23 Cdo 2876/2025-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Cool Ticketing s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, identifikační číslo osoby 02387662, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Garáží 1611/1, proti žalovaným 1) CHAPS spol. s r.o., se sídlem v Brně, Bráfova 1617/21, Žabovřesky, identifikační číslo osoby 47547022, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, a 2) Operátor ICT, a.s., se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, Holešovice, identifikační číslo osoby 02795281, na ochranu práv z patentu, autorského práva a na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 38/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 1 Cmo 33/2024-135, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 32 Cm 38/2021-97, zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání vůči žalované 2).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně dovolatelka uvedla, že nesprávné právní posouzení odvolacího soudu se týká těchto otázek: a) Představovala již původní žaloba (před jejím doplněním) projednatelný návrh? b) Je relevantní vlastní vyjádření žalobkyně v podání ve vztahu k jeho úplnosti, určitosti anebo srozumitelnosti? c) Jak aplikovat § 114b o. s. ř., pokud byla protistraně doručena jen některá z podání žalobkyně, která však stále obsahují relevantní skutková tvrzení? Má v takovém případě význam, že žalované jsou všechny skutečnosti známy již z jiného soudního řízení? d) Lze akceptovat, že podání žalobkyně doručené soudu v polovině února roku 2022 nebylo ani po třech letech doručeno žalovaným?
4. K otázkám pod bodem a) a b) dovolatelka argumentovala tím, že již původní žaloba byla projednatelná, i kdyby třeba jen částečně. Odkázala na závěry judikatury týkající se vad žaloby, které brání její projednatelnosti, včetně citací řady konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. K otázce pod bodem c) dovolatelka namítala, že ačkoli žaloba byla stručná a záměrem žalobkyně bylo ji doplnit, obsahovala popis konkrétního skutkového děje a vylíčení rozhodných skutečností. Nadto obě žalované měly podrobné znalosti rozhodných skutečností již z jiného řízení – z řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1031/2020. Podle dovolatelky tak nelze odhlédnout od existující znalosti stran o rozhodných skutečnostech. Namítala, že žalovaná 2) na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. vůbec nereagovala a zůstala zcela pasivní. Dovolatelka v tomto směru odkázala na konkrétní závěry Ústavního soudu k podmínkám vydání rozsudku pro uznání. Poslední námitka – výše uvedená pod bodem d) – se týkala nepřiměřeně dlouhých prodlev soudu prvního stupně při doručování podání účastníků. Závěrem dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že návrhu na vydání rozsudku pro uznání vůči žalované 2) bude v celém rozsahu vyhověno, příp. aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že není přípustné, neboť v něm ani nejsou dostatečně vymezeny důvody přípustnosti a u některých námitek zcela chybí jakákoliv právní kvalifikace. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť v něm nejsou uvedeny konkrétní důvody přípustnosti tak, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř. Vyjádřila se k jednotlivým námitkám žalobkyně a závěrem navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. Dovolatelčina otázka výše shrhnutá pod bodem a) týkající se toho, zda žaloba (před doplněním) představovala projednatelný návrh, směřuje ve své podstatě k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání, mezi něž mimo jiné patří i podmínka projednatelnosti návrhu. Tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, nebo ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
16. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), může soud postupovat podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
17. Podle judikatury dovolacího soudu jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2855/2021).
18. Žalobní návrh (tzv. žalobní petit) je neurčitý tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). Jinak řečeno, soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud by tento požadavek nebyl dodržen, mělo by to za následek, že rozhodnutí by nebylo vykonatelné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
19. Z výše uvedeného shrnutí judikatorních východisek pro posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání, resp. podmínky spočívající v bezvadnosti a projednatelnosti žaloby, vyplývá, že z obsahu žaloby musí být zcela zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout. Odvolací soud se pak v nyní projednávané věci neodchýlil od výše uvedených závěrů rozhodovací praxe, když dospěl k závěru o neprojednatelnosti žaloby [ve znění před jejím doplněním, neboť toto doplnění nebylo žalované 2) doručeno před výzvou podle § 114b o. s. ř. nebo zároveň s ní], neboť v žalobě bylo pouze velmi stručně popsáno, že žalobkyně je nositelkou patentu, do něhož podle tvrzení žalobkyně zasahují žalované technickým řešením aplikace PID Lítačka; dale žalobkyně uvedla, že uplatňuje nárok na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení a ušlého zisku, nárok na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, zdržovací nároky ohledně zásahu do svého patentu a nárok na omluvu, přičemž žádný z těchto nároků nikterak nekonkretizovala. Z uvedeného vyplývá, že žaloba ve své původní podobě nebyla projednatelným návrhem na zahájení řízení, neboť z ní nebylo zřejmé, o čem přesně má soud jednat a rozhodnout.
20. Namítá-li dovolatelka, že ačkoli žaloba neobsahovala pasáž výslovně nazvanou petitem, bylo z jejího obsahu přinejmenším ve vztahu ke zdržovacímu nároku seznatelné, čeho se domáhá a jak má soud rozhodnout, nelze jí přisvědčit. Podle rozhodovací praxe se petit posuzuje dle celého obsahu žaloby, nikoli pouze dle části, kterou žalobce označí jako petit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017), nicméně v nyní projednávaném případě nebylo možné ani z obsahu žaloby učinit jednoznačný závěr o tom, čeho přesně se žalobce domáhá, a to ani ve vztahu ke zdržovacímu nároku.
21. Vzhledem k výše citované rozhodovací praxi a závěrům z ní vyplývajícím je třeba jako nepodstatnou hodnotit dovolatelčinu námitku výše uvedenou pod bodem b) týkající se toho, zda je relevantní prohlášení žalobkyně o (ne)úplnosti žaloby. Nároky, které zákon a judikatura klade na žalobu, aby byla projednatelná, jsou objektivní a ničeho na nich nemění to, jak se sama žalobkyně o úplnosti své žaloby vyjádří. Pokud k uvedenému soudy přihlížely, pak jejich argument tím, co prohlásila žalobkyně o úplnosti žaloby, nepředstavoval (a ani nemohl představovat) klíčový důvod pro závěr o neprojednatelnosti žaloby, neboť ten soudy učinily na základě posouzení toho, co bylo obsahem žaloby.
22. Při formulaci námitky výše shrnuté pod bodem c) týkající se tvrzené pasivity žalované 2) v řízení a toho, že žalovaným byly rozhodné skutečnosti známy z jiného řízení, dovolatelka předně vycházela z vlastních tvrzení, které nemají oporu v obsahu spisu. Ze spisu totiž vyplývá, že žalovaná 2) na výzvu soudu prvního stupně podle § 114b o. s. ř. reagovala, a to vyjádřením ze dne 14. 4. 2022 (na č. l. 46), v němž uvedla, že žaloba je neprojednatelná, neboť v ní chybí základní tvrzení o rozhodných skutečnostech pro uplatněný nárok. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tvrzení, že žalovaná 2) na výzvu nereagovala a byla v řízení zcela pasivní, neboť z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná 2) včas (ve třicetidenní lhůtě od doručení výzvy podle § 114b o. s. ř., která jí byla doručena 17. 3. 2022, viz č. l. 26 a 27) a řádně reagovala. Pokud pak dovolatelka namítala, že žalovaná 2) se mohla relevantně vyjádřit ke všem skutečnostem, nejen k těm, které byly uvedeny v původní (nedoplněné) žalobě, neboť rozhodné skutečnosti jí byly známy z jiného řízení, je taková námitka irelevantní. Z výše citované judikatury týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání vyplývá, že klíčová je reakce protistrany na výzvu podle § 114b o. s. ř., a rozhodovací praxe (logicky) nikterak nezohledňuje při posouzení kvality vyjádření účastníka řízení na základě výzvy podle § 114b o. s. ř., zda a jaké skutečnosti mu byly známy z jiného řízení.
23. Poslední námitka dovolatelky výše shrnutá pod bodem d) týkající se nepřiměřeně dlouhých lhůt u doručování písemností v řízení před soudem prvního stupně nezaloží přípustnost dovolání, neboť jde o námitku vady řízení. Námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu