USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze, U Michelského lesa 1581/2,
identifikační číslo osoby 45274924, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M.,
PhD., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalované
Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze, Na Pankráci 546/56,
identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským,
advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, o zaplacení částky 41.159.016,44
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 1061/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 16 Co
384/2019-781, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 66.308 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 16 Co 384/2019-781, rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu
ohledně částky 2.758.373,30 Kč, jinak v tomto výroku a v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok). Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud
změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky
2.758.373,30 Kč zamítá, a v níž potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních
otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, jakož i
otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k
posouzení otázky:
(i) Zda je možné započíst nesplatnou pohledávku, resp. pohledávku
splatnou na výzvu, ve vztahu k níž se věřiteli před učiněním výzvy k úhradě
právo učinit tento úkon promlčelo, vůči pohledávce splatné. (ii) Zda je možné použít k jednostrannému započtení vůči pohledávce ze
smlouvy pohledávky dovozované z jiné smlouvy v rozporu s touto jinou smlouvou. (iii) Otázka výkladu smluvního ujednání podle zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). (iv) Zda se podle obchodního zákoníku promlčuje právo učinit úkon
jednostranného započtení. (v) Zda jsou podle § 159a o. s. ř. závazné pro soudy názory vyslovené v
odůvodnění zamítavého rozhodnutí vydaného v jiném řízení vedeném s jiným
okruhem účastníků, které se do zamítavého výroku rozhodnutí nepromítly a na
nichž není zamítavý výrok rozhodnutí postaven. (vi) Zda lze úspěšně použít v rámci procesní obrany proti soudně
uplatněnému nároku k započtení pohledávku, která již byla dříve použita k
započtení v jiném soudním řízením vůči jiným pohledávkám, navíc v situaci, kdy
se věřitel v jiném soudním řízení o předmětné započtení opírá jako o započtení,
v jehož důsledku tyto jiné pohledávky vskutku zanikly. (vii) Zda je povinností soudu v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení posoudit úspěch ve věci s ohledem na průběh řízení a důvodnost původně
podané žaloby, resp. zda měla žalobkyně převažující úspěch ve věci, když jejímu
zjištěnému a v celém rozsahu oprávněnému žalobnímu nároku nebylo částečně
vyhověno pouze z důvodu akceptace jednostranného zápočtu promlčených pohledávek
provedeného dlužníkem (žalovanou) až v průběhu soudního řízení, navíc poté, co
mu nebyly předmětné pohledávky v jiném řízení pravomocně přiznány, resp.
zda
měly soudy povinnost tyto skutečnosti jako okolnosti hodné zvláštního zřetele
zohlednit v rámci úvahy dle § 150 o. s. ř. a náklady žalované v dané věci
nepřiznat. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a o. s. ř.), neboť právní posouzení odvolacího soudu shora uvedených otázek
považuje za nesprávné. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i výrok II. a III. rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za
nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Dle § 358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit
u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak
promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k
započtení. Dle § 359 obch. zák. proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku
nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své
peněžité závazky. Podle § 388 odst. 2 obch. zák. i po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná
strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže a) obě práva
se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě
jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo b) právo mohlo být
použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku
uplatněnému druhou stranou.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku
způsobilosti pohledávek k započtení [dovolací otázka shora označená sub (i)],
neboť dle dovolatelky pohledávky žalované nebyly v době započtení splatné. Tato
dovolací námitka přípustnost dovolání nezakládá. Právní otázku způsobilosti započtení pohledávek z obchodních závazkových vztahů
splatných na výzvu věřitele dovolací soud již řešil (a to ve vztahu mezi
stejnými účastníky jako ve věci zde projednávané) v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. V tomto rozsudku dovolací soud
uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého pohledávky dovolatele [v poměrech
zde projednávané věci žalované] (kvalifikované jako pohledávky na vydání
bezdůvodného obohacení) splatné na výzvu bylo možné započítat proti pohledávkám
žalobkyně [v poměrech zde projednávané věci dovolatelky] splatným též na výzvu,
a to v tom rozsahu, ve kterém nebyly promlčené v době, kdy se započítávané
pohledávky setkaly, tj. kdy vznikla pozdější z nich. Namítá-li dále v této
souvislosti dovolatelka, že žalovaná nemohla platně započíst své tvrzené
pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které byly v době započtení
nesplatné, přehlíží, že ze závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1630/2016 vyplývá, že
v souladu s § 358 obch. zák. je možné takové právo na plnění – pohledávku
(srov. § 488 obč. zák.), která dosud nemusí být z důvodu absence výzvy věřitele
k plnění splatná, jednostranně započítat proti jiné pohledávce téhož druhu, již
od okamžiku, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé
požádat, tj. ode dne vzniku pohledávky (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Dovolací
soud neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů vyslovených v odkazovaném
rozsudku v projednávané věci odchýlit. Přípustnost dovolání proto nemohou
založit ani další námitky dovolatelky o tom, že právo (žalované) zesplatnit
pohledávku splatnou na výzvu se v dané věci promlčelo, neboť dle rozhodovací
praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR
53/2013). Obdobně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky o tom, že
na straně žalované došlo dle § 390 obch. zák. k promlčení práva učinit úkon
jednostranného započtení [dovolací otázka sub (iv)]. Ve shora odkazovaném
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, (jak
již výše uvedeno) dovolací soud posuzoval otázku, zda lze v režimu obchodního
zákoníku platně a účinně jednostranně započíst promlčenou pohledávku splatnou
na výzvu vůči jiné pohledávce za situace, kdy promlčení započítávané pohledávky
nastalo před tím, než se tato pohledávka stala splatnou, a současně před tím,
než byl učiněn projev vůle směřující k započtení. S odkazem na § 358 ve spojení
s § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák.
pak v tomto rozsudku dovolací soud dovodil,
že shora popsané podmínky jednostranného započtení pohledávky splatné na výzvu
věřitele se uplatní i v případě pohledávky, která je již promlčena, avšak pouze
tehdy, nastalo-li promlčení teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými
k započtení, tedy v tom rozsahu, ve kterém nebyly pohledávky promlčené v době,
kdy se započítávané pohledávky setkaly, tj. kdy vznikla pozdější z nich. Dovolatelkou předestřený právní závěr, dle kterého je nutné v tomto případě
posuzovat nejenom otázku promlčení samotné započítávané pohledávky, ale též
právního úkonu směřujícího k započtení, by ve zde projednávané věci vedl k
faktické nepoužitelnosti § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k tomuto pravidlu uvádí, že pro
posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze k započtení použít,
popř. započtení proti ní úspěšně namítat), je rozhodující okamžik, kdy se
pohledávky setkaly. Pokud je podmínka vzájemnosti splněna, platí, že byla-li
vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později
splatná, je zánik závazku jednostranným započtením (ať již podle § 581 odst. 2
obč. zák. nebo podle § 358 obch. zák.) vyloučen; jinými slovy, uplynutí
promlčecí doby až poté, kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost
započtení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 20
Cdo 1781/2005). Jestliže tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
posuzoval v rámci způsobilosti započtení pohledávek otázku, zda se započítávané
pohledávky mohly setkat před promlčením, nikoliv otázku promlčení samotného
kompenzačního úkonu takto promlčené pohledávky, odpovídá tento postup předchozí
rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to i mezi účastníky tohoto řízení (dále
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo
545/2017). Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky o tom, že v projednávané
věci byla možnost jednostranného započtení mezi stranami vyloučena smluvním
ujednáním [dovolací otázka shora označená sub (ii) a (iii)], neboť dle
dovolatelky čl. 2.5 VOP bránil žalované v započtení jakýchkoliv nároků
dovozovaných z těchto smluv, které nebyly žalovanou uplatněny a vyčísleny v
těchto smlouvách stanoveným postupem, vůči jakýmkoliv nárokům žalobkyně. Těmito
dovolacími námitkami dovolatelka sporuje závěr soudu prvního stupně a
odvolacího soudu, který s odkazem na závěry usnesení odvolacího soudu ze dne
26. 9. 2017, č. j. 16 Co 119/2017-444, uzavřel, že čl. 2.5 VOP, ve kterém je
řešen postup, kterým může objednatel nebo správce stavby započítávat pohledávky
vzniklé na základě předmětné smlouvy o dílo, se netýká zápočtu pohledávek
vzniklých mezi účastníky z jiných smluvních vztahů. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne
30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) platí, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.
formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné
pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že
vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i
vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve
smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska
možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného
dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s
tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze
obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění
hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu
hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však
musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle
včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany
zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Jakkoliv dovolatelka na závěry této rozhodovací praxe v dovolání odkazuje (dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3211/2017),
nesprávně z ní vyvozuje, že odvolací soud obsah čl. 2. 5. VOP vyložil v rozporu
s touto rozhodovací praxí. Odvolací soud potvrdil důvody uvedené v rozhodnutí
soudu prvního stupně, který dospěl k závěru o tom, že smluvní dokumentace
(resp. čl. 2. 5. VOP) neobsahuje všeobjímající zákaz započítávání vzájemných
pohledávek, nýbrž účastníkům předepisuje pouze postup vzájemného uplatňování
pohledávek dle smlouvy. Tento závěr byl řádně zdůvodněn na základě aplikace §
266 obch. zák. s odkazem na stranám známý účel tohoto pravidla podmínek FIDIC. Jelikož se odvolací soud neodchýlil od citované rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu v otázce výkladu projevu vůle dle § 35 obč. zák. ani § 266 obch. zák.,
nebyl ze strany dovolatelky naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s praxí
dovolacího soudu posoudil otázku závaznosti závěrů obsažených v zamítavém
pravomocném rozhodnutí (zde v rozhodnutí rozhodčího soudu) [dovolací otázka
shora označená sub (v)], ani zde nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení
otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť nejde o právní otázku,
při jejímž řešení by se odvolací soud (resp. soud prvního stupně) odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka odkazuje na
závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn.
25 Cdo
2007/2008, s tím, že dovolací soud v tomto rozhodnutí uvádí, že vázanost soudu
jiným rozhodnutím se nevztahuje na rozhodnutí vydané v jiném řízení, jehož
okruh účastníků je odlišný, přehlíží, že v odkazovaném usnesení dovolací soud
dále uvádí, že ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. sice rozsah závaznosti
pravomocného rozsudku pro vyjmenované subjekty, mezi něž patří soudy,
explicitně spojuje s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že
rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (ve znění žalobního petitu)
zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného
vyhotovení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolací soud k výkladu § 159a o. s. ř. ve své ustálené
rozhodovací praxi dále uvádí, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem
sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s
ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v
odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). To ovšem neznamená, že soud
může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela
pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř., musí se
vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od
dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní
jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Od těchto závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, jestliže ve svém
rozhodnutí potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, který náležitě
vyložil důvody, pro které přihlédl k závěrům rozhodčích nálezů o tom, že
existence předmětných pohledávek je dána, neboť docházelo k nesprávné
valorizaci cen díla, a zájem na ochraně legitimního očekávání účastníků řízení
vyžaduje, aby ve zde projednávané věci byla tato otázka posouzena obdobně, a to
za situace, kdy žalobkyně nenamítala žádné obranné tvrzení, které by již
neuplatnila v předmětných rozhodčích řízeních. K otázce vymezené sub (vi), kterou dovolatelka sporuje existenci pohledávek
způsobilých k započtení (ohledně částky 1.960.372,53 Kč), dovolací soud uvádí,
že v této otázce dovolání přípustné není. Dovolatelka namítá, že v tomto
rozsahu žalovaná svoji pohledávku již započetla v rámci řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 2 /2015. Odvolací soud však z
odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j.
29 Co
220/2019-757, dovodil, že k zamítnutí žaloby zde nedošlo z důvodu započtení,
nýbrž proto, že žalovaná se dobrovolně dříve podřídila pravomocnému rozsudku. V
tomto ohledu nemohou námitky dovolatelky ohledně existence započtení zakládat
přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, ve kterém dovolatelka zpochybňuje správnost výroku o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky [dovolací otázka shora označená sub (vii)], není dovolání
přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.