23 Cdo 2660/2025-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně CAR POINT s.r.o., se sídlem v Domažlicích, Bezděkovské Předměstí, Masarykova 570, identifikační číslo osoby 29107164, zastoupené Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, proti žalované Drivalia Lease Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Bucharova 1423/6, identifikační číslo osoby 63671069, zastoupené Mgr. Pavlem Mejšnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, o zaplacení 402 088,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 54/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 91 Co 55/2025-388, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 572 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení 402 088,02 Kč s příslušenstvím jako smluvní odměny podle rámcové smlouvy o údržbě a opravě vozidel ze dne 24. 7. 2012. Žalobkyně tvrdila, že v období od února 2018 do září 2020 poskytovala žalované služby spočívající v opravách a servisu osobních vozidel, přičemž za celkem 12 provedených zakázek žalované vyúčtovala cenu poskytnutých služeb a použitého materiálu ve výši 402 088,02 Kč, kterou však žalovaná neuhradila.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 28 C 54/2021-346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení „otázky právní kvalifikace nároků uplatněných žalobkyní“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná namítla, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, neboť odvolací soud nijak nezohlednil, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti vůči žalované, a přiznal žalobkyni uplatněný nárok zčásti (též) podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, čímž měl „neplnění smluvně převzaté povinnosti aprobovat jako právně konformní postup“. Žalovaná měla za to, že odvolací soud měl postupovat podle § 3001 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť žalovaná získala „předmět obohacení bez svého svolení a v okamžiku získání i bez vědomí o vzniku předmětu obohacení“, přičemž podle § 3001 odst. 2 o. z. žalovaná nebyla povinna takto nabytý předmět obohacení vydat žalobkyni.
5. Žalovaná dále namítla, že odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k části nároku nesplňuje požadavky obsažené v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť z něj podle jejího názoru „nelze zjistit úvahy, včetně právního posouzení věci, ani jiné stěžejní momenty právního posouzení věci týkající se vyhodnocení splnění podmínek uzavřené smlouvy“, přičemž v něm dále zcela absentuje „právně kvalifikační úvaha ve vztahu k námitce (ne)aplikace § 3001 odst. 2 občanského zákoníku“. Odvolací soud se podle žalované odchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle níž absence nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od judikatury Nejvyššího soudu, nesprávnost právního posouzení věci a zatěžuje řízení procesní vadou. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
6. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila dovolací argumentaci žalované, uvedla, že dovolání trpí vadami, neboť postrádá obligatorní náležitosti, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. V části, v níž žalovaná namítla, že odvolací soud ve svém právním posouzení věci nedbal zásady pacta sunt servanda, jelikož nezohlednil, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti, jakož i to, že odvolací soud pochybil, jestliže v projednávané věci neaplikoval ustanovení § 3001 odst. 2 o. z. podle něhož žalované nevznikla povinnost předmět bezdůvodného obohacení vydat žalobkyni (viz bod 4 odůvodnění shora), dovolání trpí vadou spočívající v nedostatku obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024). 11. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). 12. Jestliže žalovaná v dovolání pouze obecně (ve vztahu ke všem dovolacím námitkám) uvedla, že je považuje za přípustné, neboť se odvolací soud při řešení „otázky právní kvalifikace nároků uplatněných žalobkyní“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak ve vztahu k výše uvedeným námitkám již judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl v projednávané věci odvolací soud odchýlit, nijak neoznačila, a tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího důvodu, potažmo celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), pak v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhá citace (části) § 237 o. s. ř. totiž řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. není. 13. V rozsahu dotčených námitek tak dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 14. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalované (viz bod 5 odůvodnění shora). 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Shora uvedené dovolací námitky, jimiž žalovaná odvolacímu soudu vytýkala nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. namítala jeho nepřezkoumatelnost, však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť jimi žalovaná nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025). 18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Namítala-li žalovaná, že napadený rozsudek je pro absenci nosné právně kvalifikační úvahy soudu nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Žalovanou odkazované závěry judikatury dovolacího soudu (například rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021) se v poměrech projednávané věci neprosadí, neboť oproti obsahu rozhodnutí odvolacích soudů, která byla přezkoumávána v tam posuzovaných věcech, v projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku své úvahy dostatečně ozřejmil. Z napadeného rozsudku je totiž zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vycházel, z jakých důkazů byl tento skutkový stav zjištěn, a na základě jakého právního posouzení je jeho rozhodnutí založeno (viz body 20 až 30 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích námitek, jak ostatně také učinila. Pro zjevnou odlišnost projednávané věci se tak odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů přijatých v rozhodnutích, na něž žalovaná odkazovala, a odkaz žalované je proto nepřiléhavý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2172/2022, a ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3580/2023). 19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost). 20. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu