uplatněného žalobou.
23. Vychází-li tedy žalovaná při formulaci otázky 4) z předpokladu, že kompenzační námitku ze dne 23. 5. 2020 učinila v omylu, který byl vyvolán třetí osobou a „omyl spočíval ve vadně vymezeném předmětu řízení soudem“, přehlíží, že v době, kdy žalovaná takovou námitku započtení v řízení učinila, nepovažoval soud prvního stupně (ani odvolací soud) za předmět řízení pohledávky žalobkyně, vůči kterým žalovaná takto uplatnila své pohledávky k započtení. Soud tedy v době, kdy žalovaná činila tuto námitku započtení, předmět řízení vadně nevymezil. Není přitom rozhodné (pro posouzení přípustnosti dovolání pro řešení čtvrté otázky, jež se týká výlučně údajného omylu žalované při uplatnění námitky započtení dne 23. 5. 2020), že si odvolací soud až následně (v dalším svém rozsudku ze dne 6. 1. 2021, č. j. 55 Co 285/2020-55) řádně neujasnil, čím je po skutkové stránce tvořen zbylý předmět řízení ve výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím, a rozhodoval o předmětu řízení tvořeném pohledávkou žalobkyně, kterou v řízení nepožadovala. Na řešení otázky 4) tedy napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť žalovaná při její formulaci vychází z předpokladu, který v řízení nenastal.
24. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tedy i v té části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ovšem dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není potřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu